Můj první pejsek Míša

Moji rodiče, když bydleli doma u svých rodičů měli psy, takže věděli již dopředu, co to obnáší, a tak nebyli příliš mému vroucímu přání nakloněni. Také rodiče byli velmi zaměstnaní, protože tatínek jezdil každý den po práci na stavbu naší chaloupky a maminka po práci ještě většinou chodila na brigády na výstavbu nové základní školy.
Stále se za mě ještě přimlouvala moje hodná teta Zdenka, aby mi pejska rodiče koupili, když si ho tak moc přeji, až nakonec rodiče povolili a jeli jsme si pro Míšu.

Původně jsem si myslela, že jdeme pouze na návštěvu, podívat se na štěňátka, takže jsem zůstala úplně němá, když mi tatínek řekl: '' Tak co, vezmeme si tohle poslední štěňátko, líbí se ti ? '' Míša jakoby vytušil, že už svoji mamku neuvidí se šel ještě rychle napít jejího mlíčka, to už nám bylo jasné, jak chytrý pes to je.

Psal se rok 1981, chodila jsem do třetí třídy, bylo mi osm let a konečně jsem se dočkala svého vlastního vymodleného pejska. Míša byl divoch a začátky s ním nebyly vůbec jednoduché, doma rozkousal na co přišel - mé boty, tatínkovy brýle, mého oblíbeného plyšového pejska, povlak z peřiny, toaletní papír v koupelně a nevím už co všechno dalšího. Míšu jsem brala jako svého bratříčka, kterého jsem si vždy moc přála a neměla ho a vždy mi přišlo legrační, že když jsme společně jeli někam autem, tak jsme oba v autě zvraceli. Jednou se stalo, že jsme to vydrželi až na parkoviště u tehdejšího obchodního domu Máj v Trutnově. Jen co tatínek zaparkoval, tak nejdříve jsem se vyzvracela já a pak Míša.

Kolikrát mě také Míša při venčení utekl a okolní pachy pro něho byly silnější jak mé volání, ale většinou se Míša sám vrátil domů, a když se dlouho nevracel, tak jsme ho šli hledat, nebo vzal tatínek motorku a objížděl Míšovy trasy na motorce, aby hledání bylo rychlejší.

Užili jsme si všichni 10 let radosti a štěstí, blížily se mé osmnácté narozeniny a Míša těžce onemocněl a své nemoci podlehl. Zhroutil se mi celý svět, přišlo mi to moc nespravedlivé a kruté, že mám najednou být bez svého ''bratříčka'', s kterým jsem vyrůstala. Byla jsem nešťastná a stále jsem brečela nad Míšovým hrobečkem na zahradě na chalupě.

Rodiče začali mluvit o tom, že bychom si měli pořídit dalšího pejska, ale já už jsem žádného jiného nechtěla, protože jsem chtěla Míšovi zůstat věrná a věděla jsem, že žádný pejsek by ho nemohl nahradit. Uběhlo pár týdnů a jeli jsme si pro nového člena naší rodiny Borka, protože jsme s rodiči usoudili, že bez pejska být prostě nemůžeme, že bychom se všichni utrápili. Míša i tak zůstal v našich srdcích a vzpomínkách, které nám nikdo nevezme. O Borkovi, mém druhém pejskovi bude další příběh.

Závěrem ještě přidávám tento citát:
''Jestliže je láska nesmrtelná, pak pevně věřím, že se po smrti setkám se všemi psy svého života, kdyby pro nic jiného, tak pro to moře lásky, která nás spojovala''.

Přidáno: 80 bodů