Procházka s velkým P

První, koho jsme potkali, byl jeden Gordonsetr. Leon ho vůbec nemá rád, musela jsem ho odtáhnout do lesa vedle cesty a zabránit mu ve výhledu, jinak by se na něj snad vrhnul. Když jsme pokračovali v cestě, řekli jsme si, že tady kousek bydlí fenka leonbergra. Tak jsme se na ni šli podívat.

Dům, kde bydlela, byl dál od cesty, na takovém kopečku. Tak jsem se tam s Leonem vydrápala. Nejdřív jsem ji nikde neviděla. Zkusmo jsem pískla. Leonbergřice přiletěla k plotu i s nějakým malým křížencem. Teprve až leonbergřice rýpla čenichem do branky, všimla jsem si, že není dovřená. Lekla jsem se, ale bylo pozdě. Leon neměl náhubek (protože neměli žádný v jeho velikosti). Oba leonbergři se k sobě přiřítili. Nastalo to děsivé ticho, kdy se psi rozhodují, jestli budou kamarádi nebo ne. Trvalo to snad věčnost, pak Leon zavrčel.

Lekla jsem se a rychle jsem ho odtáhla. Naštěstí se nic nestalo, potom už nevrčel. Přišla za námi majitelka a společně jsme šli dolů ke kočárku a k ostatním. S majitelkou jsme pokecali a potom jsme šli dál.

Měli jsme už většinu cesty za sebou, když jsme potkali autobus. Jel stejným směrem jako jsme šli my. Samozřejmě jsme se natlačili do stran, ale autobus na nás podivně najížděl. Pořád se přibližoval, až nakonec řidič s plným autobusem přibrzdil a houknul na mě s Leonem: "To je krásnej hafan! Kolik váží?" "Asi 65 kilo," zahulákala jsem zpátky. Řidič autobusu se na nás usmál a odfrčel.

Poslední událost se stala, když už jsme byli skoro doma. Naproti nám šel starý pán s poměrně velkým hovavartem. Na volno. Přešli jsme cestu, drželi jsme naše psy a zavolali jsme na pána, aby si chytil pejska. Děda se pomalými pohyby snažil připnout psovi vodítko a náhubek. Stáli jsme naproti celou věčnost, než se děda konečně narovnal a dal se do pohybu. Vlekl se po cestě, pes šel za ním.

Najednou ze psa sklouzlo vodítko. Starý pán ovšem nerušeně pokračoval v chůzi. Táhl prázdné vodítko i s náhubkem za sebou. Vypadalo to hrozně směšně. Mamka ze slušnosti zavolala: "Jé, pejsek se vám odháknul..." To už jsem nevydržela a propukla v hurónský řehot. Vím, že to nebylo slušné, ale už jsem to nemohla vydržet.

Dědeček se pomalu vrátil, psa znovu velice pomalu připnul a pomalu se dal do chůze. Za celý výstup nehnul brvou. Zato mně veselí vydrželo až domů :D

Přidal uživatel "Kaika" - přidáno 75 bodů