Jak jsem zadržel celou japonskou výpravu

Na dlouhé tůře, ve výšce asi 2000m jsme šlapali po krásné, úzké pěšině, s úžasným výhledem. Páníčkové pořád něco obdivovali a já, plný síly, drandil stále vepředu, abych odhaloval všechna hrozící nebezpečí. A protože jsme byli už tak vysoko, pěšina byla úzká a zařezávala se ostře do svahu. Na jedné straně strmě nahoru, na druhé strmě dolů, jen tak, aby se dva proti sobě mohli vyhnout.
Hodiny už jsme nikoho nepotkali, fičel vítr, v dohledu jsem měl sněhové pole, pro mě nevídaná lahůdka, vždyť byl červenec. A tak jsem pořád přidával a v duchu už cítil to bílé, co krásně ochladí celý kožíšek.

Stezka se prudce ohýbala, takže jsem viděl jen do vrcholu zatáčky a když mi chybělo jen pár metrů, vyšel proti mě malý člověk, celý v igelitu proti dešti, a když mě uviděl, jeho šikmé oči mu tak vylezly, že je měl v tu ránu kulaté.
Popravdě jsem se velmi lekl a hned se přikrčil, natáhl ocas dozadu a mordu dopředu a vypadalo to, že mým příštím pohybem bude ten pružný skok, na jehož konci šelma zabíjí. A ten malý v igelitu to pochopil - asi taky někdy koukal na National Geografic. Zastavil se, rozpřáhl ruce a bylo vidět, že za ním nouzově brzdí celá smečka. Já ztuhlý ve své póze, jednu packu zdviženou, on se snažil couvnout, ale nešlo to, bylo jich moc.

Když jsem viděl, že se neodváží ani o krok dopředu a že ovládám stezku v úplné šířce, sedl jsem si doprostřed , upřeně ho sledoval a taky nastražil uši. Ten vepředu něco vykřikoval a ti vzadu odpovídali, jeden přes druhého a bylo to, jako když se andulky našich starých páníčků perou o místo u krmítka.
No a jak už jsem Vám říkal, já plný síly drandil vždy dopředu před svými páníčky........no a tak teď běžel čas - já uprostřed pěšiny, na druhé straně povykovaly andulky ...a minuty běžely a běžely a běžely.
Pak konečně přišli páníčkové a hned pochopili o co jde. Páníček popošel dopředu, říkal divná slova a přesto, že to nebylo v andulčím nářečí, ten malý v igelitu vepředu tomu asi rozuměl.
A pak mě páníček vzal za obojek a vyšplhal se mnou kousek nad pěšinu. Ale bylo to velmi strmé a tak jsem napůl stál a napůl seděl a vcelku jsem vypadal jako lucerna co ční nad ulicí.
A ta jejich smečka se celá dala do pohybu a první v igelitu přišel až " pod lucernu" otočil se ke mě, lehce se uklonil a řekl " thank you" a pak přišel druhý v řadě a třetí a já si to užíval. Sedumadvacet úklon a sedumadvacetkrát "thank you" !
No a pak byla pěšina zase volná a páníček s paničkou se hrozně smáli, nebyli k zastavení, poklepávali mě po kožíšku a pokřikovali " pašák Don, pašák Don" !
Teda upřímě, já nevím proč, ale mám rád, když mě chválí, tak jsem se nafoukl, to pak ťapkám zvysoka, jako koník v drezůře, a vyrazil jsem zase dopředu.
Doneček

P.S. Příště Vám vypovím, co se nám přihodilo na konci téhle dlouhé cesty, jo ?

Přidal uživatel "Don" - přidáno 72 bodů