Psí pohádky

Leoškovi se neustále honilo hlavou jedno a to samé. Nedokázal pochopit, co se stalo a proč se to stalo. Vlastně si toho ani moc nepamatoval. Ten den byl velmi zvláštní. Jeho dvounohá kamarádka, se kterou byl tak dlouhou dobu, toho dne nemohla vstát. Bál se o ni. Moc se o ni bál.

Lumpíček se rozhodl, že si najde teplé místo na spaní. Byl venku už dlouho a dalo se to snést, vždycky někde složil hlavu, ale už třetí den byla obrovská zima a Lumpík se celý třásl. Musel složit hlavičku někde v teple. Jen zatím vůbec netušil, kde.

Miky byl středně velký pejsek s krásnou čokoládovou srstí. Měl svého páníčka, vedle kterého teď cupital. Šli spolu nakoupit. To ho totiž moc bavilo. Jeho pán mu vždycky něco dobrého koupil a Miky si pak dával do nosu. Věděl, že zase něco dobrého dostane.

Damián byl sice krásný, středně velký pejsek, který měl milující dvounohé kamarády, ale stále mu cosi chybělo. Kamarádi totiž chodívali pryč a on doma zůstával sám. Mohl sice na zahradu a ta byla i dost velká, měl tedy možnost se proběhnout, ale co naplat. Znal sice pár vrabců a kosů, ale moc se s nimi hrát nedalo, protože se zdrželi vždycky jen chvilku. V tuto chvíli vzpomínal na brášky, kterých měl opravdu hodně. Jenže pak si ho vzali domů jeho dvounožci a měl jen je.

Matýsek se po krátké chvíli probudil a hledal psí sestřičky. Pak si ale uvědomil, že není doma a že jeho kamarádky tady nejsou. Ani Petr. Pro jistotu zavolal, ale nikdo se neozýval. Venku už byla tma a cizí prostředí na Matýska opravdu dolehlo. Začalo se mu neskutečně stýskat a byl rozhodnutý, že se vrátí domů. Sice vůbec nevěděl, kudy se dát, ale musel jít.

Tomášek se jen tak toulal ulicemi. Doufal, že najde něco k snědku, protože žaludek se už pěkně ozýval a zatím nenašel nic, čím by si svoje hladové bříško naplnil. Na chviličku tak zapomněl na svůj velký smutek. Zůstal před několika dny úplně sám, když mu jeho panička odešla náhle do člověčího nebe a nebyl nikdo, kdo by se ho ujal. Najednou byl bez kamaráda a musel se postarat, kde složí hlavičku ke spánku a jak se nají. Ve svém domově už být nemohl. Nechtěli ho.

Matýsek se s Ťapkou a Tlapkou chvíli proháněl po zahradě, ale hra ho brzy přestala bavit. Lehl si na trávu vedle keříku, aby na něj svítilo sluníčko. V poslední době sluníčka moc nebylo. Dokonce i rána byla dost chladná. Zima o sobě začínala dávat vědět.

Petr toho dne nebyl vůbec k probuzení. Nejdříve to zkoušela Ťapka, ale neuspěla. Petr na její naléhání, aby vylezl z postele, jen něco poznamenal a spal dál. Zklamaná Ťapka to tedy vzdala. Nevzdávala to ale Tlapka, která byla přesvědčená, že to dělá Ťapka moc špatně.

Matýsek rostl jako z vody a Ťapka s Tlapkou měly stále hodně práce s jeho hlídáním. Sice už dost zmoudřel a spoustu věcí pochopil, ale stále ještě měl své chvíle, kdy se choval jako malý nezbeda. Velmi rád totiž proháněl kdeco. Jednou to byl motýl a Petrovi dalo spoustu práce mu vysvětlit, že motýlci se neloví. Jindy zase ptáček. To musela Matýskovi říci Ťapka, že ani ptáčky chytat nemůže. Matýsek sice nebyl moc spokojený, že mu spoustu věcí zakazují, ale začínal si docela zvykat. Tím spíše, že jednou neposlechl, když honil vosu a na hubování Tlapky vůbec nedbal. Běhal za vosou tak dlouho, až dostal žihadlo do tlapičky. To byla ale bolest! Matýsek pak slíbil, že už nikdy nebude honit nic, co nebude dovolené. Ťapka s Tlapkou tak měly dost práce Matýska zabavit. Občas se mu totiž zdálo, že nesmí honit vůbec nic.