Historie použití psa ve službách člověka – II.část

Prastaré báje a podání, pověrou prostoupené představy, jejichž zbytky ani dnes zcela nevymizely, přispěly k tomu, že pes byl buď snižován, nebo zase nesmyslně zlidšťován. Tím bylo vědě často znemožněno, aby poučila lidstvo o pravém stavu věci. Dosažitelné historické zápisy ze starověku a středověku jsou neúplné a nepřesné, takže při jejich studiu musíme brát různé podivuhodné historky o vztazích mezi člověkem a psem v dávných dobách s určitou rezervou.
Přesto však vidíme, že zájem o užitečnost psa není nový, a že tímto problémem se člověk zabýval už od pradávna.

Když se pes osvědčil při lovu, střežení obydlí, majetku a stád, začali ho lidé používat také pro vojenské účely. Ve válkách v dávném starověku se používalo psů nejen jako poslů a slídičů, ale přímo jako bojovníků. Historie vypravuje, že již před více než 2000 lety používali Řekové a Peršané psů pro vyslídění nepřítele a pro výzvědnou službu. V různých řeckých státech existovaly již tehdy „psí bataliony“ a za války se jich používalo v předních liniích.Obdobný úkol měli psi ve vojsku římském.

Při studiu dějin použití psa jako zvířete bojového nebo válečného nelze přezírat, že vojenské akce starověku i středověku byly odlišné od válek dnešních dob. Starověcí velkostatkáři, kteří byli současně územními vládci – knížaty, musili stále počítat se spory se svými protivníky, kteří často napadali země menšími vojsky. Proti těmto jednotkám bylo mnohdy s úspěchem použito psů, určených dosud jen k hlídání stád a k lovu.

Jakých plemen tito psi byli, nelze ze správ starověku spolehlivě zjistit. Ani zachovaná vyobrazení nám nedávají dostatečnou jistotu. Abychom si tedy mohli udělat představu jak psi vypadali, je nutno vzít na pomoc výsledky dnes již hojného a obsáhlého novodobého bádání.

Je jisté, že váleční psi starověku se podstatně lišili od dnešních psích plemen. Přednost se dávala těžkým a velikým psům moloským. Snad byli velicí jako dnešní dogy nebo pes novofundlandský, snad ještě větší. Jejich tělo bylo mohutné a chrup neobyčejně vyvinutý. Svou divokostí a bojovností jistě předčili naše nejostřejší psy a vedení těchto psích smeček vyžadovalo zvláště obratných a udatných psovodů v dnešním slova smyslu. Jedině tak je možno pochopit, že tito psi byli velmi obávaní a představovali bojovou sílu, která se nedala podceňovat.

Z počátku se pes používal hlavně pro strážní službu a napadení nepřítele.
Starověký historik Flavius Vegetius Renatu se ve své knize „Epitoma rei militaris“ zmiňuje o tom, že se psů používalo ve věžích uvnitř opevnění. Větřili na dálku příchod nepřítele a hlásili ho štěkotem. Tentýž historik se zmiňuje o psech, kteří konali spojovací službu tím, že doručovali dopisy připevněné na obojcích.

Jiný starověký historik Grattius Faliscus v jedné své knize píše: „Pečuj nejprve o své psy, nezanedbávej tuto péči pro nic jiného, neboť jejich výborné vlastnosti tě za to odmění. A to tehdy, když budeš divokými nepřáteli v boji obklíčen a pomocí psů budeš moci vést válku podle všech pravidel tohoto umění“.

Další historik Claudius Aelianus oíše ve „Smíšených historkách“ rovněž o používání válečných psů u Hyrkanů a obyvatel Magnesie toto: Když na Meandru bydlící obyvatelé Magnesie vytáhli do pole proti Athéňanům, měl každý jezdec svého psa a otroka jako spolubojovníky. Před počátkem boje byli psi uvolněni a poštváni proti nepříteli. Protože nebojácně a zuřivě napadli všechno, co se jim postavilo v cestu, uvedli nepřátelské vojsko brzo do nepořádku. Pak vystoupili otroci, kteří házeli své oštěpy proti nepříteli. Když takto psi vykonali své dílo, pak útok otroků měl plný úspěch. Třetí nápor pak provedli již jen Magnesané sami“.

Herodot líčí případ, kdy se psi zúčastnili jistého druhu „božího soudu“ jako bojovníci. Město Perinth utrpělo kdysi porážku od Paonských. Tento kmen, sídlící na Strymonu, byl orákulem opětovně vyzván, aby podnikl válku proti Perinthu. Aby se zamezilo zbytečnému prolévání krve, byl dohodnut trojnásobný souboj, který měli vybojovat vždy dva bojovníci, dva koně a dva psi.

Historie dále vypravuje, že když Marius porazil u Vercell Cimbry (roku 101 před n.l.), musil potom ještě podstoupit zuřivý boj o vozovou pevnost, jíž hájily ženy Timbrů a jejich psi..

V římském vojsku byli psi opatřeni pancířem s dlouhým kovovým hrotem a na hřbetě měli kovovou nádobu s hořící látkou. Takto byli štváni proti nepřátelům a jejich koním. Tím způsobovali nepřátelským koním zranění a rušili tak jejich nástup, zapalovali stany apod.

Z knihy „Speciální výcviky psů“ upravila a zpracovala MaB

Za tento článek zodpovídá autorka.

Přidal uživatel "MaB" - přidáno 80 bodů