Nepříliš šťastný začátek, o to šťastnější konec

Pátek, 6. srpen 2010

Můj příběh začíná přáním mé paničky mít pejska. Celé své děství toužila po malé jorkšířím kamarádovi, kterého ji rodiče nechtěli za každou cenu dovolit a bohužel, ale pro mě bohudík nedovolili.

Stále slýchávala stejnou větu: ,,Až budeš dospělá a budeš mít vlastní bydlení, tak si ho pořiď dříve NE!''

Roky plynuly a z mé paničky vyrostla dospělá slečna, která potkala mého páníčka a netrvalo dlouho a zařídili si spolu krásný byteček a osamostatnili se. Panička začala hned po nastěhování plánovat pořízení malého psího mazlíčka, po kterém toužila od děství. Teď si ho mohla, dalo by se říct, bez překážek pořídit. To by nebyl, ale skutečný příběh, kdyby vše probělo bez komplikací.

 

Nejprve svůj úmysl panička sdělila mému páničkovi. Ten celkem bez problému souhlasil, ale narovinu pronesl, že se o psa starat nebude,... Pak posmutnělá panička pověděla o svém úmyslu pořídít si jorkšíra i rodičům. A tam to byl problém jako hrom. Stále se jim představa psa v rodině nelíbila.

 

I přes všechny protesty si mě panička s obavami, že možná mají všichni pravdu a pejska by si pořizovat neměla, přivedla domů. Páníček už po cestě domů si mě tak oblíbil, že mě skoro paničce ani nepůjčil. Za to rodiče paničky se na mě ani nepřišli podívat a odjeli naštvaní na dovolenou.

 

Po jejich příjezdu jsem je konečně spatřila, svoji babičku a dědečka. Stačila jedna náštěva a už jsem byla a stále jsem jejich Nikitka, miláček celé rodiny:)

 

Přidáno: 45 bodů

autor článku: Dára

Počet přečtení tohoto článku: 84

Zpět na výpis

Pokud se chceš zapojit do diskuze, musíš se nejprve přihlásit, pokud tu ještě nemáš účet, tak se nejprve zaregistruj.

• Je to pravda....

  11.08.2010 18:04:40

  

  Luigi a Iva napsal(a):

  Ano , je s námi veliká starost, ale o to větší radost přinášíme našim páníčkům.Já jsem teď největší mazlíček v rodině. Vždycky říkají že kázeň musí být, ale copak mi někdo dokáže odolat ? :-) I mě nejprve nechtěli,povídali že je to veliká zodpovědnost, nejsem prý hračka co se dá odložit :-) , budu doma sám, když oni půjdou do práce, no je to pravda, ze začátku panička i brečela když se z práce vrátila a mě viděla jak ležím ve svém pelíšku, představovala si , jak strašně trpím celé dopoledne být sám, ale ono to vždycky tak nějak rychle uteče (taky mám doma spoustu hraček, tak to já se zabavím než se vrátí .Ze začátku se mi to ale nelíbilo, odnesla to jedna kytička v kuchyni co měla panička na zemi, taková dost veliká, ale hlína z květináče šla pěkně ven, jednou jsem i část té kytičky paničce donesl až ke vchodovým dveřím :-) . Ale teď už to nedělám, to jsem byl ještě malý kluk ). A odpoledne když se vrátí můžeme vyrazit na procházky, jet na výlet, hlavně , že jsme spolu. Páníčkové mě totiž berou všude s sebou, vymýšlejí výlety i nákupy , jen abych mohl být s nimi. Teď už si prý život beze mne nedovedou představit, když jsem občas někde na výletě s malou paničkou, tak to je potom vítání když se jim vrátím :-) A pak že nás nechtějí ?:-) Tak ahojda musím letět ... jdeme totiž do parku :-)