Dovolená bez Dana
Úterý, 5. leden 2010
Rozhodli jsme se, že pojedeme k moři. Tentokrát jsem Dana brát s sebou nechtěla. Byl s námi v Itálii a moc nadšený z toho nebyl. Babičky nám ho pohlídat nemohly, jelikož jedna byla stále zaměstnaná a druhá bydlela daleko na to, abychom tam Dana těsně před cestou do Chorvatska zavezli.
Takže zbyl jen děda. Zavolala jsem mu.
"Ale jo, přivezte ho," ihned souhlasil, "on si bude u nás hrát s Nelinkou."
Stará Nelinka byla směska všech voříšků, napůl slepá, napůl hluchá, a pokaždé Dana přišlápla, takže se brzy naučil uhýbat jí z cesty. Věděla jsem, že u táty a jeho ženy se Dan bude mít víc než dobře. A tak jsme s rodinou strávili týden u moře bez našeho miláčka.
Jakmile jsme se vrátili, hned jsem zavolala tátovi, že si pro našeho pejska přijedeme. "Ale vždyť nemusíte spěchat, máte za sebou dlouhou cestu. Přijeďte si pro něj třeba až za týden, nebo... až se vám to bude hodit." "Přijedeme zítra, už se na něj strašně moc těšíme," zakončila jsem hovor s přesvědčením, že by si našeho šmudlínka klidně nechali. Táta jen zabručel a zavěsil.
Když jsme k nim přijeli a Dana nám předávali, ujistila jsem tátu i jeho ženu, že příští rok pojedeme znovu k moři a na čtrnáct dní. Takhle šťastného otce jsem nikdy v životě neviděla!
Přidáno: 34 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 234