Jak jsem se skoro ztratil
Pondělí, 8. březen 2010
Jsou to už 4 roky zpět, byl teplý květen a já si tak celý den lítal po zahradě. Byli tam zedníci, na domečku dvounožců se dělala nová fasáda, tak občas od jejich sváči něco odpadlo, no prostě pohoda. Večer se mi ale nechtělo jít spát domů, honil jsem se s paničkou kolem domu, než jí došlo, že mě domů nedostane. Tak jsem dostal dlouhatánské, prý 5m vodítko a připnula mne ke kotci. Už mne zná, tak ví, že občas vezmu čáru. V kotci mám svou nemovitost s polštářem, misky s granulkami a vodou, takové útočiště, když se mi chce schrupnout venku. Neměl jsem nic proti tomu, měl jsem dostatek volnosti a přitom byl jakoby pod dohledem.
Jenže, co čert nechtěl, v noci přišla bouřka. Já nevím jak vy, ale já ji nemám rád. Rachejtle, blesky a podobné radovánky trávím nejraději v blízkosti paničky. Taky na Silvestra nikam nechodí, protože vědí, jak na tom jsem. Nějaké prášky a podobné nesmysly už vyzkoušeli a zjistili, že to na mne neplatí. Jen potom, následně, když už je klid, spím třeba 2 dny. Takže když byla ta bouřka, tak jsem překousal to dlouhé vodítko, podhrabal plot a zdrhnul jsem.
Ráno prý panička celá nešťastná vyvolávala moje jméno, pískala a nic, já nikde. Volala tedy do útulku, kdyby mne náhodou někdo našel, tak aby o mně věděli. Bouřka brzo přešla a já celou noc lítal volně po loukách…s tím dlouhatánským vodítkem za sebou. Překousal jsem ho totiž u té sponky, která mne jistila u kotce. K ránu jsem byl řádně unavený, tak jsem si lehl do trávníku u chodníku, kudy chodíme s páníčkem do obchodu pro rohlíky a říkal jsem si, že si schrupnu po celonoční štrapáci a že mne tam ráno najde a půjdeme spolu domů. A najednou mne někdo budí….“pejsku, co tady děláš?“ Nějaká úplně cizí ženská na mne koukala, chtěla mne pohladit, ale jak jsem byl rozespalý a ucaprtaný, tak jsem jen kňouknul, aby mně nechala ještě spát. Odešla a já pokračoval ve spánku. Jenže, ta paní volala do útulku, že našla u silnice pejska a že je zřejmě hodně zraněný, že jen kňučí. Z útulku volali mým páníkům. Ti honem sebrali košík na prádlo, vystlali ho dekou a jeli pro mne. Já se mezi tím vyspinkal do růžova, té paní, co mne našla, telefonovala a pak se vrátila, jsem olíznul ruku, ona mi dávala piškotky, hladila mne a říkala, ať se moc nehýbu, kdybych byl zraněný uvnitř. Ale mně nic nebolelo.
A v tom jsem uviděl červené autíčko mých dvojnožců. Začal jsem skákat radostí, že jsme se našli. Panička mi sice vynadala ale byla ráda, že mne vidí celého a zdravého. Sundala mi to vodítko, které bylo obalené blátem, šoupla do košíku a drandili jsme domů. Od té doby, když náhodou nechci domů a chci spát venku, tak jsem zavřený v kotci. Vůbec mi to nevadí, protože vím, že mne zase brzo pustí a já celý den můžu zase řádit na zahradě.
Přidáno: 75 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 166
-
:)
24.04.2012 13:42:10
