Aby člověk uměl štěkat - translátor psího štěkotu

Csaba Molnár a jeho kolegové na ELTE University v Budapešti testovali software na 14 psech maďarského Mudi pasteveckého psa. Pro výzkum byli použiti psi v různých situacích: pokud je pes sám, když vidí míč, bojuje, hraje si, narazí na cizince nebo jde na procházku. Počítač "správně rozpoznal“ emocionální reakce psů na základě jejich štěkotu a kňučení ve 43 procentech případů. Tento výzkum by byl celkem působivý, nebýt skutečnosti, že pouze lidé měli možnost soudit správnost rozpoznaných reakcí. Ačkoli vědci připustili, že by se mohl software zlepšit, Molnar nabídl možné komerční využití zařízení pro usnadnění psí komunikace pro člověka. Otázkou je, co by výzkum udělal při použití různých ras psů a zda jde kalkulovat i s výsledkem na tak malém množství „objektů“. Idea je to sice velmi krásná, ale podle současně zveřejňovaných výsledků Maďaři pokročili jen pramálo.

Japonci v roce 2002 spustili jako první na světě komerční překladatel - "Bowlingual", který nabízí firma Ankara (informace ze stránek Science World, 9. 5. 2003). Bezdrátový mikrofon i dešifrátor řeči majitel umístí na psí obojek. Páníček má k dispozici všechny psí projevy zobrazené na displeji. Součástí systému je také záznamové zařízení. Díky němu si majitel např. po návratu ze zaměstnání může pustit záznam, který ukazuje, jakými proměnami procházela nálada jeho chlupatého miláčka.

Konstruktéři se údajně snažili nenadsazovat a vyhnout antropomorfismům. Výsledkem překladu jsou tedy opravdu pouze základní psí pocity ve stylu "chci jíst", "chci si hrát" a "nechoď mi na oči". Systém samozřejmě obsahuje pouze předdefinovanou databázi omezeného počtu výrazů, z nichž vybere vždy jeden podle zabarvení psího štěkotu. Dokonce je přitom používáno i náhodného generátoru. Majitelé psů se i tak hromadně shodují, že práce translátoru odpovídá jejich zkušenosti se zvířetem.

Výhodou zařízení je, že člověk může vykonávat jakoukoli činnost a nemusí psa neustále bezprostředně sledovat. Keiko Egawa, majitelka malamuta, kolegům z IDG News Service současně řekla, že tato výhoda má i své stinné stránky. Pokud majitel dostává od svého psa signály, snaží se na ně ve většině případů reagovat. Díky tomu věnuje psovi větší pozornost, pes se stává sebevědomějším, začne pozornost sám vyžadovat a nakonec se role pána může snadno vyměnit.

Samozřejmě ani v tomto případě nelze potvrdit funkčnost tohoto projektu. Kdo tedy očekává vynález, který by mu jasně přetlumočil: „Pepo, hoď mi klacek!“, popř. „Vendulko, vždyť víš, že mám raději hovězí konzervu, než ty lososové granule…“, asi se ještě dlouho nedočká. Podle mého osobního názoru jde se psem komunikovat i bez jakékoli techniky. To, co nám řeknou psí oči a co každý páníček může odvodit z hlásku, který už nějakou dobu doma slýchá, nám nepřeloží žádný překladač. Po nějaké době se každý správný chovatel se svým chlupáčem sžije natolik, že většinu jeho potřeb pozná, a i když pes konkrétní slova neumí, většinou si cestu, jak svou potřebu vyjádřit, najde.

Autorka: Martina Kotková