Jak jsem se koupal v únoru v hotelovém bazénu

Nejdříve na okraj města, potom přes lesní park a už jsme byli v řídce zastavěné části, kde hotely pro lépe situované páníčky měly samozřejmě venkovní terasy na zimní slunění - s obsluhou dobrých věcí do bříška i pro mé cizokrajné chlupaté kolegy- a ovšem, že nikde nechyběly venkovní vyhřívané bazény, ze kterých se díky rozdílným teplotám zvedal do vzduchu mohutný bílý opar.
Poměrně rozlehlá hotelová teritoria, byla, jak je v té zemi zvykem, bez oplocení, jen s tabulemi "Privatgrund - Vorsicht" , ale nikde to nenajdete v naší řeči haf-haf. A tak jsem si nedělal starosti, kam se pohnout.
No a já jsem ucítil fenku ! Měla své dny a zřejmě jí chyběly ty prostředky s křidélky i bez nich. Ať se cítila bezpečně, nebo ne, pro mě nechávala jasnou stopu a protže páníček nedal na slova paničky, byl jsem zrovna bez vodítka.
A to byl teda rajc! Jak jsem zvedl hlavu, nabral vzorek vzduchu,byl konec všemu - vyrazil jsem.

Stopa mě zavedla až na louku, z jejíhož středu se kouřilo. Nejdřív jsem byl opatrný a plížil se k tomu, ale stopa mě vedla blíž a blíž. A najednou jsem stál u veliké nádrže, plné krásné, modré vody a stopa trošku slábla a mě táhla ta voda a ještě se ozval signál píšťalky, co mě volal k páníčkovi.
A potom páníček ještě zařval a já se lekl a moje poslušnost zvítězila. Prudce jsem zabral packami, abych se přiřítil k noze, ale ty zadní mi uklouzly, zadeček mi padnul na bok,já se přikrčil a cáááááák.
Ten, kdo z hotelových hostů tak brzo ráno koukal k bazenu, viděl dlouhé, zrzavé torpédo, jak midlí packami a velkou rychlostí křižuje hladinu hotelového bazénu.
Nejhorší bylo, že jsem nemohl ven. Když jsem se chytil okraje, strašně to klouzalo a spadl jsem zpátky. No páníček přišel včas, krčil se a šeptal a říkal "tudy ty blboune", "honem pojď, než nás zavřou!"
A já našel pozvolné schůdky, vylezl, otřepal se a upaloval za páníčkem.
Potom páníček zastavil, vyvolával ty osoby, co sedí nahoře na mráčcích a dohlížejí na nás. Nejdřív říkal, že ho panička zabije, pak sundal svou péřovku,přehodil mi ji přes hřbítek, strčil do rukávů moje přední packy, vytáhl si z kalhot řemen a přitáhl mi jím bundu okolo tělíčka, spodek zipu rozevřel a vytáhl mi čudlíka ven, abych mu event. nenačůral dovnitř a vyrazili jsme.

Nejdřív co nejdál od hotelu, pak přes lesní park a potom jsme byli na okraji města a potřebovali jsme tak patnáct minut domů, do našeho brlohu. A to byla ta největší psina, tedy pro mě ano, pro páníčka otázka, jestli na něho zavolají policajty, nebo ne.
Nezavolali, ale koukali. Za mrazivého rána poskakoval ulicemi postarší muž, jen ve svetru, a na vodítku si vedl červenou péřovku, ze které vyčuhovala mokrá retrívří budka na jedné straně a vzadu zdvižený, chlupatý stožár, ověšený zmrzlými kuličkami vody, které zářily a cinkaly, jako kdybyste třásli vánočním stromkem.
Co bylo doma Vám raději neřeknu. Co se týče našich tělíček, mě chlupáčovi nebylo nic. Páníček trošku potahoval a potichu mi říkal "no vidíš, jak jsme to zvládli a já si ještě můžu dát panáka"
A panička promluvila až nakonec a řekla: "a jedem, když už jsi toho psa nezabil, dej ať dojedem domů v pořádku".
A dojeli jsme.

Haf, haf, Doneček.
Příště Vám povím, jak jsem se ztratil v Itálii na pláži u moře.

Přidal uživatel "Don" - přidáno 80 bodů