Rovnými nohami

Jednou jsme taky jeli na výstavu a táta zjistil, že tam je soutěž „Pes a dítě“. A dá se přihlásit ještě na výstavě do dvanácti hodin. Dlouho jsme se rozhodovali, jestli jo nebo ne. Nakonec se rozhodlo, že když už máme čekat do odpoledních soutěží, tak ať si to vyzkouším taky. Zapsali mě. Neměl jsem nic nacvičené, jen jsem věděl, že se chodí v kruhu, ale nikdy jsem si to nikde nezkusil. Doma jsem chodil s Gišíkem na procházky a docela mě poslouchal, ale to bylo tak všechno. Když přišel čas, docela jsem se bál, jestli to zvládneme. No, ale co – byli tam stejně nebo jen o něco málo starší kluci a holky jako já (i když asi ostřílenější – působili dojmem, že na place jsou jako doma).

Do kruhu nás nastoupilo kolem padesáti (žádná šance, ale začít se nějak musí), srovnali jsme se tam a mohli udělat kolečko. Jeden kluk se choval dost divně – pořád do někoho vrážel, strkal do každého před ním i za ním, i mě se Gišík kvůli tomu tak trochu splašil a začal tam skákat a pak se zdráhal chodit. Vzal jsem ho kolem krku, pohladil ho a říkal jsem mu, že to nevadí, jak to dopadne tak to dopadne. Krásně jsem si ho uklidnil a to asi dopomohlo k tomu, že paní co pomáhala rozhodčímu mě poslala do středu kruhu, pak tam přibilo ještě několik kluků a holek – byli jsme v užším výběru. Ostatní pak odcházeli pryč z kruhu. My co jsme tam zůstali, jsme pak udělali ještě jedno kolečko a pan posuzovatel začal vybírat tři. Jaké bylo překvapení, když i my s Gišíkem jsme byli poslány na stupně vítězů. Dostali jsme pohár, igelitku drobností pro mě, časopis, …

V ten den si Gišík nesl vlastně poháry dva – jeden náš společný a jeden za první místo „Nejlepší dorost“.

Přidáno: 50 bodů