Splněný dětský sen

V devatenácti jsem se osamostatnila a za nějaký ten pátek získala i svůj byt. Nevím, jestli to bylo tím, že práce mi zabírala hodně času a našli se i nové koníčky, ale na to, že by jsem měla vlastního psa jsem si ani nevzpomněla. A možná to bylo i proto, že jsem nebyla zastáncem zavřít psa v paneláku. Neuvažovala jsem o psovi ani v době když jsem si pořídila vlastní rodinu. Dcera tíhla spíš ke koťatům. Zlom nastal až s druhou dcerou. Když nabírala rozum a hlavně když jsme se odstěhovali z velkoměsta do města menšího. Bydleli jsme v ulici, kde v každém domku měli minimálně jednoho psa. Holka chodila a škemrala celé dni. Když se jí kamarádka pochlubila, že mají štěňata, nebylo to k vydržení. Zasedla rodinná rada a rozhodli jsme, že si teda nějakého pořídíme.

Zlatého retrívra jsme zavrhli, ne že by se nám nelíbil, ale v ulici ho měl každý (bylo to jako módní výstřelek). Obvolala jsem nějaké inzeráty a vyrazili jsme po chovatelských stanicích – když psa, tak s rodokmenem. Hned u první chovatelky – chovala labradory – bylo z čeho vybírat. Měla pejsky a fenky bílé a černé a jednoho čokoládového pejska a právě toho jsme si zamluvili. K odběru měl být až za tři týdny, holce to nevadilo, už se viděla jak bude mezi kamarádky chodit se svým pejskem a moc se na to těšila. Nevím jestli to byl osud nebo nějaké znamení, ale za týden paní volala, že pejska fena ušlapala. Holka to obrečela a u nás zasedla zase rodinná rada.

Manžel věděl, že jako malá holka jsem chtěla čaua, jemu se taky líbil, tak už jen stačilo, abychom zájem o něho vzbudili i v holce. Na obrázku se jí moc líbil. Rozhodli jsme se, že si pořídíme slečnu a tak mohl začít kolotoč: inzeráty, telefonáty,… a nakonec CESTY. Měli jsme docela štěstí, hned první inzerát a paní chovatelka mi do telefonu oznámila, že má poslední fenku. Na všem jsme se domluvily a v sobotu už jsme razili na Šumavu pro nového člena rodiny. Cesta ubíhala docela rychle, ani jsme se nenadáli a už jsme stanuli u domku chovatelky. Ukázala nám několik dospělých psů a nakonec i to naše vytoužené štěně. Holka byla u vytržení, malý kluk ten se batolil s ní po dvorku, ale nastal zádrhel. Paní chovatelka si to rozmyslela a štěně nechtěla prodat. Nejdřív to byla cena (zvedla jí skoro až na dvojnásobek) my jsme souhlasili. Pak zase, že si jí chce nechat do chovu – očividně bylo jasné, že jí asi nechce prodat. Domů jsme se vrátili sami a holka brečela. Já už taky neměla chuť hledat nové inzeráty, obvolávat, dohadovat se.

Tentokrát to vzal do rukou manžel. Zavolal na inzerát, ale tam už měli štěňata prodaná. Paní mu však dala číslo na nějaký klub – teda na jednoho člena. Zavolal a světě div se – po dvorku jim štěňata běhala, dokonce i jedna fenka. Tentokrát jsme dětem nic neříkali – co kdyby to zase nevyšlo. V týdnu jsme měli cestu na Moravu, v podvečer jsme se zastavili u chovatele, prohlídli si fenečku, zaplatili zálohu a domluvili se na sobotu (to zrovna končila lhůta, po kterou musí být štěně u feny).
A v sobotu opět razila celá rodina, dětem jsme řekli, že si jen tak vyjedeme na výlet na Macochu. Prohlídli jsme si jeskyně, dali oběd a pak vyrazili …. Domů jsme se vraceli o jednoho víc.

Přidáno: 80 bodů