Vyvolený

Vyvolený (PPČ 10/2007)

Žízeň a bolest ho hnala k lidem, nově získaný strach z nich mu to ale nedovoloval. S tichým nářkem bojoval se svými strachy a touhami. Nakonec se přece jen vrávoravě rozběhl zpátky do vesnice…

Na stole v útulku ležel uspaný pes přivezený Státní policií – černý hladkosrstý kříženec střední velikosti s téměř odříznutou hlavou od trupu. Podle veterináře ho kdosi vyvěsil do vzduchu, do jeho krku zabodl hluboko nůž a trhl, jako když se podřezává prase… Pes bojoval o svůj život urputně, nůž se zarazil o klíční kost a jemu se podařilo jednoho ze svých katů zranit a utéci. Dva dny běhal s těžkým zraněním, dva dny mu nikdo nebyl schopen pomoci. Schopen či ochoten? To už je dnes jedno, nakonec se naštěstí dostal k nám a okamžitě podstoupil náročnou operaci.

Bárt – to jméno mě napadlo hned při pohledu na jeho bělostné zuby a mladistvé šlachovité tělo. „Jednou budeš stejný rošťák jako onen animovaný Bárt a zvládneš život s jeho nadhledem, věř mi kluku“ šeptala jsem mu, když se probouzel a on mi s vděkem olízl ruku. Přes obrovské trauma, které si musel prožít se nechoval přehnaně bázlivě natož hystericky. Drén mu z rány odváděl po následující dny hnis, dostával antibiotika, pohyboval se pouze po výběhu ale zdál se spokojený. Čekaly ho ještě dvě další operace a právě po nich se jeho povaha začala postupně měnit. Bál se všeho a hlavně všech, ze strachu útočil, přestával komunikovat se svým okolím, při leknutí se pomočoval pod sebe. Fyzicky se uzdravoval, ale psí dušička byla plná strachu z člověka, z každého nového dotyku, situace. Opět musel bojovat…

Bártovi byla tedy „předepsána šoková léčba“ hlazením, mazlením, láskou. Stále u něho někdo byl, neustále se střídaly obličeje, které na něj láskyplně mluvily – neměl šanci se zafixovat pouze na jediného člověka a ještě víc se uzavřít před ostatním světem. Zvládl i tento z mnoha svých bojů, stal se opravdu oním bezstarostným Bártem. Na Voříškiádě všechny zaujal nádherným prostorným pohybem, přátelskou povahou. A ve chvíli, kdy běžel své vítězné kolečko s otevřenou rozesmátou tlamkou a ocasem pyšně vztyčeným k obloze, jsme my z útulku měli v očích slzy…

….“dal se vést svým osobním přesvědčením, že se nikdo nezrodí jednou provždy toho dne, kdy jej matka porodila, nýbrž že život sám ho znovu a vícekrát přinutí, aby porodil sám sebe.“ (G.G. Marquez)

Bárt je, bohužel, i dnes stále u nás na útulku ale už o něj strach nemáme. V jeho očích uvidíte smíření a neskutečnou lásku. ON se dokáže poprat se vším a sražen, znovu vstát z popela jak bájný pták Fénix. Kolik z nás si tak může být jisto sebou či svými lidskými přáteli?

PS: Pro zvídavé: Ano – podali jsme trestní oznámení, ano – byla jsem párkrát u výslechu, ano – Bárt byl policií vyfocen a zakreslen do rubriky „Ohledání místa činu“, ano – všichni vědí, kdo se ho pokusil podříznout coby sobotní menu. Ano – máte pravdu přišlo mi vyrozumění – vyšetřování bylo pozastaveno pro nedostatek důkazů, že skutečně šlo o týrání zvířete.

Přidáno: 90 bodů