Jak jsem doputovala ke své paničce
Čtvrtek, 1. červenec 2010
Tak Vám musím štěknout, jak to vlastně se mnou všechno bylo. Narodila jsem se v Brně a říkali mi Lenka. Prý moje maminka byla Pražský krysařík a tatínek jezevčík. A tak vím, proč jsem někdy úplné třeštiprdlo a taky po kom mám tu občasnou tvrdohlavost. Z Brna si mě odvezla jedna paní z Prahy jako vánoční dárek pro babičku do Německa, kde mi začali říkat Gertrůda (hrozné jméno, brrr).
Nevím co se jim na mě nelíbilo, nechtěli mě, a tak jsem putovala zpět do Čech, do Prahy a začali mi říkat Líza. Prý jsem všechny olizovala......není dívu, chtěla jsem už mít konečně nějakého páníčka......no, ale ani tady si mě nechtěli nechat. Už jsem z toho všeho byla zmatená a snažila jsem se s každým spřátelit. A co může být také pro štěně horší, když si ho přehazují jako horký brambor.
Nabídli mě na inzerátu......a tu se ozvali další páníčkové......a tak jsem se na ně tedy jela podívat (no, jinou možnost jsem vlastně neměla). Zemřel jim 15 a půl-letý pejsek a tak hledali nového psího kamaráda. Začala jsem je bláznivě olizovat a doufala, že už to bude má poslední cesta k dalším pánečkům. Byla to má současná panička se svou maminkou. A musím říct, že jsme si padly do oka. A tak jsem doslala další jméno - Ený - a to mi už zůstalo. Mám se se svou paninkou moc dobře a s ostatními členy rodiny také......hlavně, když pustí ptáčka z klece......ráda ho následuji......, ale to pak následuje i panička mě......, abych mu neublížila.
Jezdíme na chatu, kde se vyběhám a vyřádím. Všude mě bere s sebou. Svůj pelíšek asi někde mám......, ale spím hlavně u paničky. Takže mé začátky nebyly nejveselejší, ale teď to všechno doháním. A mám jisté, že už mě nikdy nikomu nedá, protože co si paninka jednou přinese domů, to už doma zůstane. A tak přeji všem zvířecím kamarádům, aby se měli moc pěkně, vesele a spokojeně u svých páníčků jako já =o)
Přidáno: 60 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 206