Moje zdrhání

Usadili jsme se na gauči, panice v jedné ruce nějaké čtení a druhá ruka byla moje na hlazení a drbání. Ležel jsem si takhle na verandě a říkal si, že se tím dítětem nějak moc páře, že už to trvá dlouho. A tak mne napadlo "to by mi adavilka neudělala". Hluboce jsem se zamyslel, to by mi adavilka neudělala, proč já vlastně k té adavilce neodjedu? Tak jsem proskočil zábradlím, a pelášil do vesnice na autobus.

To já moc dobře vím, že když tam není auto, tak se musí autobusem. Jak takhle dobíhám k silnici, viděl jsem, že auta jezdí a tak jsem si chtěl nějaké chytit. V tom jsem z hodně velké dálky slyěel, jak na mne B+D křičí. Nechal jsem auta být, protože tam by mne mohla vidět a chytit a běžel se ukrýt do takové boudky co je čekárna. Jen chvilkjama jsem vykukoval.

To jsem teda netušil, že panice jen tak v pantoflích dokáže běžet po stopě jako nějaká mladice. Zalezl jsem do kouta a myslel, že mne nenajde. Nejen, že našla, ale protože neměla vodítko, a já jsem nechtěl jít, když přece jedu za adavilkou, popadla mne do náruče a nesla. Mých 22 kg na ten jeden kilometr se jí zdál asi moc, tak mne postavila na zem, jednou rukou držela za obojek a na mezi začala sundávat tepláky. Myslel jsem, že půjdem do vody, protože cestou jsou 3 rybníčky, ale houby.

Potupně mne navlíkla do jedné nohavice a za druhou mne vlekla až do chaty. Pak byla pozorná až moc. Když šla uspávat, pozavírala všechny dveře, tak jsem raději chodil uspávat taky. Daník byl rád a tak vždychy v ruce žmoulal kousek masíčka, aby mi mohl dát. A panice dělala, že to nevidí, ale jistě měla taky chuť. Pozornost jí vydržela hodně dlouho, ale skulinka se vždycky najde, tak se mi povedlo zdrhnout ještě několikrát. Ale to až někdy příště.

Přidáno: 50 bodů