Jak jsem honila auto....

Máme kousek od našeho baráku zelenou plochu, kam se smějí chodit pejsci vyvenčit. Už jsem to tam znala, kolikrát jsem si tam hrála i s jinými pejsky a tak mě dědeček nepřipnul na vodítko. Nejdříve jsem se procházela a pobíhala kolem něho, ale najednou, nevím , co mě to napadlo, jsem se rozběhla po ulici mezi domy.

Dědeček volal stůj a ke mě, ale kdepak já. Běžela jsem, rozhazovala nožkama a hlavička se jen třepala. Samozřejmě děda za mnou. Ta ulice končila u docela frekventované silnice. Doběhla jsem až tam a najednou jsem uviděla, jak se ke mě řítí obrovské auto. Těsně u silnice jsem prudce změnila směr svého běhu tak, že jsem najednou utíkala podél té silnice souběžně s tím hrčícím monstrem.

Dědeček se řítil za mnou a krve by se v něm nedořezal. Chvilku jsem s tím tirákem držela krok, ale pak se mi začal vzdalovat. Uvědomila jsem si, že jsem asi provedla něco, co dělat nesmím a raději jsem se zastavila. Také jsem byla po tom urputném běhu pěkně vylekaná, že jsem si sedla a třepala se jak osika. To už ke mě dorazil dědeček. Asi by mi nejraději naplácal na zadeček, ale když viděl, že jsem pořádně vyřízená, pohrozil mi jen prstem a rychle mě připnul na vodítko.

Můžu vám štěknout, že to pro mě byl tak nepříjemný zážitek, že už jsem víckrát k té silnici neutekla. Nyní už jsem velká holka, auta nehoním a dokonce mě panička naučila, že se u každé silnice musím zastavit. Aby se neřeklo, tak vždycky dělám, jako že se rozhlížím........ Mia

Autorka: Tess

Přidáno: 45 bodů