Není moje a přece ji miluji
Sobota, 17. říjen 2009
Už dlouho jsem chtěla psa. Mamka mi ho nikdy nedovolila a vždycky si našla nějakoou výmluvu,jako třeba: ,,Kdybychom neměli roční děťátko,klidně bych ti ho pořídila,"a podobné. V tu dobu jsem ještě neměla žádné zvíře. Potom jsem dostala králíčka,který měl cca 2 roky a vytrpěl si to,že si ho nikdo nevšímal.
Dostala jsem ho 22.3. 2008 a byla jsem šťastná. Bála se ale všech lidí,utíkala,kousala,vrčela,schovávala se a krčila v roku. Rok a půl převýchovy mi stejně ještě nestačil(věnujeme se převýchově i dále) a já začala zase toužit po pejskovi. V tu dobu jsem jsme už byli asi rok přestěhovaní v novém bytě. Sousedi jsou velice příjemní,ale našla se jedna velice hodná starší paní,která má asi 3 letou fenečku Boloňského psíka Salinku,a řekla mi,že kdybych chtěla,mohla bych jí klidně s ní pomáhat.
Tohle jsem si přece nemohla ujít. Už asi půl roku chodím tohoto jedinečného pejska venčit a hrát si s ním. Je to ten nejlepší pejek,kterého jsem kdy viděla. Ze všeho nejvíce miluje přetahování a hryzání klacků. JE TO MOJE ZLATÍČKO. Jsem moc ráda,že ji mám. A tak jsem se dostala do světa psů.
PS:Nemyslete si,že mě králíček omrzel. Toho samozřejmě mám ze všech zvířat nejradši. Je to moje šmoulinka. Když jsem jí učila důvěře v lidi,v té době jsme se tak sblížily,že se dostova milujeme a vživotě bych ji nevyměnila za nejlepšího psa na světě. Tímto článkem bych chtěla vzkázat mým dvěma zlatíčkám Tlapce a Salince,jak moc je miluju.
I LOVE ANIMALS
Přidal uživatel "Terka a Tlapka" - přidáno 42 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 214