Od začátku až po konec
Středa, 10. únor 2010
Jmenoval jsem se Baryk a když jsem přišel do mého nového domova byl jsem vystrašený a nevěděl jsem co mě čeká. Ale přijali mě z láskou a dělali vše proto abych si zvykl.Starali se o mě dobře a já sem si začal pomaličku zvykat. Pár dní sem knučel,bylo mi smutno po mamince a potom sem úplně přestal knučet. Bylo mi dobře,moje nová panička si se mnou hrálaa dávala mi najevo svou lásko. Taky jsem ji měl rád a těšil jsem se na každý nový den.
Ale nebyl jsem většinou jen hodný.Také sem často zlobil. Schválně sem utíkal ven za ostatními psy a panička mě marně hledala. Ale vždycky sem přišel domů spokojený,že jsem si popovídal s ostatními pejsky.
Od malička jsem byl neposeda a taky se mi to někdy nevyplatilo. Jednou se mi zaklínila noha do lavičky a nemohl jsem ji vyndat.Paničky maminka mi říkala abych počkal,že mi ji vyndá,Ale já jsem to chtěl hned tak jsem trhnul a packu si zlomil. Tenkrát se mnou jeli do Znojma, aby mi tu nohu ošetřili. Bolelo mě to moc když mi mou zlomenou nožku dali do sádry. Tenkrát odněkud přišla panička a konějšila mě očima,že to zvládnu přece jsem silný pes. Stála tam přede mnou dvouletá holčička a kutáleli se jí slzy po tváři. Ta dvouletá holčička byla moje panička.
Když k nám přišel nový kocour Macík neměl jsem ho rád.A často bych ho i zakousl,kdyby paničky maminka ho nezachránila. Jednoho dne jsem ale zjistil,že ten Macík je hodný a zůstali jsme kamarádi do jeho smrti.
Asi od jedenácti let jsem začal mít dávivý kašel.Panička měla o mě strach. Ten dávivý kašel vůbec neustával. Když mi bylo třináct let nějak jsem cítil,že tohle je konec mého života.Nechtěl jsem jíst ani pít a jenom jsem ležel.Panička začínala něco tušit...
Když jsem na tom byl až tak špatně,že sem se ani neudržel na nohou,panička hrozně brečela. Nechtěla o mě přijít. Nastala doba kdy jsem už chtěl být sám,ale panička mě nikdy neopustila. Tak jsem utekl před ní do sklepa. Panička šla zachvíli domů a já chtěl vylézt ven. Nešlo mi to tak jsem zaštěkal. Když to panička uslyšela,běžela hned za mnou. Nějak semi podařilo vylézt a snědl jsem i párek.Panička věřila v dobrý konec...
Nastalo 7.7.2008
Dobrý konec se nekonal,bylo mi čím dál hůřa vědšl jsem že za pár hodin umřu. Venku pršelo,paničce to bylo jedno. Seděla vedle mě a brečela. Chtěla být dokonce mého života se mnou. Chtěla abych věděl,že mě milovala více než svůj život.
Promítal jsem si svůj život před koncem mého života. Byl krásný,těch lumpáren co sem udělal...
Klíží se mi oči a pomalu je zavírám. Je konec mého života. Panička se na mě dívala.A jakoby se znovu proměnila v tu malou holčičku která pláče...
Pohřbili mě vedle Macíka a mám panička tam dodnes chodí a stará se mi o hrob,abych nikdy nezapomněl,že mě milovala...
Přidáno: 72 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 158