Míša a vzpomínka na něj

Bylo mi šest a Míša se stal mým kamarádem na život a na smrt, babička bydlela 2 ulice nad námi a tak jsem to neměla daleko. Vyrůstala jsem s ním a trávila s ním den co den, společně s kamarádkou a jejím pejskem. Míša bydlel venku v boudičce, nebyl mlsný, byl rád za každé pohlazení.

Už někdy v r. 2006 ho v zimě přepadly bolesti zadních nohou, tahal je za sebou, stačilo trošku tepla a rozmazlování a opět z něj byl švihák, i když mu bylo nějakých 15 let, měřeno od narození mého bráchy, tak nějak se Míša našel. V r. 2007 utekl a nevracel se. Babička říkala, že se vrátí, a nic.

Za tři dny volali z Bouchalky z útulku, že ho tam mají. Když ho přivezli, řekli, že prý je v pořádku. Nereagoval, nežral, nepil, nechodil. Za hlavou obrovskou bouli, nahrbený, prý ho srazilo auto. Dala jsem si tu práci, že jsem mu mezi zuby mačkala maso, stříkačkou stříkala vodu a po dvou dnech se chudák zvedl a přišel si opět pro pohlazení.

Bylo to to nejhezčí, co mohl udělat. Přišel o oko a na druhé oslepl. A ještě celé 2 roky přežil ty nástrahy, které mu život nakonec přinesl. 18.12.2009 už opět nemohl na nožičky a neudržel stolici, babička mi volala do práce, co má dělat. Řekla jsem jí, že už je starý, ona to nechtěla slyšet. Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem z práce v 8 večer zavolala veterináři, jestli by se na něj nemohl přijít podívat.

Za půl hodiny mi babička volala, že Míša je v psím nebíčku, že už byl prostě starý a museli ho uspat. Víte, byl to můj nejlepší kamarád, ale byla jsem ráda, že už se netrápil. Vždyť jsme ho našli, dali mu domov a milovali ho a on to věděl. Bylo mu kolem 18 let a moc děkuji za to, že si vybral nás jako svou rodinu!

Přidáno: 48 bodů.