"Procházka" na vlastní pěst
Úterý, 19. duben 2011
Jednoho slunečného dne se děda vydal do města. Už ani nevím proč, snad pro pečivo. Samozřejmě bez Neroška. Děda vyjel z garáže, otevřel si vrata, naskočil do auta v domění, že je někdo zavře a odjel. Asi po dvaceti minutách jsem procházela přes "Nerošovu" zahradu do další a pak zpátky za Neroškem. Ten, když někdo projde zvedavě kouká, kdo jde. Teď tomu ale tak nebylo.
Zavolala jsem jeho jméno.. Nic. Zavolala podruhé.. Nero nikde. Nakoukla jsem do boudy, do vchodu u sklepa kde tak rád leží, ale Nero nikde. Pak mě napadlo, že by mohl ležet ve stínku za domem. Nakouknu a v tu ránu mi blikne. Děda nezavřel vrata!! Přiběhnu k nim a zařvu: "Nerooo!" zkouším to ještě chvíli, ale marně. Zeptám se sousedky kopající na zahrádce, ale ta Neroše neviděla. V hlavě plánuji co udělám. CO mám dělat?! Vracím se zmatená zpátky do naší zahrady a v tom uvidím Neroše! Ten si šlapká po hlavní silnici, zabočí si do ulice kde bydlíme a hrne si to ke mně. Zírám.. Zabočí si do otevřených vrat, nezapomene přitom počůrat sloup lampy a dělá jako by se nic nedělo. Pořádně zavřu vrata, aby zase neutekl. Seřvu ho kde si lítá, mohl někomu ublížit, nebo někdo mohl ublížit jemu. Zároveň se ale nedivím, vrata byla otevřená, tak proč si neudělat procházku na vlastní pěst, že.. Vzpomenu si, proč jsem za ním šla. Dám mu kousek slaniny a prchám to všechno říct babi. Společně se zasmějem a jdem si zahrát žolíka. :D
Přidáno: 27 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 50