Co to je?!!

Moji touho po pejskovi to ale neutlumilo. S nástupem na střední školu to bylo možná ještě horší. I rodiče byli trošku povolnější, ale ten pejsek pořád nikde. Jednou večer mi tatínek ukazoval fotky štěňátek, které kdosi nabízel na internetu. A že prý ho ta psí stvoření docela zaujala. No neměl to dělat... Jsem přeci jen žena činu. Hned po víkendu jsem na inzerát zavolala a za chvíli si jela pro nový přírůstek.

Ze tří štěňat jsem nevěděla které si vybrat. Jako správní voříšci bylo každé jiné. V ten okamžik jsem myslela na maminku(vždycky říkala že by chtěla pejska strakatého - s fleky). Takže jako hodná dceruška jsem vybrala živou strakatou kuličky, co vypadala, že bude největší. Protože jsem byla šťastná, pojmenovala jsem ji Happy.

S patřičnou pýchou jsem ji nesla domů, beze špetky strachu. Když jsme dorazili domů a rozsvítili v předsíni, zatím se nic nedělo. Jakmile ji ale mamka uviděla jen otevřela oči a s úděsem se zeptala: "Co to je?!" No a já na to: "To je Happy."
No a když dorazil taťka z práce domů, tak se nevzmohl ani na slovo. Jen ztuhl mezi dveřmi a valil kukadla. Poté se beze slova otočil a šel koupit psí papáníčko, aby měla naše malá něco dobrého do pupíčku.

A když si rodiče mysleli, že je nikdo nevidí, tak to bylo samé, Happynko ty moje lásko, Happy, ty chlupaté štěstí, atd...

Dneska je Happy nedílnou součástí naší rodiny. Když jsem se vdala, zůstala u rodičů - protože ač jsem si jí pořídila já, u maminky a tatínka je jí nejlíp:o) Maminka je s ní celý den doma a Happy se má jako pejske v žitě....

Přidal uživatel "adla.bruderova" - přidáno 52 bodů