Borek - náš první jezevčík

Když jsme přijeli k chovatelům pro Borka, tak se k nám seběhla všechna štěňátka, že jsme nevěděli, které si vybrat, protože všechna byla krásná. Jeden jezevčíček si nás ale vůbec nevšímal, stál opodál, zvedal nožičku a značkoval si plot a hlídal dům svým štěkotem před kolemjdoucími. Tatínek na něj ukázal a řekl: '' Tak toho si bereme '' a od té doby byl Borek náš.

Nejdříve jsem byla k Borkovi trochu odměřená, stále jsem měla v hlavě Míšu a moc mi chyběl a na tohoto malého prcka jsem se nechtěla nějak citově vázat. Borek, jelikož to už bylo půlroční štěňátko byl velmi bystrý, šikovný a učenlivý. Hned se odnaučil vykonávat své potřeby v bytě a chodil vzorně ven na vodítku pěkně u nohy.

Borek byl natolik okouzlující pro naše okolí, že jednou ho od nás chtěl koupit pošťák, který přivezl balíček a podruhé dokonce hajný, který za Borka tatínkovi nabídl slušnou sumu peněz. Ale Borka už bychom neprodali ani za milion, byl to už člen naší rodiny.

Borek byl podstatně menší a lehčí jak Míša, takže jsem si ho všude mohla brát s sebou. Borek se mnou jezdil dokonce i vlakem za babičkou do Trutnova, nejraději ale jezdil na chalupu na zahradu, kde se mohl vyběhat a hrabat si nory.
Jednou se nám dokonce tak srandovně zanoroval, že se nemohl dostat ven a tatínek musel opatrně odhazovat hlínu lopatkou, aby toho našeho malého norníka zase dostal ven.

Borek s námi byl dokonce i na naší svatební hostině, prostě nemohl nikde chybět. I když jsem se od rodičů odstěhovala do nového bytu přes ulici, tak jsem Borka chodila venčit, a když s ním šel na vycházku tatínek, tak Borek ho tahal k našemu paneláku a dožadoval se návštěvy u nás. Když se nám narodil Péťa, tak Borek hlídal a chránil Péťův kočárek a nesměl se k němu přiblížit nikdo cizí. Péťa si Borka ještě také užil 3 roky.

Opět, stejně jako u Míši uběhlo 10 let našeho společného žití a přihlásila se stejně jako u Míši zlá nemoc a byl KONEC. I Borek si odžil svůj odměřený život zde s námi na zemi a musel 10.3. 2001 přejít přes Duhový most do Psího nebe. Borka, stejně jako Míšu jsme pochovali na chatě na zahradě, kde to stejně jako Míša nejvíce miloval.

Velmi nás to všechny zasáhlo a byli jsme smutní, a rodiče zůstali v bytě už úplně sami, proto jsem se rozhodla, že jim pořídím dalšího pejska. Rodiče už však žádného nechtěli, protože říkali, že ty konce na tom všem bývají nejstrašnější, a že už to nechtějí zažít znova. Stejně mi to ale nedalo a udělala jsem si výlet k chovatelům, odkud jsme měli Borečka.  Bylo pro mě velikým překvapením, že 9 dní před Borečkovou smrtí se narodila další štěňátka. Byla kouzelná a za pár dní k odběru, ale jak přesvědčit rodiče, aby si jedno nechali... Paní chovatelka mi navrhla, že vezmou všechna štěňátka a přijedou je rodičům ukázat.

Tak se také stalo a rodiče se najednou začali rozhodovat, jestli vzít opět pejska, který jakoby Borkovi z oka vypadl, nebo zdali si vzít černého jezevčíčka, kterého ještě neměli. Nakonec to vyhrál opět zrzeček - Roníček, kterého si ještě dodnes lidé z okolí pletou s Borkem a občas ho i jako Borka osloví. Rony je už pouze s maminkou, protože tatínek nám odešel do nebíčka. Tatínkův odchod nesl Roník velmi těžce - nejedl, stále se trápil, schovával se, chtěl být se svojí bolestí z páníčkova odchodu sám.  Trochu pookřál, když se maminka ujala potulné kočičky a on měl najednou doma vetřelce, před kterým si musel hlídat své jídlo.  Rok poté kočičku přejelo auto, ale zase přibyl do rodiny další pejsek - náš labrador Lucky. Také maminka se opět ujala další potulné kočičky, tak má Rony doma veselo.

Přidáno: 100 bodů