Renda, medvědí srdce

V dobrém rozmaru jsme sledovali otevírání kufru auta a …Nejdřív se objevila obrovská hlava a pak i zbytek těla černobílého medvěda. „Víte, co jste přivezl?“ chvíli jsem lapala po dechu. „No nějakého křížence, ne?“ Z auta však důstojně vykráčel čistokrevný středoasijský pastevecký pes.

Zavřeli jsme pomalu kráčející tank do kotce a šli vyřídit veškeré náležitosti s přijetím nového psa do útulku. Po návratu k němu nás čekal šok: nebyl tam! Přeskočil dva a půl metru vysokou zeď do vedlejšího kotce a pak do dalšího a dalšího… Skončil u háravé feny německého ovčáka, stál vedle ní a v jeho očích byla jasná výzva: Kdo si troufne mi ji sebrat? Tak vstoupil do mého života Renda, černobílý medvěd, a já od první chvíle věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Než se dodělaly mříže na jeho kotec, musela jsem Rendu zavřít do skladu. Dovedete si představit, jak se otvírají dveře k běsnícímu asiatu, který si díky zkráceným uším vždy po chvíli hravě sundá náhubek? Pokaždé, když jsem k němu v prvních dnech šla, mi hlavou proběhlo mnoho věcí. Musíte se však naprosto uklidnit, soustředit se, protože jinak z vás pes snadno vycítí strach.

Venku se Renda choval v rámci možností. Nenáviděl ostatní psy, muže, na jakýkoli zvuk a pohyb reagoval útokem. Byl podrážděný, nervózní, nejistý. Podobný typ psa nemůžete začít hned vychovávat, nejdřív vás musí do své „smečky“ přijmout a je jedno, že ze začátku na podřízené pozici.

Asi po týdnu jsme začala vůči Rendovi vystupovat razantněji, s jasnými požadavky a důsledněji vyžadovala plnění některých věcí. Poznával mě, ale žrádlo z ruky si ode mě odmítal dlouho vzít, neútočil na mě jako na ostatní, ale často zkoušel z „legrace“ mou připravenost. Vraceli jsme se třeba spolu z vycházky, on zpomalil a o chvíli později na mě zezadu bez varování zaútočil. V náhubku se mě pokoušel povalit na zem, když se mu to nepodařilo a já situaci ustála, chvíli si mě prohlížel a pak do mě šťouchl hlavou, jako by říkal „Dobrý, už o tom nemluvme…, a šel klidně dál.

Brávala jsem ho na dlouhé vycházky do přírody a chodili jsme pravidelně i do města. Zjistila jsem, že útočí ze strachu. Evidentně mu nějaký muž hodně ubližoval, nebyl zvyklý na jakoukoli spolupráci s člověkem, na běžný městský ruch, na jiné psy, na hluk. Začal mi důvěřovat a stával se mým věrným stínem. Čím víc důvěřoval sám sobě, tím byl ochotnější ke spolupráci s jinými lidmi. Uklidňoval ho stereotypní chod dní.

Dny ubíhaly a Renda se stal králem našeho útulku, váženým a milovaným. Věří lidem, jen z některých typů mužů má ze začátku strach. Je to obrovský mazel, na vycházkách je ovladatelný. Hravě však překoná jakkoli vysoký plot, proto by nemohl plnit funkci volně pobíhajícího hlídače. Smířila jsem se tedy s myšlenkou, že u nás Renda dožije. Před měsícem se však v našem útulku objevil muž se zkušenostmi s podobnými psy. S Rendou se začal chodit seznamovat, vše zodpovědně zvážil, připravil mu skvělé podmínky, ve kterých pes neohrozí své okolí. Odveze si ho. Je však těžké loučit se s láskou a krásou. Nechat odejít toho, koho milujeme.

Mnoho lidí ze začátku vidělo u Rendy jediný možný osud – utracení. Co se čtyřmi roky starým, zkaženým, útočným asiatem? Přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem o tom uvažovala i já. Bála jsem se, aby neporanil někoho z kolegů v útulku. Dnes vím, že můj risk byl i mým obrovským ziskem a navíc zachránil jednoho úžasného psa, který už u nás rozdal tolik radosti a lásky. Černobílý sametový medvídku, už teď nám moc chybíš… Děkujeme!

Přidáno: 100 bodů