Kontrola na veterině

Jen jsme přijeli k veterině tak jsem to tam neomylně poznal, abych tu nemilou návštěvu co možná nejvíce oddálil tak jsem měl strašně moc čuráni. Poznačil jsem všechny stromky, keříky a ty nejdelší stébla trávy, ještě jsem se rozhlížel, kde bych co poznačil, ale už tam nic nebylo, jen pán který šel okolo, už, už, jsem zvedal zadní tlapku že, mu poznačím nohavice, ale byl jsem napomenut že se to neděla (to já dobře vím, ale do té ordinace se mi vůbec nechtělo). Nemaje již žádny objekt k nepravostem tak jsem musel jít.

V čekárně již bylo pět pejsku, okamžitě jsem se naježil a chtěl si zjednat nadvládu nad všema, ale opět jsem byl upozorněn paničkou, že se mám chovat slušně, tak jsem ji poslechl a způsobně sedl. Pak jsem jen dohlížel, aby si ostatní pejsci do mě nedovolovali, to jsem hravě zvládl, tvářil jsem se jako hrdina, který je u veta každý den a ničeho se nebojí.

Postupně pejsku ubývalo, někteří naříkali jako by jim tam trhali hlavu i s ocáskem dohromady, jen já byl za hrdinu. Pak nastal ten okamžik kdy jsem měl s hlavou vysoko vztyčenou vejít do ordinace jako ten hrdý rek který se ničeho nebojí ale opak byl pravdou, jak na mě přišla řada tak se opakovalo divadlo které panici moc dobře znají a tak to začalo:

Vysoký paneček mě tahal ze předu a malá panice mě tlačila ze zadu, já se bránil zuby, drápky ale nebylo mi to nic platné a samozřejmě za všeobecného veselí všech přítomných (měl jsem pocit že se smějí i ti pejskové, ale mohu se také mýlit), tak mě dostrkali do ordinace, pak mě postavili na ten studený stůl, který byl ještě ke všemu mokrý, jako by ho nemohli osušit a vyhřát, když mě tam chtějí postavit, pak mě paní doktorka začala poslouchat takovým sluchátkem, pak mě začala ohmatávat, na zadek jsem si nechal sahat ale když mě začala mačkat krček a přitom dusit, tak to už bylo i na mě dost, vycenil jsem zuby a zavrčel, hned přestala a začala panici vysvětlovat že ten krček ještě není dobrý a poslech průdušek je také ještě nevalný, pak jsem ještě vyfasoval další antibiotika (a můj plán že se pojede na zahradu tím pádem byl v nedohlednu).

Pak mě sundali z toho stolu a já okamžitě věděl kde nechal tesař díru, jak jsme procházeli čekárnou, byl jsem opět veliký hrdina a na ostatní pejsky jsem se díval z vrchu (však mě v té ordinaci neviděli, jak jsem se třepal strachy). Domů jsem již přijel v pohodě ale k tomu vetovi mě opět dlouho nedostanou (jedině když mi zavážou očiska). Bruno-Laky.

Autorka: ZLATIČKO

Přidáno: 80 bodů