"Psí historky z divadelních prken" - úryvek 1
Sobota, 13. únor 2010
"Děti, budeme mít pejska!" vyhrkla jsem a hlas mi přeskakoval.
"Kdy?" vydechly děti současně.
"V září," upřesnila jsem nadšeně, "až pejsek trochu povyroste a bude moct odejít od své maminky."
"A co táta?" otázal se pochybovačně můj osmiletý syn Vašek.
"No... musíme ho ještě zpracovat...," odpověděla jsem po pravdě, leč nepříliš přesvědčivě.
"Hm, tak to bude moc pláce," ozvala se pětiletá dcera Mirka, která chtěla říct samozřejmě práce, ale přes urputnou snahu a veškerou péči její logopedky a celé naší rodiny "r" stále ještě vyslovit neuměla.
Obrátila jsem se na svou matku.
"A nejhorší bude, až našemu tátovi řekneme, že pes stojí deset tisíc."
"Jaký pes a jakých deset tisíc? To snad nemyslíš vážně?! Nejsem blázen, abych tahal za sebou na vodítku dvě pětitisícovky!"
"Počkej," snažila jsem se manžela uchlácholit, "vždyť psa ještě nekupujeme!"
"Ale ty jsi říkala, že budeme!" natahovaly obě děti.
A tak jsem tam stála, z jedné strany naštvaného manžela, z druhé ukňourané děti. Moje matka zcela nehlučně odkráčela - spíše se vypařila - do vedlejšího pokoje.
"My se zkrátka v září na pejska zajedeme podívat a... a pak se uvidí," pronesla jsem rozhodně.
Kupodivu se všichni podezřele rychle uklidnili.
Už tenkrát mi mělo dojít, že je to pouhý klid před bouří, že ty nejpodstatnější věci teprve nastanou a že se v nich utopím zase sama. A navíc dobrovolně.
Přidáno: 38 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 239