Zimní Monínec 2001
Pátek, 15. leden 2010
O druhém svátku vánočním jsme naložili auto bagážemi a vydali se na Monínec prožít zimní prázdniny a silvestr. Dan na mém klíně pochrupával a my s dětmi a manželem hráli naši obvyklou hru - kdo jako první uvidí v dálce kopec s chatami, v kterých budeme trávit následující týden. Vyhrál manžel.
Dojeli jsme k úpatí kopce a zastavili na krajnici, abychom nandali sněhové řetězy. Bez nich bychom se na Monínec nedostali. Když se to manželovi konečně povedlo, jelikož neoplývá schopnostmi kutila Tima, popojeli jsme pár metrů a pravý řetěz prasknul. Můj muž zasakroval a Dan na mém klíně zaúpěl (nesnášel páníčkovo sakrování v autě). Zacpala jsem mu tlamu. Danovi. Manžel se nicméně snažil vyjet příkrý kopec jen s jedním řetězem. Vašek s Mirkou ani nešpitli a Dan se v mém sevření začal dusit. Hystericky kvílet ale nepřestal.
"Udělej NĚCO s TÍM psem!" zařval manžel, zatímco Dan začal chroptět.
"Vždyť je z tebe celej nervózní!" zvolala jsem.
Auto se na silničce zmítalo ve vyjetých zledovatělých kolejích a ustavičně sklouzávalo k jedné straně.
"S jedním řetězem to nevyjedeš," suše jsem podotkla.
Ještě chvíli manžel mlčky zledovatělé cestě vzdoroval (a Dan byl skoro udušený), pak to vzdal. Vystoupili jsme s dětmi a kvílejícím Danem z auta a radši nahoru došli pěšky.
Máme ale skvělé přátele, takže se brzy jeden z nich objevil na silnici s náhradním sněhovým řetězem a naše auto bylo brzy dopraveno do cíle.
Přidáno: 40 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 200