Moje perličky života – Bonďa …. Část 1

Když si mně přinesli domů (byl jsem hned naproti mamince páč jsme sousedé) hned vymýšleli nějaké jméno . Přinesli kalendáře a četli. Na žádné jméno jsem neposlouchal a ani se jim nelíbilo. Kellýnka by už nechtěli ,protože by furt vzpomínali na Kellýnka. Mněl jsem se jmenovat Kubíček. To ,ale přišla malá Anička a řikala ,že ne , protože by si děti mysleli ,že se jmenuje po Kubíčkovi od Kubíčků . No .. a tak mně někde sehnali Bonny.

Moje první dny u nových rodičů byli normální. Furt jsem se počůrával , kousal vše co se dalo , hold normální psí štěňátko. Pak mně učili povely a já začal chodit ven. Když jsem se proběhával pokaždé jsem viděl moji maminku zavřenou v kleci .. proč ? No , asi v útlém věku , ale v pravém na cvičení k nám přijela teta a strejda Ondra se svými dětmi. Bylo teplo a dětičky si představovali to ,že mně naučí sedni. Já byl teda dost hyperaktivní a drmolili to do mě celou půl hodinu. No horor tohlecto. Ve staně si pak celou noc řikali jak mně naučí i lehni .. popros. Druhý den radostně vstali , řekli mi : „Bonďo , sedni!!“ , já sem zamrk očky a šel do obýváku si lehnout. Tak jsem se teda sedni nenaučil. (Pak mně to naučil všechno můj hodný tedy rádo by hodný páníček ) .

Tak jsem se naučil nějaké ty povely. Hold jsem byl pejsek za všechny prachy. Občas jsem pozlobil. Pak přišla ta půl roční puberta kdy jsem chodil za každým pejskem atd. To jsem potkal kamarádku Kikinku. To jsem byl na procházce a zmerčil jsem fenku. Byla černá a absolutně jsem nevěděl vo co go.

Tak se spolu její pánička a moje pánička zkamarádili a já mněl psí kámošku. Ještě ,že sem neměl chutě , to bych kámošku neměl. Byla zima .. teda asi konec zimy a my furt spolu blbli , ale fakt neustále. Jednou jsme vběhli do rybníka a spadli do té studené vody. Od té doby jsem občas nachcíplej a chytám lehce kdejakou nemoc. Už jsme s tím byli u doktora ,ale co on nadělá viďte ?

To jsem mněl jednou chřipku , pak zase – představte si svraby. No bylo toho moc. Víte , já asi v tom půl roce jsem šel jednou s tatínkem ( on je totiž zemědělec a chodí na pole atd.) tak sem s ním šel na to pole a jel jsem v traktoře. Teda , mně se to ták náramně líbilo , kamarádi , to bylo něco! Když byl taťka na poli , bylo strašné vedro a taťka mně pustil ven. Furt na mně zíral a já se držel zvuku traktoru. Zaběhal jsem si za králíky a lovil myšky a hraboše. Pak asi po hodině a půl na mně taťka zatroubil a já přiběhl. Teď už chodím s tatínkem pravidelně na procházky a pánička má o procházky naděláno , je¨nom v zimě … to totiž taťka na pole nechodí.

Já Vám řeknu. Kdykoliv slyším motor traktoru hned se ženu , dokonce bych dal traktoru přednost než deseti buřtům. Ano! Divíte se ? Vždyť já můžu chodit kam chci a vůbec se neztratím , ba naopak .. nikam dál než hlas dá! Jednou takhle jel kolem Voděrad traktor , úplně stejný jako má tatínek – New Holand , a já sem si myslel ,že je to táta a honem , honem. Vlítl jsem do brány a letěl za nim. Bylo mi ,ale divný že taťak vůbec nezastavuje a tak sem se naštval. Teď už ho ,ale bezpečně poznám. Ale víc se dozvíte v jiných příbězích , určitě ještě něco napíšu.

Moje 1 narozeniny , teda , to byla paráda. Já totiž nějaký to rozmazlování , já na to moc nedám … jsem přec skromný pejsek. To bylo bájo , vy se možná divíte , jak to ,že si to tak parádně pamatuju. Ale to víte , pánička mi vede deníček a to je úplně komplet co kdy jak . No , já jsem dostal svůj první nový pelíšek ( já sem totiž předtím spal v krásné ohřívané krabici) já teda na tohle vážně nejsem. Vůbec se mi nelíbil , přeci nepotřebuju to , co se líbí páničce mně stačí obyčejném pelíšek kde mi je teplíčko. Ale přežil jsem to , pak jsem ještě dostal nějaký ty dobrůtky.

Jelikož to moje seznámení s Kikinkou nebylo nějak diskrétní , mněli jsme se moc moc rádi . Byl jsem smutnej ,že ten pád do rybníku brala vážně špatně. Byla moc nemocná. Pak její pánička řikala ,že jednou zpátky do Prahy ,že tady ve Voděradech bylia chvíli. To bylo pro mě jako Bonnyho strašné jelikož jsem mněl Kikčku moc rád. Dala mi na poslední chvíli hračku – uzlík , který mám do teď.

Když odešla Kikinka seznamoval jsem se s dalšími prima kamarády. To mi bylo asi 1 rok a 5 měsíců co mněli naši přes plot sousedi ( jiní sousedi , né tam , kde je Eginka) Oni tam nebydlí ,ale jezdí tam na zahrádku. Je tam jen malý domek. Vždy tam jezdili sami ,ale když slavil strejda narozeniny , jejich kamarád mu daroval přítele – pejska. Já to moc nevnímal jelikož na zahradu jezdili jen o víkendech , jinak bydleli v RK . Stejně jako kamarádka Sárinka. No , to malý štěně bylo ,ale strašný. Jednou sem přišel s páničkou na návštěvu si prohlídnout ten obludný přírustek. Prej se to menovalo Ronny. Byl to labrador a furt si chtěl hrát. Jenomže , mně už byl 1 rok .. a něco k tomu a navíc sem si s malejma nehrál.

Časem jsem se nějak s tím bludařským štěnětem seznámil . Ono to bylo vlastně asi tím , že on mně dosrostl a pak nebylo vidět že je štěně. Ale ten se stejěn tak chová i dnes. Pak tam také chodila jedna krásná trnečka zvaná Sárinka. Ona si ,ale furt hrála jen s Ronýskem , občas i se mnou. Ona totiž její pajďa bydlí taky v RK . K nám do Voděrad chodí jen na zahrádky užít si to teplíčko a volný prostor.

Pak tam chodil i jeden strašně moc hezkej pejsek Míša. Byl vyspělej stejně jako já , byla s nim sranda .. nekousal , neštěkal prostě můj kamarádský typ. Moc jsme si toho spolu užili , každý den ( skoro každý víkend , kdy přijížděli ) jsme chodili na procházky . To byl kamarád za všechny prachy. On mněl asi výhodu v tom ,že si rozumněl i s Ronýskem a Sárinkou. Teda , ale ta Sárinka , to byla teda s prominutím mrška malá. Ona mi kradla všechny moje klacíky a furt mně ukazovala zoubky. Chudák Míša , ten to s ní asi neměl lehký.

O srandu jsem mněl postaráno , furt jsem mněl ,ale v hlavě otazníček proč je moje maminka zavřená v klaci / myslíme tím Eginku/ .

Můj život byl vážně krásný. Vlastně pořád je , já ,ale napíšu ještě jeden příběh – pokračování tohohlectoho. Děkuji těm , kteří si poctivě četli … aspoň mně lépe poznáte.

Pá Bonnýsek a pajďa.

Přidáno: 100 bodů