Jak jsem dostal ortézu na čenich
Pondělí, 17. květen 2010
V roce 2006 jsem byl s páníčky na dovolené v České Kanadě. Našli jsme ubytování v penzionu ve Starém Městě pod Landštejnem. Pravda, nejdřív jsem se tam nemohl dostat, protože to bylo v 1. patře a měli tam takové schody z roštů, ale během jednoho dne jsem po nich běhal jako odjakživa. Krásná veliká terasa, která k apartmánu patřila byla super. A protože bylo ten týden nádherné počasí dělali jsme pěší a autovýlety do okolí. Hned druhý den jsme se vypravili na pěší výlet do bývalého vojenského opevnění z roku 1938 (dneska je to muzeum). Obloha vymetená bez mráčku, cesta krásná, lesem, okolo rybníka Dědek. Nikde nikdo, mohl jsem běhat na volno, aportovat klacíky, no paráda. A protože nám to tak dobře šlapalo, došli jsme po cca 9,5 km až do starého nádherného města Slavonice.
Tedy pro páníčky město nádherné, já tam musel chodit samozřejmě na vodítku, byla tam tvrdá dlažba…ale co, když se jim tam líbilo. A těch všelijakých podpisů a vzkazů na všech rozích co bylo, to bylo počmucháníčko. Všude jsem se taky podepsal, jako že i já tam byl. Poseděli jsme na nádherném historickém náměstí mezi krásně malovanými domy, něco pojedli a napili se (panička mi vzala s sebou misku, takže jsem dostal svůj podíl i já, nakonec byla ještě zmrzka, mňam. Navštívili jsme i prodejnu a malírnu keramiky Maříž, i já směl dovnitř. Ale protože měla panička strach, abych si to tam náhodou taky nepodepsal, raději jsme jen koupili dárek a šli ven.
A pak nás čekala cesta zpět. No přiznávám, že mne tlapky z té dlažby bolely a paničku taky. Zcela náhodou jsme došli až na autobusové nádraží a zjistili, že za necelou čtvrthodinku pojede autobus, no hurá, svezeme se domů. Panička začala rochňat v malém batůžku, který nosí výhradně na moje potřeby a ustrnula – nemáme košík! Páníčci i známí vymýšleli všechny možné varianty, jako že tedy páník odjede autobusem a vrátí se pro nás autem, půjdeme celou cestu zase pěšky a nebo se nad tím“ubohým psem ustrnou“ a třeba nás vezmou bez košíku…no neustrnuli a nevzali. Takže páník s našimi známými usedli do autobusu a že se pro nás vrátí autem. Ještě+ zbývalo 5 minut do odjezdu, když panička dostala nápad. Měla na ruce ortézu – vytáhla z ní železné výztuhy, ortézu mi namotala na čenich a ejhle, pan řidič nás vzal. Když prý při nástupu mám schovaný čumáček, tak jsem způsobilý jízdy, hurá! Zasedli jsme vedle páníčka, ortézu jsem si hnedka během jízdy sundal a frčeli jsme. No nemám já super paničku??? Na další výlety se pak vzájemně kontrolovali, zda košík je připnutý u batůžku, ale už nebyl potřeba. Buď jsme jeli autem a nebo jen šlapali pěšky. V tomhle kraji se nám strašně moc líbilo a nevylučujeme, že se tam zase někdy podíváme. Asi to bylo ale také tím, že celý týden bylo nádherné počasí, azurová obloha a sluníčko jak ze 24 karátového zlata.
Zrovna tak jako v České Švýcarsku – v Jetřichovicích. Tak jsme bydleli v hotelu a taky to bylo super. A ty výšlapy a šplhajdy po skalách… panička nechtěla věřit, že na takové skály vylezu, když doma mám problémy se schody (no co, byly klouzavé a natloukl jsem si párkrát pindíka) a museli je polepit kobercem, abych se neurazil a nepřerazil. Tak takovéhle dovolené mám rád a panička je taky preferuje, když můžeme být všichni pohromadě a ne oni někde smutní beze mě a já smutný bez nich. Možná letos bude jižní Morava, ale to až jak se panička uzdraví a jak jí to bude šlapat.
Přidáno: 80 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 160