Jak na mě útočil andulák Pepíček

Já jsem o něj nejevil příliš zájmu, protože s ním nic nebylo a neuměl ani mou řeč, abychom si mohli povídat a tak jsem si ho prakticky nevšímal.
Ale on jednoho dne uviděl, jak u něj v pokoji sedím s malou paničkou a zřejmě ho napadlo, že mi dá najevo, že jsem na jeho území a chrabře mě zastraší. A tak se ze své výšky u stropu spouštěl přímo proti mě a v poslední chvíli uhnul a vznesl se zase nahoru, aby celou akci opakoval. Byl neúnavný a kroužil a kroužil.
Já jsem seděl a vůbec jsem se nehýbal ale když nálety neustávaly a on se znovu blížil a když řezal zatáčku okolo mého čenichu,udělal jsem c v a k. Prostě jen tak, skoro jsem se nepohnul,jen to "c v a k" se ozvalo hlasitě a já se nehýbal a seděl dál jako velký hřib.

Malá panička udiveně vzhlédla a pak hrůzou vytřeštila oči a já seděl jakoby nic, jen na boku mi z tlamky hrdě trčel krásně modrý ocas toho nájezdníka Pepíčka. A pak malá panička začala hrozně křičet a pořád na mě křičela pusť, pusť... No víte já jsem zlatý retrívr a my máme velmi jemný stisk, to proto, abychom nepoškodili kořist, kterou páníček uloví a my ji přinášíme. A ten Pepíček mě beztoho v tlamce šimral peříčky a tak jsem se trošku natáhl a jazejčkem jsem ho vyšoupl z tlamky na gauč před malou paničku. A ten útočný obejda se chvíli motal, roztahoval křidýlka, byl dost oslintaný, pokulhával, poskakoval, pak se zvedl a odlatěl zase ke stropu, sedl si na lustr a čistil se. A nebudete tomu věřit druhý den se začal znovu na mě spouštět – no co můžete nakonec čekat od tak malého tvora, co má mozeček jak fazolku.
Ale panička mi věřila, řekla „nesmíš“, a tak jsem se radši překulil na bok a trošku si zdřímnul.

A teď Vám,moji milí ,něco štěknu ehmmm totiž řeknu. Tenhle příběh je pravdivý a co víc, po několika dnech se navlas stejně opakoval.
Potom páníčkové řekli, že už víc nebudou pokoušet osud a už nás nikdy nenechali v jedné místnosti.
Doneček.

Přidal uživatel "Don" - přidáno 55 bodů