"Patálie" s výstavami

Když jsem dovršila věku devíti měsíců, taky mě si vzal páníček do parády. Začal mě koupat, česat a pak už mě nechtěl pustit na dlouho ven hrát si s kamarády. Na druhý den ráno jsme nasedli do auta a někam jsme vyrazili. Jeli jsme do Kladna. Kluci,co už na výstavách byli říkali, že je to buď venku na trávě nebo ve velikých halách. My jsme zastavili před nějakou hospodou. Co se to děje? Vždyť páníček do hospody nechodí, tak proč teď a ještě když má sebou i mně. Jenže vevnitř už byli další pejsci a nebylo jich málo. Usadili jsme se u jednoho stolku – teda já byla pod ním a čekali jsme až bude na nás řada. Smůla: když jsem šla do kruhu, uklouzla jsem, lekla se a pak jsem chodila už jen velmi opatrně. V kruhu jsme byly tři holky – ty dvě byly o něco starší a určitě i ostřílenější (vypadaly, že už mají takových promenád za sebou víc). Paní posuzovatelka si nás všechny prohlídla a nakonec jako nejlepší vybrala mně.

Druhá moje výstava se taky neobešla bez „patálií“. Měli jsme jet do Olomouce, páníčkovi ale kleklo auto a tak sháněli jak se tam dopravíme. Panička našla autobusové spojení a jak říkala: úplně perfektní – až na jednu maličkost: do asi 10 km vzdáleného městečka nic nejelo. Páníček to vyřešil – domluvil se se sousedem (byl by nás vzal až do Olomouce, ale měl něco „malého“ s autem a tak to nešlo). Nakonec, abychom nemuseli přestupovat, vzal nás až do Žďáru, odkaď jsme měli přímí spoj. Tím pádem jsme měli hodně času do odjezdu, čekali jsme víc než hodinu – já si stihla udělat veškeré své potřeby. Když autobus konečně dojel, nastal problém: řidič řekl, že psi nevozí. Jaký já jsem pes, jsem psí slečna nebo medvídek. Páníčkové se s ním chvíli dohadovali a najednou jsme byli v autobuse. Cesta rychle utekla – větší část jsem prospala. Na výstavě – tentokrát ve veliké hale – se paní posuzovatelka se mnou dlouze pomazlila (páníčka se zeptala jestli mě nechce prodat) a řekla, že na dlouhou dobu budu hýbat výstavami – a dostala jsem prvního CAJCe. Svezla jsem se tramvají, podívala se na vlaky a nakonec jsme jeli domů, tím samým autobusem, co nás přivezl do Olomouce. A tentokrát už pan řidič nic nenamítal.

Absolvovala jsem pak další a další výstavy: krajské – nikdy jsem se nevrátila bez Krajského vítěze, mezinárodní – vždy jsem měla minimálně CAJCe. Osudnou se mi stala mezinárodka v Českých Budějovicích, v loni na podzim. A to byla asi ta moje největší „patálie“ s výstavami.

Přidáno: 76 bodů