Můj domov
Neděle, 8. listopad 2009
Povím vám, jak jsem se ocitla u mých páníčků. Přede mnou prý měli kokršpanělku, kterou moooc milovali. Ale ona jim umřela na rakovinu. Moc plakali a už žádného pejska nechtěli. Jenže jejich děti rozhodli jinak. Potajmu si mně našli na internetu. A loni o velikonocích mně přivezli sem.
Panička z toho měla málem šok, ale pán byl moc rád. Tak jsme si na sebe zvykali, oni ještě hodně vzpomínali na Nelinku a pořád mně s ní porovnávali. Taky říkali, že mně nebudou mít tak rádi, jak Nelu. A jak je to dnes, po roce?
Jsem jejich mazílek, já mám ráda oba dva. Všichni říkají, že jsem rozmazlená, ale že poslouchám na slovo. Nelince udělali pomníček a o Dušičkách jsme jí zapálili svíčku, tedy, já ne. Ale byla jsem u hrobečku taky. Když je panička dlouho u počítače (jako třeba teď) a já si chci hrát, tak ji prostě nedám pokoj, tak dlouho až vstane a jde se mnou ven, abych mohla aportovat. To já moc ráda. Jsem prý moc hyperaktivní, ale to je dobře, aspoň jsem páníčkům dala víc zabrat a neutápěli se tak v žalu. Tak to je všechno.
Přidal uživatel "baška" - přidáno 30 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 205