Takový normální psí život...

Jenže potom přišel nečekaný zvrat. V tu dobu bylo hodně sněhu. Sestřičku ode mne odvedli před pár dny a mě se stýskalo. Jednoho rána na mne skrz ty mříže koukali dva páry očí - lidských. Když mne vypustili do prostoru oči překvapeně zamrkali...No co měla jsem jen radost z pohybu...Když se jim podařilo tu mojí radost zkrotit byla jsem zase malé psí miminko a klepala jsem se strachy. Nacpali mne do takového velkého divně předoucího stroje(teď už vím že je to auto a znám plno dalších věci, o kterých se mi dříve ani nesnilo - učím se:o)).
Z cesty si pamatuju už jen to že mi bylo hrozně špatně a zvracela jsem.

Když jsme dorazili do mého nového domova neuměla jsem ani vyjít po schodech. Páníček mi musel pomáhat. Hezky ťapičku po ťapičce. Jen co jsme to zvládli, tak jsem se dozvěděla že pěkně smrdím a šup se mnou do vany. Dvounožci se proti mne spikly a vydrbali mi kožíšek.

Hned, jak mne nechali na zkoušku doma samotnou ,jako velkou holku, pěkně jsem se jim pomstila....

Ale teď o těch příjemnějších zážitcích.
S příchodem jara se ve mne začaly probouzet lovecké pudy. Zrovna minulý víkend jsem pořádně prohnala zajíčka - nemá mi skákat přes záda když hledám míček:o)
Taky jsem si našla malý pařez, který sebou vozím v autě a kdykoli se jedeme vykoupat tak ho moc ráda aportuju.
Moc ráda běhám za míčkem a soutěžím se svojí kamarádkou a taky učitelkou Happy. Ráda se on ní učím - hlavně lumpárny.Když jsme na chatě, mám toho spoustu na práci. Jsem tak unavená a tak většinou celé pondělí prospím. Zbožňuji to tam...

To je jen zlomek z toho, co musím vydržet, zažít, zkusit a ti dvojnožci si myslí jak to nemám jednoché.

Teď je mi skoro sedm měsíců a načínám třetí měsíc co jsem se svými páníčky. Nemůžu na ně jinak dopustit. I když občas dostanu na zadek, nebo vyhubováno. Myslím si že mne mají moc rádi. A já je taky, však se mne jen tak nezbaví:o)