Moje jízdy metrem :-D

Už jednou zmíněná jízda na psí hřiště byla opravdu děsná. Pořád jsem byl v klidu, ale můj klid mě opustil v době, kdy mi panička nasadila náhubek a o chvilku později jsme nastoupili do metra. Teda nastoupili .. Spíš panička nastoupila, protože já se zašprajc a málem jsem se paničce vysmeknul. Tak paňka zase musela vystoupit a celkem nedobrovolně mě do toho metra prostě dotáhnout. Že prý na nás nikdo čekat nebude .. No a o cestě autobusem ani neštěkám .. A protože panička plánuje jezdit v létě na nějaké výlety, tak si prý na to metro, autobus a další ohavné věci nějak musím zvyknout. To pořád mluvila a mluvila, že zítra už fakt pojedeme, ale pořád se nic nedělo, až (jestli si dobře vzpomínám) 15.dubna ..

Že prý jdeme na normální vycházku. Tak jsem šel a pak jsme zase došli až na metro. Byl jsem dost v šoku. Panička šla ještě pro nějaké lístky, takže první metro ujelo a tak když jsme procházeli okolo dveří, jsem se snažil marně vyjít ven, jakože bychom už mohli jít domů. Ale panička že ne. Zkrátila mi vodítko a vrazila mě její kamarádce Anetě, aby mě podržela. Já jsem měl stažený ocas mezi nohama a marně jsem se paničce snažil dát najevo, že to opravdu není nutné, abychom někam jezdili metrem .. Chvíli po zakoupení lístků přijelo další metro. Jakmile se otevřely dveře, vtrhl jsem rychlostí blesku dovnitř a Aneta, která mě ještě stále držela, letěla hned za mnou. Kdybych byl větší, pravděpodobně by za mnou jela po břiše. Pak si mě vzala panička, posadila si mě k nohám a vůbec jsem nikam nemohl jít ..

Asi tak po deseti až patnácti minutové jízdě jsme vystoupili a šli jsme se na chvilku projít ven. Objevil se další problém - jezdící schody neboli eskalátory. Na ty mě panička nemohla dostat. Smůla byla taky v tom, že všude bylo moc lidí, tak panička nemohla dělat žádný dlouhý přemlouvačky s piškotkami a tak. Takže mě nakonec prostě musela vzít do náručí. Schytala ode mě pár ran náhubkem a bylo .. Venku jsme se procházeli a dokonce za mnou přiběhla moc pěkná fenečka. Chtěla si se mnou hrát, ale panička mě nepustila, protože jsem pako nebo co a mohl bych vběhnou do silnice nebo udělat jiný průšvih. Procházeli jsme se asi patnáct minut a potom jsme zase jeli zpátky. Na eskalátorech to bylo to samé jako před tím, ale metra samotného jsem se ani moc nebál ..

Další jízda se konala dneska 11.5.2010. Jeli jsme jen jednu zastávku, ale panička měla radost, že už se nebojím. Teda tvářil jsem se uraženě, když mi nasadila náhubek, ale pak mě to zas přešlo. Do metra jsem zase naběhl a pak jsem v klidu seděl a rozhlížel se okolo sebe. Při výstupu jsem vyskočil, ale jinak už se opravdu nebojím. Hned naproti matru je trafika, tak si paňka šla koupit nové Psí kusy a šli jsme domů. Taky paňka říkala, že bychom teda mohli zkusit ten autobus. Asi to bude horší s těmi schody, ale třeba si zvyknu rychle. Držte mi prosím palce a tlapky ;-)

Pac, César

Přidáno: 80 bodů