Pohádka o štěňátku
Čtvrtek, 23. duben 2009
Byla jednou jedna boudička a v ní žila fenka Bludička.
Bloudivá to fena byla, celičké dny prochodila,
po své rodné vesnici, od světnice k světnici.
Když se náhle usadila, pět štěňátek porodila,
jedno po ní celé bylo, hned se mamince ztratilo.
Chtělo rychle do světa, bláhová to popleta,
v tmavém lese zabloudilo, do pláče se smutně dalo,
vylo celé dlouhé dny, v noci mělo hrůzné sny,
nikde nikdo jenom les a v něm malý, hloupý pes.
Když už svůj boj skoro vzdalo, dítko se zde objevilo,
štěně vzalo do náručky, neslo si ho domů malinkými krůčky.
Předalo jej své matičce, ustlali mu na lavičce,
přiložili na ohýnek, aby štěně hřál plamínek.
Misku s jídlem, teplou deku, ani památka po breku,
štěně ihned ožilo, to by však ono nebylo,
kdyby někde zůstalo, tak jen co se ohřálo,
bříško své si nacpalo, tajně v noci zmizelo.
Toulalo se směle dál, v každém domě kdos mu dal
kosti, maso, k pití vodu, nepoznalo ani nudu,
děti si s ním denně hrály, společně se směle smáli.
Ovšem štěně procitlo, cos ho za srdce chytlo,
na Bludičku vzpomnělo si, najít jí usmyslelo si.
Prošlo třetí vesničku, nenašlo však Bludičku.
Už své šance vyčerpalo, když tu náhle dům poznalo.
Támhle kurník, tady bouda, to je jeho rodná hrouda!
Na zápraží maminka, celá smutná chudinka.
Zavětřila známý pach, toť Tuláček malý, ach!
Ihned nové jméno mělo, radostí se celé chvělo,
že svou mámu znovu našlo, k rozhodnutí rázem došlo,
netoulat se nikdy víc, být hodný a pak už nic
nestane se zlého, bude - li u domku svého!
Žili dlouho, šťastní byli, že se víckrát neztratili!
Přidal uživatel "Sandy" - přidáno 55 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 332
-
-- bez nadpisu --
29.08.2011 15:46:03
