Pro mou hafíkovskou rodinu

Z neosobního posílání se stalo něco osobního a vzkazíků denně bylo víc a víc a každý potěšil a zahřál u srdíčka. Některé obsahovaly jen pozdravení, některé to, co onen zvířecí miláček prožil za den. Neměla jsem čas denně na ně odpovídat, ale večer, který jsem trávila doma a ne mimo domov jsem pospíchala na hafíky zvědavá, co mi dnes druzí píšou. Postupně jsem odpovídala na vzkazíky, posílala pozdravy a postřehy z domova i já.

Jak nerada jsem četla vzkazík o tom, že už na hafících nebude ten nebo ten kamarád a utírala tajně slzy, aby nikdo neviděl mou slabost pro něco, co neznám a je mi vzdálené. Myslela jsem, že jsem sama tele, které brečí nad ztrátou zvířátka, kterého jsem neznala, nad jeho osudem.

Pak se stalo něco, co jsem doma nezvládala a svěřila se hafíkům. Těm kamarádům, kteří navštěvovali mou virtuální smečku denně. Šlo o mou fenku Kelly, která ve 12 letech musela na operaci a vzkazíky, které mě utěšovaly a uklidňovaly, denně čekaly věrně na portálu. Dávaly tolik naděje a já se jich chytala jako tonoucí stébla.

Pak přišla druhá rána a to, když Arga někdo, nebo něco otrávilo. Večery jsem seděla u něj a doba, kdy nezvedl hlavu se zdála nekonečná. Jeho hrudník se zvedal v náporu bolesti a všichni brečeli a modlili se o jeho záchranu. Opět jsem se svěřila hafíkům.

Rodina. Myslela jsem si, že rodina je ta, která vás vychovává, vítá s otevřenou náručí v horkých a těžkých chvílích. Ale k mému překvapení jsem našla mou druhou rodinu. Tady na hafíkách, denně soucitné psaníčka plně nadějí, pohlazení, uklidňujících slov a hlavně povzbuzujích slov, které dojímaly. Lidé, kteří nikdy Arga nepoznají, nesetkají se, s ním soucítili a denně posílali vzkazíky a dárečky na jeho profilek.

Denně jsem pročítala desítky vzkazů nejen pro mě, pro naši rodinu, ale hlavně pro Arga. Ve dnech, kdy jsem neměla chuť posílat kostičky, ani myšičky mě neupomínali a hlavně nezapomínali Argovi i přes moji nefunkčnost posílat kostičky. Bez toho, aby se naštvali na to, že já neposílám.

Trvalo více než 14 dnů nejistoty, zda Argo svůj boj vyhraje. Výměna krve, několik injekcí denně, tabletky, sirupy, noci, zda jeho hrudník nevydechne bolestí naposledy. Stále bílé krvinky převládaly a strach v nás sílil. Před dvěma dny byl opět Argo na testech, krev byla čistá a naše srdíčka se tetelila štěstím. Argo to zvládl, sice má ještě problémy, které právě moje hafíkovská rodina zná, ale věříme, že vše se časem upraví.

Proč tohle všechno vlastně píšu? Je to mé poděkování. Poděkování pro MOU HAFÍKOVSKOU RODINU, která držela co mohla, aby Argo vyhrál. Nebudu je jmenovat, pošlu jim odkaz na tento článek, protože je hlavně věnovaný jim. Nerada bych na někoho zapomněla a moc by mě to mrzelo. Oni to ví a i kdybych náhodou musela hafíky opustit, v mém srdíčku zůstanou navždy pevně vryti. Děkuji Vám z celého srdíčka. Děkuji za to, že tu jste. DÍKY MOC.

Přidáno: 80 bodů.