Moje první operace

No a tak jednoho krásného červnového dne jsme šli na procházku. Šli jsme dopoledne a to mi bylo hned divné, ale byla jsem ráda že si zase můžu očuchat nějaký ten roh domu... Jenže jsme nešli do parku, ale do města. Párkrát už jsem tam byla, vetšinou na očkování, ale přece na očkování nebylo to správné roční období, já totiž chodím k panu doktorovi když padá listí. Ale opak byl pravdou, zabočili jsme do velkých vrat, které jsem už znala. Nahrnula jsem se tam se vší vervou, cítila jsem tam totiž různé pachy, a tak jsem se najednou ocitla v ordinaci.

Pan doktor mi píchl dvě injekce a já se zase hrnula ven, jako obvykle, jenže panička mě nepustila a utěšovala mně, že to bude dobrý. Nejdřív jsem nevěděla o čem to mluví, ale pak se mi začali klížit očka a já usnula jako malé štěně.
Později jsem se probudila v kuchyni (do které jinak nesmím protože jsem venkovní pes) a na tělíčku jsem měla takovou divnou punčochu, abych si neslízala desinfekci a případně nerozkousala stehy (nevím jak je něco takového mohlo napadnout, já jsem totiž na sebe opravdu hodně moc opatrná ;)).

Následovně mi panička vyprávěla, jak jsem ležela na tom ošklivém studeném stole přivázaná na zádech, a jak mi pan doktor ostříhal chlupy na bříšku. Pak musela odejít a přišla si pro mě až asi po pěti hodinách, ale to jem zaspala. Nikdy nezapomene, jaký o mně měla strach když jsem se probírala z narkózy a divně jsem se klepala. Ještě teď když na to vzpomíná jí je do pláče.

A tak jsem to přežila, chlupy mi dorostly a mám takovou už málo viditelnou jizvu na bříšku. Ještě teď, když tam jdu na očkování se ve vratech přikrčím a koukám na paničku, jestli tam musím a ona mě uklidní že tentokrát jdeme jen na malou injekci.

Přidal uživatel "Ivík" - přidáno 55 bodů