Naše "malá"

Dopadlo to tak, (přiznávám můžu za to převážně já)že jsme si z útulku domů přivezli čtyřměsíční fenečku, křížence flet-coated retrivera. Mimochodem, teď je naší malé sedm měsíců a měří už 57cm.

Už od začátku jsme věděli, že jí budeme muset nechávat občas doma samotnou. Většinou je ale s manželem v práci. Podotýkám, že každé ráno když má být doma samotná jí věnuji nejméně hodinu, chodíme běhat s míčkem, plavat, blbneme. Prostě bych za ní i dýchala. Ukázala nám nový smysl života a rozšířila naše štěstí. Každou chvíli, která je volná, se jí snažíme maximálně věnovat. Někdy si z ní děláme srandu že je trošku pomalejší, nad vším hrozně přemýšlí a je tak váhavá.

Kolikrát se ale až divím, co vymyslí, když je právě doma sama. Ač dostává různé hračky na kousání a je dostatečně utahaná, vybičuje se k úžasným výkonům. Například ukousala knoflíky od sporáku, rozkousala koště. Toto pondělí se nějakým způsobem dostala na závěsy (přesto že byli vytažené tak, že já na ně bez židle nedosáhla) a vytrhla konzoli ze zdi. První den když byla doma sama, tak vysadila dveře z pantů ( ty panty tedy moc nedržely, ale stejně).

Takových prohřešků má na svém kontě ještě více. Ale zajímalo by mne a určitě to také zajímá i vás, jak se náš mazlík u toho tváří, když takhle škodí? Jestli radostně, z toho, že objevil/a něco nového. Nebo jestli si vybíjí vztek. Či z prosté pomstichtivosti, ve stylu: Ty jsi mě tu nechala, tak teď koukej co dokážu.

Jistě je ovšem jedno. Ať udělají to, či ono máme je pořád rádi.

Přidal uživatel "adla.bruderova" - přidáno 55 bodů