Příběhy od dědečka - Velké trápení

To jsem byl už starší kluk když jsem si všiml , že s páníčkem to není všechno v pořádku. Byl unavený a do lesa se mu už moc nechtělo . Čekal jsem každý den , že půjdeme a že páníček vezme flintu přes rameno . Ale on přišel z práce a neměl na nás náladu. Jen nás pustil na zahradu a odpočíval. Nešlo mi to do té mé psí hlavy a tak jsem stále žadonil o procházku do lesa. Stál jsem u skříně , kde měl dědeček flinty a to bylo vždycky znamení , že chceme jít do lesa . Ale můj páníček na to nereagoval. A tak nám zůstala zase jen zahrada.

Po pár týdnech už s dědečkem nebylo vůbec nic . Chřadl nám před očima a musela přijet panička z Prahy aby se o něho starala. Já jsem přestal jíst a jen rychle jsem vždy utíkal ven a hned zase zpátky .Sedl jsem si k němu na postel a stále jsem mu koukal do očí. Vůbec jsem se nehnul . Spal jsem u jeho hlavy a jak se dědeček pohnul , tak jsem vyžadoval pohled jeho očí . Jenom jsem pil vodu ale jídlo jsem odmítal. Nechtěl jsem nic . Chtěl jsem jenom svého milovaného páníka.

Tak to trvalo dva týdny a dědeček odmítal jet do nemocnice. CHodil k němu doktor a ten řekl mladé paničce , že je to otázka pár dní . Asi jsem mu rozuměl , protože jsem byl tak moc smutný , že si panička myslela , že umřu .Pak nadešel den a dědečka odvezla panička do nemocnice odkud se již nikdy nevrátil domů. Ten den jsem utekl do stodoly a zavrtal jsem se do slámy. Utekla tam i naše Ajda a byla tam se mnou celou dobu . Panička nás hledala a volala . Já nic neslyšel , jen mě bylo tak moc smutno , že jsem chtěl umřít . Za dva dny dědeček odešel do nebíčka a beze mě.

 

Bylo nás pět jezevců sirotků . Panička v té době měla v Praze sama dva pejsky šarpejáčky a tak si nemohla vzít nás všechny. Ve vesnici se zeptala lidí a čtyři z nás si vzali sousedé . Já zůstal s paničkou , protože jsem byl nejmladší . A taky strašně smutný a z toho neštěstí které nás potkalo i nemocný. Odstěhoval jsem se do Prahy kde jsem to neměl vůbec rád . Panička mě dávala dohromady dobré dva měsíce. Pak jsem pochopil , že se musí žít dál a že se s dědečkem jednou sejdu . Začal jsem si rozumět se šarpejkama a i s paničkou . Prahu jsem si ale nikdy nezamiloval.

Po čase jsme jezdili na chalupu kde jsem s dědečkem žil a řeknu vám , že jsem tam byl moc rád . Navštěvoval jsem Ajdu , Lesanku , Ferdu a vše mi tam bylo drahé . Nikdy jsem na naši vesnici nezapoměl. A když jsem pak odešel do nebíčka , tak jsem tam u nebeské brány uviděl čekat svého dědečka .Byl tam a já k němu pospíchal . Skočil jsem mu do náruče a od té doby jsme zase spolu . Jo , a musím vám napsat , že není žádné psí nebe ! Je jen jedno nebe a tam jsme všichni společně . Pán Bůh nás stvořil a patříme všichni na naši zem a všichni se vracíme do stejného nebe , protože pan Bůh nedělá rozdíly. To jen lidi !!!!!!! To bylo jedno mé velké trápení když mi umřel dědeček .A to jsem Vám dnes vyprávěl . Tak zase příště........

Přidáno: 80 bodů