Já a velký výlet

Cesta byla fajn, občas páníčci zastavili, abychom se mohli napít a vykoupat v potoce. Nejlepší to bylo u památníku stavitele Schwarzenberského plavebního kanálu Josefa Rosenauera, pod lavičkou byl pěkný kus svačiny a než se všichni rozkoukali už jsem ho měla v sobě. Paničce to bylo kupodivu nějak jedno, jindy vyvádí a snaží se mi všechno dobrý sebrat, ale teď se svalila na lavičku a páníček se jí smál a říkal, že teď teprve začne výstup. A začal, cesta vedla strmě nahoru mezi kapradím a balvany a tak jsme poskakovali nahoru a občas jsme se vraceli podívat se jestli naše panička ještě žije, protože ta funěla za námi jak lokomotiva. Všichni jsme to zvládli a najednou jsme byli nahoře.

Hned jsem se hrnula k odpadkovému koši, hm… ten voněl. Ale zatrhli mi to, že prý jsme se sem nepřišli nacpat, ale pokochat výhledem a tak jsme museli paničku vytáhnout na vyhlídkové místo, kde podle pověsti sedávali v dávné minulosti králové Bavor, Rakouska a Čech a radili se o průběhu státních hranic. Chvíli jsme se kochali, jak páníčci nařídili. Ještě fotku, aby nám to vůbec někdo věřil a honem odpočívat. Terezka brzy usnula, no vlastně my všichni, protože jsme tušili, že tu samou trasu půjdeme ještě zpátky!

Pozdě odpoledne jsme dorazili zpátky do Stožce do hospody „U pstruha“ . Poskládali jsme se unavený pod stůl a odpočívali. Každý si nás všimnul a chválil, jak se umíme chovat. Kdo by nebyl hodný, když má v tlapkách 30km! Páníčci si objednali jídlo a pak přišla moje chvíle …. nešťastnýma, zoufalýma a vyhladovělýma očima jsem hypnotizovala servírky, nenápadně, aby si panička nevšimla, až to jedna nevydržela a najednou šla k nám. V ruce držela misku plnou jídla a ptala se paničky, jestli by mi nemohla dát, že tak strašně smutně a hladově koukám. Pro jistotu jsem se začala třást a zoufale kňučet, aby viděli, jak jsem na tom zle. Panička nevěřila svým očím. Ta hodná servírka, ale nečekala na odpověď a honem mi přisunula plnou misku guláše s knedlíkem. Jé je hned se mi ten výlet líbil nějak víc. Zhltla jsem to tak rychle, že si ostatní ani nevšimli, že něco baštím. Pěkně jsem tu misku olízala ze všech stran. Z kuchyně se přišli podívat jak mi chutná, ale to už bylo dávno po všem a já vzorně seděla před vycíděnou miskou , co kdyby mi dali ještě nášup!

Panička s páníčkem pak cestou domů probírali, proč mi vlastně kupují superprémiový krmení, když sežeru na co přijdu. Páníček říkal, že vůbec nechápe, kam to všechno dávám a že je s podivem, že mi není ani trošku špatně….… no ať si povídají co chtějí, jen aby nezapomněli na mojí večeři!!!

Přidal uživatel "Terdulka" - přidáno 80 bodů