Já a Martinka, aneb jak jsme se konečně skamarádily

Potom jsem měla první bolístku s tlapičkou a Martinka mě krmila pacholíkem
Jenže jak jsem malá, tak jsem rychlá a Martinka se mě začala bát. Já miluju návštěvy, takže je hned u dveří obdařím hlasitým štěkáním, běháním okolo nich, nosím hračky. Prostě vyžaduju pozornost. A samozřejmě jsem se chtěla s Martinkou kamarádit. A ona nic. Bylo mi to líto. Nastalo skoro dvouleté období nervózních návštěv. Martinka, která k nám dřív ráda chodila,.teď nechtěla. Takže Adélka s Janou musely vymýšlet setkávání venku. Oběma jim to bylo líto.
Přemýšlely, co se děje. Martinka od dětství zvyklá na venkov u babičky a dědy, chodila krmit slepičky, měli tam dokonce i vlčáka. Jediné vysvětlení bylo, že se jako malá bála rychlých pohybujících a zvukových hraček.

V létě 09 se už přemohla a koupila mi dáreček. S maminkou nosily tyčky, krokodýlka, ale nechtěla u mě být. V září mi koupila míček a ten se stal mou nejmilejší hračkou, hned po Šuplíkovi. A pak nastal den D ! Byl Mikuláš a Martinka měla přijít s maminkou péct cukroví. Nejdřív nebyla nálada příznivá. Já se snažila okolo ní běhat, ukazovala jsem jí hračky a všechno nosila a ona seděla, nohy na gauči a vůbec se nechtěla kamarádit. Ale já si chtěla hrát, tak jsem vzala ten míček, co mi dala a donesla jsem jí ho. A najednou ho vzala a hodila mi ho…
A pak to začlo, já nosila míček, ona mi ho házela, já běhala a nasmály jsme se.
A pak mě Martinka vedla na vodítku, když jsme se šly podívat na Mikuláše. Akorát jsem musela dělat šíšu, tak pak jsem šla domů. A když přišly z Mikuláše, tak jsme si hrály a přišel Mikulda. A Martinka si mě pohladila. Tak jsme teď kamarádky. První co Martinka dělá, je že mě zdraví po telefonu, když je u nás si hrajeme spolu. A doma si hraje na mě.

Přidáno: 68 bodů