Jak máme být tím, čím jsme a nebýt tím, čím nejsme - díl druhý

Zkrátka mustr byl sehnat havanskýho pesana a u toho už zůstalo. A tak jsem se stala holkou s flastrem made in Habana od samotného Fidélia Kastróla. A bylo mi to úplně šuma fuk, protože ten správný fičák začal až mnohem později, ale tam se teprve dostaneme.

Jo, ale abych neštěkecala, dostal jsem takový žlutý notes, že se mnou kámoší veterinářka, což já bych teda s ní ne, protože mi dala nechutný bodlo. No, že doma byli všichni naši králíci, a že jich je hafo, ze mě dočista paf, je víc než jasné.

Byla jsem taková malá dryjáčnice a předváděla jsem se, jak když mě vytáhli z cirkusového šapitó. Tůze chytrá holka jsem já, však jsem jim to taky teď dala sežrat. Tou dobou naši měli ještě čičintu Šušu, o které jsem vám tu taky škrábla, ale to už byla stará dáma, a než odešla asi za dva měsíce po mém příchodu domů do čičintího nebíčka, přehlížela mě jak širé lány.

Ale já, sotva jsem trochu povyrostla a začaly mě víc nožičky poslouchat, jsem začala mít stejné manýry jako naše Šušu. A když už se mi podařilo hupsnout na sedačku, tak jsem vždycky skončila na opěradle, kde jsem se pěkně urochnila a to mi zůstalo až do dneška.

Teda pajďule z toho byla celá šiši a udělala si z toho závěr, že se do mě asi Šušu reinkarnovala. No víte ale, jaká to je bžunda, když přijdou na návštěvku nějací hafani, a že se u nás producírujou každou chvilku. Já to s nima pořádně prokličkuju po bytě, a že teda pelášit umím, a hups, čučám na ně pěkně shůry a oni zezdola koukají jako tydýt!?

Jinak nepohrdnu ani chvochtáním na židli. Ale tam se nejraději zdržuji, když je nějaká člověčí sešlost nebo když se slezou naši králíci a to se vždycky honem na židli uprdelkuju jako první. Kdepak, copak budu ležet v pelechu nebo někde pod stolem, když můžu mít parádní rozhled a přehled o všem, co se kde šustne?

Stačí, když mě pajďule potupně šoupne pod stůl v nějaké restauraci a vůbec jí nevadí, že po něm taky docela ráda čas od času špacíruju. Ta ale má odporózní manýry. Teda, na stůl si zpravidla hupsnu, jen když tam tuchám něco moc zajímavého a musím to jít zkontrolovat nebo se musím přemístit, pokud se chci jít mazlínkovat s někým na druhé straně stolu.

Ale dávám tuze pozor, aby mě pajďule nevychmátla. Ta je pak zralá na skotské střiky, jaký má hysterák. No ale pochopte to, přece neskočím dolů, prolejzat někomu pod nohama a pak zase skákat nahoru, když to můžu vzít kratší cestou vrchem, no ne.

Ale stejně nade vše upřednostňuji čučání z okna. Jejda, venku se dějí věci. A když jdou kolem hafani, ty mám pěkně s odstupem tuze ráda, to jsem pak pořádně oprsklá a můžu se uvrčet a uhulákat, div z toho neochraptím, aby věděli, že jsem tady. To mi až štěkando přeskočí do fistule a já houkám jako siréna.

No, ale ani tuhle náramnou zábavu mi pajďule vůbec nechce dopřát. Vždycky šílí. Ale já si přece taky musím procvičánkovat ty svoje hlasivky. Copak můžu za to, že neumím štěkat stejně jako ona? A že moje pajďulína je taky setsakramentský hlučítko. Si pište. A krmí mě celé dny nějakým zatracepeným mjůůůzik, až se mi hádají oušenka.

A dokonce mi už na ně cpe svoje uchátka, tak to jí nevadí. No, je tohle nějaká psí spravedlnost? Tak jsem se tu celá rozněžnila nad tím, cože jsem to za kočkopsa, ale ani lsem vám tu nevyštěkala. Copak jsem to vlastně za psa? A jak a proč?

Bóžíčku, ty můj psí světe. To je hrůza být takhle vláčně uštěkecanej. Tak snad to teda příště, už tuty boty, ze sebe vysypu, jo? Tak mazlíci, pěkně do postýlek a hajinkat jako já.

Hafo putí posílá Cherrynka ze Šeredzahrády.

Přidáno: 80 bodů.