Jak jsem ochrnul a byl moc nemocný

Na zadní jsem se skoro nemohl postavit a když jsem chtěl čůrat, museli mě držet.
A tak jsme hned jeli do toho domu, kde čichám plno pejsků a zvířátek.
Byl víkend a oni nám neuměli poradit, co se mnou. Jen tak, že v Brně na klinice jsou pořád a tam je i specializovaný neurolog.

Zpátky do auta už mě jen nesli. Páníčkové na sebe koukli, zastavili jsme doma na maličkou chvilku a šup na dálnici a panička neříkala „nic nás nehoní“, nebo „vždyť nikam nepospícháme“, byla jen zticha a trošku bledá a páníček mlčel vůbec.
Po hodině a půl, co jsme vyjeli z Prahy, se před námi objevily obrysy města a za pár minut jsme vjeli do Brna. Na klinice začalo všechno znovu a ještě se mnou všelijak cvičili. Pak si povídali s páníčky a mě vezli do takového kotce a tam mě položili, panička mi tam dala deku z mýho pelíšku a mluvili na mě a byli smutní a pak ten kotec zavřeli a šli ke dveřím. Já dostal hrozný strach, že mě tam nechají a začal jsem na ně volat a moc jsem brečel.

Páníček si zacpal uši a utíkal pryč a panička za ním. Měli takové ty malé hadříky a smrkali do nich a utírali si oči.A pak jsem zůstal sám. Nikdy jsem nic takového nezažil. Jen jsem ležel, pospával, nejedl, jen tu a tam se napil.
Píchali do mě, strkali různé hadičky a těmi hadičkami tekly všelijaké vodičky, měli tam taky včelky a ten jeden mladší strýček je vždycky přinesl a pích, pích, měl jsem kožíšek skoro samou dírku. 

A dny běžely. Bylo mi strašně smutno, ale zvláštní bylo, že jsem se cítil silnější a silnější, až jsem jednoho dne sám vyšel z kotce na procházku s jednou jejich tetou. A oni se na mě všichni přišli podívat, smáli se a chválili mě. A pak ten starší strýček řekl, „ještě chvilku pozorovat a může domů“.
A zase uplynul den a pak jsem se znovu probudil a ta jejich teta už na mě čekala a šli jsme ven. Ale mě to moc nešlo. Zdálo se mi, že přední mě nějak neposlouchají. Bylo to horší a horší až jsem si lehl, pak se svalil na bok a zavíraly se mi očka a špatně jsem slyšel a ta teta křičela „kolaps“ „Don kolaps“ !!

Ale mě to už bylo jedno. Najednou jsem viděl páníčky, tak rozmazaně a běžel jsem za nimi po takové cestě, kde vás nikdy nebolí tlapky a všechno bylo bílé a modroučké a jak jsem běžel nebyl jsem už sám a nic mě nebolelo a ti dva černí pudlíci, co běželi se mnou říkali „ahoj bráško“, „my jsme u té tvé smečky byli taky, ale je to hrozně dávno, nebo možná chvilka, tady se to nepozná“.
Ale pak mi řekli „ tady nejsi doma, musíš zpátky“ a já pořád běžel až z té bílé mlhy vykoukl ten mladší strýček, byl tam i ten starší a tety, co mě venčili a stáli kolem mě a říkali „tak tě tu vítáme!“

Nevím, možná věděli, kde jsem byl na návštěvě. Znovu dny běžely a já sílil tak rychle, že všichni jen kulili oči a smáli se. Potom jednoho dne se otevřely dveře a byli tam všichni, celá moje smečka. Takové štěstí jsem už snad nikdy nezažil.
Pak, když už jsem ležel na svém pelíšku, páníček s paničkou tam často leželi se mnou a hladili mě. Páníček se usmíval a říkal „tak tys měl dovolenou v Brně, 14 dní za 20 tisíc, no hlavně, že se ti to líbilo“ a pak oba kývali hlavou a říkali „on PánBůh věděl, do které rodiny tě strčit“.!

No ale páníčkové to nevzdali a chtěli vědět, co to vlastně se mnou bylo – na té klinice si totiž nebyli jisti a tak páníčkové zburcovali veterinární fakultu v Brně a všichni dohromady přemýšleli až na to přišli. Těch pilulek proti té mé nemoci jsem bral moc a jak mám v hlavičce místečko, které řídí všechny nervíčky a tím celé moje tělíčko, tak tohle místečko začalo z těch vysokých dávek pilulek ochrnovat. Tím nemohlo řídit a moje tělíčko si dělalo, co chtělo.

Doneček

Přidal uživatel "Don" - přidáno 100 bodů