Smutný příběh jednoho pejska

Můj příběh začíná v prosinci roku 2006. Byl chladný podvečer a já venčila mou fenku Jorkšírského teriéra Sárinku. Už se stmívalo,ale stejně jsem v tom šeru dokázala rozeznat siluetu blížícího se psa. Viděla jsem že je velký a tak jsem popadla Sáru do ruky a čekala jsem až kolem nás projde. Nikde jsem neviděla jeho pána, zastavil se u mě a začal se lísat. Přátelsky se se mnou vítal,ale Sárinka nemá velké psy ráda a tak na něj vrčela. Musela jsem jí dát domů a tak jsem tak udělala, popadla jsem nějaký salám a párek a běžela jsem zpátky za barák. Ale onoho psa jsem už nenašla.
Asi 2 týdny jsem ho pořád hledala, ptala jsem se lidí jestli neviděli velkého, hnědého a vychrtlého psa s červeným obojkem. Nikdo mi na to nedokázal odpovědět a tak sem své snažení ukončila.

V květnu roku 2007, zrovna když sem šla ze školy jsem ho opět uviděla. Vypadal ještě mnohem hůř než tehdy v zimě. Byl kost a kůže, přerostlé drápy...neváhala jsem a hned sem si ho sebou vzala domů. Rodiče z toho bohužel nebyli moc nadšení a Sárinka už vůbec ne. Postarala jsem se o něj jak nejlépe sem dovedla a další den jsme ho vezli do vedlejšího města odkud měl očkovací známku. Na policii jsme se zeptali jestli někdo nepohřešuje psa. Řekli nám, že nikdo, ale my jim ho tam nechali s vědomím že ho odvezou do útulku. Tedy tak nám to alespoň řekli. Další den když sem šla opět ze školy jsem viděla jak ho málem srazilo auto. Prostě si jen tak běhal po ulici. Nezbylo mi nic jiného než ho chytit. Nezodpovědní policajti, s rodiči jsme usoudili, že ho vypustili za městem aby s ním neměli zbytečné starosti a tak se ho prostě zbavili. Jen nečekali, že ho opět najdu.

Zůstal u nás pár dní, ale Sářinčininy žárlivé scény se opravdu nedali vydržet. Pořád na něj vrčela, štěkala. Naštěstí to ignoroval, i to že mu několikrát vyjela po tlapách když se k nám sám přiblížil. A tak musel Rex pryč. Tentokrát jsme do toho útulku zajeli sami. Bohužel nám tam ale řekli něco co jsme nečekali....

Přijeli jsme tam a říkáme tomu ošetřovali naší situaci. Jeho reakce na to byla taková, že psy přebírají pouze od městské policie, na to jsme mu odpověděli jak s ním policie zacházela. Nakonec jsme ho jaksi ukecali a řekl mi abych ho odvedla do karantény.
Při pohledu na ty jeho smutné oči když sem zavírala dvířka se mi oči zalili slzami. Jako by říkal - "Proč? Byl jsem snad zlý?"... Potom jsme šli do kanceláře vyplnit papíry. Ptal se na jméno,adresu a tak podobně. Potom se zeptal kde jsme ho našli a my že v K*****. To byste nevěřili jak on reagoval, vstal z té židle, bouchl pěstí do stolu a začal na nás ječet co si to dovolujeme sem vozit psa z K***** když oni berou jen psy z jejich města. A my že ho nemáme kam dát, protože naše město útulek nemá. Na to nám řekl, že to je naše starost, že jsme ho prý měli nechat na ulici! Jak může něco takového říct někdo, kdo pracuje v útulku???! A potom nám ještě řekl že pokud ho uvidí někde běhat po ulici tak to nahlásí na nás,jako že my ho vyhodili na ulici. Hodně dlouho se tam s náma dohadoval, můj taťka z něj potom taky vypěnil. Se tam s ním hádal, že ho prostě nemůžeme mít, jen ho chceme dostat z ulice. No a nakonec jsme ho tam nechali... doteďka toho lituju.

Jela jsem tam asi po 3 měsících a ptala se na něj. Odpověd byla - "takového psa jsme tu nikdy neměli" . Nic víc, nic míň. Opravdu toho moc lituji, ale nový domov jsem mu nesehnala a u nás zůstat nemohl. Je mi to moc líto. Nevím jestli ho třeba vypustili a našel ho někdo jiný a nebo něco na co nechci ani pomýšlet...
Chybíš mi Rexi a doufám, že se máš dobře.

Pozn. Města nejmenuji, snad každý pochopí proč.

Přidáno: 80 bodů