O bílém štěňátku a černém koťátku

Úterý, 28. prosinec 2010

Na jednom dvoře, který nebyl ani velký ani malý, žila spousta zvířátek. Mezi nimi i pejsek s fenečkou a kocourek s kočičkou.

 

Jednoho zimního studeného dne se v teple seníku narodilo kočičce pět krásných koťátek. Stejného dne se v psí boudičce narodila štěňátka také fence a pejskovi. U kočičky i pejska měli velikou radost. Brzy se všude kolem batolila hebká malá klubíčka.

 

Pět koťátek se tulilo k mamince – kočičce. Jejich srst zářila bíle stejně jako srst maminky–kočičky i tatínka–kocourka. Až na jedno. Jeho chloupky byly černé jako saze.

 

V psí boudičce se zatím kutálelo pět chlupatých kouliček. Očička měla ještě slepená, ale bříška stále hladová si cestičku k mamince–fence vždy našla. Kožíšek štěňátek se ničím nelišil od maminky–fenky a tatínka–pejska. Byl stejně černý a huňatý. Až na jedno štěňátko. Jeho chloupky svítily ve tmě psí boudičky jako lampion. Byly bílé jak čerstvě napadaný sníh.

 

Přišel den, kdy se koťátkům i štěňátkům otevřela očička a všichni prvně spatřili svět. Také bílé štěňátko a černé koťátko se kolem rozhlíželi.

 

“Jakpak to, maminko,” povídá černé koťátko, “že je můj kožíšek jiný? Je snad špinavý? Váš tak nádherně září a můj není ve tmě ani vidět.” Koťátko začalo olizovat kožíšek, aby smylo černou špínu. Mylo se a mylo, ale černou barvu nesmylo.

 

“Kdepak, mé milé koťátko,” odpoví maminka–kočička, “to není špína. Tvůj kožíšek je čistý. Má jen jinou barvu.” Koťátko však bylo smutné. Chtělo mít chloupky stejně bílé jako ostatní.

 

Také u pejsků si bílé štěňátko všimlo svého kožíšku. A také jemu bylo divné, proč je jiný než ostatní. Maminka–fenka mu vysvětlila, že se na svět vykulil s jiným kožíškem než druzí. Ale ani bílému štěňátku se to nelíbilo a bylo smutné stejně jako černé koťátko.

 

Jednoho jarního slunečného dne si obě rodinky vyrazily na procházku po dvorku. Koťátka vyšla s rodiči ze seníku a najednou černé koťátko spatřilo psí rodinku.

 

“Podívejte se,” volalo černé koťátko, “už vím, proč jsem černé. Patřím jiné mamince a tatínkovi. Támhle jsou mí rodiče.” Ukázalo na černou fenku a pejska. Maminka–kočička byla smutná, když se její milé koťátko rozeběhlo za fenkou a pejskem. Ale bylo tak šťastné, že ho nechala jít.

 

“Maminko, tatínku,” volalo koťátko na fenku a pejska. Přiběhlo a v tu chvíli si ho všimlo bílé štěňátko.

 

“Teď už vím, proč jsem jiné,” povídá štěňátko. “Patřím někomu jinému. Asi jste si nás vyměnili.” A bílé štěňátko se rozeběhlo k bílé kočičce a kocourkovi.

 

Marné by bylo vysvětlování. Proto zůstalo černé koťátko s černými pejsky a bílé štěňátko odešlo s bílými kočičkami do seníku.

 

Po jaru přišlo léto.

 

Maminka–kočička se rozhodla, že je na čase naučit své děti vše, co mají kočky znát. První, co se začaly učit, bylo mňoukání. Musí být tak silné a vysoké, aby ho slyšely všechny kočky v okolí. A tak se koťátka předháněla, které zamňouká nejlépe. “Mňáááu, mňáááu,” ozývalo se z každého koutu. Jen bílé štěňátko ne a ne se správně naučit mňoukat. Z jeho tlamičky se ozývalo jen “mňaf, mňaf”.

 

Mezitím se po dvorku proháněla štěňátka a napodobovala své rodiče. “Haf, haf,” znělo celým dvorkem. Hlasitý štěkot musí zahnat každého nezvaného hosta. Jen černému koťátku se stále nedařilo zaštěkat. A tak jeho “háááu, háááu” znělo spíše jako vytí.

 

Jednoho dne přinesl tatínek–kocourek svým dětem myšku. Prý se musí naučit, jak se taková myš loví. A tak se všechna koťátka předháněla, kdo ji uloví první. Všem to šlo docela dobře. Jen bílé štěňátko zůstávalo stále pozadu. Během několika dnů přineslo každé kotě svoji ulovenou myš, jen štěňátko nic. Každá myška mu pokaždé utekla.

 

U pejsků se děti učily, jak si zahrabat kost. Tatínek–pejsek jim názorně předvedl, jak se správně hrabe. Předními packami se díra hloubí a zadními se odhazuje hlína. Zpočátku jim to moc nešlo, ale brzy se všichni naučili díru vyhrabat. Až na černé koťátko. Jeho nožičky ho neposlouchaly. A navíc se mu moc nelíbilo, že se tolik umaže.

 

Se špínou si uměli dobře poradit u kočiček. Maminka–kočička, tatínek–kocourek i čtyři koťátka pečovala o svůj kožíšek pečlivě. Na žádném chloupku nebylo vidět jediné smítko. Jen kožíšek bílého štěňátka ztrácel svůj lesk. Bílé štěňátko se snažilo očistit si jazýčkem nožičky, také trochu ocásek, ale na bříško a záda ne a ne si dosáhnout.

 

“Ach, to je trápení,” řeklo si jednou štěňátko. “Já nevím, proč se musím stále mýt. Vždyť co je zábavnějšího, než běhat po dvorku, dovádět a prolézt každý kout. Co je na tom, že se trošičku umažu?”

 

Černé koťátko mělo úplně jiné starosti. “To je trápení,” řeklo si jednou. “Proč musím stále běhat po dvorku a prolézat každičký kout. Vždyť se tolik umažu. Nejlepší by bylo lehnout si na sluníčko a pěkně v klidu odpočívat.”

 

Koťátka i štěňátka rostla jako z vody, a když přišel podzim, začala se učit ty nejdůležitější a nejtěžší věci. Koťátka se učila šplhat do výšek a štěňátka hlídat dvorek.

 

“Ó, jak je to vysoko!” povzdechlo si bílé štěňátko, když spatřilo zídku, na kterou mělo vyskočit.

 

“Pročpak mám někoho zahánět,” řeklo ustrašené černé koťátko, “když by bylo lépe se někam schovat a počkat až odejde."

 

Štěňátko se bálo výšek a koťátko zase každého cizího tvora. A tak ve svém strachu přežili podzim, po kterém nastoupila zima.

 

Jednoho studeného rána na štědrý den se celý dvorek proměnil v bílou peřinu. Přes noc napadlo tolik sněhu, že když se černé koťátko probudilo, bylo na neznámý sníh tak zvědavé, že ho začalo hned samo prozkoumávat. Zjistilo však, že sníh je studený, mokrý a vůbec se mu nelíbí. Koťátko udělalo pár krůčků a bác. Padlo do závěje. Brr, jak rádo by bylo někde v teple.

 

Zatím se probudila i kočičí rodinka. Hned, jak zjistili, že je venku zima, rozhodla maminka–kočička, že odvede své děti na střechu k teplému komínu. Bílému štěňátku se moc nechtělo. Také bylo zvědavé na tu novou věc, které se říká sníh. A také nemělo rádo lezení na střechu. Ale co naplat. Když se konečně na střechu vyškrábalo, alespoň se chtělo podívat do komína. Vždycky ho zajímalo, co to z něj tak pěkně voní. Jak tak dovnitř nakukovalo, nožičky mu sklouzly po zasněžené střeše a bílé štěňátko vklouzlo po hlavě přímo do komína. A protože bylo v komíně spousta sazí, nevylezlo z něj štěňátko bílé, ale dočista černé.

 

Koťátko se právě vyhrabalo ven ze závěje. Bylo celé zasněžené a z černého koťátka bylo najednou koťátko bílé. “Podívejme,” pravilo. “Už nejsem černé. Jsem dočista bílé.” Na střeše uvidělo svoji bílou kočičí rodinu a rozeběhlo se k nim. Vyšplhalo na střechu a nedalo mu to ani trochu práci. Byla pro něj hračka po střeše se procházet. Tam se uvelebilo vedle své maminky, přitulilo se k teplému komínu, zavrnělo a blaženě usnulo.

 

Na dvorek mezitím přišla psí rodinka. Jakmile je štěňátko uvidělo, rozeběhlo se k nim. “Jsem celé černé,” volalo nadšeně. “Teď patřím k vám.” Skákalo a skotačilo, brouzdalo se sněhem, hrabalo nory a bylo šťastné.

 

Přišel večer. Štěňátka přestala skotačit a vrátila se do své teplé boudičky. Také koťátka slezla dolů a vrátila se do seníku. Za oknem domku se rozsvítil vánoční stromeček.

 

“Jeminkote!” zvolalo koťátko. “Já už jsem zase černé. Budu muset odejít.”

“Kampak bys chodilo?” řekla maminka–kočička. “Nebylo ti s námi dobře?”

“Bylo mi s vámi moc dobře,” špitlo černé koťátko. “Ale vrátila se mi má černá barva.”

“Nikdy jsi svoji barvu neztratilo,” odpověděla mu maminka–kočička, “jen jsi bylo bílé od sněhu. Ten u teplého komína roztál. Vidíš, i jako černé koťátko můžeš žít mezi bílými kočičkami.”

 

To samé se přihodilo i u pejsků. Také štěňátko objevilo, že je už zase bílé.

“Vidíš to,” pravila maminka–fenka, “ani sis nevšimlo, že tě sníh dávno očistil od černých sazí. Celý den jsi s námi skotačilo a vůbec nikomu nevadilo, že jsi bílé.”

 

A tak se přihodilo, že v podvečer štědrého dne dostali všichni ten nejkrásnější dárek. Štěňátko a koťátko svoji vlastní rodinu a fenka s pejskem a kočička s kocourkem své milované děti.

 

Přidáno: 120 bodů

autor článku: Luxí

Počet přečtení tohoto článku: 424

Zpět na výpis




Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil psa

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svým pejskem.