Týden Bruna - Lakyho - neděle

Až dnes odpoledne jsem slavil úspěch: Pánik zavelel-jde se na velkou procházku, to znamená že, se jde do lesa, já byl připravený, nato tata, než byste řekli švec, tak už jsem byl u dveří s vodítkem v tlamce a čekal až se pánik dostatečně přiobleče (natáhl si spoďáry, takové ty šusťákové co moc nepromoknou, v lese je ještě hodně sněhu) a jde se, štěkl.

Sluníčko svítilo, sice to odpolední ale vidina procházky a běhání po lese nám oběma zvedlo patřičně náladu. Pánik si pobrukoval do kroku a já větřil, kdepak jsou ty všechny slečny, které tudy prošly, ale žádná nebyla v dohledu.
Vpluli jsme do stínu lesa, pánik mě odepl z vodítka a já vyrazil vpřed jako by mě honili. Tak jsme prošli půlku lesa a vtom něco zašustělo v blízkém okolí, já zavětřil, tuhle vůni přece znám, tak to voní také na chatě, když jdeme s pánikem do polí. Zvedl jsem hlavu, zavětřil lépe a vyrazil, běžel jsem a předemnou pelášil zajíc, no nebudu se chlubit, že jsem ho dohonil, ani náhodou, ten tak pelášil, že jsem neměl žádnou šanci ho dohonit. Po zběsilém běhu jsem se vrátil k pánikovi s jazykem metr dlouhým a vyplazeným, málem jsem ho tahal po zemi.

A v tom se to stalo, naproti nás si to štrádovala krásná čokoládová labradorka, jazyk mi spadl ještě o deset centimetrů níže, (ta ostuda, místo abych vypadal jak správný ženich, tak tady stojím s jazykem na vestě a tupě zírám na tu slečnu) a dostatečně se sliním. Chudák holka, že se musí dívat, jak se sliním při pohledu na ní.

Tak jsem stál a tupě zíral, ale za chvíli ke mně doplula vůně, která ze mě dělá neposlouchajícího pejska (jako bych někdy poslouchal). Zarval jsem, a vodítko jen zachrastělo, pásek se odvíjel tak rychle, že se málem z vodítka začalo kouřit, ale pánik vodítko držel pevně, jen se odmotalo na pět metrů a škublo, to škubnutí bylo tak silné jak já byl rozběhnutý, bylo to tak nečekané, že jsem zůstal najednou stát a labradorka dopadla úplně stejně, také jí pánik držel pevně. Pak jsme se míjeli a její pánik jen na půl pusy stěkl, že se hárá a nechtějí žádné štěnda. Tak to teda byl byl pěkný podraz, my oba chtěli a pánici nám to zakázali. Byli jsme oba zklamání.

Cesta domů již proběhla jako vždy. Potkali jsme ještě Matýska, ale je to kluk a také má své dny, tak jsme po sobě skákali ale nybylo to ono. Když jsme přišli domů, tak pánik referoval paničce, jak jsme potkali krásnou čokoládovou labradorku ale její pánik nedopustil připuštění. Panička mě politovala a slíbila, že se mi po nějaké nevěstě podívá, jen aby nezapoměla musím jí to každý den připomenout. Bruno-Laky.

Přidáno: 76 bodů