Procházka
Pátek, 8. duben 2011
Jednoho krásného, slunečného a skoro letního dne jsme se já a moje labradorská retríverka vypravily na procházku podél Labe. Ale znáte to, jakmile vykoukne sluníčko a je trochu tepleji, všichni lidé dostanou stejný nápad a vyrazí ven. POdél LAbe se procházejí maminky s kočárky, jezdí cyklisté a bruslaři, a nemůže chybět samozdřejmě také fůra pejskařů. Obvykle za takových okolností Týnku nepouštím z vodítka, protože je schopná někoho povalit, uslintat nebo ušpinit, ale když jsem vyděla krásného čokoládového labíka jak k nám uhání a chce se spřátelit, tak jsem neodolala, a Týnku pustila.
Nejdříve se očuchávali, a pak si začali hrát. Mezitím ke mě dorazil labíkův páník, a dali jsme se do řeči. Jako obvykle jsme se bavili o takových obecných věcech, jako jméno psa, věk, váha a podobných úsměvných i nepříjemných zkušenostech. Oba dva hafíci mezitím pobíhali různě okolo a kupodivu vyhýbali všem lidem. Najednou se z poza stromu vynořil Krásný bernský salašnický pes a měl v puse obrovské a dlouhé poleno, kterým zabíral celou šířku cesty, která byla v tom místě užší než jinde. Proti nicnetušícímu psovi jel cyklista, který už nestíhal zabrzdit. V tu chvíli stačil zvolat něco ve smyslu ,,Pomoc" a ,,chyťte si toho psa", načež jeho majitelé zareagovali pozdě, pes neuhnul a pán se málem vykoupal v Labi. Naštěstí se tak nestalo a pán zůstal suchý. Majitelé ,,nešťastného" psa se omluvili a pán odjel. Já jsem sice neudržela smích, ale honem jsem si k sobě volala Týnku, protože kdyby něco takového provedla, musela bych se propadnout.
Přidáno: 34 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 50