Jak se k nám Nick dostal

Ségra se mě zeptala, jestli pojedu s ní do Prahy? Já se zeptala: a pro co? Ona: to poznáš. Když jsme byli na cestě autobusem do Prahy, tak mi konečně řekla, že si jede pro psa. Pro štěně velkého knírače. (obě jsme odmala toužily po velkém psu) Myslela jsem si, že si vymýšlí. Ale když jsme se sešli s nějakým pánem, došlo mi, že říkala pravdu. Ten otevřel kufr od auta a tam byla černá koule, ne kulička, ale koule. Se ségrou jsme se do ní na první pohled zamilovaly. Pán říkal: „Tak tady ho máte. Jsou mu tři měsíce a jmenuje se Arogantt.“ Ségra ale pro něj měla vymyšlené jiné jméno, a to Nick. Když už jsme měli Nicka zaplaceného a vyřešené všechny papíry atd. šly jsme zase zpátky na bus. nádraží. Ale protože Nick nebyl zvyklý chodit na vodítku, tak se mu chodit nechtělo. A abychom stihly bus zase zpátky domů, museli jsme Nicka nosit. Víte jaké to je nosit 16 kg štěně přes „půlku“ Prahy? (z Hl. nádraží na Florenc). V nošení jsme se se ségrou střídaly, byla to tíha. Pan řidič byl hodný a do busu nás s „obříkem“ pustil.

Když jsme už byli doma, byla u nás i nevlastní ségra Káťa, byla u nás jen na návštěvě. Když jsme zavřeli dveře, šla se Káťa podívat kdo to přišel. Když viděla Nicka jak leží u dveří, ani se nehne, tak šla na kolena a „připlazila“ se k němu a na mamku zavolala: „Mamko, pojď se podívat!“ Mamka šla, uviděla Nicka, otočila se a začala brečet a odešla do obýváku. Po chvilce přišla k Nickovi a ptala se ségry: „Cos to udělala? To je velkej?“ Ségra: „Jo.“ Mamka: „Kdyby to byl aspoň střední…“ Po pár dnech Nicka u nás, si ho všichni oblíbili a stal se z něj člen rodiny. Už tomu jsou skoro 4 roky a za nic na světě by jsme ho nevyměnili. Ségra o něm říká, že to je její Miminko.

Přidal uživatel "Elis" - přidáno 53 bodů