"Psí historky z divadelních prken" - úryvek 2
Sobota, 13. únor 2010
"Jé, mami, ty jsou krásný!" nalezly děti ztracenou řeč.
Co by taky mohly říct jiného, že ano.
Chovatelka nás nechala chvíli kochat a pak jsme zavedli hovor na záležitosti prodeje. Oznámila nám, že tato štěňata jsou pejsci, že jsou očkovaní, odčervení, částečně vychovaní a že mají skvělý původ.
Pak jsem se opatrně zeptala na to nejdůležitější:
"A kolik za pejska chcete?"
"Dvanáct tisíc," odvětila a nehnula ani brvou.
Podlomila se mi kolena. Nenalezla jsem odvahu pohlédnout na manžela, kterého tato cifra vmžiku opřela o zeď. Děti nás nevnímaly, nakláněly se přes prkno do kuchyně a mlaskáním se snažily malé pejsky probudit. Kolem nás poskakovaly štěkající fenky a s chutí na nás dorážely. Manžel chvílemi vypadal, že přátelské ataky jorkšírek nepřežije.
"A neměla byste nějakýho nepovedenýho?" zkroušeně jsem zavyla. "Třeba bez jedný nožičky..."
Chovatelka se viditelně zarazila, pak se tajuplně usmála a špitla:
"Mám."
Nadešla první kritická noc. Probudilo mě žalostné kňučení a rachot, který jsem identifikovala jako urputné pokusy dostat se přes leporela z kuchyně ven. Hluk neustával. Potichu jsem vstala a šla jsem za pejskem do kuchyně, aby se neprobudily děti. K mému úžasu jsem v kuchyni nenašla jen ukňourané štěně, ale i rozespalé děti, které se nad pejskem skláněly, hladily ho a konejšily. Z ložnice se naštěstí i nadále ozývalo manželovo mohutné chrápání.
"To snad nemyslíte vážně?" zděsila jsem se. Vašek musel přece ráno vstávat do školy, Mirka do školky. "Upalujte do postele!"
Pak jsem se zadívala na štěně, jemuž přítomnost dětí očividně vyhovovala.
"Ale mami, dyž on tady tak blečí," začala potahovat Mirka a něžně pejska hladila za ouškem. Vašek přizvukoval.
"Běžte spát, já si s ním už nějak poradím," vzdychla jsem.
Sice jsem neměla ani tu nejmenší představu, jak to udělám, ale co jiného mi zbývalo? Spokojené děti odhopsaly do svého pokoje.
Stála jsem nad tím malým černým chlupáčem a přemýšlela, co dál. Chtělo se mi spát, tudíž jsem na nic převratného nepřišla. Ovšem bylo mi jasné, že pejsek odmítá zůstat v kuchyni sám. V naprostém klidu se nechal přenést přes leporela do ložnice i se svým pelíškem.
Konečně se probudil i manžel.
"Jak to, že je tady?" zahučel.
"Vždyť tam kňučí a všechny budí!"
Manžel se zatvářil nechápavě a pak zabručel:
"No jo..." Nevrle se převalil na druhý bok a zamumlal: "Ale ke mně do postele nesmí!"
(Tenkrát samo sebou ještě netušil, že za několik let bude naopak Dana přemlouvat, aby si k němu lehl.)
"Vždyť ho brát do postele nebudu," přizvukovala jsem horlivě. Přece se k tomuto činu nesnížím... Věděla jsem sice, že hodně lidí spí se svými psy v posteli, ale připadalo mi to nedůstojné a hloupé. Čas mě poučil, že na různé věci mohou být zcela růrné náhledy.
Přidáno: 77 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 186