• Profil mazlíčka

29. leden 2012 22:31:54

Brrr, teda u nás je ale pořádná sibérie! Ne že by mi to vadilo, obleču si bundu a nějaká ta dvacítka pod nulou mi může být ukradená, horší je to s paničkou. Ta jak se v té zimě třeba zastavím u nějaké důležité značky a chci ji pořádně minimálně pět minut prozkoumat a označit si ji, už mě od ní táhne, že jsem se musel zbláznit, že kvůli mně nezkosne. Zrovna dnes večer byla na vycházce otravná jak šváb, bylo mínus deset, vítr fičel, že nás málem odnesl a panička prý, že se mám jenom honem rychle vykakat a běžíme domů. Jenže to byl velký problém, ono to totiž tak narychlo nejde, na takovou důležitou věc musí mít jeden klid. Takže hromádku jsem neudělal a panička ze strachu, abych ji neotravoval v noci, že musím, chtě nechtě asi po dvou hodinách po mé večeři na sebe navlékla tři svetry, kabát s kapucí, palčáky, čepici až na nos a vyrazila se mnou do té sloty znovu. Tentokrát měla rozum a do ničeho mě nenutila, tak jsem po chvilce k její radosti vyrobil parádní hromádku a šlo se domů. Takže já jsem nakonec na tom paniččině runtění a spěchání vydělal, protože jsem měl vycházku navíc a panička má pro příště ponaučení, že není dobré věci uspěchat.

27. leden 2012 23:46:47

░»░ Jménem všech našicich závodníků...psích a kočičích kamarádů... slibujeme,že vystoupíme na
psích olympijských hrách jako čestní soupeři,poslušní pravidel,
které se řídí za sport bez dopingu a drog,v rytířském duchu pro slávu a čest našich družstev.░

20. leden 2012 19:03:52

Hurááá, konečně jsem se dnes dočkal pořádné dávky sněhu. Večer to sice vypadalo, že do rána ze sněhu zbude akorát rozblácená hlína, protože lilo jako z konve, ale pak déšť naštěstí přešel ve sněžení a s klidným svědomím můžu říct, že dnešní den bylo na zemi nejvíc sněhu za celou "zimu". Dopoledne ještě pořádně chumelilo, takže jsem neodolal a šel ho s Afinkou na zahradu prubnout. Teda jo, chytil mě jakýsi amok a lítal jsem jak šílenec, Afinka byla taky nadšená a snažila se se mnou držet krok, ale moc se jí to nedařilo, viz video:-)
Jednu chvíli jsem skočil na pódium u bazénu a panička začala šílet, abych do něj náhodou nespadl, ale nejsem přece žádné nemehlo, ne? Po sprintech jsem si dal jako občerstvení trochu snížku, prostě paráda. Teď večer venku mrzne, takže možná, že si zařádím i zítra.

15. leden 2012 18:32:45

Dnes jsem se podle paničky pořádně vytáhl, konečně nějaká pochvala. Ale samozřejmě to myslela opačným významem. Slupnul jsem totiž šunku, kterou si dala mladší panička na talířku rozmrznout na zem pod kamna. To jsou nápady, co? Pěkně jsem si počkal, až šunčička rozmrzne a šup, už jsem ji měl v břichu. Škoda, že tam byly jen dva plátky a ne celý balíček, který vytáhla z mrazáku. Ale i tak to byla lahůdka jak hrom, takový dezertík před večeří:-) Sice jsem si musel vyslechnout paniččino brblání, ale za tu pochoutku to stálo.

2. leden 2012 19:41:44

Ahoj kamarádi. Tak tu máme nový rok, teda jo, to nám to ale letí. My s Afinkou jsme ho přivítali docela v klidu, teda spíš já, mně nějaké rachejtle vůbec nevzrušovaly, ale Afinka z toho rachotu byla silně rozčilená, běhala po dvoře a štěkala a ani za nic se nechtěla jít schovat domů. Jinak byla pohoda, žádné přejezení ani přepití ani z mé strany ani ze strany mých páníků. Takže teď hurá vstříct novým zážitkům v tom roce novém. Panička prohlásila, že doufá, že už se konečně trochu zklidním, umoudřím a začnu se chovat jako dospělý jedinec, no, nevím, nevím, jestli jí takovou hloupost můžu slíbit.

30. prosinec 2011 19:56:15

Ahoj kamarádi, protože tu zítra ani pozítří s paničkou nebudeme, přejeme už teď vám i vašim páníkům parádní oslavu Silvestra a všechno nejlepší do nového roku, Jasmínek

23. prosinec 2011 17:30:27

Kamarádi, v následujících třech dnech tu nebudeme, tak vám všem i vašim páníčkům přeju krásné prožití vánočníh svátků, Jasmínek

20. prosinec 2011 20:27:06

Ahoj kamarádi. Dnes jsme měli s paničkou pořádné fofry. Dopoledne jsme spolu s ní a Afinkou fotili duhu, kterou vytvořilo na kožešince u kamen akvárko pomocí sluníčka a navíc jsme poklízeli byt, aby Ježíšek přišel do čistého. Ale že bych za svou obětavou pomoc dostal nějakou pochvalu, to teda ne. A to jsem několikrát přenesl paničce smetáček do druhé místnosti, aby se s ním nemusela tahat, a schoval ho, aby nezavazel, tak že ho ani za nic nemohla najít. Jo a navíc jsem jí ještě parádně umělecky zubama zpracoval jeho ručku, aby se jí lépe držela v ruce a neklouzala jí z ní. Taky jsem jí z houbičky na nádobí udělal několik hodně malých, aspoň ušetří při jejich dalším nákupu. Odpoledne jsem měl taky nabité, byli jsme ve městě ještě dokupovat nějaké dárky a po návratu domů se panička rozhodla, že je budeme balit. Přenesla je všechny do obýváku a rozložila je po zemi. Teda jo, to byla paráda. Nevěděl jsem, kam dřív skočit, jestli skládat dárky, nosit paničce ruličky papíru, škubat lesklé šnůrky nebo si rovnou mezi dárky vybrat ty svoje (které jsem mimochodem stoprocentně poznal podle parádní vůně, i když je panička měla přede mnou schované pod dekou.) Lítal jsem mezi tím jak zběsilý, jednou vzal do zubů to, pak zas ono a lezl paničkám pořádně na nervy. Nevěděly si se mnou rady, nejdřív mi panička dala na kousání věšák, aby se mě aspoň na chvilku zbavila, ale na ten jsem se po chvilce vykašlal, na zemi rozložené věci byly daleko zajímavější. Nakonec panička situaci vyřešila tím, že pustila do obýváku Afinku, a byl klid. Zalehl jsem s ní ke kamnům, trochu jsme pokecali, pohráli si a panička si mezitím ty dárky zdárně dobalila. Pak šla Afince poděkovat, že ji zachránila, jinak by se prý z toho mého zlobení snad zbláznila. Ta nadělá, jeden jí chce být k ruce a tohle je vděk. A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NAKONEC, PŘIŠEL MI BALÍČEK S DÁREČKY OD HONZÍKA ČIČOUNA, JUPÍÍÍÍÍÍÍ!!!! Už se nemůžu dočkat, až přijde Ježíšek a předá mi je.

3. prosinec 2011 20:07:14

Ahoj kamarádi. Jak poznáte, že se mé paničce přilepšilo? No jasně, podle toho, že začala vymýšlet hlouposti (viz moje úvodní foto). Skoro tři dny ležela v poteli jak lazar s jakousi virózou a já jsem ji poctivě léčil, nehnul jsem se od ní ani na krok, teda vlastně na pár kroků jo, ale jen abych se vyvenčil. Ale jinak jsem ji hlídal dnem i nocí, aby se mi co nejrychleji vyzdravila, a až se tak stane, tak se mi odvděčí tím, že mi posadí na hlavu jakýsi vánoční ozdobný lustr místo toho, aby ho zavěsila na strop spolu s ostatními ozdobami. To jsou teda nápady, co? Ale měli jste vidět, jak rychle mi ho z té hlavy sundávala, když jsem se o to stejné zuby pokusil já. A to si piště, že jsem se s ním teda vůbec nepáral. Ale přežil to a už visí pěkně na místě na stropě i s těmi řetězy, které mi předtím zdobily kožich.

14. listopad 2011 23:01:56

Ahoj kamarádi. Tak si to představte, ta moje panička se asi zbláznila. Místo, aby mě vzala ven a vhodila do jedné z hromad shrabaného listí před naším barákem a nechala mě v nich pořádně vyřádit, místo toho mě vhodila do vany a vykoupala. Prý, že už jsem celý zaprášený a uzmolený, srst se mi neleskne a kdesi cosi, prostě samé pro mě nepodstatné věci. Byl jsem z toho jejího rozhodnutí teda pořádně otrávený, je to určitě vidět i na mém pohledu ve vaně. Před koupáním jsem udělal ještě takový malý pokus, abych koupeli unikl, ale bohužel, úspěšný jsem nebyl. Schoval jsem se za páníka, který seděl na křesle u počítače a počítal jsem s tím, že panička mě za ním sice najde, ale možná si třeba řekne, že páník by potřeboval tu koupel mnohem nutněji než já. Jenže si to neřekla a to její koupelové řádění jsem nakonec jako vždy schytal já. Po tom, co na mě napatlala jakési šampóny, kondicionéry a jiné zbytečnosti a následně je ze mě zase spláchla, pustila mě do ložnice na postel, ať se prý trochu předsuším před fénováním. No aspoň něco, hromada listí to sice nebyla, ale i tak jsem se na peřině pořádně vyřádil. A navíc jsem si vykouzlil na hlavě parádní účes v podobě patky přehozené vpravo, jak můžete taky vidět na fotce. Ale účes mi dlouho nevydržel, panička mě pak ještě vyfénovala a učesala podle svého, samozřejmě úplně nanicovatě, prostě a jednoduše, bylo po účesu. Měl jsem obavy, že jí to, že mě vykoupala, nebude stačit a požene se na mě ještě i s mašinkou, kterou mi taky už pěkně dlouho vyhrožuje, ale naštěstí k té druhé hrůze nedošlo. Teda zatím. Ale už je skoro půlnoc, tak doufám, že ani nedojde.

8. listopad 2011 14:35:27

Ahoj kamarádi, tak jsem oslavu narozenin přežil ve zdraví, ta sobotní s kamarády byla teda hodně vydařená a všem zúčastněným děkuji za to, že přijali mé pozvání. Naši sestavu můžete vidět na společné fotce z mejdanu, kterou vyfotil Fanda a moc mu za to děkuji, je fakt povedená. Je to šikula, že? K narozeninám jsem dostal parádní dort, který měl podle paničky představovat květ jasmínu a mimochodem byl výborný, taky nějaké jiné dobroty a parádní zimní bundičku, ve které mě panička v tomto letním počasí nahání po kopci a fotí mě v ní, abyste mohli posoudit, jestli mi sluší:-) To, že se v ní málem upeču, protože je poctivě podšitá flaušem, jí zcela evidentně nevadí, hlavně, že má fotky na ukázku:-)

7. listopad 2011 21:30:41

Jassmínku, k tvým čtvrtým narozeninám ti přejeme hodně zdravíčka, štěstíčka a lásky, máme tě moc rádi, paničky, páník a Afinka:-)

5. listopad 2011 12:19:03

Ahoj kamarádi, i když své čtvrté narozeniny oslavím až v pondělí, páníci mi potřepali tlapkou už dnes. Prý kvůli tomu, aby mi panička mohla předat dort, se kterým se piplala včera asi tak tři hodiny a já se o něj mohl podělit na své narozeninové párty se svými nejlepšími kamarády. Oslavovat přijedou Honzík Čičoun, Bertík a Fidoušek, Lulinka a Terrynka, Megginka, Tessynka, Waldinka, Goldinka s Foxíkem a Fanda, už se na všechny moc těším . Pro jistotu už jsem dort i trochu ochutnal, jestli je vůbec k jídlu, abych si před kámoši netrhnul ostudu, ale je v pohodě, mňam mňam. Takže kamarádi, honéém, naskákajte všichni k Honzíkovi do letadla a hurá směr Šternberk:-)

16. říjen 2011 12:16:59

Ahoj kamarádi. Řeknu vám, nejlepší jsou neplánované a nečekané akce, jako třeba ta včerejší na Flóře v Olomouci. Když jsme dostali ve čtvrtek večer pozvání od Bertíkovy paničky, ať přijedeme na srazík právě do Olomouce, bylo to hodně nečekané a narychlo a netušili jsme s paničkou, jaká to bude super akce. Ale dalo se to čekat podle sestavy, která se tam měla sejít. A takyže sešla a jak říkám, sranda byla veliká. Kolem jedné po poledni jsme dorazili s páníky a mladší paničkou, která byla stejně jako já hodně zvědavá na Bertíka Fidouška, na smluvené místo do Olomouce. No ono vlastně ani tak přesně smluvené nebylo, ale našli jsme se všichni chvilku poté, co jsme dorazili. Abych byl přesný, tak hafíkáře objevil páník, panička stála u vchodu a snažila se dovolat Bertíkově paničce, ale už to ani nebylo třeba, protože po chvilce na ni páník mával, že je po ní sháňka. Byl jsem napnutý jak kšandy, až se potkám s kamarády a moc jsem se těšil a bylo na co. S Fidouškem jsme si padli do oka hned, jak jsme se uviděli a pořádně jsme si zařádili. Škoda, že jsme nemohli lítat navolno, byla by to ještě větší paráda, ale i tak to byla senzace. A nejen pro nás, ale dokonce se zastavovali i ostatní návštěvníci Flóry, kteří si mysleli, že jsme asi nějká atrakce a fotili si nás, jak řádíme. Bertík se přímo do akce sice nezapojil, ale jako ministr obrany měl daleko důležitější úkol, a to dohlížet na to, aby vše probíhalo podle regulí a nedělo se nic, co by nemělo. Já jsem měl oči jen pro Fidouška, ale nešlo přehlédnout, jak si panička padla se všemi přítomnými páníky a paničkami do noty, na chvilku pusu nezavřela. Největší sranda byla, když jako poslední dorazila panička od Waldinky s transparentem nad hlavou, to bylo haló opravdu pro všechny návštěvníky výstavy. Páníci se pak přesunuli kousek dál ke stánkům, kde zabrali lavečku a závaba se rozproudila plným proudem, pořád bylo o čem vykládat, nálada byla výborná, sluníčko svítilo a občerstevní taky nevázlo, takže paráda. Čas letěl jak voda a pak už se trochu ochladlo, tak páníci chtě nechtě museli své stanoviště pomalu opustit, rozloučili se a trousili se zpátky k východu už samostatně, ale asi tak desetkrát se pak ještě různě potkali a zase se zastavili a kecali, vůbec se jim domů nechtělo. Jo, abych nezapomněl. Už při úplném odchodu z výstaviště jsme potkali s Fidouškem jezevčíka Valentýna, jehož panička se s námi zastavila a podržte se, kdo ten jezevčík byl!!! Normálně brácha od jezevčíka herečky Jiřiny Bohdalové!! To jsme teda s Fidouškem kulili oči a paničky taky. A toto setkání s takovým významným hafanem bylo už fakt to poslední, co jsme včera zažili, pak už jsme museli nasednout do auta a fičet domů, kde na nás nedočkavě čekala Afinka. Je jasné, že jako ženská byla celá žhavá na to, až jí budu vykládat, jaké to bylo. A nechci se teda opakovat, ale bylo to opravdu úžasné, a taky jsem to tak Afince přednesl. Příště si zamluvila místo v autě taky, nechtěla slyšet o tom, že pojedeme na nějakou další akci bez ní. No, uvidíme.

15. září 2011 20:49:12

Ahoj kamarádi. Tak dneska panička zažila pořádné fiasko. S velkou slávou a velkým košíkem se vydala na lov hub do lesa a ulovila opravdu houby, ale s octem:-) Jediné, co našla, bylo po návratu domů jedno drzé klíště, které mi lezlo po hlavě, a které naneštěstí mělo smůlu, že ho panička zahlédla a zlikvidovala. Ale musím říct, že i když jsme našli prdlajs, vycházka to byla parádní a s Afinkou jsme si ji pořádně užili. A panička taky, protože místo sběračky hub se z ní stala fotografka a to je funkce, kterou přímo zbožňuje. Hlavně, když může fotit mě nebo Afinku.

11. září 2011 19:43:37

Ahoj kamarádi. Tak vám řeknu, včera jsem měl zážitek jako hrom. Odpoledne jsem sice nebyl vůbec nadšený, když mi páníci oznámili, že půjdeme na náměstí, že tam hraje nějaká hudební skupina. Já takový rambajz teda vůbec nemusím, a ještě v tom horku. Ale co se dalo dělat, já jsem totiž paniččin stín, no a když ona šla na skupinu, já jsem ji samozřejmě musel, vlastně spíš chtěl, následovat. Sice ze začátku to byla otrava jak hrom, nikde žádný kámoš, akorát samí člověci, ale pak najednou ke mně přiběhl takový malý čipera (viz úvodní foto), jak vidíte, byl velký asi tak jak paniččina bota a řeknu vám, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem se s takovým malým hafanem očichával. Vůbec se mě nebál, a dokonce se do mě i pustil, jak můžete vidět na videjku. Jeho panička sice měla strach, abych ho neschlamstnul, ale to jsem neměl v žádném případě v úmyslu, moc se mi líbil :-) Takže nakonec jsem byl rád, že mě panička i v tom horku na náměstí vytáhla, na dvoře bych toho krásného pejska těžko potkal.

28. červenec 2011 18:28:19

Ahoj kamarádi, dnes byla doma švanda jak hrom. Nevím, jak to máte doma vy ostatní, ale moje panička, páník i mladší panička jsou strašně lakomí, a když po nich pochtívám u jídla, což se teda pro mě z nepochopitelného důvodu prý nemá dělat, snaží se mě odehnat, ale samozřejmě bez toho, aby mi dali ochutnat toho, čím se zrovna cpou. Nejinak tomu bylo i dnes s mladší paničkou. Jedla dnes oběd jaksi netradičním způsobem, a to tak, že si jídlo nandala na talířek, sedla si na křeslo do obýváku, talířek položila na klín a ládovala se. Já jsem jí samozřejmě seděl u nohy a pochtíval, ale zcela ZBYTEČNĚ!!! Jako obvykle mě mladší panička odháněla a nedala mi ani ždibíček té dobroty, co měla na talířku. Tak jsem se pořádně naštval a řekl jsem si, že se nebudu prosit a obsloužím se sám. Zcela nečekaně jsem se najednou odrazil a skočil jsem mladší paničce na klín, tedy spíš přímo do talířku. Teda to bylo řevu, ani jsem si nestačil ochutnat, a už mě hnala z talířku pryč. Bohužel jeho obsah zůstal na místě, na zem nespadlo vůbec nic, ale aspoň jsem si ve šťávě z masa namočil tlapky, a jak jsem seskočil dolů, dělal jsem voňavé stopy a hned je olizoval. Panička, která nás s mladší paničkou sledovala, se začala řehtat jak šílená, to se teda divím, že nenadávala. Ale asi to bylo fakt hodně směšné. A vlastně se nic nestalo, oběd mladší paničce zůstal, navíc obohacený o pár mých chlupů, mastné stopy na podlaze jsem si taky po sobě uklidil a ještě jsem si sám dobrobrovolně perfektně umyl tlapky, přece tam tu voňavou šťávu nenechám. Jako bonus tohoto zápisu přikládám ještě vzorové video, když jsme byli na výletě, jak se má správně pochtívat u stolu, pokud byste měli zajem se podívat. Ale podle mě to každý správný hafan umí.

21. červenec 2011 19:12:39

Ahoj kamarádi, no to je hrůza to počasí, u nás od rána leje jako z konve, je mlha, zima, zamračeno, pošmourno a nevím co ještě, prostě na letní počasí to teda nevypadá v žádném případě. Ven se pořádně nedá jít, protože jeden se pak domů vrátí jak hastrman, takže se tam ani moc necpu. Ale naštěstí se nenudím, protože Afinka celý den tráví u nás v obýváku a my dva jak jsme spolu, máme se pořád čím bavit. Dnes kupříkladu jsme procvičovali všelijaké taneční kroky a taky nějaké zápasnické chvaty, jak to dopadlo, se můžete podívat na videu. Panička totiž opět neodolala a naše snažení natočila. Takže kdo má zájem, trochu času a chce se podívat, tomu přeji příjemnou zábavu:-)

17. červenec 2011 20:01:00

Ahoj kamarádi, tak dnes byl povalovací den u bazénu, ono se totiž v tom hrozném horku nedalo dělat vůbec nic jiného. Teda ještě se dala cvakat spoušť na foťáku, což panička taky skoro celý den u toho povalování dělala. Objektem jejího zájmu jsem byl samozřejmě já, jak jinak. A všimněte si, jak mě vymódila, jak nějakou slečinku, dala mi do vlasů gumičku! Prý, že to je takový letní účes. No já se z ní snad zblázním. Ale Honzík Čičoun mě pochválil, že mi to sluší, tak jsem klidný a ty fotky na svém profilu teda nesmažu, i když jsem to měl původně v úmyslu.

30. červen 2011 18:58:11

Ahoj kamarádi. O něco vás poprosím. Pozorně se podívejte na mou úvodní fotku a řekněte po pravdě. Poznal někdo z vás, že jsem na ní čerstvě vykoupaný? Já osobně si myslím, že v žádném případě, a že to ani nikdo nepozná, ale kdyby náhodou přece jen, raději se teda na pravdu vykašlete a nechte si to pro sebe, protože to by totiž panička byla na koni. Ona mi vždycky tvrdí, že to poznat je, a hodně. No, já nevím, ale podle mě to pozná akorát tak ona, a to ještě ne od pohledu, ale proto, že na mě vždycky napatle všelijaké voňavé kondicionéry, takže když se projdu po bytě, voním jak nějaká slečinka. Dnešní akce s koupáním a tím, že zůstanu na dlouho krásně čistý, ale paničce moc nevyšla, protože zatím teda asi čistý jsem, alespoň podle ní, ale pokud půjdu večer na vycházku, s čistotou je konec. Po obědě se totiž přihnaly černé mraky, párkrát se blýsklo a párkrát zahřmělo, ale hlavně začalo lít jak z konve, lilo ještě před chvílí a všude je plno bahna a špíny. Jen doufám, že mě panička kvůli zachování čistého kožichu nebude chtít ukrátit o mou večerní vycházku. To bych se teda naštval, a kdyby mě vypustila na dvůr, ať vykonám velkou potřebu tam místo na řádné vycházce po kopci, tak ji tam schválně neudělám a na to, že jsem nekakal, si vzpomenu pěkně nějak tak po půlnoci nebo nad ránem, aby si panička zapamatovala, co je důležitější. Jestli čistý kožich nebo vykakaný Jasmínek:-)

6. červen 2011 19:28:26

Ahoj kamarádi, tak jsme z výletu konečně doma, dojeli jsme v pořádku a to je hlavní. Teda ale byl to zážitek jak hrom, když jsem se v sobotu osobně setkal s nejlepším kamarádem Honzíkem a holkama Čičounovic. Honzík má vše krásně rozepsané v deníčku, není co dodat, návštěva prostě dopadla na jedničku s hvězdičkou. Můžete se kuknout i na krátké videjko, jak probíhala.

2. červen 2011 20:40:38

Kamarádi, předem se všem omlouvám, že v následujících čtyřech dnech nebudu moct odpovídat na vzkazíky ani posílat kostičky, jedeme totiž na výůet do Plzně. A taky pojedu navštívit Honzíka Čičounovic, teda já se snad pominu radostí, až se s ním obejmu:-)

29. květen 2011 18:39:08

Ahoj kamarádi, tak dneska jsem se teda pořádně naštval na paničku, teda vlastně na páníka. Celý týden se chystáme, že budeme v sobotu grilovat kuřátko, ale protože včera bylo hnusné počasí, celý den lilo jako z konve, bylo mi jasné, že z toho nic nebude. Teda že z toho nic nebude včera. Ale představte si, že z toho není nic ani dnes. A to je prosím od rána výstavní počasí, svítí sluníčko a je krásně teplo. Jenže páník s tím, že se počasí dnes tak strašně moc umoudří, vůbec nepočítal, a tak večer kuřátko nenaložil. Dnes by se sice krásně ugrilovalo, jenže prý kdyby ho páník naložil až ráno jen na pár hodin, nemělo by tu správnou chuť a kdesi cosi, takže se grilovačka prostě nekonala. Tak to je pořád řečí, že nesmím kořeněné, a teď najednou že by maso nemělo tu správnou chuť. Teda v těch páníkách se jeden nevyzná. S grilováním kuřátek mi to sice nevyšlo, ale zato si panička pohrála s jedním videjkem, které nám natočila v týdnu s Afinkou. Takže pokud máte zájem se podívat, přeji příjemnou zábavu:-)

26. květen 2011 12:03:42

Jsme s paničkou moc smutní, naše dobrá kamarádka Dixinka odešla do nebíčka. Dixinko, nikdy na tebe nezapomeneme, Jasmínek, Afinka a panička

15. květen 2011 19:57:56

Ahoj kamarádi. No teda třikrát fuj, to bylo ale dneska hnusné počasí, co? Teda aspoň u nás na Moravě. Nejdřív nás nechá sluníčko namlsat a pak se schová za mraky, ze kterých ještě navíc od rána hustě pršelo. A oproti předcházejícím dnům byla i pořádná zima. To se mi teda ale vůbec nehodilo do krámu, protože jsem přišel o svou ranní vycházku. Panička, která ještě stále pokašlává a není úplně v pořádku po tom svém nachlazení, jak viděla, co je venku za nepohodu, odmítla se mnou jít jako obvykle ven po kopci, prý by se jí ta nemoc vrátila a kdesi cosi. No tak jsem byl nucen vykonat svou potřebu na dvoře, což pro mě ale není vůbec žádné vzrůšo, protože na dvoře máme značky jenom ode mě a od Afinky, kdežto venku na ulici je jich daleko víc, a hlavně od více hafanů než jen od nás dvou. No ale co se dalo dělat, s paničkou se prostě nedalo pohnout, tak jsem se musel prostě vyvenčit u baráku. Jenže co s přebytečnou energií, která se ve mně vždycky přes noc nahromadí? Tu snad musím nějak zužitkovat a vybít a to právě dělám na té ranní vycházce, kdy skoro celou cestu běžím do kopce, a navíc za sebou táhnu na druhém konci vodítka i paničku, takže té energie vydávám vlastně za dva a krásně se jí zbavím. Samozřejmě abych ji pak při dopoledním odpočinku nabral zase zpátky. No a dnes nic. Říkal jsem si, že s tím musím něco udělat, abych z toho přebytku energie ještě náhodou nevybuchnul. Tak jsme se domluvili s Afinkou, která byla značně zklamaná z toho, že jsme paničku na tu vycházku nezlomili a mimochodem byla taky hodně nabitá, no a šli jsme vybíjet k nám do obýváku. A jak to dopadlo, můžete se podívat na videjku, které mám na profilu.

6. květen 2011 18:22:53

Ahoj kamarádi. No tak si to představte, zase jsem musel dělat paničce samaritána. Poté, co se jí zahojila ta pomlácená noha, pár dnů byla v pohodě, ale pak na jedné vycházce se mnou minulý týden pořádně zmokla. No a protože to není takový otužilec jak já, samozřejmě to omarodila. Začátkem týdne ji začalo bolet v krku, pak se přidala pořádná rýma, takže zalehla do postele a nemínila z ní tak brzo vstát. A já, abych se zase konečně dočkal svých ranních a večerních vycházek po kopci, o které jsem tím pádem přišel, jsem dělal všechno pro to, aby k tomu vstanutí došlo co nejdřív. To "všechno" spočívalo hlavně v tom, že jsem s paničkou ležel ve dne v noci v posteli a dohlížel na to, aby ji nikdo při tom léčení nerušil, aby probíhalo co nejrychleji a na vycházky jsme mohli vyrazit co nejdřív. Nechci si teda stěžovat, špatné to nebylo, ale já jsem přece jenom spíš takový rarach a divočák, tak už mě to válení se v posteli po třech dnech přestávalo bavit a byl jsem rád, že se dnes paničce konečně trochu přilepšilo, a to až tak, že se mnou šla přes poledne na dvůr na sluníčko. Asi si myslela, že si sednu vedle ní na lavičku a budu se podobně jako ona vyhřívat, ale kdepak já, potřeboval jsem si pořádně protáhnout své ztuhlé svaly. A abych nekecal, taky jsem se chtěl trochu předvést i před Afinkou, která se k nám hned přidala a která mě "v akci" na dvoře ještě neviděla. Takže jsem si dal pár koleček sprintů po dvoře, teda to byla paráda, hned jsem se cítil líp. Chtěl jsem do rozcvičky vtáhnout i Afinku, ale ta nějak nestíhala a myslím, že ani nechápala, co to vlastně vyvádím. A že jsem fakt vyváděl, je pravda, můžete posoudit sami a podívat se na videjko, panička neodolala a toho pakoše, to jako mě, natočila.

7. duben 2011 21:12:14

Ahoj kamarádi, dnes je to přesně čtrnáct dnů, co mám paničku dočasným invalidou. Ona je totiž hrozná, jak se venku trochu oteplilo, hned vyběhla na dvůr a začala všude zametat a uklízet a při tom uklízení jí z pořádné výšky (asi tak dva metry) spadl na nohu, konkrétně na nárt, dosti velký kámen. A bylo z toho pět stehů, sádrová dlaha a berle, které má panička dodnes a odevzdá je asi až příští týden, protože noha ji pořád ještě bolí. Sádru sice už nemá, ale doktor jí řekl, že o tom svém bebínku bude vědět pěkně dlouho. Ale oproti minulému týdnu dělá pokroky, berle odkládá na stále delší dobu a už se snaží na tu pochroumanou nohu našlapovat. Sice se jí podlamuje a panička chodí jak nějaký kulhavý pirát, ale jak sama říká, je to mnohem lepší. Tahleta patálie ale není nic proti tomu, co se nám přihodilo minulou sobotu. Je to hodně smutné, opustila nás naše čaučačka Iris, která měla teprve přes osm let, takže s jejím odchodem nikdo z nás nepočítal. Panička i její maminka si to obrečely, já jsem chlap, tak jsem truchlil jen tak v duchu a potichu. Ale teď už jsem zase v pohodě, protože mám doma novou kámošku, je to slečna Afroditka, skoro pětiměsíční čaučačka, která se má čile k světu. Páníci rozhodli, že nejlepší lék na bolest, kterou měli z odchodu Iris ,je pořídit si nového psíka a taky to udělali. Afinka, jak jí říkáme, pochází z místa, které jen jen pár kilometrů od Hradce Králové, kde jsem se narodil já.kde jsem se narodil já a jak jsme pro ni jeli, projížděli jsme dokonce kolem domu, kde jsem dřív bydlel. Afinka měla doma ještě dvě sestřičky a svou maminku, takže jak jsme ji přivezli k nám domů, byla z toho celá špatná, že je nevidí a kam jsme ji postavili, tam zůstala stát, případně si po chvilce lehla. Panička si myslela, že snad ani neumí chodit a neudrží se na nohách. Nejedla, nepila ani nečůrala skoro jeden den, snažil jsem se ji trochu rozveselit, ale nevedlo se. Ale to už je minulost, další den se rozkoukala a poté, co jí páník navlékl šráčky a vzal ji na vycházku, vyběhla za branku jak splašená a běžela do kopce, jako by jí za patami hořelo. Po chvilce se zastavila, asi tak pět mihut čůrala a zase chtěla zpátky domů. No a od té doby už je v pohodě, s pojídáním granulek ani masíčka nemá žádné problémy a naštěstí nemá ani problémy se mnou, je to fakt moc dobrá kámoška. Dnes jsme si spolu pěkně pohráli, panička nás natočila i na video, tak se můžete podívat. Líbí se vám tak jak mě?

20. březen 2011 18:35:49

Ahoj kamarádi. Musím se vám pochlubit, že jsem včera od paničky dostal vyznamenání. Nevím teda, jestli to, že jsem se zase jednou vyznamenal, nemyslela ironicky, ale každopádně mi to řekla. A já si myslím, že jsem se teda opravdu vyznamenal, protože jsem jí na jejím mobilu vytvořil krásné ozdobné vkusy svými zuby. Ale jak to vlastně bylo. V lednu si panička koupila nový mobil, na kterém si teda hodně zakládá a pořád ho tahá všude s sebou. Teda až na včerejšek. Včera ráno, jak šla na záchod, si ho položila na stolek na chodbě, podotýkám, že na nízký stolek, tudíž pro mě nebyl vůbec žádný problém mobil si odnést na svou kožešinku a trošku mu upravit fazónu. Už jsem na tom pracoval, zrovna jsem ho vyndal z koženého obalu a zakousl se do takového stříbrného rámečku, když najednou panička vylezla ze záchodu a začala se po něm vehementně shánět. Nejdřív ho samozřejmě hledala na tom stolku na chodbě, kde bohužel pro ni už neležel, pak si řekla, že má asi sklerózu a začala hledat po bytě. No a jak mě uviděla na kožešince s mobilem v zubech, mohla si gratulovat, že sklerózu sice nemá, ale taky nafackovat, že nechala mobil ležet v mém dosahu. Jak mě zahlédla, pokoušely se o ni snad i mdloby, protože už viděla, že bude muset kupovat mobil nový. Mám totiž dost velký stisk zubů. Naštěstí pro ni jsem byl teprve na začátku svého uměleckého záměru a podařilo se mi, jak už jsem říkal dřív, udělat akorát pár hlubokých vkusů na rámečku. No a abych nelhal, takové tři malé důlečky i na sklíčku, ale jen úplně u kraje. Panička běžela tryskem ke mně, ani jsem nevěděl, že má takové pety a samozřejmě mi můj úlovek chtěla sebrat a taky sebrala. Pak chvilku zkoumala rozsah škod no a pak následně pronesla tu větu o mém vyznamenání. Na jednu stranu jsem byl naštvaný, že se mi mobil nepodařilo nazdobit ještě víc, třeba i uprostřed displeje, ale na druhou stranu jsem se čepýřil jak holub, že jsem dostal to vyznamenání. Zítra fičíme s paničkou do opravny, prý si mobil nechá dát do původního stavu, představte si, ta moje výzdoba se jí nelíbí. Takže za dobrotu na žebrotu, jak se říká.

27. únor 2011 19:53:13

Ahoj kamarádi. To byste neřekli, co se toho za jeden den dá stihnout. Příjemného i nepříjemného. Ráno to začalo příjemně klasickou vycházkou po kopci, kdy jsme s paničkou potkali hned několik hafanů, což obvykle nebývá zvykem. Ale trochu se oteplilo a krásně svítilo sluníčko, tak to hodně pejskařů vytáhlo ven. Potkat pět psů za jednu ranní vycházku, to je teda hodně velký úspěch, většinou s paničkou totiž nepotkáme ani nohu. Takže dnes to bylo opravdu příjemné zpestření pozdravit se s tolika kamarády, a hlavně kamarádkami. Jedna měla dokonce hárání, což jsem poznal už z dálky a hnal jsem se k ní, protože pro mě byla dost zajímavá. Ale smůla, její panička se optala té mé, jestli jsem kluk, a měl jsem po ptákách. Po návratu domů najednou paničce něco přeletělo přes nos a dostala „výborný“ nápad, že když už venku pomalu začíná to jaro a začneme potkávat víc kamarádů, a hlavně kamarádek (panička ví, jak na mě), že přece musím být pěkný kluk a ne nějaký zaprášený urousanec, abych se fenečkám líbil. No, v tom jsem jí teda musel dát za pravdu, holkám se teda chci líbit každopádně. Ale do vany se mi teda moc nechtělo. A po chvilce mě dokonce i zamrzelo, že jsem s tou koupelí tak zbrkle souhlasil a říkal jsem si, že ji alespoň trochu oddálím, když ne úplně zruším. Jak šla panička do koupelny přichystat vanu, skočil jsem na otočnou židli u počítače tak šikovně, že se se mnou otočila opěradlem směrem do pokoje, takže jsem byl dokonale maskovaný a pro paničku z pohledu od koupelny i odjinud zcela neviditelný. Však taky po mě málem vyhlásila celostátní pátrání, když vylezla z koupelny, neuviděla mě na mém původním místě a pak mě ještě několik minut bezvýsledně hledala po baráku. To byla sranda jak hrom, pořád chodila kolem mě, hledala na jedné sedačce, pak na druhé, běžela do kuchyně a kontrolovala moje místo pod stolem, pak taky nakoukla pod klec našeho papouška, ale já nikde. Dost jsem se tím bavil, jak běhá po bytě a nemůže mě najít, ale ani jsem nedutal. Panička nakonec zaběhla ještě do ložnice, jestli jsem se nešel schovat do pelíšku a poslední místo, kde bych se podle ní mohl nacházet, byl záchod, kam někdy chodím, protože mě strašně láká záchodová štětka. Ale záchod byl zavřený. Nevím, co se paničce honilo hlavou, nevěřícně s ní kroutila a možná už začala být i trochu nervózní. No, nebudu vás natahovat, nakonec teda nakoukla i k počítači, a bylo po úkrytu. Lapila mě, šupla do vany a během chvilky jsem to měl za sebou. U koupání jsem si musel ale vyslechnout její remcání, že se jednou ze mě zblázní a že mě bude muset koupat častěji, protože ze mě teče úplně černá voda. Tak je snad jasné, že když chodím nohama po zemi, že mi tlapky nezůstanou sněhově bílé, ne? Po koupání mě panička chtěla fénovat, ale nějak mě to dnes nebavilo, tak jsem jí zdrhnul a vysušil jsem se po svém, to je lítáním po obýváku, jak to dělám obvykle. A zbytek jsem dosušil u kamen, u kterých jsem se pak vyvaloval asi tak tři hodiny. Po obědě bylo venku pořád stejně nádherně jak ráno, tak mě panička ještě pořádně vyfénovala, abych neměl ani jeden chlup mokrý, navlékla na mě zimní teplou bundu a šlo se na vycházku do lesa. To bylo aspoň něco, ne jak nějaké máčení ve vaně. Pořádně jsem se prolítal a taky jsem tlapkám vrátil původní barvu, jakou měly před tou koupelí. Panička zase vyšilovala, že mě ani nemusela koupat, když jsem zase jak čuně, ale kdo jí nakázal, aby mě tahala po lese, já snad? Ale vycházka byla fakt povedená, prošli jsme lesem až na Zelenou budku, to je takový altánek nad městem, odkud je krásný výhled na celý Šternberk. Mělo to akorát jednu chybu. V tom altánku mi chybělo nějaké občerstvení. Lavečky tam byly, ale nikde žádný číšník, který by mi dal po namáhavé cestě pořádně napít a zajistil, abych si doplnil zásoby energie kupříkladu kuřecím řízečkem. Stál jsem u pultíku, rozhlížel se na všechny strany a několikrát se snažil přivolat nějakou obsluhu, ale jak říkám, nikdo na mé volání nereagoval. Takže jsem to musel vydržet až domů, ale naštěstí už to bylo jen kousek. Po návratu jsem ještě venku u dveří vyzunknul naší čaučačce Iris skoro půlku misky vody, doma jsem se pořádně nadlábnul právě tím kuřecím řízečkem a teď pěkně podřimuju u kamen a myslím, že asi během chvilky usnu. Ale zasloužím si to po takovém perném dni, ne?

16. únor 2011 19:58:57

Ahoj kamarádi. Tak si to představte, jak jsem o víkendu vystrašil svou paničku. Ale předem podotýkám, že se nejednalo o nic strašného a vyšilovala úplně zbytečně. Začalo to tím, že si před nějakým časem přečetla na internetu článek o tom, že hrozny a hrozinky jsou pro pejsky jedovaté, a že někteří dokonce jejich pozření nepřežili. Panička to slyšela poprvé v životě a na ten článek hleděla jak péro z gauče. Ihned svolala rodinnou radu a všem členům naší domácnosti včetně papouška Lorky, která na mě sem tam něco pustí ze svého zobáku, kladla na srdce, aby je ani nenapadlo dávat mi hrozny či hrozinky a tomu, kdo je nechá někde volně se povalovat v mém dosahu, že normálně utrhne hlavu. Já totiž všechno, co kdo zapomene třeba na talířku nebo stolku a je to k snědku, zabavuji ihned ve prospěch svého žaludku. Nakonec by tu hlavu ale panička musela utrhnout sama sobě, protože to byla právě ona, kdo mi hrozinky naservíroval přímo pod nos. Takže jak se to vlastně seběhlo. Paničku v neděli k večeru začala honit mlsná a řekla si, že si upeče perník. Je to taková rychlovka z prášku a aby si opravdu pošmákla, nasekala do něj i ořechy a nasypala HROZINKY. Perník byl během půl hodinky upečený, během druhé půlhodinky vychládnutý a na začátku třetí půlhodinky už ho měla panička nandaný na talířku a pochutnávala si na něm u televize. Samozřejmě že jsem po ní pochtíval, ale nedala mi ani kousíček. Ale ne kvůli tomu, že by si uvědomila to o škodlivosti hrozinek pro pejsky, ale proto, že je to lakomice lakomá. Když jsem viděl, že z ní nedostanu ani sousto, vzdal jsem to a uraženě jsem si lehnul kus od ní. A představte si, jaké jsem měl štěstí. Najednou se u dveří ozval zvonek, panička vyskočila, položila talířek se zbytkem perníku (čtvereček asi tak pět krát pět centimetrů) na stůl a běžela otevřít. A jak jistě každému z vás došlo, v tom okamžiku přišla moje chvíle, honem jsem po tom perníku vystartoval a během vteřiny ho slupnul. Měl jsem ho ale tak do jednoho zubu. Panička se vrátila ode dveří, zasedla zpátky k televizi, natáhla se po talířku a ejhle, ten byl prázdný. Já hlupák jsem se neprozřetelně olíznul a tím jsem se samozřejmě propálil. Panička zanadávala, že jsem hrozný nenasyta a musím všechno sládovat, a byl klid. Ale pouze na pár vteřin, než jí došlo, že v tom perníku byly HROZINKY. A začala bláznit. Nějak matně si totiž vzpomněla, že nejnižší smrtelně jedovatá dávka hrozinek byla pro nějakého pejska už osm kusů a nejraději by mi zrentgenovala břicho, aby zjistila, kolik jsem jich v tom kousíčku perníku, který pomalu ani na tom talířku nebylo vidět, vlastně sládoval, popřípadě mě rovnou zavezla na výplach žaludku. Běžela do kuchyně, ukrojila z kusu perníku tak velký kousek, jaký myslela, že na tom talířku zapomněla, začala ho drolit a počítala, kolik v něm je hrozinek. Ostatní členové domácnosti jen chodili kolem a ťukali si na čelo, ale paničce bylo na nic, protože těch hrozinek napočítala rovných deset. To, že v tom mnou pozřeném kousku nemusela být ani jedna, jí v tom zmatku nějak nedošlo. Honem si sedla k internetu a začala pročítat veškeré články a příspěvky týkající se právě škodlivosti hrozinek pro hafany. Během čtení se trochu zklidnila, protože zjistila, že to s těmi hrozinkami není tak divoké a jednoznačné, někdo na ně alergický je a někdo vůbec ne. Dokonce se v nějaké diskusi dočetla, že jeden jorkšírek pojídá pravidelně třikrát týdne až dvacet hrozinek a je zdravý jak řípa. Nějak se do toho čtení zabrala a zjistila daleko víc takových věcí, které by pejsci neměli pojídat. To, že je mezi nimi česnek a cibule, mi zas až tak nevadí, ale kdyby tam psali, že jsou škodlivé i kuřecí řízečky, asi by mě trefila Pepka, protože zrovna po těch bych se umlátil. Naštěstí nic takového panička nevyčetla. Ale od neděle si dává pořádný pozor, co nechává povalovat na stolku. Já si ale myslím, že panička má zbytečné obavy, já sám přece musím nejlíp vědět, co strávím a co ne. V pondělí jsem kupříkladu vytřepal ze sluchátek tužkovou baterku, odnesl jsem si ji k sobě na kožešinku a když jsem zjistil, jaký je to fujtajbl, nechal jsem ji tam ležet, ať si na ní pochutná někdo jiný.

31. leden 2011 19:46:41

Ahoj kamarádi. V sobotu jsem měl dost hektický den. Od pátku jsme přebývali ve Zlíně a v sobotu odpoledne jsme se vraceli domů a navíc jsme měli na večer naplánovánou návštěvu u páníků od mých kámošů Arta(rotvajler, to je spíš kámoš jen tak z dálky), Badyána(naháč, se kterým si strašně moc rozumím) a Chica (štěně border kolie). Na toho posledně jmenovaného jsem byl zvědavý nejvíc, protože jsem ho viděl naposledy v létě a to byl ještě malý prcek, který ani pořádně neuměl běhat. No a můžu říct, že jsem se teda nestačil divit, protože za těch pár měsíců vyrostl jak hrom a je už kus větší než já. A musím se přiznat, že jsem se ho ze začátku fakt i trochu bál. Ale jen ze začátku, než jsem zjistil, že vzhledově se sice změnil, ale přátelská povaha mu naštěstí zůstala. Pořádně jsme se očichali a on mě asi taky poznal, protože byl strašně kamarádský. Akorát teda byla smůla, že jsme se nemohli pořádně proběhnout po zahradě jako v létě, protože venku byla tma jak v pytli. Chtěli jsme si sice uspořádat závody ve sprintu na náhradní dráze v obýváku, ale to se moc nelíbilo našim páníkům, takže nakonec zůstalo jen u toho přátelského očichávání. Ale i tak jsem si návštěvu u kámoše užil. Akorát mě mrzelo, že Badyán nebyl doma, s tím bychom možná měli dovoleno uspořádat závody i v tom obýváku, protože je malý. Ale bohužel, snad příště.

20. leden 2011 20:32:44

Dnes jsem měl odpočinkový den, musel jsem se trochu vzpamatovat z toho včerejšího mejdanu, který byl hodně náročný. Ale už jsem v pohodě a plný síly a těším se zase na nějakou další stejně vydařenou akcičku:-)

19. leden 2011 20:23:33

Kamarádi, nacházím se na supermejdanu, který uspořádal Bertík u příležitosti svých narozenin. Je to tady paráda, krásné prostředí, jídlo a pití jak na zámku a k tomu spousta dobrých kamarádů a kamarádek, prostě to nemá chybu.

10. leden 2011 12:50:17

Ahoj kamarádi. Včera jsem teda zažil pořádné vzrůšo. Místo povalování do devíti v posteli jako každou neděli jsme s páníkama vstali už před sedmou, vypravili se a vydali do Olomouce na výstavu psů. Já už jsem takové tušení, že se bude dít něco neobvyklého, měl v průběhu týdne, protože mě panička ostříhala a vykoupala, což neobvyklé teda bohužel není, ale tentokrát si na mém zkrášlení obzlášť dala záležet. Věděla totiž, že se na výstavě setká s mou paní chovatelkou, která bude vystavovat lvíčky ze své smečky a samozřejmě se se mnou chtěla setkat a vidět, jak jsem se změnil za ty dva roky, co jsem u své nynější paničky. No a ta se se mnou samozřejmě chtěla před ní blýsknout. Na místo jsme dojeli kupodivu zavčas, což u nás nebývá zvykem, ale přece jen s něčím panička nebyla spokojená. Venku byla obleva a všude bahno a špína a paničce bylo jasné, než dojdu na výstaviště, že budu jak čuně. Udělala takový pokus a chtěla mě nést v náručí, ale to jsem si samozřejmě nenechal líbit, chtěl jsem jít po svých a podle toho jsem taky vypadal, když jsme na výstaviště dorazili. Zatímco ostatní lvíčci byli jako ze škatulky, protože je jejich páníci přinesli v klecích, já jsem byl podle paničky špinavý jak podsvinče. Ale co, mně to bylo úplně jedno, jak vypadám, hlavně, že jsem viděl spoustu kamarádů. Tolik psů na jednom místě jsem v životě neviděl. Většinou byli nádherně vykoupaní a učesaní, protože se měli zúčastnit hodnocení, ale bylo tam i pád "diváků", kteří měli stejný problém jako já a to ten, že byli jak čuníci. Ale jak říkám, vůbec nám to nevadilo. A teď se podržte, hádejte, s kým jsem se na té výstavě ještě setkal? To byste neuhádli, tak vám prozradím, že mě a mou paničku tam v davu objevila panička Waldinky z Micin. No to bylo překvápko, panička z toho byla celá vyjevená, ale měla obrovskou radost a hned si spolu pořádně poklábosily. Jak to setkání viděla Waldinky panička, si můžete přečíst u Waldinky na profilu v jejím deníčku, má to moc pěkně sepsané. Rozhovor našich paniček přerušila ta moje paní chovatelka, která se na mě přišla podívat. Je to sice ostuda, ale já jsem ji po těch dvou letech už vůbec nepoznal a vůbec jsem se k ní teda nehlásil, věřili byste tomu? Ale moc jsem se jí líbil a měla radost, že mě viděla. Taky jsem se tam pozdravil se lvíčky z chovné stanice Bretorri, které znám pouze z internetu. Panička udělala i fotku, ale je dost nekvalitní, jak říkám, na výstavišti bylo dosti narváno a na nějaké pořádné focení nebylo ani místo ani nálada. Teda myslím z mé strany. Já jsem měl jiné starosti než pózování. Toho si užiju doma dosyta, ale tolik kámošů nepotkám snad ani za rok. Jak jsme pak odpoledne přijeli domů, byl jsem z té akce tak unavený, že jsem si lehnul na kožešinku a chrněl až do večera. Ale akcička to byla vydařená, spokojenost byla na všech stranách.

7. leden 2011 22:41:57

Ahoj kamarádi. Tak u nás doma už vánoční svátky definitivně skončily, panička poschovala veškeré ozdoby zase do krabic a začátkem týdne už jsme odstrojovali i stromeček. Samozřejmě jsem paničce pilně pomáhal a zatímco při jeho zdobení k žádné „nehodě“ nedošlo, při odzdobování jsem se prý podle paničky zase vyznamenal. Neodolal jsem totiž a jednu obzvlášť pěknou baňku s takovou zlatou mašličkou jsem si chtěl, ještě než ji panička schová zase na rok do krabice, zblízka prohlédnout. Opatrně jsem ji vzal do zubů a chtěl jsem si ji položit na zem a rozloučit se s ní. Jenže mě zahlédla panička, začala hulákat, já jsem se lekl, že mi ji chce sebrat (což taky samozřejmě chtěla), popadl jsem narychlo baňku za tu mašličku a běžel s ní k sobě na kožešinku. Jenže po cestě mi spadla tak nešikovně, že se rozbila na cimpr campr. To bylo zase řečí o neposlušných psech a zlobivcích a prý mám obrovské štěstí, že v lednu nechodí čerti. Až na tuto malou nepříjemnost odstrojování proběhlo docela v klidu, potom jsem se raději k baňkám už nepřibližoval a věnoval jsem se řetězům, které se nedají rozbít, pouze zašmodrchat nebo roztrhnout, ale pro klid v rodině jsem neudělal ani jedno ani druhé. Taky jsem neměl možnost, panička mi je ihned potom, co jsem o ně projevil zájem, urychleně sebrala. A bylo po zábavě. Ale vlastně nakonec přece jenom nějaká zábava byla, a to když panička začala vysávat a schválně dělala, že mi chce vysát kožich. Jenže já jsem se nedal, nasadil jsem pořádné sprinty a vysavač neměl šanci mě dohonit, můžete se přesvědčit sami, pokud shlédnete moje nové video. Ale jak říkám, byla sranda. Teda aspoň panička se mi chechtala, prý jsem srabába, ona si totiž myslela, že se té mašiny bojím. Ale houbelec, chtěl jsem si jenom protáhnout zatuhlé svaly po těch svátcích, kdy jsem se nadměrně povaloval u kamen. A protože počasí u nás začíná být spíš jarní než zimní, rychle zapomenu na Vánoce a začnu se těšit na Velikonoce a na jaro, které mám taky strašně rád.

30. prosinec 2010 10:38:54

Ahoj kamarádi. Tak vánoční svátky máme za sebou, dárečky od Ježíška nosíme na sobě, hrajeme si s nimi nebo jsme je snědli a teď nás čeká ještě Silvestr a přivítání Nového roku. Nevím jak vy ostatní, já Nový rok vítám obzvlášť bouřlivě a to tím způsobem, že jakmile o půlnoci začnou venku bouchat rachejtle, lítám od okna k oknu a řvu na celé kolo, aby všichni věděli, že jsem ten Nový rok zaregistroval a řádně přivítal. Chtěl bych vám do Nového roku 2011 popřát to, co si většinou přejí i naši páníci, to je hlavně zdravíčko, štěstí máme většinou všichni, protože máme hodné páníčky a těm, kteří je ještě třeba nemají, tak jim je ze srdce přeju. A na konec ještě jedno varování. Při svých oslavách to moc nepřehánějte ani s jídlem ani s pitím, ať jste na Nový rok čilí a můžete páníky potěšit nějakou tou rošťárnou, protože znáte to, jak se to říká: "Jak na Nový rok, tak po celý rok".

22. prosinec 2010 20:40:53

Ahoj kamarádi. Huráááá, ještě dvakrát se vyspíme a přijde Ježíšek. Panička sice tvrdí, že nic nedostanu, protože jsem zlobivec, ale Ježíšek je evidentně zcela jiného názoru a představte si, už se u nás dokonce zastavil a dárečky mi donesl. Ale protože toho má hodně a nestačil je zabalit, požádal paničku, aby to udělala za něj. A ptáte se, jak jsem na to přišel? Docela jednoduše. Načapal jsem paničku u jejich balení. Sice jsem nic neviděl, ale cítil. V jedné kabely byl dozajista dáreček pro mě, protože to vonělo na sto honů, a já jsem nemohl odolat a musel jsem jít na průzkum té tašky. Jak to dopadlo, se můžete podívat na novém videu. A kdo se teď v tom předvánočním shonu nemá čas na něj podívat, nebudu ho napínat a prozradím, že kabelu mi nakonec panička sebrala, aniž bych z ní něco vytáhl, dárečky zabalila do krásného papíru s potiskem pejsků a už leží pod nastrojeným stromečkem připravené na Štědrý den, až si je rozbalím. A protože nevím, jestli se zítra dostanu na svůj profil, protože bude ještě velký shon, mimo jiné půjdu navštívit kámoše Endyho, chtěl bych i s paničkou popřát všem svým kamarádům, které mám moc rád, i jejich páníčkům, krásné Vánoce plné pohody s kupou krásných dárečků.

17. prosinec 2010 20:03:37

Ahoj kamarádi. Nevím, jak u vás, ale u nás doma před Vánocemi panuje poněkud napjatá atmosféra. Panička je v posledních dnech mírně řečeno „trochu nervózní“ a vyšiluje, že nemá pořádně uklizeno, napečeno ani pro všechny nakoupené dárky a že se z toho všeho zblázní. Já teda nevím, co pořád má. Napečeno samozřejmě má, vždyť jsem jí s tím sám pomáhal, uklizeno je taky jakž takž a pro mě dárek koupený už má taky. Takže nevím, co se stresuje. Já se naopak nestresuji vůbec. Protože venku se moc dlouho pobývat v těch hrozitánských mrazech nedá, většinu času trávím na kožešince nebo na stříbrném pytli zvaném „trůn“ u kamen. Ale nemyslete si, že zahálím. Protože mám rád svou paničku a myslím to s ní dobře, u toho ležení přemýšlím, čím bych jí zvednul náladu, rozveselil ji a pomohl jí k tomu, aby se trochu uvolnila a na své zbytečné starosti zapomněla. Jako tuhle onehdy. Mladší panička si najednou obula na nohy krásné červené sandály. Nevím, proč si zrovna teď v zimě obouvá letní sandály, a taky je mi to zcela jedno. Hlavní je, že mě strašně zaujaly, chtěl jsem jí je sundat z nohou a zabavit je pro sebe a věděl jsem, že tím pobavím i paničku, protože u toho bude velká sranda. Samozřejmě mladší panička mi sandály za žádnou cenu nechtěla dát, všemožně se bránila, poskakovala a snažila se mě setřepat. Panička konečně zapomněla na to, jestli má upečeno dva nebo tři druhy cukroví, řádně setřený prach a vyprané záclony a jak nás s mladší paničkou viděla, začala se chechtat jak hrom. Abych ji ještě víc pobavil, vsunul jsem do svého zábavného programu ještě pár koleček sprintů obohacených o skoky na sedačku a do svého stříbrného pytle. A hned bylo o zábavu postaráno. Mladší panička se sice moc nebavila, protože v rámci loupení jejích sandálů jsem byl nucen ji kousat i do prstů na nohou, ale jinak to fakt sranda byla, to musíte uznat, schválně kukněte na video. A pokud máte se svými paničkami teď před Vánocemi podobné starosti jako já, snažte se je taky něčím podobným rozveselit. Není nad to, když má vaše panička dobrou náladu a úsměv na rtech, no ne?

6. prosinec 2010 21:18:54

Ahoj kamarádi, tak si to představte, u nás byl včera normálně čert. Panička mi s ním sice celý rok vyhrožovala, že jsem zlobivec a přijde mě sebrat, ale jen jsem se tomu smál. Vždyť já přece vůbec nezlobím! Jenže panička, a asi i čert, je jiného názoru a včera mě přišel navštívit. Bylo to už kolem sedmé večer, odpočíval jsem na svém stříbrném trůnu u kamen a najednou se za vchodovými dveřmi ozval rachot jak hrom. Byl jsem sice rozespalý a nevěděl jsem, co se děje, ale i tak jsem vyletěl jak střela a běžel ke dveřím zjistit, kdo se to k nám dobývá. A nebudete mi věřit, normálka tam byl fakt čert. Aspoň jsem tak usoudil podle toho, že smrděl peklem a dělal zvuky, které jsou pro čerty typické, jako je "blllllllmm"
a taky řinčel řetězem. Říkal jsem si, že to přece není možné, že já jsem za celý rok ani jednou nezazlobil a že teda určitě přiletěl pro paničku. Jenže on se sháněl po mně!!!! A prý ať mu řeknu básničku!!!! Smůla, žádnou jsem se nenaučil, protože jsem s tím jeho příchodem vůbec nepočítal. Tak jsem na něho začal pouštět hrůzu v podobě intenzívního řvaní a očekával jsem, že se zalekne a uteče. A světe div se, po chvilce se taky tak stalo, chlupáč buď dostal strach nebo si uvědomil svůj omyl, spakoval prázdný pytel a odešel. Jak jsem si byl jistý, že vzduch je čistý, šel jsem se podívat za dveře, jestli tam náhodou nebyl i Mukuláš a nenechal tam něco dobrého pro mě, nejhodnějšího psíka na světě, a jasně, že tam byl a nechal mi tam hromadu dobrůtek. Měli jste vidět paničku, jak hleděla. Doufám, že od teď změní názor a místo "ty čertisko jedno" mi bude říkat "ty můj andílku hodný".

26. listopad 2010 19:58:16

Ahoj kamarádi. Tak kdopak z vás si uvědomil, že tento týden oslavíme první adventní neděli? Že nikdo? Z vás možná nikdo, ale moje panička ano. Byla úplně zděšená, když si to uvědomila, prý jak ten čas letí a že jí to málem uniklo. A protože je u nás zvykem, že první adventní svíčka se zapaluje na věnečku ve svátečně vánočně vyzdobeném obýváku, honem vylezla do střešní místnosti, kde má uložené vánoční ozdoby, sundala veškeré krabice s nimi dolů na chodbu a jala se zdobit nejen obývák, ale i přilehlou chodbu. Krabice s všelijakými baňkami a ozdobami měla přede mnou řádně zajištěné, aby mě náhodou nenapadlo v nich šňupat (samozřejmě že mě to napadlo), ale vánoční řetězy, kterými se rozhodla již tradičně vyzdobit strop v obýváku, zajištěné neměla vůbec. Měla je totiž jen tak ledabyle halabala položené na stolku s tím, že si je bude postupně brát a zavěšovat na ten strop. Musíte uznat, že takové lákadlo jsem si nemohl nechat ujít a taky že nenechal, a v době, kdy panička dělala rozvahu, kam který řetěz zavěsí, jsem je rychle chytil do zubů a běžel s nimi na sedačku, že si s nimi trochu „pohraju“. Jenže to jsem si teda pěkně naběhl. Nejenže jsem je ani pořádně nestačil začít trhat, protože panička své rozvahy okamžitě přerušila a v mžiku byla u mě, ale doplatil jsem na tu krádež ještě i jinak. Kdo zná dobře mou paničku, ví, že je to maniak na focení, ale výhradně mé maličkosti. Takže okamžitě dostala „výborný“ nápad, že by mohla udělat pár (tím myslí minimálně tak padesát, aby bylo z čeho vybírat) zajímavých snímečků, skočila lačně po foťáku a začala mě do těch řetězů všelijak motat. Nejdřív mi vyrobila na hlavě hodně fešný klobouček doplněný šálou (teda alespoň podle ní byl fešný), pak mě ustrojila do krásného řetězového kožichu s beranicí a nakonec jsem musel předvést i róbu pro psí slečny a dámy doplněnou decentním kloboučkem. A věřte nebo ne, za toto mé utrpení, tudíž za to, že jsem jí bez řečí (ale zato hodně otráveně, jak jistě poznáte z mého výrazu) zapózoval, mi dala za odměnu kus staré ožužlané botičky z buvolí kosti. Ta je teda z laciného kraje, co? Tak já jí dělám modela pro módní vánoční kolekci a dostanu jakýsi sice mnou, ale asi tak stokrát užmoulaný a okousaný kus buvola. A aby toho nebylo málo, tak si kromě modela ze mě udělala ještě stoleček na odkládání těch řetězů. Co byste na to řekli? Na to se prostě nic říct nedá, tak jsem to vzdal, nechal jsem se těmi řetězy zaházet a raději jsem si hodil šlofíka. Přece se s paničkou nebudu pořád nervovat, no ne? Doufám, že mé služby řádně ocení o měsíc později a pod stromečkem najdu spoustu krásných dárků. A taky doufám, že zdobení stromečku proběhne už bez focení a módní přehlídky. Ale o tom silně pochybuji.

19. listopad 2010 20:36:52

Ahoj kamarádi. Tak si to představte, já mám svůj trůn. Dostal jsem ho od paničky.. no, abych byl přesný, tak jsem jí ho vlastně zabavil. A abych byl ještě přesnější, on to vlastně ani žádný trůn původně nebyl, byla to taková stříbrná kapka (jak říká panička) na sezení, kterou si předevčírem donesla do obýváku k akvárku, že se do ní vždycky večer vyvalí a bude se dívat, jak plavou rybičky. Nedávno si akvárium totiž vyčistila a teď je celá poblázněná, jak se jí líbí, a skoro každý večer do něho čučí místo televize. A aby se jí u toho čučení pohodlně sedělo a seděla i ve správné výšce, na to si donesla právě tu kapku. Hned jak jsem ji uviděl, zaujala mě natolik, že jsem na ni skočil a dal jsem se do jejího řádného průzkumu, abych zjistil, jestli by se mi náhodou k něčemu taky nehodila (viz video). A zjistil jsem, že mimo to, že se do ní perfektně hrabe, perfektně se v ní i sedí, a hlavně leží. Ale abych to zjistil, musel jsem si ji prvně svépomocí upravit k obrazu svému, protože mám přeci jenom jiný tvar těla než je paniččina zadnice. Takže jsem hrabal a skákal po ní, až jsem si vytvořil parádní důlek, ve kterém se mi leží jako v bavlnce. A když se mi nechce ležet, tak si do ní sednu a panička se mi směje, že sedím jak na trůnu. Doufám, že tím trůnem nemyslela nočník, ale královský trůn. No a tak jsem svůj nový pelíšek pojmenoval trůn. A panička ať zapomene, že jí ho budu půjčovat na nějaké obyčejné a zbytečné sezení u akvárka, jen ať si sežene svůj. Musíte uznat, že když mi dalo tolik práce ho upravit, nemůžu jí ho jen tak vrátit, aby mi ho celý poničila.

14. listopad 2010 18:07:18

Ahoj kamarádi. Zatímco minulý týden jsem si užíval oslavy narozenin, dnes jsem si taky užíval, ale opačným významem. Jak jsme se totiž vrátili ráno z vycházky, panička si mě najednou začala kriticky prohlížet a pronesla, že už jsem špinavý jak prase a že mě šupne do vany a dá mě trochu do pořádku. Nevím teda, co pořád má, já si myslím, že v pořádku jsem naprostém, ale však to znáte, se ženskou se nemá cenu hádat. Tak jsem, sice nerad, vlezl do vany, nechal se našampónovat a napatlat na sebe kondicionér a následně jsem protrpěl i sprchování. Útěchou mi bylo aspoň to, že jsem se těšil, že až vylezu z vany, panička mě zabalí do úplně nové parádní froté osušky, kterou jsem dostal minulý týden k narozeninám. Sice narozeninová oslava se s narozeninovou osuškou nedá v žádném případě srovnávat, ale aspoň to slovíčko tam bylo. Dnes mě panička ani nenechala usušit lítáním po bytě a čapla mě a fénovala. A jak mě tak fénuje, najednou si všimla, že na zemi před akvárkem se vytvořila krásná duha. Honem mě dofénovala a už jsem stál přímo na duze, vzala foťák a cvakala a cvakala. Ale vypadá to docela dobře, že? Akorát jsem měl strach, abyste si nemysleli, že mám pod pravým okem monokla. To fakt ne, je to jen taková hříčka světla, kdy sluníčko pod určitým úhlem svítilo přes sklo akvárka a vytvořilo na zemi tu nádheru.

7. listopad 2010 11:12:00

A je to tadýýý!!!! Dnes slavím tři roky, to to ale utíká. Slavit jsem začal už včera, kdy jsem pořádal mejdan se svými nejlepšími kamarády Honzíkem a Zuzankou Čičounovic, Bertíkem, Lulinkou a Terrynkou a samozřejmě s krásnou Waldinkou. Od všech jsem dostal nádherné dárečky, za které jim moc děkuji a taky děkuji všem ostatním kamarádům, kteří mi už od časného rána posílají přáníčka a fůru dárečků. Fakt jsem z toho úplně dojatý a mám velkou radost. A abyste věděli, že vás mám moc rád, mám pro vás pro každého připravený kousek narozeninového dortu, který vidíte na fotečkách. Je fakt moc dobrý, pro jistotu jsem ale kousek ochutnal, jestli se paničce povedl, abych si před vámi netrhnul ostudu. A musím říct, je to fakt lahůdka. Kdo nevěří, může se podívat na videjko, jak jsem se po jeho ochutnávce olizoval:-)

31. říjen 2010 18:17:09

Ahoj kamarádi. Dneska byl od rána super výstavní den. Na konec října bylo docela teplo a nádherně svítilo sluníčko. Dokonce tak silně, že si ráno vzala panička na vycházku se mnou sluneční brýle. Ale proč se o tom zmiňuji. Jak jsme totiž přišli domů, nedala je, nepořádnice jedna, na své místo, ale nechala je ležet na stolku na chodbě. Dopoledne jsem si jich nějak nevšiml, to měly jediné štěstí. Pořád ještě panička měla čas si je uklidit, ale neudělala to. Její chyba. Po obědě jsem si jich taky ještě nevšiml, protože jsem byl s paničkou na dvoře, lítal jsem tam a měl jsem úplně jiné starosti. Panička mě totiž zase otravovala s focením, nemohla odolat tomu, že na zemi zbylo ještě nějaké barevné listí, a navíc si všimla, že na skalce kvete růžička a ještě jakési fialové kvítky. Takže jak vidíte u mě na profilu, samozřejmě mě u nich musela zvěčnit. Po "zábavném" odpoledni na dvoře jsem byl dosti unavený, a jak jsme se vrátili s paničkou domů, zalehl jsem na kožešinku a dal si šlofíka. No a potom, jak jsem se probudil, byl jsem opět plný elánu a energie, a proto jsem začal chodit po bytě a hledal, co bych zpudil. A jak jistě tušítě, jak jsem procházel kolem stolku na chodbě a kontroloval, co se to na něm vlastně povaluje, padly mi do oka právě ty neuklizené sluneční brýle. Rychle jsem je vzal do zubů a ještě rychleji s nimi uháněl na sedačku do obýváku, kde jsem na nich chtěl trochu zapracovat a upravit si je k obrazu svému. Jenže to by snad ani nemohla být moje panička, aby si nevšimla, že jsem něco důležitého ukradl. Ona to totiž hned pozná. Já se vždycky, když něco důležitého najdu, nechám unést a chci s tím urychleně zmizet do bezpečí. Kdybych ty brýle vzal do zubů a pomalu s nimi na tu sedačku šel, panička by si ničeho nevšimla a nesnažila by se mi je sebrat. A pořád si říkám, že si na to budu dávat pozor, ale pokaždé na to zapomenu a jak říkám, letím s tou ukradenou věcí jak střela. Dnes tomu bylo přesně tak. Takže jak jsem se mihnul kolem paničky, zbystřila a už letěla za mnou a snažila se zjistit, co jsem sebral, protože jí hned bylo jasné, že nic chytrého a hlavně určeného pro moje zuby to nebude. Jak uviděla svoje brýle v mých zubech (mám i fotku na profilu), začala jančit a nebudete mi to snad ani věřit, chtěla mi ty uloupené brýle sebrat. Jenže já jsem se nedal. Jak se ke mně trochu přiblížila, vyrazil jsem obrovskou rychlostí na druhou stranu obýváku, kde se nachází druhá sedačka. Udělal jsem to tak párkrát, samozřejmě s paničkou v patách, a bláhově jsem si myslel, že se panička mým honěním utahá a dá mi pokoj. Ale byla vytrvalá jak hrom a nedala mi ho do té doby, než jsem jí teda pro klid v rodině ty brýle vrátil. Aby se taky nezbláznila, že? Takže co jsem tím vlastně chtěl sdělit? Že jsem prožil krásnou slunečnou neděli, se slunečními brýlemi v zubech, a navíc jsme si s paničkou i zasportovali. Sice jen v obýváku, ale i to se snad počítá, ne?

17. říjen 2010 23:08:41

Ahoj kamarádi. Tak teď se něčeho pořádně podržte. Víte, čím se mi panička za mé pracovní úsilí, které jsem v uplynulém týdnu vynakládal při malování a skládání dřeva, odměnila? Už slyším, jak křičíte jeden přes druhého, že určitě pořádným kusem voňavého masíčka, nejlépe pak kuřecími řízečky, které zbožňuju nebo třeba nadstandardním přísunem piškotů, které zbožňuju ještě víc. Ale bohužel nemáte pravdu. Držíte se pořádně? Normálně se mi odměnila KOUPELÍ!!!! To je, co? Tomu se říká vděk. Jeden by se přetrhl, aby byl paničce při její pracovní činnosti oporou a ona takhle. Dopoledne, jen co jsme se vrátili z vycházky, zalezla do koupelny, zapnula topení na plné obrátky a začala napouštět vanu. Nějakou chvíli jsem doufal, že ji napouští pro sebe, ale pro jistotu jsem zalezl za své křeslo. Ale bylo mi to houby platné, panička mě násilím vytáhla, šupla do vany a už to jelo. Šampón, kondicionér, pořádná sprcha, osuška a sušení. Ale fénování to tentokrát nebylo. A jakým způsobem jsem se vlastně usušil? To zjistíte, pokud budete mít chuť podívat se na krátké video. Ale já si stejně myslím, že pro žádného z vás tenhle způsob není neznámý, ba naopak, že takto se sušíme nejraději všichni, nemám pravdu? Když už teda musíme podstoupit takovou nepříjemnost, jakou jistě pro většinu z nás taková koupel s všelijakými voňavými šampóny a vodičkami je, aspoň na to sušení se můžeme těšit. Teda pokud nás páníci nestačí lapit, posadit na sedačku a vyfénovat.

2. říjen 2010 21:02:05

Ahoj kamarádi. Tak si to představte, dnes jsem paničku normálně rozesmál. A hádejte čím? Úplně banální věcí, a to tím, že jsem snědl skoro celý krajíc chleba. Teda nevím, co je na tom směšného, když jeden najde na stole v kuchyni zapomenutý krajíc, odnese si ho rychle k sobě na kožešinku a za necelé dvě minuty ho zhltá. Přesně tohle jsem totiž udělal a panička byla ze mě normálně hotová a honem mě u toho natočila, prý se to jen tak nevidí, hlavně u takového frňáka vybíravého, jako jsem já. Prý jsem to jedl s takovou chutí, jako kdyby to bylo kus uzeného a jako kdybych aspoň týden nic nepozřel. Já sám nevím, co to do mě vjelo, že jsem ten krajíc popadl a tak rychle zládoval, chleba nepatří zrovna mezi moje pochoutky. Když, tak někdy zchroupu kousek úplně tvrdé kůrky, abych si vyčistil zuby, a to je asi tak všechno. Ale tady tento chleba musel být něčím zvláštní, jinak to přece není možné. Jak o tom tak teď pozpátku přemýšlím, bylo na něm zvláštní to, že voněl jako tlačenka. Pořád mi to nešlo do hlavy, ale pak jsem přišel na to, že totiž chvilku před tím, než jsem si ten krajíc uloupil, se páník ládoval tlačenkou, samozřejmě sám, mě na hostinu nepozval. Naložil si tlačenku na talíř, ukrojil si jeden krajíc, ten snědl, ale asi mu nestačil, tak si ukrojil ještě druhý, ale ten mu už potom zase přebýval, tak ho nechal ležet na tom talířku od tlačenky. No a chlebíček pěkně nasál její vůni, proto mě tak zaujal a tak hrozně mi šmakoval. Jen nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem ho před paničkou s takovou chutí jedl, aby si náhodou nemyslela, že mě bude ode dneška cpát místo kuřecích řízečků chlebem. Budu jí muset naznačit, že to byla jen taková náhoda, že jsem vždycky byl, jsem a samozřejmě zůstanu i do budoucna masožravec.

20. září 2010 23:36:52

Ahoj kamarádi, zítra je to přesně týden, co jsem byl navštívit malého kámoše knírače Endyho na chatě jeho páníčků. A jak jsem už dřív slíbil, že vás o té návštěvě budu informovat, tak to teď plním, protože já totiž nejsem jen nějaká slibotechna a držím slovo. Mám pro vás i videjko a pár fotek, abyste si mohli udělat lepší představu, jak návštěva probíhala. Minulé úterý bylo výstavní počasí, svítilo sluníčko a já jsem se na Endyho hodně těšil, protože jsem tušil, že s ním bude zase zábava. A taky že byla. Hned jak jsme přijeli a jeho páník nás pustil na zahradu, Endy se ke mně připojil a celou dobu návštěvy se mě držel jako klíště. Perfektně jsme si rozuměli, je sice prcek malý, ale je s ním velká sranda. Chvilkami si mě sice pletl s tělocvičnou kozou, přes kterou se přeskakuje, ale mně to vůbec nevadilo, naopak, moc se mi to líbilo. Taky jsme si pořádně zaběhali a vyděsili jsme mou paničku, když jsme zaběhli za chatu a chtěli se jít kamarádit s dvěma velkými hafany, které jsme svým dováděním nalákali k plotu a čučeli tam na nás. S Endym jsme se rozhodli, že se vyškrábeme za nimi na zídku, ale panička nechtěla ani slyšet, prý to není moc dobrý nápad. Prý by nás slupli jak malinu. Nevím teda, proč by to dělali, podle mě jsme se jim s Endym moc líbili a chtěli s námi kámošit. Ale panička byla jiného názoru a zahnala nás zpátky před chatu. Tak jsme se chtě nechtě museli vrátit a řádili jsme dál. Já jsem se prý pak nějak moc rozjel a málem jsem Endyho během sprintů zašlápl. Tak to teda aspoň říkala panička. Ale vůbec to nebyla pravda, ona totiž ráda přehání. Ti, kteří se podívali na mé videjko, můžou sami posoudit, kdo má pravdu, jestli já, který tvrdím, že jsem o Endyho jenom trošinku zavadil bokem nebo panička. Po hraní venku jsme ještě asi tak půl hodinky seděli uvnitř v chatě, ale byli jsme s Endym tak unavení, že jsme jen leželi každý na klíně své paničky, podřimovali a poslouchali klábosení páníků. Teda jen do doby, než se podávalo občerstvení. To jsme byli samozřejmě oba dva hned na nohou a dožadovali jsme se ochutnávky dobroty, kterou se páníci ládovali. Byla to nějaká buchta se šlehačkou a šlehačku já teda můžu, mňam, mňam. Takže jsem poctíval o sto šest a Endy za mnou k mému potěšení vůbec nezůstával pozadu. Jak jsme se nadlábli té šlehačky, zase jsme zalehli a páníci si ještě chvilku vykládali a pak už jsme se pakovali domů. Venku jsem ještě před odjezdem Endymu pořádně prohnal faldy, trochu jsme si i zatancovali a pak už mi zamával za plotem a frčeli jsme domů. Endy z toho byl celý smutný, že už odjíždím, tak jsem mu musel slíbit, že za ním zase někdy přijedu na návštěvu. Ve zbytku týdne jsme s páníkama zase chodili do lesa na hříbky, letos jich prý roste strašná spousta. Škoda, že nejsou cítit masíčkem. Já z nich mám tudíž prdlajs, cpou se jimi jen páníci. Ale o co víc se ládují hříbky, o to víc masíčka zůstane pro mě. Nemůžu ho přece nechat zkazit, když na něho páníci nemají chuť a dají přednost nějakým smaženým či obaleným houbám. Abych nezapomněl. Dnes jsem měl zkrášlovací den, panička mě vykoupala a ostříhala, takže jsem chlapec čistý, voňavý a zastřižený, jako ze žurnálu:-)

13. září 2010 20:25:54

Ahoj kamarádi, tak vám musím říct, že uplynulý týden jsem měl nabitý událostmi. Plánovaná návštěva kámoše Endyho na chatě se sice neuskutečnila, ta se bude konat až toto úterý, ale i tak jsem neměl o všelijaké zážitky nouzi. Dobré, i ty horší. Takže začnu těmi super zážitky, to je včerejškem. To jsme totiž byli na návštěvě u synovce mojí paničky. Ten má doma hned tři hafany, a navíc velikánskou zahradu, takže si jistě dovedete představit tu melu, když jsme začali řádit. Na návštěvu jsme se vydali včera odpoledne a už za plotem jsem věděl, že bude sranda veliká. Teda aspoň se dvěma menšími hafany ze tří, kteří mě přišli přivítat. Takže abych vám je představil. Největší a nejposlušnější je Art, z toho mám velký respekt a raději jsem si s ním nehrál vůbec, ten je cvičený a vážený, a tudíž nemá o moje lotroviny zájem. Pak tam bylo tříměsíční štěně border kolie Chicco a chlupatý naháč Badyán. S tím jsem si rozuměl nejvíc, ale občas si mě pletl s fenkou a naskakoval na mě podobně jako minulý týden Endy. Ale jinak jsme si zařádili úplně suprově, lítali jsme jak šílení po zahradě, předvedl jsem kámošům, jaké mám sprinty. Oba dva se mě snažili dohonit a nechci se chválit, ale pety z nich mám nejlepší, a neměli šanci mě chytit. Chicco už byl z toho, že mě nemůže polapit, celý nešťastný a párkrát i zakňučel a pak si nakonec zkrátil trasu, podběhl mě zboku a na chvilku mi byl v patách. Ale zdrhnul jsem mu. Bady se mě snažil ošidit a nadběhnout mi zepředu, ale to jsem taky vyřešil. Začal jsem kličkovat a neměl šanci mě chytit a naskočit na mě. Jemnu šlo asi hlavně o to. Řádili jsme tak asi čtvrt hodiny, pak jsme ještě skočili na hromadu písku a vyváděli jsme i tam. Dokud jsme lítali po zahradě, panička byla spokojená, smála se, a dokonce nás i natáčela. Ale jak jsme skočili do toho písku, bylo po srandě. To bylo hned řečí, že budu jak čuně a kdo prý mi ten písek bude vyčesávat. No přece nikdo, vždyť mi zase sám z těch chlupů vypadá, ne? Nic jsem nedal na její hudrování a řádně jsme se všichni v tom písku vyváleli. Panička mě upozorňovala, ať neblázním a šetřím síly, že půjdeme ještě do lesa na hříbky. No s tím jsem teda moc nepočítal, veškerou energii jsem vybil na té zahradě a při odchodu z návštěvy kámošů jsem byl doslova vyplivaný. Málem jsem vyplivnul i jazyk. Podle toho taky to chození po lese pak vypadalo. Panička totiž nedostala rozum, a když jsem ji varoval, že už toho moc po lese nenachodím, ať se na ty hříbky vykašle, nedala si říct podobně jako já s tím pískem. Palice jedna. Však na to taky doplatila. Ze začátku jsem běžel po svých, ale pak už toho bylo akorát tak dost, navíc jsme zalezli do lesa plného ostružiní, tak jsem prostě chůzi po svých odmítl. A panička mě chtě nechtě musela chvílemi poponášet, jinak bych si v lese ustlal a přespal v něm. A o tom nechtěla ani slyšet. Domů jsem přišli už skoro za tmy, nasbírali jsme tři plné košíky babek i suchohřibů. Panička nadávala, že je unavená z toho, jak mě tahala a že už se jí vůbec ty hříbky nechce zpracovávat, prý ať jí pěkně pomůžu, když jsem se nechal nosit jak paša. Sice se s tím krájením vymlouvala na mě, ale nadává tak pokaždé. I v pátek i v sobotu, protože to jsme na hříbkách byli taky a našli jsme zrovna tolik co v neděli. A krájet se jí nechtělo taky, i když jsem po celou dobu běhal po lese po svých. Takže to jsou jen výmluvy. Tohle teda byly zatím ty příjemné zážitky. Horší to bylo v úterý, kdy jsem musel k veterináři. Přišla mi totiž pozvánka, že mi prošlo očkování proti vzteklině, a protože má panička strach, abych nebyl ještě větší vzteklina než teď, tak tam se mnou samozřejmě šla. Dokud jsem nevěděl, z jakého důvodu nasedám do auta, měl jsem náladu výbornou. Autem totiž jezdím moc rád. Ještě když jsme vystoupili z auta, tak jsem byl v docela dobrém rozmaru, ale jak jsme se přiblížili k domku, kde má veterinář ordinaci, nějak jsem vycítil, že je zle, a odmítl jsem jít dál. Nohy mě jaksi nesly na druhou stranu, než si představovala panička, že půjdeme. Nebudu vás napínat, nakonec jsem byl přemožen a do ordinace násilím odvlečen (v náručí mladší paničky) za asistence páníka. Panička je chytrá, ta se vždycky vymluví, že jí dělá zle při té injekci, a zůstane čekat buď v čekárně, nebo venku. Po injekci, kterou jsem mimochodem ani necítil, jsem rychle zdrhal ven z té hrozné budovy a už jsme si to mířili s páníky k autu, když veteřinář najednou vyběhl za námi a prý, jestli mě nechtějí nechat rovnou i načipovat, že je to v našem městě povinné. A prý má pro mě speciální čip se třemi šestkami, jestli prý vím, co to znamená. No jasně, že vím. Považuje mě za čerta, asi si myslí, že doma zlobím. Nevím teda, kde na tom byl. Takže se podržte, mám v sobě ďábelský čip, takže panička od teď, když mě bude oslovovat „ty čertisko jedno“, bude mít nakonec s tím čertem pravdu. Ale samozřejmě jen kvůli tomu číslu na čipu. Jinak jsem totiž jak andílek.

5. září 2010 09:30:41

Ahoj kamarádi, tak se vám musím pochlubit, že jsem konečně našel pořádného kámoše, se kterým se dá dost dobře řádit. Na Honzíka Čičounovic samozřejmě nemá, o tom žádná, to je totiž můj kamarád nejlepší a ten je jeden jediný. Ale sranda s tím novým je taky. Abych vás dlouho nenapínal, koho tím kámošem vlastně myslím, tak je to skoro tříměsíční štěně malého knírače Endy, kterého jsme minulý týden dovezli rodičům páníka. Pojednává o tom můj minulý zápis v deníčku. Už v něm jsem se zmiňoval, že Endy je kluk do nepohody, nebojácný, a hlavně divočák jako já. U nových páníků nekuňkal ani první noc a jak jsem ho byl druhý den navštívit, choval se v novém domově, jako by tam byl odjakživa. No a tento Endy k nám včera přišel na návštěvu. Já jsem ho totiž pozval, věděl jsem, že se mu u nás bude líbit a pořádně to rozjedeme. A taky že jo. Hned jak přišel, seskočil své paničce z náručí na zem a ona mu sundala vodítko, vyzval mě k hře a lumpárnám a já jsem se samozřejmě nenechal dvakrát pobízet. Předvedl jsem Endymu svou sprintařskou dráhu v obýváku a hned si ji vyzkoušel se mnou. Sice takové pety jak já ještě nemá, ale je fakt dobrý. A když ho budu zvát častěji, brzy se mi vyrovná a můžeme pořádat v obýváku závody. Ale nesmí tam být panička, ta totiž jak nás viděla, zase pištěla a měla strach, abychom třeba něco neshodili nebo do něčeho nenapálili (nebo spíš nepodrápali lak na podlaze). Po sportovním úvodu návštěvy jsem se chystal dát Endymu pár dobrých rad do života a poučit ho o tom, co se dělat nemá, co je zakázáno, ale taky o tom, že zákazy jsou hlavně proto, aby se porušovaly. Ale zjistil jsem, že Endy už pravděpodobně některé potřebné znalosti pochytil někde sám. Tak například jsem si všiml, že umí perfektně pochtívat po svém páníkovi, když jedl. Můžu říct, že v tom je snad ještě větší mistr než já. Kožešinu, na které návštěva seděla , tu uměl taky moc dobře trhat, chlupy jenom lítaly. Taky to, co se má správně dělat s ponožkami a páníkovým papučem, moc dobře věděl, takže žádné školení z mé strany nakonec ani nemuselo proběhnout. Ale zato jsme paničce předvedli perfektní minihoničku na kožené sedačce, té se jen protáčely panenky. Pořád vykřikovala, ať dávám pozor, abych Endyho nezašlápl nebo nezasedl, ta má ale hloupé nápady, co? Tak za prvé, nejsem žádné nemehlo ani začátečník, abych někoho zasedával či ušlapal a za druhé, Endy není zrovna z těch, kteří by čekali, až mu zasednu hlavu. Takže panička měla zcela zbytečné obavy, ale to občas mívají paničky všechny, jistě mi dáte za pravdu. Po této minihoničce jsem Endymu nabídl granulky pro štěňátka, které mi jednou panička koupila, ale pak mi je přestala dávat, protože to byly takové pidikuličky a já jak jsem je rychle hltal, málem jsem se s nimi tehdy udávil. A aby Endy věděl, že jsem fakt kámoš, dal jsem mu i svůj obojek, téměř nový. Měl jsem ho jen párkrát na sobě a pochází z doby, kdy si mě panička dovezla už skoro před dvěma roky (to to ale letí) od mých bývalých páníků a mně pak nějak náhle ztloustnul krk (nemá mě tak krmit), takže mi nešel zapnout. A navíc i kdyby šel, byl prý na mě takový moc "jemný" a panička měla strach, že ho při svém temperamentu přervu vejpůl.. Já mám sice něco přes osm kilo, ale mám páru jako hrom a panička mi pořídila mimo pevného tlustého obojku raději i vodítko pro psy nad dvacet kilo. A to prý má kolikrát taky ještě obavy, aby vydrželo. Hlavně v případech, kdy se prudce rozběhnu, najednou jsem na jeho konci a tažnou silou se snažím, seč můžu, abych ho trochu prodloužil a nějaký ten metr navíc z rukojeti, kterou drží panička v ruce, vytáhl. Ale zatím se mi ho prodloužit bohužel nepodařilo, měří pořád jen pouhých pět metrů. A to je teda dost málo, to musíte uznat. Panička mi pořád nadává, že prý neumím pořádně na vycházce chodit a že mě začne cibrovat a budu chodit pěkně u nohy, jak se sluší a patří. Prý jak vylezu na ulici, jsem jak utržený ze řetězu. Ha, ha, ha, v životě jsem na řetězu uvázaný nebyl, pěkně si teda vymýšlí. Zatím ale naštěstí žádný cibrunk neproběhl a vše je při starém. Ale uznejte, co by to bylo za vycházku ťapkat paničce vedle nohy? To je pro nějaké poslušňáky a kliďase a to já v žádném případě teda nejsem. Ani jedno, ani druhé. A Endy určitě půjde v mých stopách, to se prostě pozná. Takže se těším na další setkání s ním, které proběhne koncem příštího týdne. Tentokrát ho půjdu navštívit zase já k nim na chatu. To by taky mohlo být dost zajímavé. Zahrada je tam pěkně velká, jen aby panička zase neprudila a nedržela mě na vodítku. Ona je ale všeho schopná. Ale i přesto se už těším a samozřejmě vás budu informovat, jak návštěva probíhala:-)

1. září 2010 20:17:33

Ahoj kamarádi. O tomto víkendu jsme nebyli s páníky ani na žádné kulturní akci ani na hřibech, byli jsme totiž pro štěňátko. Ale samozřejmě, že ne pro naše, já prý vydám i za pět štěňátek a jeden zlobivec paničce stačí. Poprosili nás rodiče od páníka, kterým nedávno zemřela fenečka malého knírače, jestli bychom je pro nové štěňátko nezavezli. Páníkův tatínek je tzv. sváteční řidič a jednoduše se na takovou dlouhou cestu bál pustit. Jednalo se asi o sedmdesát kilometrů vzdálenou vesničku, kde bydleli majitelé malého černostříbrného knírače Endyho, jak se to štěňátko jmenovalo. Můžu říct, že jsem se na výlet těšil, hlavně teda na toho nového kamaráda. Byl jsem zvědavý, co na mě bude říkat a jestli si budeme rozumět, protože se asi budeme dost často navštěvovat, budeme totiž bydlet ve stejném městě. Vyjeli jsme v neděli kolem oběda. Auto máme sice velké, ale bylo pěkně nacvakané, jelo pět dospělých a já, který teda ještě úplně dospělý nejsem. A podle paničky ani nikdy nebudu. Nevím teda, co pořád má. Ale abych neodbíhal. Seděl jsem na zadní sedačce uprostřed a škvírou mezi předními sedačkami sledoval, jak cesta pěkně ubíhá. Jelo se docela dobře, ale za Přerovem se spustil prudký liják, který nás provázel až do cíle. Tam jako zázrakem najednou pršet přestalo a dokonce vysvitlo i sluníčko, které pak svítilo až do večera. Majitelé štěňátek(mimo Endyho měli ještě fenku Ený) bydleli v krásném rodinném domě na konci vesnice a pozvali nás na venkovní terasu, kde se předání Endyho mělo uskutečnit. Byl jsem napnutý jak malé gatě, jak se říká, už jsem se nemohl dočkat, až Endyho, jeho sestřičku Ený a maminku Arwen uvidím. Panička mě pořád upozorňovala, abych na ty dva prcky nebyl moc hrr, že jsou ještě malincí a určitě se mě budou bát. To byla teda na velkém omylu. Ten, kdo by se spíš měl bát, jsem byl já. Jak jsme přišli s páníky na terasu a posadili se, zatím tam ani jeden z hafanů nebyl, jejich panička je donesla až za chvilku. A to jste měli vidět, jak se všichni tři do mě pustili. Nejdřív teda byli takoví trochu nejistí, ale po chvilce se otrkali a začali na mě jeden přes druhého křičet. Nejvíc štěkala kupodivu nejmenší Ený a nejmíň jejich maminka Arwen. Endy se držel něco mezi a můžu vám říct, že se mi na první pohled líbil. Byl takový pěkně urostlý, na své necelé tři měsíce mi připadal teda pěkný pořízek, žádná třasořitka, ale taky žádný tlusťoch. Jak říkám, pěkně rostlý. Asi jako já (já vím, že samochvála smrdí, ale co naděláte s pravdou?) Aspoň se nebudu muset bát, že až se budeme honit a dělat blbovinky, že ho zašlápnu, říkal jsem si. Já jemu jsem se asi taky líbil, protože pořád ke mně chodil a chtěl si na mě chytit tlapkou a asi mě i očichat. Sice měl zatím trochu strach přijít úplně blízko, ale tlapku natahoval pořád. Mám i video, můžete se podívat, že si nevymýšlím. Zjistil jsem, že zrovna jako já zbožňuje piškoty, jeho nová panička to hned vyzkoušela měli jste vidět, jak mu šmakovaly. A není to žádný lakomec, když se rozdávaly, hned jsem přiskočil taky pro jeden a Endy mi ho klidně nechal. Tím si u mě teda hodně šplhnul. Po vyřízení všech papírů paníci ještě chvilku poseděli na té krásné terase, já jsem si pokecal s Ený, teda vlastně mluvila výhradně jen ona a pak jsme se pomalu chystali domů. Endy dostal do nového domova s sebou tričko s pachem své bývalé paničky, kdyby náhodou smutnil, aby mu aspoň něco připomínalo domov a ulehčilo by mu to první noc mimo svůj pelíšek, na který byl před dva měsíce zvyklý. No a pak už jsme se všichni nasoukali do auta a jelo se domů. Seděl jsem paničce na klíně na přední sedačce a Endy seděl na mém původním místě uprostřed na zadních sedačkách na klíně své nové paničky. Každou chvíli jsem se na něho otáčel, co dělá, ale nedělal vůbec nic. Pěkně ležel, rozhlížel se a byl hodný. Moje panička mi ho hned samozřejmě začala dávat za příklad, ať se prý podívám, jak se má hodný pejsek chovat v autě. Jenže tady nešlo ani tak o to, že by Endy byl hodný, spíš byl vyhukaný a v cizím prostředí. Uvidíme, jestli bude způsobně sedět, až ho panička poveze podruhé či potřetí. Ale nechal jsem ji při tom, že teda Endy opravdu hodný je. Po cestě jsem se trochu prospal a z doslechu jsem se dozvěděl, že i Endy chrněl. Pěkně si odpočinul a jen co jsme dorazili do Šternberka před dům páníkových rodičů, vyskočil z auta a začal štěkat na kolem procházejícího hafana poměrně o dost většího než on sám a dokonce i já. Takže jak říkám, není žádná bábovka, pro strach má uděláno a je to kluk do nepohody. Určitě si budeme rozumět, jak jsem předpokládal ihned potom, co jsem ho poprvé uviděl. A taky že jsme si rozuměli, to jsem poznal hned za chvíli. Šli jsme totiž ještě s páníky na chvilku na návštěvu k páníkovým rodičům, byli jsme totiž zvědaví, jak se Endy bude tvářit v novém domově. A musím říct, že se mu tam teda asi strašně moc líbilo, hned začal běhat po kuchyni a taky o mě projevil zájem, pořád se přede mnou stavěl na zadní a chtěl si hrát. Takže paráda. Po chvilce oťukávání jsme se s Endym zdejchli na chodbu a chtěli jsme si „hrát“ podle svého, to je lítat z chodby do ložnice a skákat až na postel. Teda aspoň já jsem to mínil, Endy by na postel asi ještě nevyskočil. Ale ani jsme to bohužel neměli šanci vyzkoušet, protože na nás přiletěla moje panička a zase jsem to schytal já, zrovna mě totiž načapala na té posteli. To bylo zase řečí, že bych svému kamarádovi měl jít příkladem (však jsem taky šel) a že jsem zlobivec atd.atd. Však to znáte. A měli jsme s Endym po zábavě. Mohl se něco zajímavého přiučit a tak to dopadlo. Ale včera jsem za ním byl večer na návštěvě a dokončili jsme, co jsme v neděli začali, pořádně jsme si zařádili. Taky jsem ho poučil o různých důležitých věcech jako je kousání ponožek, papučů a bot, škemrání u stolu, spaní u páníků v posteli a dalších zajímavostech. Ať se chlapec učí, dokud je mladý. Však to znáte, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Ale chce to dobrého učitele. A že já jsem dobrý učitel! Hlavně na lumpárny. Ale o tom PŠT!

22. srpen 2010 19:19:20

Ahoj kamarádi. Zatímco o minulém víkendu jsme se s páníkama kulturně vyžívali na litovelských pivních slavnostech, tuto sobotu jsme vyrazili do lesa. Panička totiž dostala strašitánskou chuť na pořádnou smaženici, kterou letos ještě neměla. Jako nesprávní houbaři jsme vyrazili na houby až odpoledne. Protože sběru hub se měla zúčastnit celá moje lidská rodina čítající tři členy, panička nachystala tři středně velké košíky v bláhovém domnění, že je všechny naplníme. No, možná kdyby slevila ze svých přehnaných požadavků a sbíraly by se houby nejen jedlé, ale i ty jedovaté, možná by páníci naplnili košů i deset. Jak jsem již říkal, vyrazili jsme odpoledne a jeli na místo, kde ZARUČENĚ houby rostou. Teda jako hřiby, babky a tak. Panička se dušovala, že místo, na které jsme se vydali, ji ještě nikdy nezklamalo. Ale bohužel nebyla sama, která měla tento názor. Jak jsme dorazili na místo, neměli jsme pomalu ani kde zaparkovat, protože na „parkovišti“ stála dvě další auta houbařů, kteří nás předběhli. Panička z toho byla sice trochu otrávená, ale hlavu neztrácela. Dokonce jsme vzali všechny tři košíky, i když jí samozřejmě muselo být jasné, že naplníme stěží jeden. Ale nikdo nic nenamítal, každý popadl svůj košík a šlo se. Dokud jsme šli po normální lesní cestě, byl jsem docela spokojený a vlekl jsem paničku za sebou na vodítku jako obvykle. Bohužel však pro mě, nebo vlastně spíš pro paničku, jak se později dozvíte, hříbky na cestě nerostou, a proto jsme vlezli dovnitř do lesa, myslím jako na jehličí mezi stromy. A v tom byl ten kámen úrazu. Jehličí mě nepříjemně píchalo zespodu do tlapek, a navíc většina lesa byla porostlá takovým nízkým ostružiním, do kterého jsem se každou chvíli zamotal. Prostě jedním slovem stálo to za prd. Panička místo toho, aby naházela všechny houby, co kolem rostly, honem do košíku, aby ho rychle zaplnila, byla vybíravá jak hrom a hledala jen houby speciální, zajímaly ji právě ty suchohřiby a babky. A těch tam bylo opravdu pomálu. Když páníci našli něco podle svých představ, nahlas se mezi sebou chlubili, jako že na sebe volali: „Tý jo, já mám krásný suchohřib,“ apod., ale takových výkřiků moc nebylo, jak už jsem říkal. Po chvilce běhání po tom nepříjemném lesním povrchu jsem se vzepřel a nekompromisně naznačil paničce, že buď mě ponese, nebo sbírání hříbků pro mě skončilo a vracím se k autu. A protože panička asi měla opravdu velikou chuť na tu svou houbovou pochoutku, vzala mě do náručí a smířila se s tím, že ta smaženice bude teda hodně zasloužená. Že sice ještě nějaké hřiby možná najde, ale budou ji tak bolet ruce (vážím přes osm kilo), že ani nebude schopna ty hříbky očistit a nakrájet. Ale to už byl její problém. Kdyby mě na ten ztížený terén upozornila předem, mohl jsem si aspoň obout pořádné boty. Ale tak se nedalo nic dělat. Po pár minutách hledání se mnou v náručí paničce došlo, že takto to asi nepůjde, oběhla další dva sběrače a uznala, že na jednu smaženici přece nepotřebujeme tři plné košíky, ale že bohatě bude stačit to, co jsme dosud nasbírali. Říkal jsem si, jak chce. Já bych klidně ještě sbíral. Ale bylo rozhodnuto, šlo se k autu. Po cestě se mnou panička ještě skákla k takovému lesnímu potůčku, postavila mě na velký placák a prý mi natočí takové malé video (mám ho i na profilu), že je to tam moc krásné. Abych řekl pravdu, nadšený jsem z toho nebyl, stát na kameni uprostřed potoka se mi zrovna moc nelíbilo, ale nechtěl jsem paničce kazit radost, tak jsem jí tam chvilku postál. Stejně ale byla zase nespokojená, prý jsem byl moc "křečovitý a nepřirozený". Chtěl bych teda vidět ji, stát tam s tím, že vám každou chvíli může uklouznout tlapka a můžete spadnout do toho divokého potoka. Pak už jsme teda šli opravdu k tomu našemu přibližovadlu. Panička navrhla, že bychom se na zpáteční cestě domů mohli zastavit ještě na takovém poli, kde v obilí stoprocentně rostou bedle. Teda kdysi za paniččiných mladých (nebo dětských, ať se neurazí)let tam rostly. Všichni včetně mě souhlasili, tak jsme ještě zastavili u toho pole. Paničku bohužel čekalo další zklamání, bedle jsme sice našli, ale posekané od kombajnu a suché, takže k ničemu. Ale zase bylo pole plné takových velikánských rolí slámy, a to se taky hodí. Teda aspoň paničce. Hned mě totiž na jednu z nich vysadila a vyfotila mě. A pak se na nich fotili všichni a páník nám předváděl, jak se na takovou roli má správně vyskočit, byla aspoň sranda. Domů jsme dorazili až kolem osmé, ale smaženici panička ještě udělala. Prý se to na noc sice jíst nemá, ale nikdo prostě neodolal. A všichni si na ní podle toho, jak si zálibně hladili plná břicha a olizovali se pravděpodobně neskutečně pochutnali. NECHÁPU! Nebylo v ní ani kousek kuřecího řízečku.

18. srpen 2010 20:00:46

Ahoj kamarádi. Dnes musím chtě nechtě začít stížností na páníka. Myslel jsem si, že lakomá je jen moje panička, ta totiž jakmile k ní přijdu během doby, kdy něco pojídá, a dožaduji se ochutnávky, nedá mi nikdy ani „ň“. Teda pokud nepočítám přednášku o tom, že jídlo, co jedí pánící, pejsci v žádném případě jíst, ba ani ochutnávat, nesmějí. Tu dostanu vždycky, o to strach mít nemusím. Ale abych vysvětlil, proč si na páníka vůbec stěžuji. Ono to totiž vypadá, že lakomý není, ale opak je pravdou. Je sice o něco méně lakomější než panička, ale jak si přečtete kousek dál, taky se zrovna moc nepředá. Jako příklad uvádím náš nedělní výlet do Litovle. Konaly se tam nějaké pivní slavnosti s doprovodným kulturním programem. Kvůli tomu jsme tam taky jeli, teda já ne, ale páníci. Já nějaké hulákající zpěváky doprovázené hlasitou muzikou klidně oželím. Jel jsem tam jen proto, abych potkal nějaké nové kamarády a přišel, jak se říká, mezi lidi. Abych řekl pravdu, těch kamarádů jsem teda moc nepotkal, teda pokud nepočítám malou čivavku kříženou s jorkšírkem. Měl jsem štěstí, že jsem kluk, protože jinak bych nepotkal ani ji. Vlastně potkal, ale nemohl se s ní očuchat. Její páník jak zmerčil, jak se ženu k jeho malému psímu miláčkovi, honem čivavku vzal do náruče a zjišťoval, co jsem zač, teda jakého jsem pohlaví. Jak panička oznámila, že jsem kluk jako buk, řekl, že je to teda v pohodě, že to se nesežereme, a postavil toho malého tvorečka, který mi svou velikostí připomínal spíš veverku než psíka, na zem. Ale její velikost čivavce vůbec nevadila, dost se ke mně měla a vůbec se mě nebála. Takže to bylo první a taky poslední setkání s psími kamarády. Ale lidí bylo na pivovarské akci jako much, vstup byl totiž zdarma. Páníček ihned potom, co jsme dorazili do areálu pivovaru, koupil za výhodnou cenu karton piva a chytrák jeden, postavil ho na zem a prý, ať mu ho s paničkou hlídáme. Že on se půjde postavit blíž k pódiu, protože zrovna vyhrávala hudební skupina, která se mu líbila. No a protože panička má rozum, jak tvrdí ona, a ví, že hluk pejskům nesvědčí, stála se mnou naboku u jakéhosi baráku, kde hudba nebyla tak moc slyšet, a já jsem ležel a hlídal teda ten karton piva. Na důkaz dokládám i foto v galerii. Říkal jsem si, že když budu poctivě hlídat a svěřenou věc uhlídám, dostaví se od páníka odměna v podobě minimálně jednoho pořádného kusu grilovaného kuřátka, která prodávali ve stáncích. Ale houby s octem. Páník poté, co se kulturně vyžil, zašel sice do stánku, ale koupil jakési ochucené špagety s hříbky a začal je přede mnou pojídat. To udělal určitě schválně, aby se se mnou nemusel dělit, protože si myslel, že takový sajrajt jakýsi nudlový mi určitě chutnat nebude. Ale to se teda spletl. Při tom hlídání mi pěkně vyhládlo a bylo mi úplně jedno, čeho se nadlábnu. A taky jsem se přece musel hlásit o nějakou tu odměnu, protože úkol jsem splnil na jedničku, karton s pivem stál pořád na stejném místě. Takže jsem opustil své hlídací stanoviště a přesunul se k páníkovi dožadovat se odměny. Páník si bláhově myslel, že mě odbude odměnou slovní, to znamená, že mě pochválí, jaký jsem dobrý hlídač, poplácá mě po zádech a tím to pro něho končí. No to zrovna. Slovní odměna a pochvala přímo od páníka je sice věc pěkná, ale břicho nezaplní. Takže jsem se začal hlásit o tu odměnu materiální. A jak se mi to dařilo, můžete posoudit, panička mě natočila na video. Tomu, komu se na něho nechce dívat, prozradím, že žádná sláva to teda nebyla. Chytil jsem pár ochucených žížal, jak jsem špagety, myslím, trefně pojmenoval a ty jsem si ještě musel tvrdě vybojovat. Takže mám ponaučení, že příště se páníkovi na nějaké hlídání čehokoliv můžu akorát tak vyprdnout. Zadarmo totiž ani kuře nehrabe. I když, to by se možná s pár „žížalami“ spokojilo. Na rozdíl ode mě.

3. srpen 2010 12:59:10

Ahoj kamarádi. Hned na úvod mám takovou netradiční otázku. Zkoušel někdy někdo z vás ochutnat hermelín? Pokud ne, tak si buďte jistí, že jste opravdu o nic nepřišli. Já jsem se o tom, jaká je to nechutnost, přesvědčil na vlastní kůži tuto neděli. Páník seděl u stolu a něco pojídal a já podle svého zvyku jsem se samozřejmě dožadoval(i když teda vím, že se to dělat v žádném případě nemá) toho, aby mi dal taky trochu ze svého talířku ochutnat. Musím přece na páníka dávat pozor a kontrolovat, co jí, aby nakonec nesnědl ještě něco zkaženého a nebylo mu pak špatně. Takže jsem pochtíval a páník se nade mnou slitoval a kousek své svačiny, tj. toho již zmiňovaného hermelínu, mi teda strčil do pusy. Vítězoslavně jsem odběhl na svou kožešinku, že si tam tu "dobrotu" v klidu sním. Jenže už při pouhém řádném očichání mi došlo, že se o žádnou dobrotu nejedná a že se páník musel nějak splést a omylem jí jakýsi starý sýr, na kterém už je dokonce i plíseň. Bylo mi ten kousek ale líto vyhodit, když už mi dalo takovou práci ho získat, tak jsem se všelijak snažil ho do sebe dostat, ale opravdu se to nedalo. Panička, jak viděla, jak s tím sýrem zápasím, strašně se tomu musela smát a neměla nic chytřejšího na práci, než že mě u toho natočit. Takže pokud máte zájem, můžete se podívat, jak jsem si s tím hermelínem jedním nedobrým nakonec poradil. Jinak čas nám běží jako voda, polovina prázdnin je za námi. Mně je to ale úplně jedno, já mám prázdniny pořád, jak se závistí v hlase prohlašuje panička. To slyším každou chvíli, že by se jednou chtěla mít jako já. Neříkám, že se teda předřu, ale hlídač jsem dobrý. Jak se někde něco šustne, třeba i v noci, v momentě jsem na nohou a spustím alarm. Sice většinou házím hrůzu shora z terasy, ale i tak je to dřina, zastrašit případné zloděje. Ať si to panička někdy zkusí. Pak by si ty řeči o tom, že jen ležím a nic nedělám určitě nechala od cesty. Zrovna dnes jsem hulákal na pošťačku, která se nám chtěla vloupat do schránky. Ta byla ze mě chudák tak vystaršená, že místo, aby z té schránky něco sebrala, nakonec tam naházela ještě svoje dopisy a rychle metla pryč. A pak, že jeden nic nedělá. Venku začalo zrovna pršet, takže nic moc, včera teda bylo počasí o hodně hezčí. Večer jsme byli s páníkama na vycházce v lese, panička se chtěla zase jednou pokochat pohledem na aljašského malamuta, který bydlí v zahradě u chaty právě v tom lese a kterého jsme tam objevili už na podzim minulého roku. Už tehdy se jí strašně líbil a, ale mně se to moc nezamlouvalo, nejvíc líbit bych se jí snad měl hlavně, já, ne? Ona sice tvrdí, že tomu tak samozřejmě je, ale jak vidí tohoto hafana v lese, celá se rozplývá. Včera si ho chtěla dokonce vyfotit, tak jsem musel zasáhnout a vyjel jsem po něm. Měl víc rozumu než já, jak řekla panička, otrávěně se totiž otočil a šel pryč. Ale svého jsem dosáhl, fotku si panička stačit neudělala. To tak, aby se pak na něho pořád doma dívala. Žádné takové. Panička v tom lese ještě málem ztratila svůj mobil, nosí ho totiž společně s foťákem v brašně. No a jak chtěla fotit toho svého krasavce, byla z toho tak pomatená, že si ani nevšimla, že jí mobil vypadl na zem. Po chvilce to ale naštěstí zjistila a to jsem jí byl dobrý, když jsem jí ho vystopoval. Ale ne, to já jenom tak říkám, ale vím, že pro svou paničku jsem ten nejkrásnější a nejhodnější pejsek na světě a nikdy by mě nevyměnila ani za sto malamutů:-) I když teda uznávám, je opravdu krásný a na rozdíl ode mě i rozumný.

21. červenec 2010 21:14:48

Ahoj kamarádi. Hned na začátku bych chtěl poděkovat všem, kteří mi posílali hlasy v soutěži Můj nejlepší přítel. Díky vám jsem obsadil páté místo a vyhrál „vrhací míč“, ze kterého mám opravdu velkou radost a už jsem si s ním pěkně pohrál, přišel mi totiž včera poštou. Panička mě s ním vyfotila, fotku mám u sebe na profilu. Kdybych vyhrál třeba pytlík granulí, podělil bych se s vámi, každému bych jednu dal, ale míček mi panička rozcuckovat na tolik částí, abych se mohl se všemi podělit, nedovolí. Takže všem děkuju aspoň touto cestou. V pondělí jsme se vrátili z naší čtyřdenní dovolené. No, byla to spíš „pečená“ než dovolená, protože jsme cestovali ve snad největších horkách za celé léto. Můj nejkrásnější zážitek z cestování byl pobyt v klimatizovaném autě, protože tam byl chládek a dalo se tam trochu nadechnout. Horší bylo, jak jsem z auta musel vylézt ven. Bylo prostě nedýchatelno jak venku, tak v hotelu. Byli jsme ubytovaní ve třetím patře, takže tam bylo opravdu „krásně teplíčko“. Klimatizace tam bohužel nebyla a horký vzdoušek by se snad dal i krájet. Jak teda vodu moc nemusím, byl jsem rád, že panička měla pořád při sobě plnou PET lahev a jak viděla, že už tahám jazyk úplně po zemi, vylila ji celou na mě, abych se aspoň trochu zchladil. Řeknu vám, ani jsem se moc nebránil.Venku to bylo na nic, protože mě panička většinou nosila v náručí, abych si o rozpálený asfalt nepopálil tlapky. Nebo se případně nezabořil do rozteklého asfaltu, tak jak se to stalo jí. Já jsem mohl běhat jen po trávě, ale bylo jí všude naštěstí dost a stromů taky, takže jsem mohl i dělat značky. Blízko hotelu tekla řeka Dřevnice (bydleli jsme totiž ve Zlíně), a tak jsme s páníkama vždycky vzali deku, rohlíky a šli na břeh zalehnout pod stromy a krmit kačenky. To bylo taky docela dobré, protože u vody bylo přece jenom líp. To byla vždycky sranda. Hejno kačen třeba spalo kus od nás na břehu a jak jsme hodili do vody rohlík, jedna se najednou probrala, hupsla do vody a už si plavala pro něho. A ostatní se najednou všechny probudily a hurá do vody pro rohlíky, během chvilky zládovaly hned tři. No sice s mou pomocí, musím přiznat, ale i tak je to dost. V pátek jsme si zajeli na přehradu do Luhačovic, tam se dalo dokonce i koupat, ale to panička nevěděla, takže si s sebou ani nevzala plavky, a byla teda pěkně naštvaná, protože ostatní se pěkně chladili ve vodě a ona seděla v šatech na břehu a tiše jim záviděla. Nejraději by skočila do vody i v těch šatech, ale zdálo se jí to hloupé, prý co by prý na to řekli lidi. Páníkovi bylo ale jedno, co na to řeknou lidi, a vlezl do přehrady v kraťasech a dělal na paničku z vody dlouhé nosy. Tak si šla aspoň namočit nohy a taky mě trochu zchladila. Do vody mě raději celého nedávala, protože všude bylo plno prachu a už bych asi nebyl krémový lvíček Jassmínek, ale špinavá koule obalená prachem. Stoprocentně bych totiž ihned po tom, co bych vylezl z vody, začal jezdit celým tělem v tom prachu. To už má panička vyzkoušené, tak raději nechtěla riskovat. Zdrželi jsme se tam asi tři hodiny, leželi jsem pod stromy a byl tam docela příjemný chládek. Horší pak bylo vlézt zpátky do auta, které chudinka stálo celou tu dobu na slunci, a bylo v něm snad sto stupňů. Myslel jsem, že mi jazyk vypadne ven z pusy, jak jsem chladil. Klimatizace taky skoro nestačila chladit a málem se zavařila, ale nakonec to ustála a přece jenom vyrobila v autě trochu dýchatelný vzduch. Těšili jsme se vždycky s páníkama na večer, že se třeba ochladí, ale musím říct, že zbytečně, protože horko vydrželo i v noci a ani se nedalo pořádně spát. Já jsem si teda moc neodpočinul, protože jsem neustále jen chladil a chladil, jazour jsem měl vyplazený až do rána, takže nonstop. V sobotu za námi přijeli rodiče paničky a hlídali mě v hotelu, protože páníci jeli do Vizovic na „Mástry“, jak říkali. Bába s dědou měli pokoj hned v přízemí, tam to bylo docela dobré, protože horko tam sice bylo taky, ale o něco menší než v našem pokoji. Jenže mi zase bylo smutno po paničce, tak jsem co chvíli „kuňkal“, jak říkala bába, a vyhlížel ji u dveří a taky jsem toho moc nenaspal, i když chladit jsem tak intenzivně nemusel. Jak se páníci v noci vrátili, málem jsem paničku ve dveřích převrátil, jak jsem ji vítal. Vypadalo, že bude pršet, protože všude kolem lítaly blesky, ale spadlo jen pár kapek a dost. Ale do rána se trochu ochladilo, bohužel jen venku, v pokoji bylo pořád stejné „teplíčko“. V neděli jsme zavezli po obědě jako každý den mladší paničku do Vizovic a pak k večeru jsme byli navštívit paničku od Tedyho, profil „Eva a Tedy“, u které jsme udělali takovou menší přepadovku. Byla, myslím, chudák celá vyjevená, když jí moje panička zavolala, že stojíme před jejím domem. Zrovna se vrátila z nějaké cesty, takže byla asi unavená, ale s paničkou si perfektně „pokecaly“ o hafanech, hlavně o Tedym a mně, ale probraly i hromadu jiných témat. No jak říkám, pěkně si popovídaly o všem možném i nemožném. V pondělí ráno, když už se pomalu začínalo ochlazovat i v našem pokoji, jsme museli sbalit kufr, našeho papouška Lorku, která cestovala s námi, a frčeli zpátky domů. Hned jak jsme přijeli, tak jsem si vynutil vycházku po mém rajonu, honem jsem musel dohnat značkování za ty čtyři dny, co jsem nebyl doma. No a pak už se vše vrátilo zase zpátky do starých kolejí. Takže pokud mám náš čtyřdenní výlet zhodnotit, bylo tam dobře, teda až na to horko, ale doma je stejně nejlíp.

3. červenec 2010 13:54:13

Ahoj kamarádi. Taky se vám někdy stalo, že jste se chtěli vydat na takovou samostatnou vycházku po trase, kterou jste si sami vybrali a doběhnout do cíle, který jste si sami vytyčili, samozřejmě bez toho, abyste měli za zadkem svou paničku nebo páníka? Prostě a jednoduše, chtěli jste někdy svému páníkovi zdrhnout, ale jen třeba na hodinku, poběhat si po svém a pak se zase vrátit? Mě už jednou něco takového napadlo, dokonce jsem nápad i částečně realizoval, ale nedotáhl až do konce. Už jsem o tom jednou psal, podařilo se mi vyskočit u domu z otevřeného auta a zdrhal jsem dolů z kopce, protože jsem cítil čerstvou stopu jedné fenečky. Ale panička mě tehdy zmerčila, vypjala všechny své síly, doběhla mě, lapila, vyplatila a potupně v náručí odnesla zpátky domů. Ale včera jsme s paničkou potkali paní, jejímuž psímu miláčkovi se útěk podařil, ale asi taky nedopadl podle jeho představ, jak jsme se dověděli na dnešní ranní vycházce. Ale po řadě. Včera ráno jsme se vydali s paničkou jako obvykle na ranní vycházku po klasické trase do kopce, rovně kolem zahrad a pak zase z kopce. Já jsem si vykračoval jak mladík, protože taky mladík jsem, panička se plazila za mnou a naříkala, že je jí horko jak hrom, že je unavená a že se jí teda do toho kopce vůbec nechce. Tak jsme si teda oba „vykračovali“, každý po svém. Já s dobrou náladou, ona otrávená jak hrom z horka a už jsme byli skoro nahoře na kopci, když jsem si všiml, že proti nám jde po chodníku paní a vypadá, jako kdyby něco hledala. Nebo spíš někoho, protože co chvíli sešla z chodníku na trávník, nakukovala do příkopy a volala „Endy“! Ihned jsem si pomyslel, že se nějakému mému kamarádovi (protože ENDY je jméno psí) zdárně podařilo své paničce zdrhnout a jít si na takovou samostatnou vycházku, jak jsem se o ní zmiňoval na začátku. A taky že jo. Jak nás ta paní míjela, ptala se mé paničky, jestli jsme nepotkali nějakého maltézáčka. Bohužel pro paní a bohudík pro maltézáčka jsme ho ale nepotkali, protože to by už Endy nebyl na útěku, ale na cestě na Městskou policii, kam by ho moje panička už tou dobou aktivně odváděla. Takže se zkroušeným výrazem řekla té paní, která z toho bezvýsledného hledání už měla málem na krajíčku, že jsme žádného takového psíka nepotkali, a bylo na ní vidět, že trpí společně s ní. Nejraději by to otočila o sto osmdesát stupňů a šla hledat Endyho taky. A mě by určitě nutila k tomu, abych ho vystopoval. No to zrovna, to bych nikdy neudělal, zkazit kamarádovi samostatný výlet. A navíc jsem ještě ani neudělal všechny značky, které jsem měl v plánu. Takže jsme pokračovali po chodníku nahoru, zatímco paní šla opačným směrem a pořád Endyho volala. Jak jsme se vrátili z vycházky domů, panička byla z toho příběhu celá špatná, každému o tom ztraceném psíkovi vykládala a měla hrozné výčitky, že s tou paní nešla hledat. Určitě kvůli tomu ani v noci nespala. Ale dnes se jí hned po ránu konečně ulevilo, protože jak jsme šli z vycházky, zahlédla najednou kus před námi tu paní ze včerejška a vedle ní pobíhal malý bílý hafan, samozřejmě maltézáček. I přes to, že bylo horko snad ještě větší než včera, panička v tu chvíli kupodivu žádnou únavu nepociťovala a rozběhla se za tou paní a volala na ni „haló, haló“. Já se z ní snad jednou zblázním, akorát dělá ostudu. Paní i s psíkem se zastavili, podle mě ji poznala, a už spolu ženské drbaly a nadávaly na nás hafany, že jsme zlobivci a jiné podobné výmysly a nesmysly. Ale díky zvědavosti mé paničky jsem se dozvěděl, jak to vlastně s tím Endyho útěkem dopadlo. Takže: Byl se svou paničkou na zahradě v té zahradní osadě, kolem které chodíme na vycházky. No a nějak ho to najednou přestalo bavit být na jednom místě a tak si říkal, že se trochu po té osadě porozhlédne, samozřejmě sám. Daleko ale chudák smolař nedoběhl, protože jako na potvoru měl na sobě samonavíjecí vodíko, a to se po nějaké době běhu zachytilo o strom a on nemohl chudák ani zdrhat dál podle původního plánu, ani se potupně vrátit ke své paničce. Ta ho poctivě celé dopoledne sháněla a po dvou hodinách ho nakonec našla. Ona měla samozřejmě obrovskou radost, že ho objevila. A on možná taky, ale pouze a jen proto, že ho od toho stromu odmotala. Jinak ale musel být pěkně naštvaný, protože ten jeho výlet stál za houby. Ale aspoň získal ponaučení, že když zdrhat, tak jedině bez vodítka. A teď zrovna do mě panička hustí, ať prý napíšu NEZDRHAT vůbec, prý to hodní psíci nedělají. No, však taky nikdo netvrdí, že chceme být hodní, že?:-D

19. červen 2010 19:17:21

Ahoj kamarádi, nebudete mi to snad ani věřit, co jsme s paničkou včera zažili. Ona se tomu diví ještě teď. Tak si to představte. Jeli jsme zase po nějaké době do Zlína a jako pokaždé, když se tam vydáme, i tentokrát jsme tam přespali. Minule i předminule jsme měli nějaké problémy s ubytováním, tak jsem byl zvědavý, co zažijeme tentokrát. Na cestu jsme se vydali kolem třetí odpoledne a kupodivu jsme ani nechytli nějakou zvláštní zácpu po cestě, i když jsme jeli v dopravní špičce. Sice jsme chvilku stáli v koloně v Olomouci, ale to se dalo vydržet, a pak už cesta probíhala celkem hladce bez nějakého zdržování či jiných problémů. K penzionu, kde jsme měli zajištěné ubytování, jsme dorazili i bez navigace na první pokus a tentokrát majitel, vlastně paní majitelka, neměla problémy s ubytováním pejska, nebo dokonce, jak se nám stalo minule, s ubytováním nás všech včetně páníků. Na zahradě za plotem taky jeden pejsek pobíhal, byl to nějaký kříženeček a byl strašně přátelský a hodný. Hned jsem se s ním běžel pozdravit a padli jsme si do oka, chovali jsme se k sobě jak staří kamarádi. Později jsme se dozvěděl, že je z útulku, byl tam chudák zavřený tři roky a teď na něm bylo vidět, jak je strašně rád u nových páníků. Ale to ještě není ta bomba, kterou vám chci sdělit. Po ubytování v penzionu jsme si chvilku odpočinuli a pak jsme si řekli, že se půjdeme trochu projít po okolí. Já jsem s paničkou vyrazil o něco dřív, páník ještě něco zařizoval s paní majitelkou. Motali jsme se s paničkou kolem penzionu, já jsem si v klidu očuchával značky a taky jsem samozřejmě přidával svým zlínským kámošům nějaké svoje, aby věděli, že jsem navštívil jejich město. A teď přijde to hlavní. O dva domy dál od našeho penzionu byla restaurace a vinný sklípek, jmenovalo se to “U Tomáše”, a právě odtud vyšla paní, pán a nějaký hafan. Zbystřil jsem a moje panička zbystřila ještě daleko víc, protože jí ten hafan byl nějaký povědomý. A jak se podívala na paní, která ho vedla, byla doma. Teda ještě ne úplně, ale byla si skoro jistá, že ten hafan je Edík z Hafíků a ta paní že je “Majha” a jsou to právě ti, kteří mi posílají kostičky a taky že si s tímto kámošem dosti často píšeme všelijaké vzkazíky. Ale v životě je osobně neviděla a protože navíc pocházejí z Čech a zrovna jsme se nacházeli na půdě Moravy, zdálo se jí neuvěřitelné, že by to mohli být oni. Sice pořád nemohla uvěřit takové obrovské náhodě, že by se objevili zrovna v tu stejnou dobu jako my ve Zlíně a navíc kousek od našeho penzionu, ale pak si vzpomněla, že Edík mi ve čtvrtek psal, že s páníky jedou na Moravu do brněnské ZOO, takže si říkala, že by to teoreticky mohli být oni. A tak aby se ujistila, že je to opravdu ten “náš” Edík, přímo se té paní zeptala. Běžela jí vstříc a volala:”Jé, paní, není to náhodou Edík?” Já jsem si v duchu říkal, že to teda bude pěkná ostuda, jestli to on nebude, ale podržte se, byl to on!! A Edíkova panička mě taky poznala! Moje panička z toho byla teda úplně paf, vlastně obě paničky z toho byly paf, nemohly té náhodě uvěřit, ta moje se pořád smála a opakovala, že to snad ani není možné, že se potkáme s kamarádem z Hafíků a jeho páníky daleko od svých domovů a že ho i jeho paničku vůbec poznala, když je v životě neviděla. My s Edíkem jsme byli trošku vyvalení, co se vlastně děje, my se sice známe z Hafíků podle fotek, ale naživo jsme se, jak už jsem psal, ještě nikdy neviděli. A určitě ani jeden z nás netušil, že se někdy vůbec uvidíme. Edíkova panička nám udělala i několik fotek, můžete se podívat na mém profilu, že je to sice neuvěřitelná příhoda, ale že jsem si ji nevymyslel. A Edík by to určitě taky potvrdil. Paničky si chvilku povídaly a my s Edíkem taky, ale jeho páníci bohužel spěchali, takže jsme se setkali jen krátce, ale stálo to za to. Panička se navíc dozvěděla, že Edík s páníky byl navštívit paničku dalšího našeho kamaráda Teddyho, je to uživatelka “Eva a Teddy”. Teda tolik náhod najednou, to snad ani není možné, že? A pak že ten svět není malý.

15. červen 2010 18:10:29

Ahoj kamarádi, tak letní počasí s nesnesitelnými horky je, jak se zdá, v nenávratnu a vystřídala ho zase nepříjemná zima s deštěm. Teplota vzduchu rapidně klesla a sluníčko si asi vzalo na nějakou dobu dovolenou. Jak takováto rapidní změna počasí k horšímu probíhá, jsem tentokrát poznal na vlastní kůži, a to doslova a do písmene. K výměně horka za zimu došlo totiž v sobotu večer, zrovna když jsme byli s páníky na nějakých slavnostech v Litovli. Až do odpoledne bylo počasí přímo výstavní. Leželi jsme s paničkou u bazénu, já jsem se o něj zboku chladil a panička ležela na dřevěném pódiu a opalovala se. A u toho se těšila na večer, kdy jsme se měli vydat na její oblíbenou skupinu Tublatanka, která v Litovli právě ten večer vystupovala. Kolem páté odpoledne jsme sedli do auta i s páníkem a mladší paničkou a jeli vstříc hrozitánské bouřce, o které jsme ale zatím nikdo neměli ani tušení. V Litovli bylo zatím taky ještě nádherně, sluníčko pařilo a panička, která jen tak mimochodem byla připálená jako makrela, se těšila, že svou oblíbenou skupinu konečně poprvé v životě uvidí na vlastní oči na živo. A já jsem se zase těšil, že na náměstí, kde se slavnost konala, potkám nové psí kamarády, protože nějaká skupina mě opravdu vůbec nezajímala. Psích kámošů jsem potkal hromadu, dokonce jsem si pokecal i jedním kocourem, ke kterému jsem šel teda hodně blízko, ale vůbec se mě nebál. Asi poznal, že můj nejlepší kamarád Honzík je taky kocour, a tudíž jsem kocourumilovný. Chodili jsme s páníky po náměstí, prohlíželi, za co by se daly utratit peníze ve stáncích, a čekali na vystoupení Tublatanky. Počasí se s přibývajícími hodinami začalo jaksi podezřele měnit, kolem dokola se stahovaly bouřkové mraky a paniččin zážitek vidět na živo svou oblíbenou skupinu začínal být ohrožen. Kolem osmé hodiny večerní začalo hřmět a sporadicky se objevily i první blesky. Páníci udělali chytrý tah a v očekávání nadcházejícího lijáku, který byl na spadnutí, jsme se společně přesunuli do malého prázdného dřevěného stánku, ze kterého bylo krásně vidět na pódium. Všechno zatím nasvědčovalo tomu, že koncert se nakonec uskuteční, protože hudebníci ladili, jako by se nic nedělo. Ale ono se dít pomalu, ale jistě začalo. Blesky lítaly přes celou oblohu, hromy naštěstí v tom hluku ladění hudebních nástrojů nebylo slyšet. Pár okamžiků poté, co zpěvák Maťo Ďurinda začal zpívat první písničku, začalo pršet. My jsme ale byli pěkně v suchu a teple v chaloupce, teda stánku, a nic nám nechybělo. Mně akorát po chvilce začal teda chybět prostor, protože se do našeho dočasného příbytku nacpala hromada dalších fanoušků, kteří se chtěli dívat, ale nechtěli zmoknout. Takže nás tam bylo nacpaných jak sardinek aspoň patnáct. Panička i přes to, že má panický strach z bouřek, dělala, jako že žádná není, a koncert si řádně užívala, dokonce zpívala. To jsem poznal naštěstí ne tak, že by ji bylo slyšet, ale proto, že otvírala pusu. Asi po hodině bouřka nabrala na intenzitě a začalo lít tak, že nám pršelo i do našeho stavení. Navíc se začal zvedat jakýsi silný vítr a panička pomalu začala panikařit, protože si vzpomněla, že před několika lety se právě nad Litovlí přehnalo tornádo. A už určitě viděla, jak se kovová konstrukce pódia v prudkém větru řítí na náš stánek. Začala naznačovat, jestli bychom třeba raději neměli jet domů, že koncert už stejně asi bude končit. Všichni včetně mě, připlácnutého na dřevěné stěně stánku, jsme jí dali za pravdu, opustili naše útočiště a rozběhli se směrem k autu, které bylo zaparkované asi dvacet minut rychlé chůze od náměstí. Panička dělala hrdinu a celou cestu nás s páníkem a mladší paničkou natáčela, jak běžíme nocí v hrozitánské bouřce k autu. Prý takové záběry teda ještě nemá. A ani už mít ani nebude, doufám. Málem ji u toho srazilo auto, jak se do toho natáčení zabrala. Najednou , to jsme byli zrovna na mostě přes řeku Morava, se rozsvítila celá obloha úplně doběla, napravo nad vodou se udělal svislý modrý blesk přes celou oblohu až na zem a současně se ozvala strašná rána a byl cítit zápach, jako by se něco pálilo. Nejsem žádná srágotka, ale to bylo moc i na mě. I když mám ocásek zakroucený jak čuník nahoru, narovnal jsem ho, sklopil ho až na zem, zarazil ho mezi zadní nohy a sprintem jsem táhl mladší paničku, která mě vedla, k autu. Druhá, natáčející panička v momentě, kdy uviděla ten hrozný blesk, okamžitě zavřela kameru, přestala natáčet a značně přidala do kroku. Ale nějak, asi z toho úleku, zapomněla kameru vypnout a ta po celou dobu, kdy se panička hodně rychlou chůzí přesunovala k autu, snímala veškerá slova, která panička zděšeně vykřikovala . No, neměl bych to říkat, ale jedno domácí turovité vykastrované zvíře rodu mužského tam bylo jmenováno hned několikrát, pokaždé, když se obloha rozzářila novým bleskem. Takže panička při následovném poslechu nahrávky těch „tývolů“ pak napočítala skoro celé stádo, protože jeden blesk střídal druhý. Nebudu to dál natahovat, do auta jsme přiběhli durch mokří, ale celí a netrefení bleskem a zpáteční cesta domů byla prostě nezapomenutelná. Jak říkala panička, něco takového ještě nezažila, aby to v noci chvílemi vypadalo jako ve dne. Aby jí jeden nakonec záviděl, tolik nezapomenutelných zážitků za jeden den. Teda ale jsem zvědavý, jak bude probíhat přeměna počasí zase zpátky na ta horka, doufám, že to bude minimálně takové vzrůšo, jak bylo v sobotu v noci.

9. červen 2010 15:37:00

Ahoj kamarádi, tak jsme se konečně dočkali pořádného léta, ale ta horka jsou dosti krutá. I když mám na zadní časti těla větrání v podobě zástřihu srsti na výšku jeden milimetr, na vycházkách tahám jazyk snad až po zemi a jak se vracím domů, vypil bych nejen vodu ze své misky, ale rovnou celé koryto. Páník už konečně napouští bazén, tak i když vodu teda moc nemusím, možná si půjdu dokonce i dobrovolně zaplavat. O víkendu se v našem městě konaly závody do vrchu Ecce homo a závodničky jezdily zrovna po té silnici, kam chodím denně na vycházku. Takže jsem byl dva dny za sebou ochuzený o kus vycházky, protože kličkovat se mnou mezi auty jedoucími třeba 150 kilometrovou rychlostí se teda paničce nechtělo. Chybějící poloviny vycházek jsem si nahradil vycházkami jinými, směrem do města, protože na náměstí probíhal kulturní doprovodný program k závodům. Byly tam všelijaké stánky, atrakce, spousta lidí a hlavně taky spousta psích kamarádů. Program začínal v pátek a běžel až do neděle. Můžu vám říct, že za tři návštěvy náměstí jsem potkal tolik hafanů, co u nás na kopci nepotkám za rok. Některým jsem byl sympatický, a dokonce jsme si spolu i dobře pokecali, někteří by mě nejraději sežrali. Hodně nesympatický jsem byl asi hned při první, páteční návštěvě náměstí jednomu pudlovi. Seděli jsme s páníkama na lavičce a on se tam po nějaké době objevil a se svými páníky se usadil asi o dvě lavičky dál. A hned začal dělat velké dusno. Pořád lezl pod lavičku a nakukoval na mě, dělal na mě všelijaké výstražné ksichty a u toho vyřvával jak na lesy. Nevím, jestli jsem mu byl tak nesympatický nebo byl nervózní z toho, že na náměstí zrovna připravovali ke startu horkovzdušný balón a on měl strach, aby mu při odletu nespadl třeba na hlavu. Ale každopádně pořád dorážel a otravoval. Byl jsem na něho naštvaný, já jsem měl totiž úplně jiné starosti. Mladší panička si koupila trdelník, vonělo to jak blázen a mně tekly sliny až na zem. Ale lakotnice jedna, nechtěla se se mnou podělit. Skákal jsem na ni, dožadoval jsem se aspoň kousku trdelníku tlapkou, ale panička mi nechtěla a nechtěla dát, prý je to sladké a budou se mi kazit zuby. A do toho mého neúspěšného žadonění pořád otravoval ten pudl. Poté, co jsem paničku zlomil a vydoloval z ní ždibec trdelníku, vlezl jsem taky pod lavičku a tomu neřádovi otravnému jsem pořádně vynadal. A budete se divit, ono to zabralo, najednou byl klid. Dokonce když jsme potom s páníkama vstali a šli sledovat odlet toho balónu, stáli jsme s tím otravou nedaleko sebe a dokonce jsme se přátelsky očuchali. Jeho panička se tomu divila, říkala, že ten její miláček ostatní psy nějak nemusí. Ale to nebyl jediný hafan, kterému jsem lezl na nervy. V sobotu jsme šli opět na náměstí a procházeli jsme kolem takové venkovní zahradní restaurace, když po mně najednou tvrdě vystartoval zlatý retrívr. Řeknu vám, lekli jsme se pořádně úplně všichni, včetně jeho paničky, která si v klidu popíjela pivko. Naštěstí byl hafan na vodítku a rychle ho stáhla zpátky, jinak teda nevím. Jasně, že bych si nic nenechal udělat, bránil bych se zuby nehty, kdyby si na mě něco troufl. Ale třeba mě jen tak strašil nebo se chtěl skamarádit a udělal to takovým svérázným způsobem. Třetí skoro bitka proběhla v neděli, opět na náměstí. Bylo strašné horko, zase jsme seděli jsme s páníkama na lavečce, já samozřejmě pod ní. Páníci sledovali vystoupení nějaké hudební skupiny a mě to, přiznám se bez mučení, moc nebralo, tak jsem začal podřimovat. Skoro už jsem usínal, když se mi najednou u čumáku objevila hlava jakési rozzuřené psí holky, shodou okolností opět to byla fenka zlatého retrívra, a pustila se do mě jako hrom, nadávala a křičela, prostě ženská. Vůbec jsem nevěděl, čím jsem ji tak rozčílil, možná byla naštvaná, že musela v tom horku chodit po náměstí a já jsem se vyvaloval v chládku pod lavičkou. Taky jsem se s ní teda “pozdravil”, aby neřekla, že jsem neslušný, a její panička ji odtáhla pryč. Je ale moc zajímavé, že šla v páru s úplně stejným retrívrem jako ona, akorát to byl kluk a ten si mě ani nevšiml. A pak že ženské nejsou uhádané. Ale abych nemluvil jen o tom, komu jsem lezl na nervy. Potkal jsem i hodně psíků, se kterými jsme si ihned padli do oka, nejmenší z nich byla malá čivava, která mi byla sotva po kotníky, ale vůbec se nebála, a pěkně jsme si dali pusinku na čumáčky. Hodně sympatický byl i jeden postarší pan foxteriér, který když mě viděl, začal tak srandovně mávat ocáskem a zval mě na pokec. Dali jsme řeč na úrovni, byl to sečtělý zralý psí pán. Taky tam byla spousta přátelských jorkšírků, se kterými jsme se zdravili a největší hafan, kterého jsem potkal, byl velký černý novofundlandský pes, ze kterého jsem měl velký respekt, a moc jsem se k němu nepřibližoval. Ale nevypadalo, že by po mně chtěl vystartovat. Takže takové zážitky jsem měl o uplynulém víkendu, byla jich spousta a ještě teď ležím a vstřebávám je. Budu si s nimi muset zase na nějakou dobu vystačit, než se vydáme s páníky zase na nějakou akci, kde se to vždycky psíky jen hemží. U nás na kopci totiž potkám tak jednoho hafana denně, a to ještě když se hodně zadaří.

30. květen 2010 19:49:19

Ahoj kamarádi a kamarádky. Teda to letošní květnové počasí je normálně hrůza. Dneska zase ráno střídavě lilo jako z konve a svítilo sluníčko. V posledních dnech je to tak pořád, ještě nestačím uschnout z jedné vycházky a už zmoknu na té druhé. Venku po zahradě se pořádně ani nedá lítat, všude je jenom mokro a bláto, takže mimo svých dvou denních vycházek se zdržuju většinou doma. Ale je to dosti velká nuda, co si budeme namlouvat. Doma to totiž znám už nazpaměť, za celou zimu jsem si to tam užil až až. Takže jak tak ležím a nudím se, vymýšlím, čím bych tu nudu zabil. Onehdy jsem vymyslel docela dobrou hru pro dva, páníka a jeho psího miláčka. Pravidla hry jsou taková, že si páník, (podmínkou je, že musí mít obuté ponožky), sedne na zem a jeho psík se mu snaží podle svých možností vyzout mu je z nohy. Kdo vyhraje, dostane nějakou odměnu. V případě psíka je to mimo zabavenou ponožku ještě nějaká dobrůtka a v případě paničky nebo páníka třeba to, že může za odměnu celý týden umývat nádobí, zametat nebo tak něco. Ale to neznamená, že když páník prohraje, že tuto činnost bude za něho provádět jeho psí miláček, to v žádném případě. Dnes jsem si tuto hru zahrál s mladší paničkou, byla to sranda jako hrom, můžete se podívat, mám to natočené i na videu. A třeba se vám to zalíbí a budete to chtít hrát v těchto deštivých dnech i vy se svými páníky. Myslím, že ti budou nadšením bez sebe z takové zábavy. Hra se dá hrát i ve stoje, to je pak ještě větší sranda. Osobně to mám vyzkoušené na své paničce. Ráno jak vyleze z postele a obuje si ponožky a jde třeba do koupelny, nastane má chvíle na hru. Zavěsím se jí na ponožky a snažím se je různými způsoby sundat. Paničku to asi nějak lechtá nebo bolí nebo co já vím, ale jisté je to, že vyskakuje snad metr vysoko a ještě u toho všelijak piští a nadává, že dostanu na p***l, když ji nenechám na pokoji. To by se jeden zbláznil. Klidně bych ji i nechal vyhrát, aby mohla umývat to nádobí, ale asi už vyrostla z dětských let a vůbec pro mou hru nemá pochopení. Zkuste to i vy, snad budete mít větší úspěch a dočkáte se od svých páníků pochvaly za to, že se staráte o jejich zdravý pohyb. Jestli můžu poradit, ponožky páníků mají větší grády:-) Jinak abych nezapomněl, dnes jsem se opět stal obětí své paničky, nebo spíš mašinky v její ruce. Po obědě mě najednou panička rafla, posadila na klín a oholila mi na tlapkách papučky, jak ona říká, a pak dílo dokončila na mém stříhacím stole. Navíc mám takové neblahé tušení, že mě čeká v nejbližších dnech i koupel. Jako kdyby té vody a máčení nebylo i tak dost.

19. květen 2010 12:48:33

Ahoj kamarádi. Tak co říkate na to škaredé počasí a neustálé pršení? Mně to hodně mírně řečeno teda pěkně leze krkem. U nás prší vytrvale v jednom kuse už třetí den a moje vycházky tudíž stojí za houby, protože panička pořád jen spěchá, moc se jí na tom dešti totiž taky nelíbí. A já jsem zvyklý u hodně důležité značky stát třeba i pár minut, všelijak ji obcházím a zkoumám ze všech stran. Jak říkám, když je pěkně, panička mi to ještě toleruje, ale teď mě nechá jednou čuchnout a už mě táhne pryč, že musíme valit domů. Ty návraty z vycházek teda taky stojí za to, jsem vždycky mokrý jak čvaňhák a vypadá to, jako kdybych právě vylezl z vany, akorát jsem navíc celý od bláta. A tak je to dvakrát denně, po ranní i večerní vycházce. Takže podle mě mám předkoupáno aspoň na rok dopředu. Jen aby takový druh koupele panička uznala, jak ji znám, určitě na ně nebude brát zřetel a jak uzná za vhodné, šupne mě zase do vany a vyšamponuje. Ale něco do sebe to pršení taky má. Kdo mě zná, ví, že jak jsem trochu namoklý, začnu doma po bytě trénovat sprinty. Takže v posledních dnech jsem toho natrénoval až až. Panička už ze mě švidrá, protože má čerstvě natřenou korkovou podlahu lakem a jak začnu lítat, mermomocí se mi snaží v tom zabránit, protože si vymyslela, že prý tu podlahu ničím drápkama. Ještě si musím postěžovat, co se mi stalo minulý pátek. Jeli jsme s páníkama po nějaké době zase do Zlína a potřebovali jsme tam i přespat. Vyjížděli jsme tentokrát kupodivu na čas, autíčko taky nestávkovalo, jak to bývá obvyklé, když chceme nějak dál jet, a cesta pěkně ubíhala. Chvilkama teda lilo jako z konve, ale do Zlína jsme dorazili v pořádku. Menší problémy se vyskytly na okraji Zlína, kde jsme se dostali do kolony aut, protože byla pravděpodobně zrovna dopravní špička. Pohybovali jsme se stylem "dva metry vpřed, zastavit, pět minut stát" a tak pořád dokola na trase dlouhé asi pět kilometrů. V autě byli všichni nervózní, protože pocházíme z malého města a takovouhle zácpu jsme zažili poprve v životě. Každý z osazenstva auta "dobře" radil paničce, která chudák řídila, do kterého pruhu se má zařadit, aby místo o dva metry popojela aspoň o dva a půl metru. Naštěstí po několika desítkách minut šnečí jízdy zácpa náhle opadla a v pohodě jsme hned napoprvé dojeli k penzionu, kde jsme měli být ubytovaní. A právě tady přišlo velké rozčarování. Byli jsme tentokrát ubytovaní v jiném penzionu než obvykle, tento panička našla na internetu a pobyt objednala online. Pobrali jsme zavazadla a šli se ubytovat. Po zazvonění se z okna vyklonil pan majitel a pronesl, jestli prý se páníci chtějí ubytovat i s "tím psem". To je snad jasné, že ano, nebo si snad myslel, že páníky doprovodím k penzionu, sednu do auta a pojedu zpátky domů? Páníkům ta otázka byla teda taky dost divná, na internetu žádná zmínka o zákazu psů nebyla. Stáli jsme trochu zaraženě a čekali, až majitel penzionu přijde dolů, aby nám udělal asi půlhodinovou přednášku o tom, že do jeho penzionu psi nesmí, protože pouštějí chlupy a dělají nepořádek atd. atd. Na námitku paničky, že na internetu o zákazu psů nebyla ani zmínka, ji pán začal zpovídat, kde informace o ubytování našla, jaké ty stránky měly barvu apod. Páníci už byli docela naštvaní a říkali si, že přespíme raději pod mostem než u toho "příjemného" pána, když ten se nakonec uvolil, že nás teda ubytuje. Řeknu vám, dost se mě takové jednání dotklo a myslím, že i paničky. Ta mě má totiž "než", poctivě mě koupe a stříhá a taky češe každý den, takže myslím, že zase tolik špíny a nepořádku nenadělám. Nejsem teda žádný svatoušek, ale mám rozum a když vidím, že nejsem doma ve svém, svoje pudy divočáka v sobě krotím a chovám se vzorně. Můžu vám říct, že jsem se tam necítil vůbec dobře a panička samozřejmě taky ne, ta jen pořád chodila za mnou a dívala se, aby ze mě náhodou nevypadl nějaký ten chlup. A následující den jsme byli všichni rádi, když jsme nasedli do našeho autíčka, kde nějaká ta šlápota ani chloupek nevadí, a uháněli domů, kde se dokonce ztratí i nějaký ten můj drápanec na nově natřené podlaze. Ale panička má ponaučení,že až bude příště zajišťovat ubytování, musí dávat větší pozor, kam vlastně chce složit hlavu, včetně té mé.

8. květen 2010 22:01:07

Ahoj kamarádi. Dnes ráno jsem měl zážitek jak hrom, teda spíš panička. Vraceli jsme se z vycházky, už jsme se blížili k domu, když si najednou všimla, že se v zámecké zahradě kousek pod námi objevil balón. Ale ne jen tak nějaký, opravdický horkovzdušný a hodně velikánský. Měla s sebou foťák, nosí ho pořád při sobě, tak mě honem vyblejskla, mám foto v galerii. Teda takový obrovský balón jsem ještě nikdy neviděl, ten by se kousal a trhal, to by bylo práce:-D A panička asi taky nic takového zblízka ještě neviděla, protože z toho byla teda hodně vyjevená a hned svolávala ven celou rodinu a můžu vám říct, že teda hleděli s otevřenými pusami všichni. Chvilku jsme stáli venku a čekali, jestli se vznese, ale nic se nedělo, tak jsme šli domů s tím, že další dění budeme sledovat z okna. Ale balón byl pořád na zemi a paničku už přestalo bavit stát u okna a čekat, tak šla něco dělat do kuchyně. No a jak si na něj zase vzpoměla, milý balón už byl pryč. Takže jsme viděli prdlajs, a ne jak odlétá. Odpoledne jsme se chystali s páníkama grilovat kuřátko, moc jsem se na to těšil, protože jsem samozřejmě očekával, že budu po celou dobu grilování páníkovi k ruce a budu mu dělat vrchního ochutnávače. Ale kolem třetí odpoledne se kolem dokola zatáhlo, jako by měl přijít konec světa, a během hodinky začalo lít jako z konve a po dešti se pořádně ochladilo. Páník k mé velké nelibosti rozhodl, že žádné opékání nebude, že by se kuřátko pořádně v té zimě neupeklo. No mně by to teda vůbec nevadilo, já jsem na syrové maso zvyklý, ale páníci jsou hodně vybíraví. Včera jsem paničce pomáhal při malování. Natírací mánie už ji opustila, podlahy jsou konečně natřené v celém bytě, tak se dala ještě do malování. Ale malovala jen malou vstupní chodbu hned za dveřmi. Je dost úzká a jak jsem paničku kontroloval při práci, asi jsem se otřel zadkem o stěnu, protože najednou začala vykřikovat, že jsem celý od barvy. No celý od barvy jsem teda nebyl, jen trochu vzadu a na uchu. Akorát je problém, že panička si toho všimla, až barva na mně byla úplně zaschlá a asi je hodně kvalitní, protože drží jako čert. Takže panička začala vyhrožovat koupáním. No to jsem si to teda zavařil. Ale ona by mě stejně vykoupala i tak, už mě totiž podezřele dlouho nekoupala. Jak se věnovala tomu svému natírání a malování, ani si nevšimla, jak ten čas letí a že už mě měla správně koupat minulý týden. Ale já jsem jí to samozřejmě nepřipomněl, nejsem padlý na hlavu, abych se hlásil o takovou nepříjemnost. Ale zítra to asi vypukne, už se dívala i po tašce se stříhacím strojkem, takže neděle pro mě nebude moc příjemná. Teda pokud paničku nechytí zase nějaká její mánie, třeba uklízecí.

28. duben 2010 19:34:07

Ahoj kamarádi. Po dosti dlouhé době jsem přiměl paničku k tomu, aby za mé asistence udělala konečně zase nějaký zápis do deníčku. Na naši obhajobu, že jsme ho tak zanedbávali, uvádím, že jsme v posledních dvou týdnech byli silně zaneprázdněni. Tak minulý týden jsme například s paničkou prováděli broušení starého laku z korkové podlahy skoro v celém bytě a taky jsme natírali, až se z nás kouřilo. Teda spíš jen z paničky, já jsem jí akorát pomohl rozbalit štětec a pak už jsem jen sledoval, jak se činí. Panička mě pořád odháněla, abych si šel lehnout do jiné místnosti, než kde natírala, abych se třeba nenadýchal toho smradu z laku a nebylo mi špatně. Vždycky mě zavřela s páníkem do ložnice nebo do kuchyně, ale já jsem si nedal říct, tak dlouho jsem skákal a škrabal na dveře, až mě pustila k sobě. Musel jsem totiž kontrolovat, aby lak správně nanesla a dobře se mi po něm sprintovalo. Panička sice vyhrožuje, se s mým lítáním po obýváku je konec, protože prý jsem tu podlahu zničil já, jak se zapírám drápkama, abych měl co největší záběr. Ale ona to tak určitě nemyslí, moc dobře mě zná a ví, že se svého tréninku nevzdám, jsem totiž takový divoch a jak mě to lítání chytí, nic ani nikdo mě nezastaví. Proto taky koupila dvousložkový odolný a tvrdý lak, aby něco vydržel. Musím říct, že jsem si dokonce u toho natírání způsobil úraz a paničku jsem pěkně vyděsil. Abychom se mohli aspoň částečně pohybovat po bytě, měli jsme na zemi rozložené hranoly, které byly položené ještě na jakýchsi železech, aby neležely přímo na podlaze a panička pod nimi mohla natírat, takže byly dost vysoké. Byla to taková chůze jakoby po kladině. Já jsem se přemisťoval u paničky nebo páníka v náručí, jsem sice sportovec, ale chůze po kladině není nic pro mě. Bylo to v sobotu, panička už měla všude podlahu natřenou, ale lak ještě dosychal, takže se chodilo stále po hranolech. Ale já, protože jsem lehký, už jsem mohl běhat i po natřené podlaze. Panička odpoledne uklízela, já jsem ležel a odpočíval, když najednou někdo zabouchal na dveře. Já jako správný hlídač jsem vyletěl a utíkal ke dveřím, ale úplně jsem zapomněl na tu překážku v podobě hranolu. Sice jsem ho přeskočil, ale pravou zadní tlapkou jsem do něj nějak nešťastně narazil. Nejdřív mě to ani moc nebolelo, ale po chvilce jsem už cítil bolest a začal jsem chodit po třech. Panička nadávala, že jsem hrozný plašan, ale taky byla vyděšená, že jsem si s tou tlapkou něco hodně škaredého udělal a chtěla mi ji mermomocí prohlédnout. No to se mi teda ale vůbec nelíbilo a taky jsem to dal znát vyceněnými zuby. Nakonec jsem si ji raděj nechal teda prohmatat, panička by nedala jinak pokoj. Když mě prohmatávala, sice jsem ani jednou nezakňučel, ale neměl jsem vůbec náladu a šel jsem si lehnout do postele do ložnice, což obvykle přes den nedělávám. Panička začala zmatkovat, že se jede k doktorovi, ať se mi na tu tlapku raději podívá, abychom něco nezanedbali. Představte si, chtěla sednout do auta a jet se mnou do Hradce Králové, odkud pocházím, protože manžel mé původní paničky je veterinář a je specialista právě na klouby a zlomeniny tlapek. Tak tam hned volala, ale moje původní panička ji trochu zklidnila a řekla, ať počkáme do rána, že to snad nebude nic tak zlého, že bych jinak hodně naříkal, kdybych to měl třeba zlomené nebo tak něco. No ani jsme do rána čekat nemuseli. Trochu jsem si poležel a večer jsem sám od sebe vstal a chtěl jít ven. A to už jsem šel zase po čtyřech. Sice mě tlapka ještě trochu bolela, ale ráno jsem byl už k obrovské radosti mé paničky zase úplně fit. Během natíracího týdne jsme s paničkou zažili ještě jednu takovou nemilou příhodu, a to tehdy, když paničce během natírání došel lak. Rychle jsme sedli do auta a jeli ho dokoupit. Už bylo hodně pozdě, tak panička spěchala, aby nezavřeli obchod a proto mě raději nechala sedět v autě s mladší paničkou. Tu mám sice taky moc rád, ale panička je panička. I když byla pryč asi jen tak pět minut, po návratu do auta jsem ji vítal tak bouřlivě, že jsem jí jednu ze tří plechovek nového laku vyrazil z ruky, ta spadla na zem a samozřejmě se nárazem otevřela a obsah vytekl na silnici. Panička byla na mrtvici, ale naštěstí se zas tak moc nestalo, trocha vylitého laku na cestě není zas až taková tragédie. Horší, kdybych si nalakoval kožich, to by pak byla pohroma. Podlahu už máme v pořádku natřenou, akorát ještě panička přetírá nějaké nedostatky, ale nebudete věřit, akce „podlaha“ jí nestačila a dnes se vrhla na malování v ložnici. Místo aby se vyvalila někam na sluníčko a odpočívala, vyhledává si ZBYTEČNOU práci. Ale znáte to, komu není rady, tomu není pomoci. Chcete se podívat, jak jsem pomáhal paničce skládat záclonu z ložnice určenou na praní? Prosím, račte, panička to zdokumentovala. To jsem ale pomocník, že?

9. duben 2010 20:56:16

Ahoj kamarádi. Včerejší den, co se týká počasí, se perfektně vydařil. Dopoledne jsme s paničkou vyzkoušeli na terase lehátka, jestli nás po té dlouhé zimě unesou, a trochu jsme nabírali bronz. Odpoledne se panička rozhodla, že postaví na dvoře, máme tam na něj takové speciální vymezené vydlážděné místo, zahradní altánek. Je to jen sice takový lehký stánek složený z trubek a zakrytý plachtou, ale postavený vypadá moc pěkně a taky je pod ním v letních pařácích příjemný chládek. Panička si donesla na dvůr krabice s rozloženým altánkem a ještě musela trochu poklidit místo, kam ho chtěla postavit. Mimo jiných věcí, které tam měla přes zimu uložené, musela odklidit i trampolínu. Sundala z ní plachtu a posunula ji zatím kousek na bok, aby měla místo na svou stavbu. Já jsem se motal pořád kolem paničky a kontroloval, aby při sestavování konstrukce postupovala správně. Dost se do práce zabrala a skládala a skládala a mě si přestala úplně všímat. Po chvilce mě přestalo bavit ji pozorovat a říkám si, půjdu si trochu oddáchnout, však ona to beze mě určitě nějak zvládne. Jak už jsem štěkl, bylo dosti velké teplo, a protože sluníčko už mě nějak nelákalo, ležel jsem na něm přece skoro celé dopoledne na terase, rozhodl jsem se, že se půjdu schovat raději někam do chládku. Chvilku jsem se rozhlížel, altánek postavený ještě nebyl, že bych si vlezl pod něj, tak jsem šupnul pod tu trampolínu. Tam byl krásný stín a chládek taky. Panička mezitím poskládala kostru altánu a asi se mi chtěla pochlubit, jak se jí to pěkně povedlo a začala na mě volat, kde že prý jako jsem. Asi si myslela, že odněkud poslušně vylezu, jak mě začne volat jménem. Jenže já jsem z té dřiny, jak jsem na ni dohlížel, normálně natvrdo usnul, takže jsem na její volání nereagoval. Tím svým hrozným křikem mě sice probudila, ale mně se ještě chvilku chtělo povalovat v tom chládku, tak jsem se jednoduše neozýval ani poté, co už jsem byl vzhůru. Panička začala lítat po dvoře a shánět mě. Prošla všechna možná i nemožná místa, kde bych mohl být, ale pod trampolínu se samozřejmě nepodívala. No, její chyba. Nemusela být tak nervózní. A že pak už byla teda nervózní pořádně. Její hlas začal být po chvilce neúspěšného hledání dosti hysterický, tak jsem si řekl, nebudu ji tak trápit a vylezl jsem ven. A co myslíte, dostal jsem pochvalu za to, že jsem se nikam neztratil a byl jsem pěkně s ní na dvoře anebo jsem dostal vynadáno, že jsem neposlucha a dělám si z paničky srandu? No samozřejmě to druhé. A pak že existuje nějaká spravedlnost. No jo, ženské. S páníkem by se mi tohle stát nemohlo. Ten by mě totiž vůbec nesháněl a nechal by mě v klidu pod tou trampolínou prospat, ten nedělá že všeho takovou vědu jako panička.

6. duben 2010 20:21:39

Ahoj kamarádi. Velikonoční svátky jsou za námi, uběhlo to jako voda. Panička už si může konečně oddechnout, ale ne kvůli shonu, vaření a pečení, ale kvůli tomu, že další výprask dostane zase až za rok. Ale řeknu vám, letos dostala pěknou výplatu. Ode mě samozřejmě ne, já si ji musím předcházet, kdo by se mnou chodil na vycházky a chystal mi všelijaké dobroty, kdybych ji zmydlil tak jako ostatní koledníci. Jako první dostala výprask od páníka, ten byl nejhorší. Ten totiž šel na věc chytře a když zjistil, že výplata pomlázkou, kterou mu panička v neděli večer schválně podstrčila, vůbec nebolí, a tudíž by z ní panička neměla ten správný požitek, sebral jí z květináče tenkou bambusovou tyčku. Místo květiny, která k ní byla uvázaná, přivázal na ni mašličku a šel paničku hned pěkně po ránu vyplatit. To byla ale divočina. Panička vyskakovala snad metr vysoko a křičela, že to mu teda nedaruje a oplatí mu to i s úroky. Ale její pištění bylo stejně zbytečné, páník se nedal zastavit a nakonec mu panička ještě musela za výprask dát výslužku. Já jsem se během akce raději držel v povzdálí, moc jsem se kolem té speciální pomlázky nepletl, abych taky nějakou omylem nechytil. Panička se nestačila ještě vzpamatovat z první výplaty a už byl za dveřmi další koledník, tentokrát děda. Ten se naštěstí držel klasiky a vyplatil ji obyčejnou pomlázkou, takže křiku tolik nebylo. Ale trochu si taky zapištěla. Už mi jí pomalu začínalo být líto, říkal jsem si, jestli to tak půjde celé dopoledne, večer si nesedne na zadek. Ani jsem nestačil pořádně zalehnout a odpočinout si od toho rambajzu, když se opět ozvalo zvonění. A přišli další dva koledníci. Tentokrát to byl soused se synem, a protože ti už jsou cizí a nemají u nás co dělat, musel jsem řádně zasáhnout. Začal jsem řvát jako tur a kdyby mě panička nezavřela do pokoje, nebyla by to ona, kdo by tentokrát dostal výplatu. Sice bez básničky, ale zato s roztrhanou nohavicí a otisky mých zubů na zadnici. Po odchodu souseda jsem se konečně pohodlně uvelebil na svém křesle, protože jsem si říkal, že už určitě bude klid a nikdo mě nebude rušit. To přece není možné, panička sice není pořád poslušná, jak by se patřilo, ale že by zasloužila zas až tolik mlatu, to se mi teda nezdálo. Ale co se mi zdálo a co ne, to bylo jedno, protože během půl hodiny se ozvalo opět zvonění a za dveřmi stáli noví dva koledníci. A opakovalo se to, co chvilku předtím. Chlápci měli v rukou tatary a chystali se paničku vyplatit. Hlasitým štěkotem jsem se ji snažil přemluvit, ať mě nikam nezavírá a nechá akci volný průběh. Ti by si něco zažili, na takovou pomlázku by v životě nezapomněli. Ale znáte to rčení, komu není rady, tomu není pomoci. Panička mě strčila za dveře a dobrovolně se nechala ten den už nevím pokolikáté zmydlit a ještě se zase koledníkům odvděčila výslužkou.
Teda já těm ženským pomalu ale jistě přestávám rozumět. Dnes panička provedla slibovanou odvetu bambusovou tyčí, chudák páník, schytal to za všechny koledníky dohromady.

1. duben 2010 19:46:50

Ahoj kamarádi. Apríl sice byl až dnes, ale včera mi připadlo, že si panička buď nějak popletla datum nebo mě chce vyvést o den dopředu. Ráno jsme totiž přišli z vycházky a ona mi najednou říká, že mě vykoupe. V duchu jsem se smál a myslel jsem si, jaká je to popleta, vždyť včera byl přece ještě březen. Ale ona to myslela smrtelně vážně a pravděpodobně moc dobře věděla, kolikátého je. Prostě se jí zdálo, že jsem nějaký urousaný a zaprášený, tak mě nekompromisně bez nějakých průtahů šupla do vany. A to ještě nebylo všechno. Po koupání mě pěkně vyfénovala, učesala a teď se podržte, udělala mi culík a dala mi červenou mašličku s dvěma srdíčky!! A prý:„Pojď, Jasmínku, uděláme velikonoční fotečku“. A už jsem seděl na křesle vedle čokoládového zajíčka a panička jen cvakala. Mně se teda to její počínání vůbec nelíbilo a mašličku jsem si tlapkou nakonec sundal. Ale pozdě, už jsem byl vyblejsknutý a panička spokojená, jak mi to ale sluší a byla rozhodnutá dát mi tu nemožnou fotku na profil. To bych teda nepřežil, to by snad bylo ještě horší, než když mě minule vyfotila po koupání v osušce jako babku. Honzík Čičounovic by se potrhal smíchy a ostatní kamarádi taky. Nakonec mě zachránila mladší panička. Když mě s tou mašlí totiž uviděla, začala se smát, že vypadám jako nějaká holka. I tak si mě někdy někteří kamarádi asi podle jména s holkou pletou, ale já se nezlobím, to jméno je fakt spíš jak na nějakou princeznu. Ale kdybych se objevil s mašličkou, pletli by si mě ještě víc a nejen podle jména. Nakonec mi ji panička teda sundala a fotilo se znovu, tentokrát bez ní. Dnes se od rána panička připravovala, jakým aprílem vyvede páníka. Byl to dost těžký úkol, protože ten o tom, kolikátého je, moc dobře věděl a určitě čekal, s čím na něho panička vyrukuje. Ta ještě na zpáteční cestě z naší ranní vycházky chudák neměla nic vymyšlené, ale nakonec ji osvítilo a přeci jenom ji něco napadlo. Náš soused má štěně jorkšírka Luckyho, kterého ale samotného vůbec nepouští ven, protože je ještě malilinkatý a mohl by se někde na zahradě ztratit. A navíc tak mají i vlčáka Endyho, který je sice umístěný v oplocené části zahrady, ale jeden nikdy neví. Takže panička vsadila právě na malého Luckyho a ochranitelský pud páníka. Jak jsme přišli z vycházky domů, zamířili jsme si to za ním do dílny. Panička se pořádně kousla do rtu, aby se nesmála a pak zděšeným hlasem začala křičet, ať rychle běží ven, že u souseda v zahradě běhá úplně sám malý Lucky a kňučí a že jestli se dostane k Endymu, bude zle. Páník se vším praštil a rychle běžel ven a po cestě vykřikoval, že přeleze plot a Luckyho zatím vezme k nám. Panička běžela jako první a smála se jak praštěná, já jsem běžel za ní a řval na celé kolo, protože to byla velká divočina a jako poslední běžel páník zachránce. Nechala ho doběhnout až k plotu a tam vyprskla smíchy a páníkovi konečně došlo, že se nechal nachytat. A nezbylo mu nic jiného, než se začít smát taky. A může být rád, že ho panička nenechala přelézat přes plot, ještě by si v tom zmatku třeba roztrhal gatě :-D

22. březen 2010 20:16:57

Ahoj kamarádi. V sobotu jsem zažil dvě vzrůša v jednom dni, shodou náhod to byly dvě návštěvy. Tou první byla návštěva jednoho obchodního domu v Olomouci a tou druhou návštěva mé kamarádky – sh.itzačky Tracy u nás, no vlastně u báby v přízemí. Takže nejprve k té první. V čem byla návštěva toho obchodního domu tak vzrušující? Mají tam totiž vystavené dinosaury v životní velikosti. Ne že bych byl nějaká srágotka, ale nebyl to moc příjemný pocit promenádovat se v blízkosti takových oblud. Někteří se dokonce pohybovali, natahovali krky a dělali u toho všelijaké podivné zvuky. Naštěstí jsme prošli kolem všech, bylo jich počítám takových deset, bez úhony, o žádného z návštěvníků totiž nejevili zájem. Ale jak říkám, nebylo to pro mě příjemné producírovat se kolem nich tak nablízko, jeden nikdy neví. Páníci si pochodili po nákupech a už jsme se chystali k odchodu, když najednou paničce zajiskřily oči. Uviděla totiž jednu takovou obludu s otevřenou tlamou, u které visela cedulka vyzývající návštěvníky, ať té potvoře vlezou do tlamy a nechají se na památku vyfotit. Panička se samozřejmě hned zastavila, protože ji ta hloupost velice zaujala. Říkal jsem si, ženská jedna bláznivá, bude riskovat ukousnutí hlavy ještěrem kvůli fotce. Ale houby s octem. Ona měla v plánu nastrčit tam mě. A taky to udělala! V ten moment, jak jsem stál té příšeře v otevřené hubě, jsem byl rád, že jsem tentokrát řádně vyvenčený (ne jak minule, viz. předcházející zápis v deníčku). Jinak nevím, nevím, možná bych porušil své předsevzetí, že už nikdy neudělám bobek jinde než venku. Panička mě vyblejskla, dělala s tím zase samozřejmě cavyky jako vždycky, fotila mě asi třikrát. Myslel jsem, že ji zakousnu, nechat mě tam tak dlouho trčet, ale v tom okamžiku jsem byl rád, že mě nezakousl ten ještěr. Ustál jsem to naštěstí ve zdraví a od včerejška se považuji se za hrdinu. Druhá návštěva se uskutečnila odpoledne, tahle měla být pro mě daleko příjemnější a určitě ne tak stresující jako ta první. Takže Tracy se svými páníky se u báby ukázala krátce po obědě. Docela jsem se na ni těšil, říkal jsem si, že se spolu trochu proběhneme a pohrajeme si. S naší čaučačkou Iris si totiž moc srandy neužiju, na tu jak začnu dělat své výzvy ke hraní, schytám místo nějaké hry maximálně tak výstrahu, a to ještě v lepším případě. Ale jak se zdálo, Tracy na ně taky nějak neměla náladu a hned po několika mých přátelských výzvách jsem to od ní parádně schytal. Můžete se klidně podívat na video, jak mi to nandala. Panička nás nechala na sedačce v obýváku, ale moc dobře to nedopadlo. Jak říkám, Tracy možná taky zrovna seděla ten den nějakému dinosaurovi v tlamě, každopádně vůbec nejevila zájem o konverzaci se mnou. Takže její návštěva skončila asi po pěti minutách a můžu vám říct, nepohráli jsme si tentokrát vůbec. Na odchodu jsem se Tracy ještě snažil u dveří přemluvit, ať má rozum a aspoň si se mnou třeba zasprintuje po obýváku nebo tak něco. Ale nedala si říct a odkráčela do přízemí k bábě za svými páníky. Mně to ale nedalo a říkal jsem si, co můžeš ztratit, kamaráde, běž za ní ještě jednou a zkus, jestli třeba v jiném prostředí nebude mít lepší náladu. A šel jsem. Pozval jsem ji do jiné místnosti, než seděli její páníci s bábou, aby nás nerušili svým řečněním u hry. Ale můj pokus opět selhal, Tracy zdrhla ke dveřím a dožadovala se urychleného odchodu z mé společnosti. Tak jsem si řekl, že to teda nemám zapotřebí, urazil jsem se a dělal, jako že jdu domů. A světě div se, Tracy běžela za mnou a volala mě zpátky. No nebudu vás natahovat, nakonec jsme se přeci jenom spolu skamarádili a zařádili jsme si, takže po mém velkém snažení se aspoň konec návštěvy vydařil. Ale dalo to pořádnou fušku.

16. březen 2010 20:01:09

Ahoj kamarádi. Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o jeden hodně srandovní zážitek, který jsem zažil společně se svou paničkou o tomto víkendu. Ale abych nekecal, srandovní to bylo akorát pro mě, panička z něho zas až tak rozjařená nebyla. Ale po řadě. V sobotu jsme se vydali po nějakém čase opět do Zlína, kde jsme se rozhodli i přespat. První den probíhal v pohodě, všechno běželo tak, jak má. V neděli kolem poledne jsme se vydali na zpáteční cestu domů. Ráno ještě před odjezdem se šla panička se mnou projít před penzion, kde jsme byli ubytovaní, byla to taková venčící vycházka. Označil jsem pár důležitých míst, ale šel jsem jen na malou. Říkal jsem si, že na velkou půjdu pěkně až v klidu doma u nás na kopci. Jenže to jsem neměl tušení, že páníci plánují po cestě ještě zastávku v jednom obchodním domě v Olomouci. Po příjezdu na parkoviště se panička se mnou opět šla projít, protože mě moc dobře zná a ví, že pravidelně každé ráno udělám nějaký ten bobek a taky moc dobře věděla, že ten den jsem zatím neudělal ani jediný. Ale já jsem si znovu říkal, že to raději vydržím až domů, nač plýtvat materiálem někde v cizím prostředí. Kamarádi na kopci by o mou hromádku byli ochuzeni a na svých vycházkách by přišli o jednu zastávku právě u ní. Takže jsem zase jen párkrát cvrnknul a šlo se do obchodu. Chodil jsem s paničkama, páník měl jiný zájem a šel kamsi do oddělení nářadí. My se ženskými jsme zašli do zvířecího oddělení, pak paničky ještě zaujaly květiny, tapety, záclony, lustry, koberce, zrcadla a nevím co ještě. Čas rychle utíkal a moje naplánovaná hodina, kdy vykonám na našem kopci u stromu již zmiňovanou velkou potřebu, dávno uplynula. A ve střevech to jaksi začalo tlačit a něco se pořád cpalo ven, takže se nedalo nic dělat, musel jsem si uprostřed jedné hodně široké uličky přičapnout a vytlačil jsem dva krásné výstavní bobky, dosti velké, ale naštěstí v tuhé konzistenci. Panička myslela, že jí oči vypadnou z důlků, to jsem totiž ještě nikdy v životě neudělal, bobek v bytě, nebo lépe řečeno v obchodním domě. Ale teď byla výjimečná situace, nebylo zbytí, přece si nenechám vyvalit bok, jak se říká. Panička mě rychle vzala do náručí, asi si říkala, že další případné bobky zadrží rukou nebo co. Situace byla o to složitější, že s sebou neměla svou kabelku, kde má na takovýto případ nachystaný pytlík a ubrousek. Vyběhla z auta jen nalehko a teď neměla po ruce vůbec nic, čím by můj výtvor uklidila. Mladší panička se velmi aktivně nabídla, že skočí za páníkem, který měl u sebe klíče od auta a poté do auta pro spásnou kabelku a rychle zmizela. Panička zatím stála se mnou v náručí u dvou bobků a notnou chvíli si užívala všelijakých úsměvů a pohledů kolemjdoucích lidí, které říkaly: “Paní, nic si z toho nedělejte, však to je úplně normální, že se váš pejsek vykaká na hodně frekventované uličce v obchodním domě, nám se to stává téměř každý den“. Divím se, že se ještě nezašli zeptat, co že je ten šikovný pejsek za rasu. Ale našli se i tací neškodolibí lidé, kteří dělali, že nic nevidí a prošli kolem bez „chápajícího úsměvu“ na rtech. Těch byla ale menšina. Asi tak po pěti minutách slávy přinesla mladší panička záchranu v podobě ubrousku a igelitového pytlíku. Panička s ulehčením mé veledílo sebrala a uháněla pryč z místa činu. Venku mě rychle postavila na zem, ať už se konečně pořádně vyvenčím, ale nějak už mě přešla chuť, asi mi moc tlačila na zadek, jak mě nesla v náručí. Po návratu domů se mnou šla raději ještě na vycházku, kdybych si to přeci jenom rozmyslel. A já? Jasně že jsem si to rozmyslel. Měl jsem ještě dva ušetřené bobany v zásobě a ty jsem pěkně vytlačil tam, kam patří, na náš kopec. Takže kamarádi nakonec o svou zastávku na vycházce nepřišli :-D

10. březen 2010 20:16:39

Ahoj kamarádi. V pondělí 8.března jsem se rozhodl, že dám své paničce dárek k MDŽ. Ona sice tento svátek neslaví, ale co, nakonec je to žena? Je. A stará se o mě docela dobře, tak proč ji jako správný muž nepotěšit malým dárkem. A protože já neoplývám žádnými hmotnými statky ani peněžními prostředky, rozhodl jsem se dát jí speciální dárek, a to ten, že se nechám zcela dobrovolně vykoupat. Stejně už mi tím delší dobu vyhrožovala, tak jsem si říkal, že zabiju dvě mouchy jednou ranou. Budu za milého pozorného psíka a navíc budu to protivné koupání mít konečně za sebou. V pondělí ráno jsem paničce s úsměvem na čumáčku předal dáreček a ta se celá natěšená hned po ranní vycházce jala připravovat vše na mou koupel. Topení v koupelně dala na sedmičku, zavřela dveře a začala patlat do kelímků všelijaké krémy a balzámy, které na mě bude v průběhu koupele nanášet. Jak začala napouštět vodu do vany, začal jsem přemýšlet o tom, jestli jsem se náhodou s tím dárkem neukvapil. Říkal jsem si, raději se někam zdekuji a panička jak mě neuvidí, zapomene na to, koho vlastně chtěla koupat, vleze do vany sama a vykoupe se místo mě. Ale panička má bohužel moc dobrého pamatováka. Jakmile měla všechny potřebné věci na koupání připravené, začala se po mně shánět. Seděl jsem za křeslem ani jsem nedutal. Panička postupně prošla všechny mé „skrýše“ a nakonec mě objevila a začala mě lákat ven. Moc dobře ví, že jsem palice a s nějakým násilným vytahováním zpoza křesla u mě nepochodí. Myslela si, jak není chytrá a šla do kuchyně pro piškoty a lákala mě na ně. Teď už jsem svého nevhodného dárku začal opravdu litovat, mávala mi pod nosem piškotama a já jsem si je ani nemohl vzít, protože bych musel vylézt ze skrýše a nechat se lapit. Panička se nevzdávala a přitvrdila, donesla z lednice kus šunky. Vonělo to jak blázen, ale musel jsem si nechat zajít chuť, protože chuť na koupání už ztratil dávno taky. Paničce pomalu docházela trpělivost, chodila kolem křesla jak mlsný pes, voda ve vaně stydla a mně se do ní teda vůbec, ale vůbec nechtělo. Nakonec mě chytře přelstila a milým křeslem odjela pryč. Najednou jsem ležel na nekrytém placu a co se dalo dělat, nakonec jsem se nechal potupně odnést do vany. Panička , ženská jedna nevděčná, nebyla s mým dárkem spokojená a prý, že chce za ty předchozí tahanice bonusový dárek, že mě chce vyfotit mokrého ve vaně. No co, když už bylo to „emdéžet“, říkal jsem si, ať ztratím a nakonec jsem svolil. A dokonce jsem se nechal vyfotit i jako „babka“ v osušce a dovolil jsem paničce, aby foto umístila jako hlavní na můj profil. Ale až budu vymýšlet příště dárek pro ni třeba k svátku nebo narozeninám, raději se více zamyslím, čím jím tu radost vlastně udělám. Co třeba taková mnou „umělecky“ zpracovaná bota?:-D

1. březen 2010 22:23:57

Ahoj kamarádi, první březnový den pro mě málem začal pořádnou sprchou. A to jsem přitom nebyl ani venku, ani v koupelně a dokonce mě už přešlo i mé jarní harašení, kdy jsem měl neustálou potřebu skákat paničce po noze a ona se bránila tím, že na mě stříkala vodu z kropítka na květiny. Ale o tom jsem psal už minule. Takže teď k té spršce. Paničku poslední dobou drží nějaká uklízecí mánie, provětrala snad všechny skříně, kredenc, přesunula pár kousků nábytku na jiné místo a všelijaké jiné, pro mě nepodstatné věci. Dnes ráno se rozhodla, že vyčistí byteček i našim rybičkám. Máme dvě akvária, jedno v obýváku a jedno v ložnici. A právě to druhé se paničce zdálo už nějaké nepěkné, prý už je tam na dně hodně hovínek a voda taky prý už není zrovna křišťálová a kdesi cosi. Já jsem byl rád, že se bude něco dít, doma je poslední dobou dosti velká nuda, ta zima už je jaksi moc dlouhá. A taky že se dělo. Ale nebudu předbíhat. Panička nejdřív musela provést výlov akvária. Seděl jsem na posteli a pečlivě sledoval každý její pohyb. Akce trvala hodně dlouho, rybičkám se z jejich kvartýru do připraveného lavóru s vodou moc nechtělo. Po hodině lovení už byla panička docela nervózní, stále se jí nedařilo pochytat ryby s názvem ancistrus. Jsou to takové placky, které se starají o úklid akvária a jsou dost hbité. Navíc mají velké fousy a když už panička slavila úspěch a podařilo se jí nějakou lapit do sítka, milá rybička se ho chytla fousama a ani za nic se nechtěla pustit. Ale nakonec se paničce podařilo úspěšně přemístit všechny obyvatele akvária do již zmíněného lavóru a začala vynášet v kýblech špinavou vodu do záchodu. Trasu záchod ložnice jsem procházel poctivě s ní a kontroloval, aby moc nežbrndala a aby třeba nelila špinavou vodu mimo záchodovou mísu. Motal jsem se jí pod nohama a pravděpodobně jsem jí dosti lezl na nervy, ale agresivní naštěstí nebyla a tolerovala mou snahu o kontrolu hladkého průběhu vynášení. Jak hladina v akváriu postupně klesala, byla čím dál víc utahaná. Řeknu vám, i já jsem byl utahaný, nachodil jsem se jak blázen. Kýbl byl malý a vody bylo teda opravdu požehnaně. Po vynesení veškeré špinavé tekutiny z akvária jsem byl tak unavený, že jsem si musel lehnout do manželské postele, sledoval jsem rybičky v lavóru a nějak jsem u toho usnul. Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Panička mezitím vybrala písek, kameny a rostlinky z akvária, všechno pěkně omyla a proprala a naaranžovala zpět. Pak už zbývalo jen napustit vodu. Vždycky to dělá tak, že natáhne hadici z koupelny a vodu napouští přímo z kohoutku. Takže to tak udělala i dnes. Jeden konec hadice našroubovala na kohoutek, druhý přehodila přes sklo akvária a šla do koupelny napouštět. Nějak ale pozapomněla hadici zajistit proti nežádoucím pohybům a ta, jakmile se do ní dostala voda a vzduchové bubliny, začala jaksi prdět a smýkat sebou a najednou vyletěla ven. Kroutila se na všechny strany a samozřejmě z ní chrstala plným proudem voda. V momentě jsem byl na nohách a začal štěkat jak šílený, hrozně jsem se totiž vylekal, protože se na chvilku otočila i proti mně a zaútočila na mě. Rychle jsem co nejkratší cestou vyběhl z ložnice a panička naopak letěla zase do ní, protože byla vyděšená, co se stalo tak hrozného, že hulákám jak o život. Hned mezi dveřmi jí došlo, která bije a rychle metla zase zpátky do koupelny vodu zastavit. Takže potopa se naštěstí nekonala. A já jsem taky nebyl promáčený až na kost, ale jen díky tomu, že jsem psík činu a tak bleskurychle jsem zareagoval a zdrhnul. Zbytek akce už proběhl úplně v klidu a rybičky jsou v nově zařízeném čisťounkém bytě móc spokojené:-))

27. únor 2010 20:42:33

Ahoj kamarádi, dnes jsem měl tu čest dosvědčit s Lulinkou Bertíkovi a Zuzance Čičounovic jejich svazek manželský. Byla to nádherná svatba, ženich i nevěsta byli jako ze žurnálu. Setkal jsem se osobně s několika svými kamarády jako je Honzík, Bertík, Filda, Tess, Zuzanka a holky Čičounovic a hodně dalších a můžu vám říct, jsou všichni moc super. Teď jsme na svatební hostině a všichni se moc dobře bavíme:-)) Akorát nevěsta se někam zatoulala, prý jsem ji unesl! Ale já jsem to fakt nebyl, přísahám!

20. únor 2010 11:54:27

Ahoj kamarádi, v poslední době má moje panička velké problémy s nohama. Já jsem se totiž do nich asi zamiloval a pořád je obtěžuji. Jakmile se panička postaví nebo jde, bleskurychle jí na nohu hupsnu a visím na ní jako klíště. A podle ní se prý u toho ještě hodně přiblble usmívám a dělám neslušné pohyby. Majitelé a hlavně majitelky psích kluků určitě budou vědět, o co jde. Prostě na mě přišlo asi nějak předčasně jaro, hlavně květen, lásky čas. Příčinou toho mého harašení je asi naše čaučačka Iris, která má zrovna hárání. A protože mě panička střeží jako oko v hlavě a nesmím se k ní přiblížit víc jak na metr, logicky se musím "vybít" někde jinde. Panička už je ze mě nešťastná, doma mě ještě zvládne. Někde totiž vyčetla, že takového psíka, který se chystá zavěsit své paničce na nohu, je moc dobré odstrašit od jeho úmyslu postříkáním vodou pomocí kropítka na domácí květiny. Je to taková nádobka s pumpičkou, do té se nalije voda, párkrát se zapumpuje a může se vesele odstrašovat. Musím říct, že na mě to působí stoprocentně, jak vidím paničku, jak zběsile pumpuje, aby dosáhla co největší ho tlaku v nádobce, raději se jí obloukem vyhnu. Takže doma mě má vcelku zmáknutého, kropítko má neustále při ruce, nosí ho všude s sebou a jak se zastaví, třeba u plotny, položí ho vedle sebe tak, abych na ně dobře viděl a tím pádem je chráněná před mými namlouvacími útoky. Horší už je to venku. Nádobka je dosti velká, do kapsy se nevejde a v ruce ji panička na vycházku nosit nechce, asi si myslí, že by jí kolemjdoucí ťukali na hlavu. My sice většinou nikoho nepotkáváme, ale i tak. Nejhorší pro paničku je propašovat mě před vycházkou k brance tak, aby si toho nevšimla naše čaučačka Iris. Iris je totiž taky teď nějaká poblázněná, jak mě vidí, ihned se na mě vrhá a já samozřejmě na ni, takže jsme téměř nezvladatelní. Panička mě teď už raději hned za dveřmi vezme do náručí a snaží se mnou co nejrychleji tajně proběhnout k brance, aby Iris nevěděla, ale ta není hloupá a vyčíhla dobu, kdy chodíme na ranní vycházku a většinou už leží u ní připravená a čeká, až se objevím. Onehdy se mnou v náručí musela panička dokonce přelézat narychlo přes plot, ani nemohla odemčít branku, protože Iris, aby se ke mně dostala, začala skákat i na ni a málem nás povalila na zem oba dva. Naše ranní vycházka vypadá tak, že na nějaké značkování kašlu, skoro do půlky kopce se marně snažím naskočit paničce na nohu a ta se mě zase marně snaží od své nohy odehnat. Pořád mě strká do vysokého sněhu, ať prý trochu zchládnu a navíc mi říká, že prý jsem úchyl. Co na to řeknete, vždyť to je přece příroda a tu neoblafnete. Teda mám já to problémy. Ale nejsem sám, na koho přišlo předčasně jaro. Jezevčík Hugo, ano, ten, který dost často zdrhne svému páníkovi, chodí po kopci a hledá případné nevěsty, je na tom asi stejně jako já. Nějak se dohmátl, že Iris má hárání a přesně na sv. Valentýna ji přišel navštívit. Panička dokonce stihla i jeho návštěvu zdokumentovat, takže pokud máte zájem, můžete se podívat, jak naše sedmiletá Iris najednou pookřála a jak se před ním naparuje. Ještě štěstí, že panička měla vše pod kontrolou a rychle zajistila, aby se nestala velká "nehoda". Jakýmsi nedopatřením byla totiž otevřená branka a Hugo se v jednu chvíli už cpal k nám do dvora. Já jsem vše sledoval s paničkou z balkónu a tiše jsem Hugovi záviděl, že se dostal k Iris tak blízko. Naštěstí ale k ničemu mezi nimi nedošlo, to by byl totiž průšvih, nevím, nevím, jestli by někdo měl zájem o čaučákojezevčí štěňátka. Taky jsem v týdnu prošel zkrášlovací procedúrou, panička mě totiž ostříhala a jsem podle ní velký frajer. No tak ať se ale potom nediví, že se Iris chová jak smyslů zbavená, když mě vidí. Já už se naštěstí pro paničku pomalu dostávám do normálu, takže se bude moci zase volně pohybovat po bytě i po venku. Ale musím uznat, užila si se mnou :-D

13. únor 2010 21:47:45

Ahoj kamarádi, nevím jak vám, mně ta letošní zima začíná už jaksi lézt krkem. Minule jsem se zmiňoval o tom, že u nás byla několikadenní obleva a už jsem se těšil, že sníh roztaje a bude jaro, ale asi jsem to nějak zakřikl. Hned druhý den totiž přituhlo a připadlo trochu sněhu – ČISTÉHO, takže to znamenalo, že už venku není špinavá břečka, ve které když se jednou proběhnu, jsem jako čuně. A tak panička doznala, že nastal čas mě konečně vykoupat. Pořád ale ještě váhala, má mě vykoupat, nemá a pak uviděla na fotce čerstvě vykoupanou Lulinku, jak se krásně leskne a krásně vypadá a to rozhodlo a už jsem byl ve vaně. Takže teď jsem banánově voňavý čisťounký frajer, otázkou zůstává, jak dlouho mi to vydrží. Nechci paničku teda strašit, ale podle předpovědi se chystá zase obleva. Opět se omlouvám kamarádům, kterým jsem včera neodepsal na vzkazíky a neposlal kostičky, měli jsme totiž zase počítač v opravně. Ale pokažený naštěstí nebyl. Minulý týden, jak se nám sesypal, opravář řekl, že je hodně zaplněný harddisk a chtělo by to dokoupit nějaký větší nebo už do počítače raději víc neukládat další data. No to se panička zhrozila, kam prý by ukládala mé nově nafocené fotky a natočená videa, a tak raději objednala ten harddisk, představte si, pětiset gigový! No to se mám na co těšit, jak ji totiž znám, nebude dlouho trvat a bude taky plný. Na pátek ráno byli páníci s opravářem domluveni, že počítač přivezou a on do něho nový harddisk ještě ten den namontuje. Jenže ráno to zase s tou cestou do města vypadalo všelijak. Na chvilku to dokonce vypadalo, že nám zase stávkuje auto. S paničkou jsme do něho nasedli a chtěli vyjet z garáže, ale jak otočila klíčem v zapalování, ozvalo se jen klapnutí naprázdno. Zkusila to ještě párkrát a pak s nadáváním, že je asi zase vybitá baterie, vylezla ven z auta. Já samozřejmě za ní, ale raději mě uvázala na vodítko, asi si nechtěla zopáknout ty sprinty z kopce, jak mě onehdy honila, když jsem chytil stopu fešné pudlice. Takže jsme vystoupili a panička honem utíkala za páníkem, že to snad už není možné, že je asi zase vybitá baterie a budeme s tím počítačem muset seběhnout pěšky, když jsme domluveni s opravářem. No pro mě za mě, mně to bylo jedno, já sice jezdím autem rád, ale vycházka taky není k zahození. Páník na rozdíl ode mě na vycházky "chodí" raději autem, tak do něho vlezl a udělal ještě poslední pokus, jestli motor náhodou nenaskočí. A věřte nebo ne, naskočil hned napoprvé. Panička hleděla s pusou dokořán, že to není možné a on si z ní dělal srandu, že má asi na auto nějaký negativní vliv, když ji nechce poslouchat. No nakonec z něho vylezlo, že si nevšimla, že páka na řazení (máme automat) nebyla při startování v poloze P, jak je to správné, ale v poloze R. Asi ještě spala nebo co, to se jí předtím nikdy nestalo. Nic neříkala, ale v duchu už si chystala pomstu na páníka za to, že si z ní dělal srandu. Věděla totiž, že jsem ještě to ráno nekakal, ale určitě se mi do chvilky bude chtít, a tak jak jsme přijeli do města, schválně strčila vodítko páníkovi do ruky a prý ať se spolu chvilku procházíme po městě, že si musí jít ještě něco zařídit. A v duchu už si představovala, jak páník po mně sbírá hovínka, to on totiž moc nerad. Nevím jak u vás, ale v našem městě se musí hovínka po pejscích uklízet a po mně uklízí vždycky panička, protože se mnou chodí většinou ona, má v kabelce vždycky nachystaný takový speciální ubrousek a pytlík. Takže páník na to sbírání zařízený není, ale že se uklízet musí, to ví moc dobře. Jinak hrozí dosti vysoká pokuta. Panička si odešla po svém a my chlapi jsme se chvilku procházeli po náměstí a co čert nechtěl, zrovna uprostřed náměstí to na mě přišlo. Čapnul jsem si a udělal pořádnou hromádku. Páník teď nevěděl, co s tím, jak to má sebrat, když u sebe neměl ani třeba jen malý útržek papírového kapesníku, prostě nic, do čeho by se takových pár středních hovínek dalo vzít. Jedině do ruky:-D Odejít od toho nechtěl, možná ani ne kvůli tomu, že by byl tak přehnaně pořádný, však to znáte, my chlapi to s úklidem moc nepřeháníme. Ale spíš kvůli tomu, že se mu nechtělo platit případnou pokutu, náměstí je totiž monitorováno. Tak si to představte, poradil si tím způsobem, že zavolal paničce na mobil, kdeže je, ať si laskavě pohne a přijde za námi, že má se mnou takový menší problém a vysvětlil jí, oč jde. No myslím, že vysvětlovat ani moc nemusel, panička to totiž očekávala, že se mi zrovna v její nepřítomnosti určitě bude chtít na velkou. Chodí mě přece každý den po ránu venčit, takže přesně ví, kdy tuto potřebu konám. Proto mě taky s páníkem schválně nechala, když se jí může smát, že neumí startovat, může i uklízet. A taky moc dobře věděla, že to udělám na nějakém "zvláštním" místě (to je totiž moje specialita čapnout si na nejméně vhodném místě, např. uprostřed chodníku). Pomsta s tím, že páník bude uklízet Jasmínkova hovínka, jí sice nakonec nevyšla na sto procent, protože je stejně nakonec dobrovolně posbírala sama, ale se svým příchodem na inkriminované místo si dala pěkně na čas. Takže páník stál se mnou asi tak pět minut uprostřed náměstí a „hlídal si“ mou hromádku:-D

7. únor 2010 10:05:18

Ahoj kamarádi. V posledních dvou dnech u nás byla teda pořádná obleva. Teplota se pohybovala několik stupňů nad nulou a od čtvrtečního večera odtálo aspoň deset centimetrů sněhu. Poznám to podle toho, že už se v něm dá normálně běhat, předtím jsem se v něm spíš tak brodil, zapadl jsem do něho skoro po krk. Panička si mne ruce, že se jí na poslední chvíli podařilo natočit na video přírodu zasypanou kvanty krásného bílého prašanu a hlavně mě, jak v něm řádím. Akce filmování zimní přírody a dovádějícího Jasmínka proběhla ve čtvrtek. Panička se na ni patřičně připravila, podobně jako páník před delší cestou nechá dobít baterii z auta, ona nechala dobít tu z videokamery. Ale nějak pozapomněla na to, že na harddisk v kameře se nedá natáčet video donekonečna, že by se měl občas natočený materiál vypálit na DVD, popř. uložit do počítače. Každopádně pokud chce natáčet video, musí být na disku místo. Ale nebudu předbíhat. Ve čtvrtek ráno mi panička na filmovací vycházku oblékla černou bundičku s kapucou a červeným límcem, prý abych byl frajer a pěkně se na sněhu vyjímal. To od ní nebyl moc dobrý tah, bundička je totiž složená ze dvou částí spojených cvočky, asi dosti nekvalitními, protože při prvním větším skoku ve sněhu se mi začaly rozepínat a bundička se začala jaksi rozpadávat. Panička mi ji co chvíli trpělivě zapínala a spravovala a tloukla se do hlavy, proč mi raději nenatáhla svetr. Ale to by nebylo to nejhorší. Mnohem více ji naštvalo to, že po chvilce filmování se jí na kameře začala ukazovat nějaká červená čísílka, což se obvykle nestávalo a nakonec se objevil nápis, že nahrávání skončilo (ono vlastně ani pořádně nezačalo), že na disku je nedostatek místa. Což o to, mně to bylo vcelku jedno, jestli budu mít na památku video, jak dělám značky do sněhu a se zabořeným břichem se v něm brodím, ale paničku to hodně rozladilo a říkala, že to je teda pech. Stála uprostřed silnice a rychle mazala nějaká videa z disku, aby mohla pokračovat v natáčení. Nakonec asi nějaké místo v kameře získala, protože asi po pěti minutách mého nedočkavého běhání kolem ní a cásání vodítkem jsme se konečně pohnuli z místa. Vyšli jsme nahoru na kopec a šli dál po silnici k „naší“ louce. Kolem cesty byly hodně vysoké závěje a já jsem myslel, že se paničce přes ně nebude chtít přelézat a půjdeme pořád jen po posolené silnici. Tím pádem mě vycházka přestávala bavit, protože jsem si spíš představoval, že poběžím po louce ve sněhu a vyzkouším, jakou mám kondičku a jestli se v něm dá sprintovat i tehdy, když mi z něho leze téměř jen hlava. Panička jakoby četla mé myšlenky, najednou zastavila a říká : „Pojď, Jasmínku, tady je ta naše cesta.“ Já jsem teda žádnou cestu neviděl ani náhodou, zmizela totiž pod silnou vrstvou sněhu, ale když to panička říká.... Poslouchat se přece musí. Přeskočil jsem závěj a ocitl se opravdu hodně hluboko ve sněhu. Byl takový lehoučký a načechraný, běhalo se v něm docela dobře, taky jsem v něm chvilku ryl čumákem jako čuník, byla to zábava jako hrom. Utíkal jsem k „mým“ borovicím, pod kterými naopak nebyl skoro žádný sníh, udělal jsem rychle značky, abych nezanedbal svou povinnost a pak jsem se zase vrhnul do té záplavy sněhu a začal v něm zase rychle běhat. Při tom řádění se mi podařilo ztratit i bundu, nějak se mi nakonec celá rozpadla a sjela ze mě do sněhu, no konečně, bez ní se mi pak totiž běželo daleko líp. Ale musím podotknout, že to teda byla pěkná makačka a troufám si říct, že v téhle situaci by se mi paničce nepodařilo zdrhnout tak, jak se mi to podařilo minulý pátek (viz. minulý zápis v deníčku). Po chvilce namáhavého běhu dokonce přiznávám, že jsem byl trošilililinku zadýchaný a byl jsem rád, že jsem se dostal na tu hnusnou posolenou silnici. Tam jsem už mohl běžet svým navyklým tempem. A včera už se mi běželo dobře všude, protože jak říkám, sněhu hodně ubylo. Ale panička zase brble, že už to není ono, že je sníh takový špinavý a mokrý a kdesi cosi. Tomu, že je špinavý, jsem jedině rád, protože se alespoň vyhnu koupání, kterým mi panička opět začala vyhrožovat. Přece nemá cenu mě koupat, když je venku takový marast a hned bych byl s prominutím jako prase. Uznejte, to by bylo zbytečné plýtvání šamponem. Panička by si přála, aby už sníh konečně roztál, ale ať raději ještě chvíli vydrží. Jestliže se totiž hodně oteplí a on všechen zmizí, hrozí mi stříhání. Tomu jsem poslední dobou taky úspěšně unikal, protože by mi byla prý v tom mraze a sněhu zima. Je mi sice jasné, že nakonec stejně neuniknu ani jednomu ani druhému , ale takové malé zdrženíčko se hodí, ne?

31. leden 2010 14:13:18

Ahoj kamarádi, tak si to představte, ve druhé polovině týdne u nás vypukly stávky. Nestávkovali ale živí tvorové, nýbrž technika. Začalo to ve středu, kdy nám „kleknul“ počítač, jak odborně prohlásila panička. Sice si prý platíme drahý antivir, ale i přesto se do počítače dostal nějaký ten červík a milý antivir nám sežral, a to kompletně. A asi si pochutnal ještě i na jiných věcech, které jsou pro hladký chod počítače důležité, protože ten se sám nějak vypnul a už se ho nepodařilo „nakopnout“, to je další odborný výraz mé paničky. Takže poputuje pěkně k opraváři. Panička byla z této nemilé události dosti rozmrzelá, ani tak jí nevadilo, že může přijít o všelijaké dokumenty a lejstra, které se týkají práce a má je v něm uložené, nejvíc byla špatná z toho, že by přišla o složku s mými fotkami, kterých je mimochodem požehnaně. No snad se podaří počítač zachránit, teda hlavně tu mou složku, jinak se mám na co těšit, pokud ji bude chtít mermomocí zase naplnit. Zatím jsme vytáhli takový starý počítač, který je sice asi desetkrát pomalejší než ten nový, ale statečně se drží a díky němu vám můžu odepisovat na vzkazíky a posílat kostičky. Ale přesto se chci omluvit těm kamarádům, kterým jsem je nestačil poslat, rychlost je opravdu „závratná“ :-/ A teď ke stávce číslo dvě. Na pátek jsme měli s páníky dlouho dopředu naplánovaný výlet spojený s návštěvou koncertu. Páník tentokrát neponechal nic náhodě a už ve čtvrtek provedl přípravu auta, která spočívala v tom, že dal nabít baterii. Prý abychom nedopadli jako minule, když jsme chvilku před odjezdem zjistili, že baterie je jaksi kaput čili totálně vybitá. Večer jsme jeli auto pro jistotu ještě projet a usínali jsme s dobrým pocitem, že tentokrát vyjedeme určitě na čas. Ale o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát. Páník měl snad nějakou předtuchu nebo co a říkal, že s autem raději zkusí vyjet ven z garáže pár hodin před odjezdem, aby měl jistotu, že je vše v pořádku. Ale v pořádku nebylo vůbec nic, motor totiž vůbec nenaskočil. Nikdo mi to nebude věřit, ale tohle se nám vůbec normálně nestává, auto jindy šlape jak hodinky, ale jakmile máme naplánovanou nějakou delší cestu a navíc naplánovaný i čas odjezdu, stává se to pomalu pravidlem. Takže abych to zkrátil. Páník rychlovkou sehnal známého opraváře, ten rychlovkou přijel, odtáhl naše autíčko na laně do opravny, tam zjistil, že jsou navlhlé, a tudíž nepoužitelné svíčky, svíčky vyměnil za nové, autíčko nám zase dovezl a světe div se, zpoždění oproti plánovanému odjezdu bylo zase klasicky jen hodinové. Ale o další menší zpožděníčko jsem se zasloužil JÁ. Auto už bylo přistavené a nachystané k odjezdu, akorát panička ještě chtěla naskládat kabele do kufru a abych jí nezavazel, posadila mě dovnitř. Udělala ale dvě zásadní chyby, sundala mi vodítko a navíc nechala pootevřené dveře. Chvilku jsem seděl na sedadle, ale pak mi to bylo nějak dlouhé a řekl jsem si, že si zajdu ještě před odjezdem označkovat stromy, protože večer budu trávit mimo domov, tudíž by byly o mé značky ochuzeny. Navíc bez vodítka jsem ještě na ulici u stromů nikdy nebyl, tohle byla premiéra a nemohl jsem si to nechat ujít.Vyběhl jsem rychle z auta a pelášil přes silnici na druhou stranu. Panička, jak viděla můj úprk, začala jančit a křičet, ať zůstanu (už mě asi viděla někde pod autem nebo nenávratně ztraceného v lese). Ale kdepak já, jaksi záhadně mi zalehlo v uších a nějak jsem neslyšel, co na mě vlastně křičí :-D A navíc jsem chytil čerstvou stopu nějaké určitě moc pěkné fenečky, a tak jsem se svými, v obýváku natrénovanými sprinty, pustil po ní směrem z kopce dolů. A panička dusala za mnou. To by nikdo nevěřil, jaké má pety, teda všechna čest. Ale na mě samozřejmě neměla. Letěla z kopce za mnou a hulákala, ať ihned zastavím a že si to se mnou vyřídí. Jo, to vím, že vyřídí, ale to by mě musela nejdřív chytit. Byl jsem pořád několik metrů před ní a na celé značkování jsem se nakonec vykašlal, ta stopa byla lákavější. Aby se neřeklo, jednu značku jsem narychlo udělal, když jsem vlastně kvůli nim vyběhl z auta. V tu chvíli, jak jsem se zastavil u stromu, panička myslela, že už má vyhráno, ale jak se ke mně přiblížila a chtěla mě lapit, rychle jsem začal zdrhat zase dolů. Byla to paráda, sníh byl načechraný a mně se moc krásně běželo, perfektně jsem si to užíval. Párkrát jsem se otočil a viděl, že panička běží za mnou, ale mé nadšení nesdílela, slyšel jsem zřetelně, jak za rychlého běhu hlasitě nadává. Po chvilce řádných sprintů, za které jsem se teda nemusel vůbec stydět, jsem konečně uviděl tu fenku, po jejíž stopě jsem se vydal. Byla to hnědá slečna středního pudla, která šla na vycházku se svou paničkou. Moje panička je zahlédla pravděpodobně taky a začala nahlas křičet: „Paní, chyťte hó!“, jako kdybych byl nějaký zloděj. Vyšilovala úplně zbytečně. Když jsem doběhl svůj cíl, tzn. tu fenku, zastavil jsem se sám a zcela dobrovolně, abych se pozdravil s tou krasavicí. Ale ani jsme se pomalu nestačili očichat a už tu byla panička, celá uřícená, zchvácená a zralá na infarkt, vzala mě potupně do náručí a nesla zpět směrem k našemu autu. Co jsem si vyslechl, se nedá snad ani publikovat a taky jsem chytil takový menší lupanec po zadku. Ale musím ji pochválit, běžela krásných asi tři sta metrů ostrým tempem a trasu uběhla, řekl bych, v rekordním čase. Zbytek výletu už proběhl v naprostém klidu a pohodě a byl jsem rád, protože si to panička po všech těch nervácích určitě zasloužila.

24. leden 2010 21:06:44

Ahoj kamarádi. Včera na večerní vycházce byla sranda s naší čaučačkou Iris. Jak jsme vyšli z branky na ulici, běžel jsem napříč přes silnici, ladně přeskočil skoro metrovou závěj a šel značkovat stromy. Já jsem na to přeskakování už zvyklý, chodím na vycházky dvakrát denně, takže to mám natrénované a nedělá mi to žádné problémy. Iris asi chtěla zamachrovat, že to nic není a umí to taky a jak tu závěj chtěla přeskočit, nějak jí to nevyšlo a zabořila se zadkem celá do sněhu, asi má těžkou zadnici či co. Takže měla ten zadek zabořený v závěji a nějak se z ní nemohla vyhrabat. Já jsem se málem udusil smíchy, ale raději jsem dělal, jako že nic nevidím, protože Iris je dosti urážlivá. Páník jí rychle přiskočil na pomoc a pomohl jí ze závěje ven, ale Iris stejně uražená byla (asi mi nějaké to uchechtnutí uklouzlo nahlas) a projevilo se to tím, že zatnula zuby a celou cestu letěla jako blázen. Zatímco jindy na ni a páníka s čekáme s paničkou na vrchu na kopci a oni se teprve plazí někde v půlce, ten den letěla jako šílená, pořád mi byla v patách a dokonce mě chvílemi chtěla i předběhnout. Ale na mě si nepřijde, já, takový sprintér. Takže vycházka se změnila v dostihy, nejvíc naříkal páník, který je sice velký sportovec, ale v oblasti posilování a ne běhu do kopce, takže funěl jako lokomotiva a celou cestu se snažil Iris taháním za vodítko dostat do klasického tempa její chůze, tj. tempo jít co noha nohu mine. Ale Iris jak se zapře, nikdo s ní nepohne. Takže vycházka byla absolvovaná neobvykle rychle, ale to bylo jedině dobře, protože mrzlo, jen to vrzlo – mínus čtrnáct stupňů bylo. Když jsem vykonával velkou potřebu, málem mi zamrzlo hovínko u zadku, takový mráz to byl! A teď se ještě musím pochlubit, že jsem se málem stal -podotýkám ZCELA NEÚMYSLNÉ a nevědomky - zlodějem. No, zlodějem snad ani ne, to je moc silné slovo, ale takovým malým zlodějíčkem. Uprostřed minulého týdne jsme se s páníky vydali do města na nákup, pomalu nám totiž díky úporným mrazům docházejí dřevěné brikety do krbových kamen, tak jsme museli doplnit zásoby. No uznejte, přece nebudu ležet na kožešině před kamny, ve kterých příjemně neplápolají plameny a která nehřejí, to by bylo trochu na hlavu postavené, ještě navíc když je venku taková zima. Já se bez mučení přiznám, že tedy chodit po městě mě vůbec nebere. Jak už jsem jednou kdysi říkal, všude se motá moc lidí, jeden se ani nemůže pořádně rozběhnout a teď jsou navíc chodníky pokryté posolenou břečkou. Ve městě jsme se rozešli, páník dostal za úkol poshánět brikety a paničky si šly po nějakých ženských nákupech, kosmetika a tak. Já jsem se přidal raději k nim, brikety jsou sice důležité, ale shánět se mi je teda nechtělo. Chodil jsem s paničkami po obchodech a nakonec jsme se zašli podívat ještě do obchodního domu, ve kterém prodávají i trhovníci. Podél celého obchodního domu jsou takové částečně kryté venkovní ochozy a nevím jak u vás, ale ti naši trhovníci mají takový zvyk, že mají hromady zboží vystavené i před svými obchůdky. Takže si to představte, šel jsem s paničkami po tom ochozu na obchodním domě, rozhlížel jsem se a najednou co nevidím! Na zemi před obchodem bylo naskládáno všelijaké zboží, květiny, vázy a jiné tretky, ale mě nejvíce zaujaly řady bot a papučí. No tolik pohromadě jsem snad ještě neviděl a už jsem se těšil, až si jednu vyberu. Mám totiž takový, jak říká panička, hloupý zvyk, že doma jak jdu po schodech nahoru do bytu, automaticky beru do zubů jakoukoli botu, co leží na meziposchodí před botníkem a odnesu si ji domů na kožešinu. Takže jsem to udělal i teď. Jak jsme procházeli kolem té haldy bot, vzal jsem za chůze namátkově jednu do zubů a šel s ní dál s tím, že si ji zanesu do auta. Paničky byly zabrané do hovoru, takže si ničeho nevšimly, až po chvilce. A co myslíte, že se stalo? Panička mi botu sebrala a honem s ní metla zpátky, položila ji do řady a modlila se, aby si nikdo ničeho nevšiml, to by prý měla pěknou ostudu. Aby se taky nezbláznila, jedna bota sem, jedna tam, vždyť jich tam byly hromady. Ale stejně ta bota stála za houby, nebylo to ono, neměla ten správný, jak bych to řekl slušně, smrádek:-) Nebyla prostě ještě nošená, jistě víte, co tím myslím:-D Panička potom celou cestu brblala, že teda už se mnou zažila hodně všelijakých věcí, ale tohle ještě ne a že prý neví, co se mnou ještě zažije. No to je jasné, že to neví, to totiž ještě nevím ani já, co vymyslím.

19. leden 2010 21:53:21

Ahoj kamarádi. V posledních dnech je u nás pořád jakési pošmourné počasí, je zataženo a buď prší, je mlha nebo padá sníh. V sobotu ráno jsem se ale probudil do krásného slunečného dne. Hned jak jsem viděl, že venku svítí sluníčko, položil jsem si otázku: „Tak co, Jasmínku, máš už fotečku na letošním sněhu zalitém slunečními paprsky? No jasně, že nemáš. Ale dnes ji mít stoprocentně budeš“. Svou paničku mám totiž už prokouknutou a bylo mi jasné, že dnes si určitě vezme na vycházku foťák. A taky že ano, šupla ho do kapsy a šli jsme. Venku bylo opravdu nádherně, bylo to takové povzbuzující, všechno krásně osvětlené, sníh se leskl a i na paničce bylo vidět, že má dobrou náladu, přizpůsobovala se totiž bez řečí mému říznému tempu. Asi se už nemohla dočkat, až ten její pejsek bude na louce plné sněhu a zalité sluncem pózovat a ona bude poskakovat kolem něho a fotit. No naplánovala si to dobře, ale znáte to. Člověk míní, foťák mění. Na zasněženou louku zalitou ranním sluncem jsme sice dorazili, dokonce jsem se po pořádném prolítání ve sněhu na chvilku zastavil, takže by se nějaká ta fotka teoreticky dala udělat, ale prakticky ne, protože jak panička zapnula foťák, ozval se hnusný (pro ni) tón oznamující, že baterie je vybitá. Určitě by s ním nejraději mrskla do sněhu, tak to měla dobře naplánované a teď tohle. Takové krásné fotky to mohly být. Ale náladu jí to nepokazilo, protože bylo opravdu nádherně a já jsem navíc věděl, že určitě vymyslí nějaký náhradní plán s focením. Vyšlapali jsme kopec ještě na další louku, tu, jak je z ní výhled na celé město. Panička se pokochala, já pořádně vylítal a vrátili jsme se domů. Nakonec plánovaná fotka opravdu byla, panička mě totiž vyfotila na dvoře, tam je sněhu taky habaděj a sluníčko svítilo ten den všude. Dokonce jsem vyfasoval i sluneční brýle, prý aby mi ten ostrý svit nedělal zle na oči. Ale mně nemusí panička nic vykládat, známe svoje lidi. Prostě fotka psíka na sněhu zalitém sluncem je sice dobrá, ale stejná fotka NAVÍC ve slunečních brýlích, no to je prostě bomba. Aspoň pro paničku. Ale musím uznat, že nějaké pochvaly od feneček a dokonce i psích kluků jsem po umístění fotky na svůj profilek nasbíral. A např. Bonnýsek od Deusky usoudil, že by to mohlo být dobré na balení psích slečen a taky ten fígl se slunečními brýlemi vyzkouší:-)) Ale nemyslete si, že jsem se nechal vyfotit jen tak lehce, zkuste nasadit hafanovi lidské brýle, aby mu nepadaly, když má úplně jiné uši! Mně taky vůbec neseděly, všelijak se nakláněly a několikrát jsem jim nenápadně pomohl tlapkou. Ale jednu, dvě fotky panička z těch asi dvaceti vyfocených vybrala. V neděli dopoledne ještě bylo krásně jasno, ale odpoledne se zase zatáhlo a večer začal padat sníh. Padal až do rána a napadlo ho teda dost a nebyl to sníh ledajaký, ale perfektní prašan. Hned jak jsem vyšel v pondělí ráno ven, věděl jsem, že vycházka bude stát za to, konečně se proběhnu v pořádném sněhu, a taky že ano. Lítal jsem jako šílený, zapadal do něho skoro až po krk, prostě jsem řádil. Panička viděla, jak jsem nadšený, a tak mě po návratu z vycházky ještě nechala chvíli blbnout na dvoře. Honila mě a u toho pořád vykřikovala :„Jasi, akce!“ a já jsem lítal jak s dynamitem u zadku, viz. video.Vždycky, jak jsem se zastavil a otočil hlavu na druhou stranu, hodila po mně sněhovou kouli a myslela, že nepoznám, že to hází ona. Dělal jsem, jako že se divím, odkud to lítá, aby měla radost, ale moc dobře jsem ji viděl, jak ty koule dělá a hází . Asi po půl hodině společného „blbnutí“ jí začala být zima, ruce měla modrofialové od výroby těch koulí, a tak mě chtěla nahnat domů. Mně ale zima vůbec nebyla, moc se mi to divočení líbilo a navíc mi nějak zalehlo v uších, takže jsem ani pořádně neslyšel, kamže to vlastně mám jít a pokaždé, když panička zakřičela, že jdeme domů, rychle jsem zaběhl za bazén. No prostě byla sranda, potom už ale jenom pro mě, paničce zase začaly odumírat prsty, tak se naštvala a šla jakože domů sama. No a to zabralo i na mě, honem jsem běžel za ní, aby mě náhodou nezapomněla na dvoře. Stejně už jsem byl obalený jak sněhulák a už mi ani skoro nešlo běhat. Sice mě musela šupnout do protivné vany, aby mi vrátila původní „nesněhovou“ podobu, ale stálo to za to. A ještě že jsem si včera zařádil, protože dnes už ten sníh stál zase za houby, odpoledne začalo jaksi mrholit a taky trochu taje a jestli to do rána zamrzne, bude to jako minulý týden, takže sníh pokrytý ledovou vrstvou na sprinty a blbnutí zcela nepoužitelný. A ještě vám musím říct nakonec takovou srandu. Teda aspoň paničce se to dnes na ranní vycházce zdálo hodně směšné, když jedna naše paní sousedka, kterou občas potkáme při venčení jejího psíka, zapomněla, jak se vlastně jmenuji. Věděla, že jako nějaké kvítko, ale nemohla si vzpomnět jaké, tak mi prostě místo Jasmínku řekla Sněženko. Ale já jsem jí to odpustil, já totiž taky celý rok žiju v domnění, že ten hafík, kterého venčí, se jmenuje Beník, ale on je to Jimmy! Ale nám hafanům je to stejně jedno, hlavně že si rozumíme, my se neoslovujeme jménem, poznáme se totiž podle čichu.

14. leden 2010 19:22:33

Ahoj kamarádi. Tak vám musím říct, že s tou mou paničkou si zažiju někdy hodně srandy. Jako tuhle. Vyběhl jsem na dvůr a panička samozřejmě v patách za mnou, protože naše čaučačka Iris má opět hárání a ona trne hrůzou, abych ji nezneuctil. Běžel jsem rychle zadem kolem domu za bazén a v klidu prováděl kontrolu terénu, mám tam vždycky hodně práce, Iris tam totiž chodí na velkou. Panička, ženská jedna otravná, se chtěla stůj co stůj dostat za mnou a zabránit tomu, abych důkladně a poctivě očichal každou hromadu, protože se jí to zdá dosti nechutné, když pak třeba přijdu za ní do postele a olizuju jí obličej a očichávám ji čumáčkem, kterým jsem před chvilkou očichával jiné „poklady“:-) Já jsem se za bazén dostal úplně v pohodě, protože jsem malej, s paničkou to bylo trochu horší, musela totiž projít takovým umělým jakoby tunelem, který vytvořily svěšené větve tisů. Máme jich na zahradě plno a v létě je to úplně v pohodě, protože jejich větve jsou vzpřímené, a tudíž nezavazí jako zrovna teď, kdy je na nich asi centimetrová vrstva ledu a navíc deseticentimetrová vrstva sněhu a visí téměř k zemi. Takže panička se ohnula, aby mohla pod nimi projít, ale nějak to neodhadla a vzpřímila se o něco dřív, než měla. Hlavou vrazila do těch svěšených větví a za krk jí hukla hromada sněhu. To jste měli slyšet jak nadávala, hlavně na mě, že kdybych pořád nelezl za ten bazén očichávat s prominutím h...a, nemusela mít teď lavinu za krkem. Raději jsem kontrolu hromádek dobrovolně přerušil a utíkal za paničkou, která se urychleně běžela domů převléct. Tím to ale neskončilo. Do večera byl sice klid, ale následující ráno mě vzbudilo paniččino skuhrání. Stěžovala si páníkovi, že se jí nějak zasekla hlava a nemůže s ní otáčet. Asi jí nějak namrznul krk od té včerejší sněhové nadílky. Já jsem se v duchu jen smál, mně to totiž vůbec nevadí, že bude „méně hybná“, aspoň si budu moct v klidu dělat své věci, aniž by mě pořád kontrolovala. Panička se nemínila smířit s tím, že má zaseknutou hlavu a dala se do domácí samoléčby. Brblala něco o tom, že si uvaří zázvor a udělá si z něj obklad a do dvou dnů bude v pořádku. Já jak jsem slyšel o vaření, hned jsem zbystřil, o zázvoru jsem sice ještě nic neslyšel, ale co kdyby to byla nějaká klobáska nebo tak něco? To bych nemohl dopustit, aby si z takové dobroty panička dělala obklady. Jak ale začala vysypávat do vařící vody jakýsi žlutý prášek, který vůbec nebyl cítit masem, můj zájem rychle opadl a šel jsem si po svých. Panička si asi tak hodinu chodila se zázvorovým krunýřem kolem krku a večer její léčba pokračovala tím, že se páník nabídl s masáží krku. Byl jsem ve střehu, protože víc než na masáž to vypadalo, jako kdyby jí chtěl utrhnout hlavu, ale nezasahoval jsem, abych ji zachránil. Určitě bych se se zlou potázal jako minule, když jsem ji bránil, jak jí zaskočilo a páník ji mlátil do zad. Oni ti moji páníci mají občas takové podivné nápady, už jsem si ale zvykl. Domácí léčba každopádně zabrala, dokonce ne za dva dny, ale hned druhý den. Panička byla po ránu opět ve své formě s hlavou schopnou otáčet na všechny světové strany. Takže jsme vyrazili na vycházku, ale nic neobvyklého se na ní nedělo, žádného kamaráda jsem nepotkal a tak jsem si říkal, že zkusím kamarádit alespoň s naší čaučačkou Iris, která se povalovala na dvoře ve sněhu. Začal jsem kolem ní obíhat a naznačoval jí, že bychom se spolu mohli honit ve sněhu. Dosáhl jsem ale akorát toho, že se teda zvedla ze země, stála chvilku jak tvrdé Y a asi po půl minutě se otočila a šla pryč. No hrůza, nuda jako hrom. Znechuceně jsem se odebral domů, ale tam se vcelku taky nic zajímavého nedělo. Až večer byla taková menší akcička. Na večerní vycházku vzala panička totiž foťák, protože je celá unešená z toho, že namrzlé stromy vypadají jako ze skla. Páník, který musel mě s paničkou v průběhu celé vycházky u takovýchto stromů fotit, už byl méně nadšený. Co říkám, byl dokonce hodně naštvaný, protože byl se sousedem domluvený na sedmou večer na cvičení v jeho pidi posilovničce. Proto focení flákal, aby ho měl rychle za sebou. Panička nakonec zjistila, že polovina fotek je nepoužitelná, protože jsou to třeba jen takové tmavé fleky nebo taky bílé šmouhy, protože čočka foťáku byla pravděpodobně zamlžená. Jak jsme se blížili k našemu domu, vztekle poslala páníka, ať si jde teda cvičit a že si vyfotí u těch zamrzlých keřů mě samotného a pořádně. Byl jsem nadšením bez sebe, ostatně jako vždycky, když jí mám stát modelem. Tentokrát jsme fotili před brankou za keřem, který měl „nádherně namrzlé větve“. Že jsem byl namrzlý i já, to panička nějak nevnímala. Odvázala mě z vodítka, aby nerušilo krásu těchto mých večerních fotografií a začala fotit. A já jsem začal větřit, protože sice jsme byli schovaní za keřem, ale já mám na rozdíl od ní perfektní čich. Takže jsem moc dobře věděl, že se zespodu po silnici někdo blíží, ale panička o tom neměla ani potuchy. Seděla na bobku přede mnou a fotila a fotila, zatímco já jsem se chystal na výpad, ale nedal jsem to na sobě znát. Za chvilku jsem se dočkal. Asi tak metr od nás běžel do kopce nějaký sportovně založený pán, já jsem na nic nečekal a vyrazil po něm. Panička byla celá pomatená, co se děje, rychle po mně skočila a rafla mě za obojek, který mi nechala na krku. Naštěstí jsem se běžcovi nestačil ani zavěsit za nohavici, paniččin zásah byl bleskovější než ten můj. Pán byl taky pěkně vyjevený, asi nečekal, že večer sedí za keřem u silnice nějaká bláznivá ženská s ještě bláznivějším psem, zcela nelogicky řekl „pardon“ a rychle běžel dál. Paničku pak náhle přešla chuť na focení a v mžiku jsme byli doma v teple. Ale fotky máme:-)

9. leden 2010 19:08:55

Ahoj kamarádi, tak jsem zase o něco chytřejší. Už totiž konečně vím, co znamená spojení, že „se čerti žení‘. U nás včera proběhla asi nějaká hromadná svatba celého pekla. Od rána chumelilo a museli jsme ve Šternberku, obzvlášť na našem kopci, být moc hodní, protože jsme dostali naděleno aspoň třicet centimetrů a jako bonus pořádnou vichřici. Panička mě ráno přemlouvala, že se na nějakou vycházku v takové slotě raději vykašleme, ale já jsem se odmítal chovat jako zbabělec, který kvůli nějakému chumelení a trochu silnějšímu vánku bude sedět doma za pecí a vzdá se své každodenní vycházky. Stál jsem zatvrzele u venkovních dveří a pro větší účinnost své žádosti jsem na ně párkrát vyskočil. Panička rezignovala a začala na sebe natahovat svetry, vybavila se čepicí a přes obličej si uvázala šálu až pod oči. Na mě navlékla svetr a nepromokavou bundu. V duchu jsem si ťukal na čelo, jak jsem viděl, s jakou maškarádou půjdu na vycházku, ale nic jsem na sobě nedal znát. Na venkovních schodech, které jsou kryté (ale asi špatně), byla vrstva navátého sněhu, což mě dosti zarazilo, jinak tam totiž bývá úplné sucho. Venkovní dveře dole na schodech byly na paničku asi nějaké naštvané, protože jak je otevřela, během vteřiny se zapráskly zpátky a měl jsem štěstí, že jsem se držel raději vzadu, jinak by mi přibouchly čumítko. Na druhý pokus jsme se úspěšně dostali ven do toho hrozného nečasu. Čaučačka Iris vykukovala z boudy a jak viděla, že míříme směrem k brance, pro změnu si ťukala na čelo zase ona. Branka byla do poloviny zavátá a panička radostně hlásila, že se ven nedostaneme, že určitě nepůjde otevřít. Já jsem byl ale neústupný, tak nakonec botou sníh trochu odhrabala, protáhli jsme se malou škvírou a vyrazili směr vrchol našeho kopce. No, vyrazili, vyrazil jsem spíš já, přeběhl jsem přes cestu, ladně přeskočil závěj a hrnul se ke stromům značkovat. Panička není takový atlet jako já, takže spíš za mnou klopýtala než šla, navíc chodník jaksi zmizel pod vrstvou navátého sněhu, do kterého se za chůze hluboko bořila. Já jsem byl zpočátku hodně nadšený, mám totiž sníh strašně rád, ale ten zpropadený vítr to všechno kazil. Místo aby mi byl v zádech, foukal přímo proti mně, do očí se mi valil sněhový poprašek, takže jsem ani pořádně neviděl, kam jdu. Mé počáteční nadšení rychle vyprchalo a ta mnou vynucená vycházka mi začala být pěkně protivná. Když jsme se v poryvech větru doplahočili k hlavní silnici, panička se chtěla otočit a jít zpět, ale přece jsem nemohl připustit porážku a i kdybych měl padnout vysílením, táhl jsem ji dál. Nahoře vítr foukal ještě víc, protože silnice není ze stran ničím krytá a nakonec panička i přes mé “jakože“ protesty rázně naši vycházku ukončila a šlo se domů. Byl jsem strašně rád, že už jsem konečně v teple, ani jsem nesprintoval jako obvykle a raději jsem si u kamen hodil šlofíka. Panička odstrojovala stromek, tentokrát v naprostém klidu ode mě, protože já jsem byl tak utahaný, že mě ani nějaké řetězy a báňky moc nezajímaly. Blížil se pomalu večer, čas pravidelné venčící vycházky a já jsem přemýšlel, jak paničce naznačit, že bych teda tu svou potřebu tentokrát vykonal přeci jenom pouze na dvoře a té vycházky bych se i vzdal. Jenže přišel páník a všechno pokazil, asi mi chtěl udělat radost a začal vykřikovat: „Jasmínku, kam půjdeme?“ To říká vždycky, když se chystáme na vycházku. No byl jsem teda nadšením bez sebe, ale musel jsem dělat kdoví jak nejsem rád, nechal jsem na sebe zase nasoukat svetr a šusťákovou bundu a vyrazili jsme. Vítr byl snad ještě silnější než ráno, padaly jakési kroupy a ke všemu to ještě namrzalo, a tudíž pěkně klouzalo. Ráno byl zasypaný jen chodník, teď zmizela i silnice a poryvy větru mě párkrát málem odhodily do závěje. Panička bláznivá mě ještě fotila, abychom tu hrůzu prý měli zdokumentovanou, ale na fotkách to vůbec hrůzně nevypadalo..... No nakonec jsme to v polovině kopce vzdali a honem utíkali zpátky do tepla, paničce totiž začaly odumírat prsty na rukou a páník měl nějak podivně fialový nos, protože machroval a neuvázal si přes něj šálu jako panička. Do rána vítr sice ustal, ale čekalo nás nové překvápko, ještě horší než včera. Jak totiž přes celou noc padala ta zmrzlá voda, úplně na všem se vytvořila vrstva ledu, dokonce i na sněhu. Udělali jsme s paničkou chabý pokus o ranní venčící vycházku, ale opět jako včera jsme to brzo museli vzdát. Připadal jsem si jako kouzelník, šel jsem třeba po půl metru vysoké závěji sněhu, ale tím, že tam byla vrstva ledu, jsem se do sněhu vůbec nebořil. Ale zase jak kde. Místy, kde byl led tenčí, jsem se najednou hluboko propadl a nemohl se dostat ven, takže mě panička musela vytáhnout. Moudře usoudila, že to je dobré tak na to, abych si polámal nohy a honem jsme se vraceli zase domů, takže jsem si ani pořádně neoznačkoval stromy. Hrom aby do toho praštil, jak jsem se na ten sníh těšil, tak už se těším na jaro. Buď ať je normální slušná zima s hromadou sněhu, ale bez nějakých ledovic a vichřic, nebo ať rychle skončí.

4. leden 2010 19:14:49

Ahoj kamarádi. Dám vám jednu hádanku: „Jak poznáte, že už skončily Vánoce?“ No přece že napadlo konečně pořádně sněhu! Takže několikaletá tradice Vánoc na blátě nebyla ani letos (alespoň u nás na Olomoucku) porušena, ale já jako velký milovník sněhu jsem se ho nakonec stejně dočkal. Však to znáte, kdo si počká, ten se dočká. Sem tam nějaký ten sněhový poprašek jsem už loňskou zimu sice zažil, ale pořádná nadílka přišla teprve včera. Ráno jsem se probudil a venku bylo všude krásně bílo, tak jsem si říkal: „Jasmínku, to bude dnes po ránu parádní vycházka, proletíš se konečně v pořádné vrstvě sněhu a proženeš i paničku“, ale psík míní, panička mění. Vzbudila se totiž ráno s ukrutnou bolestí hlavy, jak říkala, a s mou ranní vycházkou to bylo pořádně nahnuté, protože bylo deset hodin a panička ležela zavrtaná v posteli a hlavu měla napácovanou mentolovou mastí. Vůně masti však nebyla dostatečně silná, aby přehlušila smrádek, který jsem vypustil paničce pod nos, aby viděla, nebo spíš cítila, že už je fakt nejvyšší čas jít vyvenčit. No nakonec na tu vycházku šla, poskakovala za mnou ve sněhu a snažila se udržet mé tempo, ale byla to taková pokažená vycházka, vůbec jsem z ní neměl radost, protože mi vadilo, že panička není v pořádku. Odpoledne si dokonce šla lehnout zase, že se trochu prospí a bude zase dobře. Jako správný přítel člověka-paničky, jsem šel zalehnout s ní a říkal jsem si, že ji budu dohlížet na to, aby ji páník s mladší paničkou třeba mluvením nebudili. Lehl jsem si vedle ní na postel a jak v obýváku někdo promluvil nebo se něco šustlo venku, ihned jsem se silným štěkotem vyrazil z postele sjednat pořádek. Páník s mladší paničkou dělali, jako kdyby se roky neviděli a zrovna ten den si museli něco říkat skoro každých pět minut. Takže jsem byl pořád v akci, tudíž toho panička moc nenaspala. Každopádně asi po třech hodinách „tvrdého nerušeného spánku“ se jí asi díky mému poctivému hlídání (nebo spíš Ibalginu) trochu ulevilo a bolest hlavy ustoupila, takže jsme jeli večer ještě na nákup. Na tom by nebylo nic zvláštního, to my tak jezdíme večer na nákupy často, podivuhodné pro mě bylo, že po tom, co páníci nakoupili a schovali nákup do kufru, najednou si za volant šla sednout mladší panička. Tak to tu ještě nebylo! Vždycky řídí páník nebo panička, ale ona ještě nikdy. Ale vzpomněl jsem si, že nedávno byla doma menší oslava toho, že mladší panička složila úspěšně řidičské zkoušky a teď pravděpodobně chtěla zkusit, co se v té autoškole vlastně naučila. Byla to taková její jezdecká premiéra. Takže jsem byl raději pořádně ve střehu a celou cestu jsem stál paničce, která se mnou seděla na zadní sedačce, na klíně a sledoval, jestli se pojede po silnici nebo do příkopy :-) Ale musím mladší paničku pochválit, sice jela celou cestu závratnou třicítkou (místy to vytáhla i na čtyřicítku), ale držela se statečně na silnici a dokonce nás v pořádku dopravila domů. Dnes ráno už se mi s hrátkami ve sněhu blýsklo na lepší časy, panička se probudila zdravá jako rybička, hlava už ji nebolela a dokonce na ranní vycházku nachystala i foťák- znamení toho, že už jí opravdu nic není. To mi sice moc nevonělo, že zase budu muset dělat všelijaké pózy, ale byl jsem rád, že je ta moje holka v pořádku. Natáhla mi fialový vlastnoručně upletený svetr a vyrazili jsme. Byla to paráda, sněhu do rána ještě připadlo a paničku jsem dnes taky nemusel šetřit, takže jsme spolu řádili ve sněhu jako blázni. Cestou mě párkrát i vyblejskla, ale pořád nebyla spokojená, a tak mě nahoře na louce, kde asi tak sto let leží zapomenuty naskládány na sobě nějaké panely, na ty panely postavila a že mě bude fotit. No to už se mi zas až tak moc nelíbilo, sníh mě zábl do tlapek a tak jsem ji nechal udělat jednu fotku, aby se neřeklo a rychle jsem seskočil dolů. Měli jste vidět, jak kulila oči, bylo to totiž dost vysoko, ale jsem nějaký sportovec, ne? Ale panička jak si usmyslí, že bude „pořádná“ fotka na zasněženém panelu, tak prostě ta fotka bude. Rafla mě a postavila na vedlejší panely, jejichž výška byla o dost větší a měla jistotu, že z těch jí neseskočím. Já jsem si v duchu říkal, že když ji teda včera bolela ta hlava, udělám jí radost a párkrát jsem se na ni pěkně podíval, aby si mě vyfotila a jak se to vydařilo, posuďte sami na mém profilku, to je totiž zrovna ta fotka z panelů. Na zpáteční cestě mě panička za to „hrozné utrpení“ při focení odměnila pořádnou honičkou ve sněhu a taky koulovačkou (samozřejmě jednostrannou) a byli jsme spokojení oba dva, ona, že má pěknou fotku se zimní tématikou a já, že jsem si pořádně zařádil ve sněhu. A tak to má být, ne? Udělat si radost navzájem:-))

1. leden 2010 19:19:56

Ahoj kámoši, tak je tady nový rok, včera jsme ho o půlnoci všichni slavnostně přivítali. A co předcházelo včerejší půlnoci? No přeci pořádná oslava Silvestra. Ale myslím, že oslavovali spíš naši páníci než my. Alespoň u nás tak tomu bylo, pro mě to byl úplně normální den. Ráno klasická vycházka, tentokrát v mlze a dešti, pak jsem pomáhal paničce chystat občerstvení na odpoledne. Pomáhal jsem tím způsobem, že jsem seděl v kuchyni u stolu a upřeně se díval na paničku a doufal, že mi dá nějakou zakázanou dobrůtku, ale byla neúprosná. Den předtím jsem totiž měl pořádný průjem, nějak mi nesedla nová konzervička a měl jsem co dělat, abych ten špryc, co mi lítal od zadku, vypustil až venku pod schody. Podařilo se, ale bylo to opravdu o chlup. Po poledni následovala speciální vycházka, šli jsme totiž zanést něco k jedněm sousedům, ke kterým se jde "bláznivou ulici", jak říká panička. Jak už jsem jednou psal, za každým plotem v zahradě pobíhá jeden či více hafanů a jak na jednom konci jeden z nich spustí, řetězovou reakcí se řev přesouvá ve směru mé chůze. Silně těm hafanům lezu na nervy. Většinou to jsou takoví malí oříšci, ale za jedním plotem jsem pěkně štval vlčáka. Ten teda byl, skoro celý černý a zuby jako vlk, řval snad ze všech nejvíc a zuby cenil tak, že se mi o tom ještě v noci zdálo. Po návratu z vycházky jsem se placatil po bytě od ničeho k ničemu, panička totiž jak je doma a nudí se, více mě sleduje a já tím pádem nemůžu dělat žádné speciální akce. Takže se nic moc nedělo, po mé večeří se opět šlo na vycházku a opět v lijáku a mlze. Večer se páníci usadili u televize a začali na rozdíl ode mě hodovat, já jsem byl po řádné večeři a navíc po tom průjmu, takže jsem neměl na nic nárok. Sice jsem si chtěl usrknout brčkem z paniččina opojného nápoje, ale jak říkám, byla ve střehu. Pustil jsem se alespoň do souboje se zakázanou plyšovou lvicí a panička mi to dokonce tolerovala, když byl ten Silvestr. Jinak jsem si taky trochu zatancoval, když mě najednou páník popadl do náruče a začal se mnou poskakovat před televizí. Ale uznejte, přece nebudu tancovat s chlapem, tak jsem mu taktním zavrčením naznačil, ať mě urychleně pustí na zem. Pak mě popadla ještě mladší panička, s tou jsem si trochu zatrsal, ale řeknu vám, není to nic pro mě. Raději jsem se vyvalil na svého plyšového medvěda a tvrdě jsem usnul. Tak tvrdě, že mě nevzbudily ani petardy, které se začaly ozývat o hodně dřív než o půlnoci. Probudil mě až křik paničky, že se blíží půlnoc, a tudíž musíme podle našeho zvyku sejít o poschodí níž za bábou a dědou na půlnoční přípitek. No ne že by se mi chtělo nějak nadvakrát vstávat, ale tradice je tradice. Tak jsem se trochu zmotal a šel. Dole jsem se probral úplně, protože u báby v obýváku spala čaučačka Iris, která se jinak velká hrdinka, ale jak slyšela ty petardy, úplně nehrdinně se cpala k bábě do bytu. No a pak páník vystřelil šampáňo, připili jsme si všichni na zdraví, no já s Iris vlastně ne, prý by nám skočila za krk opice a o to teda vůbec nestojím. Po přípitku jsme s paničkou honem utíkali zase domů, panička se totiž moc těšila na ohňostroj, ale žádný se nekonal. Teda podle rachotu se konal určitě, ale v té zatracené mlze nebylo vůbec nic vidět, takže byla hodně zklamaná. Spát jsme šli už dost po půlnoci a projevilo se to ráno tak, že jsme všichni chrněli skoro do desíti hodin a na vycházku jsme vyrazili až kolem poledne. Hodně z vás mělo strach, jak bude snášet to půlnoční petardové a ohňostrojové šílenství a jak jsem si přečetl v mnohých deníčcích, jsme pořádní hrdinové a nějakých petard se nebojíme! Třeba Lulinka se procházela během ohňostroje povenku, jakoby se nic nědělo, Filda (sice hodil pár bobků, ale jinak se držel), Toník i Verdi to taky zvládli v pohodě. Takže co dodat, Silvestr jsme přežili, zbývá jen popřát vám všem kamarádům a jejich páníkům všechno nejlepší do nového roku, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti a nám rodu zvířecího hodně vycházek, hodné a poslušné páníky, spoustu zábavných akcí a spoustu dobrých kamarádů.

31. prosinec 2009 23:15:49

A je to tadýýýýý! Máme tady nový rok 2010, přeju všem kamarádům i jejich páníkům vše nejlepší, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. U nás leje jako z konve, prší nám štěstííííí! 8-)

27. prosinec 2009 21:23:53

Ahoj kamarádi. Vánoční svátky uběhly jako voda a většina z nás si je prožila spokojeně v kruhu svých blízkých. Bohužel neměli všichni to štěstí být se svými páníky, protože trávili letošní Vánoce se svými kamarády na obláčku, jako třeba Gaštanko, Aidinka, Daisinka, Emilka, Adelka, Miunka a hodně dalších, kteří nás v průběhu roku opustili. Taky kamarád Toník měl o svátcích zdravotní problémy, takže si je on ani jeho páníci neužili tak, jak by si zasloužili. Tímto mu jistě za všechny přeju brzké uzdravení:-) Já jsem strávil svůj první Štědrý den u svých nynějších páníků a byl jsem nadmíru spokojený. Po ranní vycházce, kdy se všichni usadili u televize a sledovali pohádky, jsem se dal do průzkumu dárků naskládaných pod stromečkem, ale panička byla ve střehu a hned mě od nich hnala, prý ať si na ty shnilé brambory a uhlí počkám pěkně do večera. Tak jsem se teda usadil s nimi u televize a čekal na příchod Ježíška. Kolem půl šesté se podávala večeře a pak následovalo ještě krátké posezení u adventního věnečku, kdy jsem vůbec nezlobil, ležel jsem u stromečku a hledal alespoň na dálku podle čichu moje dárečky. V šest večer nastalo velké rozdávání. To bylo něco pro mě, běhal jsem od jednoho páníka ke druhému a kontroloval, jestli jsou jejich dárky v pořádku a zda-li jim udělaly opravdovou radost. Největší radost jsem jim ale dělal já, protože jsem po již rozdaných dárcích různě šlapal, skákal a trhal z nich papíry. Všude po zemi jich bylo plno, taky krabiček a šňůrek, prostě práce jsem měl až nad hlavu. Já jsem nakonec taky dostal spoustu dárků, žádné uhlí ani brambory, ale dobroty, tyčinky, kosti na žvýkání, hračky a taky mi panička vlastnoručně upletla, teď už můžu říct, krásný fialový svetr. Prvně jsem si myslel, že je na staré páprdy a že ho vůbec nebudu nosit, ale mí kamarádi, za kocourky Honzík, za hafany Filda a za slečny Lulinka, mě ubezpečili, že mi moc sluší, tak jsem ho teda vzal na milost a budu ho bez řečí nosit oblečený. Teda jestli zase skončí to jaro, co je venku a nastanou opět mrazy. S dárečky jsme nakonec byli všichni spokojení a po jejich rozdání jsme se vydali na večerní vycházku. Na našem kopci o jednu ulici dál stáli venku muzikanti a hráli na trumpety různé koledy, tak jsme se tam taky s páníky zastavili, bylo to moc pěkné. První vánoční svátek proběhl docela v klidu, až na takovou menší příhodu, kdy jsem se pořádně vylekal. K večeru přišel za bábou, která bydlí v našem domě v přízemí, na návštěvu její vnuk a přivedl s sebou svého hafana rotvajlera. Ten se usadil za dveřmi pod našimi schody, ale já ani panička jsme o tom neměli ani potuchy. Takže když jsme šli na večerní vycházku, jako každý den jsem seběhl dolů ze schodů a najednou se ve dveřích objevila velká černá hlava, až jsem se lekl, že je to nějaký zapomenutý čert. Honem jsem metl po schodech zpátky za paničkou, ta mě rychle vzala do náručí, ale hafana jsem naštěstí evidentně nezajímal. Asi je slušně vychovaný a ví, jak se chovat na návštěvě. V posledních dvou dnech se s návštěvami roztrhl pytel. Včera k nám zavítala shitzačka Tracy a mé pokusy nějak si ji získat a okouzlit ji opět selhaly. Nejvíce ji zajímala pískací gumová mrkev s knírem, kterou si donesla na návštěvu na hraní, asi aby se nemusela nudit s takovým sucharem jako jsem já. I když jsem si tolikrát říkal, že se na ni vykašlu, zase mi to nedalo a udělal jsem pár namlouvacích pokusů, s jakým výsledkem můžete posoudit sami, pokud zhlédnete mé video. Pobyla u nás se svými páníky asi tři hodiny, ale podržte se,
ani za ty tři hodiny se mi nepodařilo strhnout na sebe patřičnou pozornost! Akorát jednou na chvilku, když jsem se jí pokusil sebrat tu pískací mrkev. Teď jak tak přemýšlím, říkám si, jestli jsem si třeba neměl obléct ten nový fialový pulóvr. Honzík totiž říkal, že jak ho na sebe navleču, fenky se za mnou budou jen otáčet:-) Možná druhé fenky ano, ale Tracy nevím, nevím, to je asi nějaká výjimka. Ale Arčimu se minule dosti líbila, tak až bude příležitost, musím to Tracy nadhodit a snad bude mít větší úspěch u té naší dámy než já. Před chvilkou jsme se vrátili s páníky opět z návštěvy, tentokrát od našeho souseda, který si pořídil malého jorkšírka. Má jen jeden a půl měsíce, je to taková malá hrstečka, včera jsem ho už viděl za plotem. V příštím zápise do deníčku se zmíním o tom, jak návštěva a moje seznamování s Luckym, tak se to štěňátko jmenuje, dopadla. Do té doby se mějte všichni moc pěkně a kamarádi, blíží se Silvestr, bude se slavit! Takže se nachystejte na pořádnou silvestrovskou párty a příklad si můžete vzít např. z kamaráda kocoura Honzíka, který už má šampáňo zajištěné:-)

23. prosinec 2009 15:34:04

Ahoj kamarádi, tak zítra nám začínají Vánoce! Chtěl bych vám všem popřát krásné prožití Štědrého dne i ostatních svátků a hlavně hodně dárečků pod stromečkem. My máme doma stromeček nazdobený už od pondělí a přes veškeré katastrofické předpovědi mé paničky zdobení proběhlo v naprostém klidu. Až na malý incident, kdy jsem chňapl chomáč ozdobných řetězů a chtěl je zabavit pro sebe, jsem sekal latinu. Zaujal jsem pozici před kamny a sledoval, jak se paničky snaží. A že jim to holkám šlo od ruky, během půl hodiny byl stromeček nazdobený. Já jsem zatím odpočíval a šetřil si síly na další akci, která následovala vzápětí, a to je balení dárků. To bylo pro mě daleko zajímavější. Panička přinesla v koši kupu dárků, rozložila si je v obýváku po zemi a přinesla i ruličky balícího papíru, které byly slepené k sobě lepící páskou do takové jakoby pyramidy. Ta mě zajímala nejvíc. Rychle jsem ji chňapl a utíkal s ní na kožešinu, ale panička mi byla v patách a milou pyramidu mi zabavila. To od ní nebyl dobrý tah, mohla ode mě mít na nějakou chvíli pokoj při balení dárků, ale tady takhle se nedalo nic dělat, musel jsem jí jít pomáhat s balením.
Oddělila jednotlivé ruličky od sebe a vždycky rozprostřela papír na zemi, položila na něj dárek a chtěla balit. Jenže já jsem ty dárky ještě neviděl a uznejte, musel jsem si důkladně prohlédnout, co ten Ježíšek vůbec nakoupil. Lezl jsem na ty papíry, zblízka prohlížel dárky poctivě ze všech stran a sem tam jsem při tom udělal drápem nějakou tu díru do papíru. Panička ze mě byla trochu na nervy a když jsem si na jeden takový papír lehl místo dárku, začala křičet, že teda žádné dárky balit nebude a budou pod stromečkem nezabalené. To už musel zasáhnout páník, protože situace byla dosti vyhrocená a panička před nervovým zhroucením. Vzal mě do kuchyně a já jsem pochtíval zakázané dobroty, protože zrovna něco pojídal. Takže jsem dostal kousek zakázaného párečku a spokojenost byla na obou stranách, u mě i u paničky, která v klidu dobalila dárky a naskládala je pod stromeček. Pak jsem byl vpuštěn do obýváku. Hned mě zaujaly kartónové ruličky, na kterých byly původně natočeny vánoční papíry a začal jsem je snášet k sobě na kožešinu a likvidovat je. Panička už byla zase v dobré náladě, tak jednu ruličku vzala a začala do ní hučet a volat na mě, což mě tak rozhajcovalo, že jsem začal sprintovat po obýváku. Ale zapomněl jsem, že na mé obvyklé běžecké trase stojí nazdobený stromek a málem jsem ho v té rychlosti smetl. Na poslední chvíli jsem se sehnul a podběhnul pod ním, takže jsem se ho téměř ani nedotkl. Panička rychle s hučením do rulky skončila, protože asi netušila, co to ve mně vyvolá za reakci, ale já jsem se jen tak zastavit nedal. Naštěstí jsem vzal na vědomí, že přibyl další člen domácnosti, stromek, a běžeckou trasu jsem narychlo upravil a běhal ne po okruhu, ale tam a zpět po přímé čáře. Po chvilce mě to přestalo bavit a zaměřil jsem svou pozornost na dárky pod stromečkem.Rychle jsem jeden sebral,utíkal s ním k sobě na kožešinu a začal ho předčasně rozbalovat. Páník sice seděl u televize a viděl mě, ale jemu je celkem jedno, co ve svém volném čase vyvádím, tak si mě nevšímal. V klidu jsem vybalil krásnou podprsenku, ale prohlédnout jsem si ji nestačil, protože panička si mě všimla a letěla na mě. S peprným nadáváním mi ji sebrala a šla zabalit znovu a dala mi jasnou slovní výstrahu, že pokud budu zlobivý, nenajdu pod stromečkem ani jeden dárek pro mě. No to teda zase riskovat nebudu, na co bych se pak těšil, že? Takže jsem se raději stáhl na svou pozorovatelnu u kamen a sledoval stromek i dárky jen zpovzdálí. Včera mi to ale nedalo a zkoumal jsem dárky zase. Vyčmuchal jsem hodně krásně vonící balíček, pravděpodobně určený pro mě, ale panička ho bez řečí sebrala a odnesla pryč, takže příležitost aspoň do něj nakouknout nebyla. Ale na beton byl můj, jinak by ho neodnesla! Takže s mým zlobením to asi zase nebylo tak hrozné, když na mě Ježíšek nezapomněl:-) A jak jste na tom vy, kámoši? Určitě jste byli všichni hodní a proto vám přeju, abyste si krásně užili zítřejší Štědrý den, přes den nejezte maso, ať vidíte zlaté prasátko a pod stromečkem najděte hódně krásných dárečků. To všechno vám přeje kamarád Jasmínek. A samozřejmě přeju krásné a pohodové vánoční svátky i vašim páníkům, kteří se o vás tak dobře starají a mají vás rádi.

19. prosinec 2009 13:14:54

Ahoj kamarádi, teda u nás je hrozitananánská zima, už několikátý den tu řádí pořádné mrazy, ale takovou zprávou asi nikoho neohromím, zima uhodila totiž všude po celé republice. Což o to, já jsem spokojený, dokonce nám napadlo i pár centimetrů sněhu, ale moje panička se mnou nějak v posledních dnech odmítá chodit na vycházky. Prý u kamen je líp, no co na to říkáte, pecivál jeden. Ale nemyslete, že se vycházek je tak vzdám. To teda ne. Ale dá mi to velké přemlouvání a mé skoky na venkovní dveře jsou v posledních dnech hodně razantní. Včera ráno mrzlo, jen to praštělo a panička se mě snažila přemluvit, abych své potřeby vykonal na dvoře. Ale kdepak já, to není ono, jak nemůžu značkovat stromy kolem chodníku. Nakonec teda na sebe natáhla všechno, co měla po ruce, bundu s kapucí, kozajdy, rukavice, asi tři svetry a šlo se. Já jsem vesele lítal ve sněhu, značkoval o sto šest a nějaký mráz jsem měl na háku, ale panička mi začala nějak zamrzat. Jindy na mě celou cestu pokřikuje, ať tak neletím do kopce, ať zpomalím nebo naopak zrychlím, ale včera jí nějak mrazem zatuhla čelist, tak jsem měl alespoň od ní pokoj a rychlost své chůze, běhu i zastávek jsem si reguloval podle svých potřeb. Jak jsme se vrátili domů a panička zase rozmrzla, dali jsme se do uklízení. Už ji to zase drží, že prý musíme mít na Vánoce pěkně uklizeno. Já jí ten její optimismus teda hodně závidím, ona si myslí, že týden před Štědrým dnem uklidí a že jí to vydrží! Ha, ha, ha!:-D A já asi budu celý týden dělat jako co!? Nebudu nic trhat, kousat ani roznášet, no to zrovna. Ale nic jsem nenamítal a pomáhal s úklidem. Přenášel jsem prachovku k místům, která by podle mého uvážení potřebovala setřít, takže ji panička dost často nemohla vůbec najít, asi má jiné představy o tom, kde utírat prach. Taky houbička se mi zdála až moc veliká do tlapky, tak jsem ji trochu nakouskoval a zrovna jsem dělal inventuru mých věcí na kožešině, když se ozvalo bušení na dveře. To mohl být jedině páník, který si určitě zapomněl klíče. Rychle jsem ho běžel přivítat a....on nesl normálně v náručí shitzačku Tracy!!! Ano, právě tu, kterou jsem si nedávno tak neúspěšně namlouval. No to je teda gól, to jsem nečekal. Vůbec jsem nevěděl, že je u báby dole na návštěvě! Ani jsem nebyl pořádně upravený a na kožešině jsem měl nepořádek, to se teda zase moc nepředvedu. Ale pak jsem si vzpomněl na to své minulé fiasko a její arogantní chování vůči mně a říkám si, kašlu na ni, nebudu zase ze sebe dělat šaška. Páník jí hned jako správný hostitel nabídl piškot, samozřejmě z mého sáčku :-/ No mně naštěstí dal taky, to měl jediné štěstí. Honem jsem ho sebral, utíkal kousek stranou, slupnul ho a běžel zpátky za Tracy. Ta si ten svůj převalovala v puse a pak ho pustila na zem. Projevil jsem o něj ihned zájem, ale jsem kavalír, tak jsem ho tam nechal a udělal zkoušku, jestli by si Tracy tentokrát už dala říct. Udělal jsem pár svých skoků kolem ní, no co myslíte, jak jsem jí pak ještě čuchnul k její ctěné prdýlce, šla pryč, takže opět velký nezájem. Ale copak nám to holka nechala na podlaze, piškotek. No uznejte, teď už jsem ho tam nemohl nechat, to bych byl zas až moc velký kavalír. Tak jsem k němu přistoupil a Tracy si na něho najednou vzpomněla, ale pozdě. Rafnul jsem ho a metl s ním k sobě na kožešinu, kde jsem ho zchlamstnul. Páník pak Tracy nabídl jako náhradu mou megagranuli na čištění zubů, ale to jí taky nevonělo, urazila se a šla ke dveřím. Vše je zdokumentováno na videu, takže prosím, kdo má zájem, můžete se podívat a třeba si vzít ponaučení, že zbytečná váhavost není dobrá vlastnost do života. Já jsem měl sice po návštěvě, ale hodně jsem na tom vydělal, piškoty totiž obvykle přes den nedostávám. Večer mrzlo ještě víc než ráno a panička si stěžovala páníkovi, že ráno vyběhla „jen tak nalehko“ a že se musí aspoň teď večer pořádně obléct. Takže mimo všechno to, co měla navlečené na sobě ráno, si narazila skoro až na nos čepici a kolem pusy si uvázala šálu, aby jí zase nezamrzly panty a mohla mě po cestě peskovat! Na mě navlékla svetr a na něj ještě bundu, takže jsme byli jak eskymácká výprava. A dnes ráno to bylo to stejné, akorát s tím rozdílem, že mě panička chtěla ošidit o kus vycházky a nahoře na kopci to najednou otočila a že se jde domů, že je jí strašná zima. No tak to teda ne, pěkně musela udělat čelem vzad a šlo se kolem zahrádek jako vždycky. Jak už jsme se vraceli z kopce dolů, měla nějaké zamrzlé klouby či co, nějak jí ani už nešly ohýbat kolena, jak prý měla zmrzlé nohy a její chůze připomínala chůzi kosmonauta ve skafandru. A víckrát prý v té zimě se mnou nikam nejde, zápecník jeden. Uvidíme, snad si to do večera rozmyslí. A jestli se jí zase nebude chtít, budu muset přitvrdit v donucovacích prostředcích, vypustím pár jedovatých plynů a uvidíte tu rychlost, jakou na sebe bude navlékat svetry:-D

16. prosinec 2009 19:46:51

Ahoj kamarádi, na úvod vám položím otázku: Taky si připadáte v posledních dnech víc jak v pekárně a cukrárně dohromady než jako doma? Já teda ano. Začalo to v neděli odpoledne, kdy panička začala kramovat v kuchyni a vytahovat všelijaké pytlíky s moukou, cukrem, nevím co ještě, měla toho plný stolek. Nakukoval jsem zvědavě do kuchyně, co že se to vlastně děje, ale maso cítit nebylo, tak to přestalo být pro mě zajímavé. Sem tam jsem nakoukl a viděl, jak panička cosi hněte a když jsem asi po třech hodinách šel na kontrolu, spokojeně stála u válu, na kterém měla položených asi sedm šišek jakési pro mě hodně nezajímavé hmoty, prý to bylo těsto. A protože byla neděle, opět adventní, večer se už potřetí konalo „klidné“ sváteční posezení u adventního věnečku. Už jsem to zažil dvakrát, takže vím, co to obnáší pro mě, totiž velkou nudu. Proto jsem nenechal nic náhodě a vymyslel jsem si vlastní program. Ihned po zapálení třetí svíčky na věnečku a prvních tónech koledy jsem shodil ze sedačky plyšového medvěda, protože mě už přestal bavit. Je totiž můj a mám dovoleno sem tam do něho kousnout a to už není ono, když to můžu. Nenápadně jsem se přesunul do rohu sedačky, kde na opěradle leží plyšová lvice. Má hodně dlouhý ocas, který tentokrát visel dolů a byl přikrytý polštářem. „Hraní si“ s touto lvicí mám ale přísně zakázáno, je prý na ozdobu. Lehl jsem si teda jako na ten polštář, takže panička zajásala, že bude konečně ode mě klid, když jsem si tak pěkně hajnul. Já jsem měl ale své úmysly. Strčil jsem čumák pod polštář a pustil jsem se do okusování toho ozdobného ocasu, ale jaksi jsem se do toho zabral a vžil, lvici se to nějak nelíbilo a žuchla mi přímo na záda. Panička naštvaně vstala a milou lvici zastrčila za sedačku a měl jsem po zábavě. Ale ne nadlouho. Pokračoval jsem totiž v naplánovaném programu. Začal jsem hlavou jezdit po koberci a pomocí jejího drhnutí po zemi jsem si zkoušel vykouzlit všelijaké účesy. Jednou jsem měl ofinu „učesanou“ doleva, jednou doprava, přes oči, z očí pryč atd., a každý účes jsem kontroloval v zrcadle, které visí nad sedačkou. Musím říct, že panička ze mě měla obrovskou radost. Byla jako sopka před výbuchem, ale držela se statečně. Napjatou situaci se snažila zachránit mladší panička, která mi poskytla na hraní šňůrku ze své mikiny. Pěkně jsem si lehl, vzal její konec mezi zuby a tahal, ale nakonec to taky moc slavně nedopadlo, protože ta šňůrka byla navlečená v límci kolem krku a jak jsem ji tahal, druhý konec se nějak šprajcnul a panička začala křičet, že ji uškrtím. Říkal jsem si, že už raději nebudu pokoušet ještě více „něčí“ trpělivost a vyvalil se na záda k páníkovi na nohy a tam jsem vydržel ležet až do konce klidné pohodové hodinky. V pondělí hned ráno vypukly přípravy na velké pečení, jehož aktéry se staly obě dvě mé paničky. Ještě před ranní vycházkou panička zapnula troubu a jak jsme se vrátili, pustily se holky do akce. Válely těsta, až se z nich kouřilo, vykrajovaly, pekly, připalovaly :-) Seděl jsem vedle paničky, která měla na stole vál a vykrajovala různé figurky a kolečka a sledoval pozorně veškeré pohyby její ruky, takže jsem seděl a otáčel hlavu doleva, doprava a pořád dokola – Filda správně podotkl, že to bylo jak na tenise. A to bych nebyl ani já, abych nevyzkoušel, jak to těsto vlastně chutná. Jak panička dávala plech do trouby, honem jsem skočil na židli a slupnul kousek těsta z válu, ale řeknu vám, opravdu nic moc. Pečení probíhalo skoro až do večera a byl jsem moc rád, když skončilo, protože mi už šla hlava kolem. Nejen z toho neustálého otáčení za paniččinou rukou, ale i z toho, že koledy, které si pouštíme při našich adventních hodinových dýchánkách, hrály tentokrát po celý den, prý navozují vánoční atmosféru. Ale protože máme jen jedno CD s koledami, jehož přehrání trvá zhruba hodinu a pečení trvalo asi tak deset hodin, po třetím přehrání už jsem si dopředu prozpěvoval koledu, která měla teprve začít hrát a po osmém přehrání jsem se nenápadně šel dívat, odkud ten zvuk vychází, že bych tomu CD trochu pomohl zubama :-) Ale nenašel jsem ho. Večer bylo vše napečeno a já jsem si říkal, hochu, máš vyhráno, zítra už bude klid. Ale houby s octem. Od rána opět vyhrávaly mé oblíbené koledy a paničky se věnovaly těm svým výtvorům ze včerejška. Jedna je rozložila po vále, míchala všelijaké nádivky a kousky cukroví jimi slepovala a druhá je máčela v čokoládě a skládala zpět na vál. A o mně panička prohlásila, že jsem otravný a zlobivý, protože jsem pořád běhal po kuchyni mezi cukrovím, které bylo rozložené prostě všude a očichával ho, protože upečené to zas až tak špatné není, je to skoro tak dobré jako piškoty. Panička trochu vypěnila, když jsem zkoumal, jestli střapáčci (kokosové cukroví) naskládané na vále mají podobné střapce na hlavách jako já. Vál totiž trochu přečuhoval přes stůl a jak jsem se o něj opřel předníma tlapkama, měl tendenci převážit se na zem, ale panička rychle zasáhla, takže „pohroma“ se nekonala. Dnes už je cukroví uložené v krabicích a čeká na konzumaci, přeji páníkům, nejen těm svým, dobrou chuť a úspěchy při povánočním shazovaní přebytečných kil.

11. prosinec 2009 16:30:11

Ahoj kamarádi. Zima má podle kalendáře sice ještě něco přes týden čas, aby nastolila svou vládu, ale to jarní deštivé počasí by už mohlo myslím skončit, to mi dáte jistě všichni za pravdu. Hodně z vás si stěžuje, že se vrací domů z vycházek ne jako psíci , ale jako čuníci,
a taky se už v hojném počtu těšíte na sníh. Třeba takový Filda už je celý nedočkavý, ten by se proháněl ve sněhu, až by se neznal a zatím u nich prý jen prší a prší. A je mezi námi i hodně mladých hafanů a feneček, kteří sníh nepoznali ve svém životě vůbec, protože ještě nebyli na světě, třeba slečna Lulinka z Itálie. Takže pro všechny z vás, kteří máte rádi sníh a třeba jste ho nepoznali, můžete se podívat na mé video, tam je sněhu habaděj. A to je prosím natočené koncem letošního února. A pro ty, kteří se budou dívat, malé vysvětlení. Ty okamžiky, kdy jezdím čumítkem po zemi a něco pojídám, to nejsou ptačí hovínka, ale granulky. Panička v zimě totiž kupuje jeden pytel granulí pro mě a jeden pro „naše“ kosy, kteří bydlí na sousední zahradě a když je napadaná hromada sněhu, nemají co do zobáčku. Pan soused jim sice každoročně nechává pár jablek na jabloni, ale jako hlavní chod mají právě tyhle granule. A máte vidět, jaký je zájem. Sedí ukázněně v řadě na protějších stromech, každý si zaletí pro čtyři pět granulí a zase odletí. Střídají se celý den, takže panička většinou dosypává několikrát denně. Ale sem tam jim nějaká granulka vypadne ze zobáčku a já je po nich chodím poctivě dojídat, jak se říká, ani granulka nazmar. A kdybyste čirou náhodou někdy projížděli Šternberkem kolem našeho domu a viděli kosy, kteří jsou dvakrát větší než obvykle, to si pište, že ti jsou ti „naši“. Včera jsem byli s páníkama kupovat stromeček. Nejezdí do supermarketu, ale prý už několik let do nedaleké vesnice, kde je zahradnictví, sice malé, ale výběr stromečků je velký a navíc jsou výstavní, protože je majitelé sami chodí řezat do lesa a páníci navíc mají jistotu, že jsou čerstvé a vydrží minimálně do Tří králů. I když letos teda nevím, jestli ta představa není příliš přehnaná. Já se totiž na nazdobený stromeček připravuji už dost dlouho, že si s ním trochu poměřím síly a pokusím se ho položit na lopatky. A taky tuším, že si celé svátky neodpočinu, co tam bude řetězů, všelijakých ozdob a světýlek na zkoumání, případně zpracování!!! Nemyslete, už jsem dělal takový menší průzkum i mezi vámi kamarády a zdá se, že se na tuto vánoční činnost netěším zdaleka jenom já, nebojte, jména neprozradím:-X Ale jednu radu vám dám, dokud nebudou rozdané dárky, na průzkum nebo porážení stromečku se raději vykašlete, protože by potom neměly pod čím ležet a taky byste vůbec žádné nemuseli dostat, protože páníci by na vás byli naštvaní, že jste tu jejich nádheru povalili. Moje panička ale, myslím, letos neponechá nic náhodě. Minulý rok, kdy si mě dovezli jako takový pozdní vánoční dáreček 27.prosince, mohla klidně a zcela bez obav nechat stromeček jen tak, neuvázaný, protože jsem ještě nebyl řádně rozkoukaný a navíc v úplně cizím prostředí, takže stromeček zůstal zcela nedotčen. Ale letos je situace úplně jiná. Po roce mého úspěšného rozkoukávání a po svých zkušenostech s mým zájmem o umělecké zpracování vánočních řetězů dostala strach, že by stromeček mohl přijít k úrazu, kdybych ho třeba čirou náhodou srazil k zemi, až budu např. nacvičovat sprinty při svém sušení po koupeli. Nebo že třeba budu chtít poznat, jak se kouše taková vánoční ozdobná koule jako tuhle, když jsem se jednu pokoušel sundat z nazdobené větve, viz foto v galerii. Ale řekněte, kdo už jednou něco podobného nezkusil? Zrovna dnes mi jeden kamarád psal, že se mu zalíbila nějaká ozdoba na větvičce ve váze a při pokusu o její bližší průzkum letěla i s vázou, že, Fildo? :-D Doufám že se nezlobíš, že jsem to prozradil? Ale to jsem nějak odběhl. Takže panička ještě před nákupem stromečku navštívila železářství a koupila asi půl metru dlouhou skobu, kterou prý zatluče do stropu, stromeček řádně přiváže pořádně silným lanem a myslí, že má vyhráno:-) Ale nevím, nevím, jestli se jí bude chtít přilepovat sekundovým lepidlem i veškeré ostatní ozdoby a řetězy k větvičkám, to velice pochybuji. Ale možná to nebude tak hrozné, jak tady líčím a třeba všechny překvapím a během Vánoc, svátků klidu a pohody, se ze mě stane poslušný Jasmínek, kdo ví?

8. prosinec 2009 16:42:58

Ahoj kamarádi. Tak co na to říkáte? Jak, na co?! No přece na tu parádní úvodní fotku! Víte vy vůbec, co mi dalo práce prosadit si u paničky, abych se mohl pochlubit svým dílem? To bylo řečí, že mi udělala krásnou sváteční vánoční fotku a já si toho nevážím. Nakonec jsem si prosadil, že do čtvrtečního večera se teda můžu chlubit. Ale nezoufejte, pokud si můj výtvor nestačíte prohlédnout v této paničkou stanovené lhůtě, můžete nahlédnout do mé galerie, fotku umístím na první místo. A teď k tomu hlavnímu, čím se vlastně chci chlubit. Jde o podomácku vlastnozubně vyrobené upíří zuby z plácačky na mouchy, které jsou vhodné např. k vyděšení vašich nezbedných páníků, vetřelců, kteří se chtějí dostat do vašeho rajónu, různých vámi nechtěných návštěv a podobně. Myslím, že takových je nespočet, takže předpokládám, že o můj výtvor bude mezi vámi veliký zájem. Zuby můžete objednávat na mém profilu:-) Ale já osobně si myslím, že každý z vás si bude chtít vyrobit své vlastní, přece jenom z nich pak budete mít větší radost. Takže přidávám krátký návod na zhotovení. Nejdůležitější, a myslím i nejtěžší, je získat vhodnou, nejlépe krvavě červenou, plácačku na mouchy. V tomto ročním období, kdy žádné už nelétají, to bude pro mnohé z vás tvrdý oříšek, ale věřím tomu, že si poradíte. Další důležitou věcí je klid na práci, takže si vyberte místo, kde vás nebude nikdo, hlavně PÁNÍCI, rušit a pokud možno nebudete odnikud vidět, např. za křeslem. Nebo můžete využít situace, kdy váš páník vás sice vidí, ale nevnímá, protože se soustředí na úplně něco jiného, v mém případě na vánoční úklid. A pak už je to zcela jednoduché. Uchopte držátko plácačky do zubů, předními tlapkami si ho přidržujte a různě okusujte, ohýbejte a tvarujte ho tak, aby vám upíří zuby svým tvarem perfektně vyhovovaly a třeba při akci nevypadávaly ven z pusy, to byste pak byli spíš směšní než nahánějící hrůzu. Zručnému jedinci, jako třeba mně, celá výroba trvala kolem dvaceti minut. Když si myslíte, že zuby jsou hotové, nenápadně se běžte prohlédnout do zrcadla a pokud se svým dílem budete spokojeni, zbývá jen to nejlepší. Ve vhodném okamžiku se s nimi vytasit na vaše nezbedné páníky a ostatní již zmiňované objekty. A aby výsledný efekt byl dokonalý, můžete si namočit čenichy a fousy do kečupu. Tento výborný nápad je z hlavy mého velice dobrého kamaráda kocoura Honzíka, takže případné díky zasílejte jemu. A co zbývá nakonec? Popřát vám hodně úspěchů při výrobě, takže kousání zdar:-)

5. prosinec 2009 21:42:39

Milí kamarádi. S radostí všem oznamuji, že jsem to pekelné řádění přežil bez sebemenší úhony a jsem tady (doufám, že nejásám předčasně, půlnoc ještě neodbyla). I přes veškeré paniččiny černé předpovědi, že mě čert sebere do pytle, protože jsem zlobivec, se mě čert ani nedotkl a nejen to, on se u nás totiž vůbec neukázal. A nevím, kdo se ho bál víc. Nebyl jsem to totiž já, kdo jakmile se setmělo, chodil neustále kontrolovat, jestli jsou pořádně dovřená dvířka u krbových kamen, seděl u nich a sledoval, jestli se za sklem náhodou neobjeví nějaká ta čertí chlupatá palice. Je všeobecně známo, že čerti se k vám domů dostanou tak, že proletí komínem, vylezou kamny ven a stačí moment a máte jednoho takového pekelníka najednou v obýváku. Panička to taky moc dobře ví, protože celou dobu se od kamen nehnula a pořád je pečlivě sledovala. Vymlouvala se sice, že je jí zima, ale nejsem dnešní, že? Já jsem byl v naprostém klidu, vstup komínem hlídala panička a vstup brankou a dveřmi zase naše čaučačka Iris, takže pohodička. A nakonec jsem na tom ještě vydělal, protože na terase prý „zapomněl“ Mikuláš nějaký balíček dobrot pro mě. Nevím, proč by ho tam měl jako zapomínat, dal ho tam úmyslně, on totiž moc dobře ví, kdo si co zaslouží. Pro paničku tam kupodivu nezapomněl nic. A teď trochu odjinud. Jak už jsem říkal, Vánoce se kvapem blíží. Co blíží, ony už dokonce klepou na dveře. Panička proto rozhodla, že už je teda ten nejvyšší čas udělat pořádnou vánoční výzdobu bytu. Ve středu nebo ve čtvrtek, teď nevím přesně, se vypravila na naši půdu pro vánoční ozdoby. Na půdu se leze po takových krkolomných schodech, říká se tomu sice „půdní schody“, ale podle mě to má spíš víc společného se žebříkem. Proto se tam vysoukala sama, měla totiž strach, že kdyby mě táhla pod paží s sebou nahoru a já sebou mrskal jak vždycky, mohli bychom chvástnout oba dva dolů, dolámat se a tím pádem by žádná výzdoba nebyla. Já jsem byl ale jiného názoru, stůj co stůj jsem se chtěl podívat na půdu taky. Po vzoru kamaráda Verdiho jsem po hodně dlouhé době pořádně zazpíval a dělal jsem, že chci po těch hrozných schodech vylézt nahoru sám. A možná by se mi to i podařilo, já se pustím do všeho. Přední tlapky jsem měl asi tak na páté šprušli a už jsem zvedal i zadní nohu, že jako polezu za paničkou. Jak mě viděla, v mžiku byla dole a riskla to.Chňapla mě do jedné ruky, druhou se přidržovala schodů a s velkým funěním mě vynesla nahoru.Vycítil jsem nebezpečí pádu nás obou a tak jsem sebou tentokrát raději ani nemrskal. Na půdě moc místa není, ona je to spíš taková pidipůda. Já jsem se tam sice promenádoval ve vzpřímené poloze, ale panička lezla po kolenou až dozadu pro krabice a IGELITOVÉ pytle s ozdobami. Igelitové zdůrazňuji proto, že jsem specialista na trhání veškerého igelitu, ať už kabel nebo pytlů. Jak jsme všechny krabice a pytle přemístili dolů na chodbu, byl jsem v úplném transu a nevěděl, do kterého pytle se pustit dřív, bylo jich asi pět, možná i víc. A to jsem ještě nevěděl, jaké se v nich skrývají poklady. Všelijaké světelné ozdoby, třpytivé řetězy, různé dřevěné postavičky a hromada dalších věcí. Nemohl jsem to vydržet a rychle jsem se chtěl do všech těch pytlů podívat, ale ne tak, že je otevřu nahoře, jak se to má správně dělat, ale tak, že je otevřu po svém. Tudíž kdekoli na pytli udělám zubama pořádnou díru, aby jeho obsah byl pěkně vidět. Panička křičela a nevěděla honem, co má dělat rychleji, jestli tahat mi z huby řetězy nebo odnášet pytle z mého dosahu. Byla to nádhera, ale jenom pro mě. Panička mi nadávala a strašila mě čertem, tak jsem se trochu zklidnil, šel jsem si lehnout na své zelené křeslo a sledoval ji, jak stojí na stoličce a věší řetězy a ozdoby na strop. Vůbec už jsem nechtěl zlobit, ale tomu se prostě odolat nedalo. Panička přede mě na stůl totiž položila takový chumel těch řetězů, krásných fialkových se stříbrným okrajem a já jsem teda chvilku odolával, aby se neřeklo, že jsem zlobivec, ale pak jsem rychle skočil po jednom konci, který visel ze stolu a už jsem metl pryč. Chtěl jsem si vzít jen jeden, přísahám, ale řetězy byly nějaké spojené nebo co, tak jsem je shodil všechny a táhnul jich za sebou asi kilometr a s nimi ještě jakési jiné třpytivé ozdoby, které na nich byly položené. No to jste měli vidět, jak byla panička rychle ze stoličky dole a už zase hudrovala a vyhrožovala čertem, ten den už asi po sté. Ale nakonec se věc vydařila, celý byt je krásně nazdobený a sváteční. Myslel jsem, že co se týká vánoční výzdoby, už je všechno hotové. No v bytě ano, ale já prý nemám sváteční vánoční fotku na svém profilku, a to by panička teda nepřežila. Tak se rozhodla, že to musí napravit.Včera ráno vzala pilku a vydala se na dvůr, obcházela kolem zakrslé borovice a pak ufikla takovou velikou větev, skoro tak velikou, že to vypadalo, že mě chce na ni pověsit jako báňku. Spokojená se svým výběrem odtáhla větev domů a já jsem čekal, co se bude dít. Musím podotknout, že v té době jsem neměl ani potuchy, že je to MÁ větev, která bude sloužit jako vánoční kulisa na focení. Navěšela na ni řetězy, nějakou tu báňku a větev položila do výklenku vedle kamen. A pak začalo velké lákání, abych se před ni šel postavit a panička mě mohla v klidu vyfotit. No nakonec jsem se za menší úplatek nechal přemluvit, ale musela připlatit, protože jsem pracoval jako model ve ztížených podmínkách. Kamna byla totiž rozpálená a sálalo z nich teplo asi jak v tom pekle, kterým mi panička poslední dobou pořád vyhrožovala. Ale co by jeden nevydržel kvůli vánoční fotografii. Musíte přece uznat, že na takovém profilu na Hafíkách musím mít před Vánocemi NUTNĚ i vánoční foto.Teda alespoň podle mé paničky, znáte přece ženské.

1. prosinec 2009 22:22:45

Ahoj kamarádi. Vánoční svátky se nám kvapem blíží a minulou neděli mnozí z vašich páníků zapalovali první svíčku na adventních věnečcích. Ne jinak tomu bylo i u nás doma. Svátečnímu posezení u koledy a rozsvíceného věnečku předcházel takový menší výlet. Naše rodinná rada v čele se mnou rozhodla, že jeden takový adventní věneček odvezeme na hřbitov do nedalekého Prostějova, zapálíme svíčku a připravíme sváteční atmosféru i našim blízkým, kteří už tu s námi bohužel nejsou. Odjezd byl naplánovaný na třináctou hodinu a světe div se, vypadalo to, že tentokrát porušíme pravidlo „vyrazit alespoň o hodinu později než bylo v plánu“ a odjedeme v dohodnutý čas. Kolem jedné odpoledne jsme byli všichni nastoupení u garáže a čekali, až naše autíčko pod řízením páníka slavnostně vyjede z garáže vstříc pěknému výletu. Ale autíčku se moc nechtělo. Místo radostného vrnění motoru jsme slyšeli cvakání klíčem v zapalování naprázdno a motor ne a ne naskočit. No bodejť. Po chvilce se z auta vysoukal silně naštvaný páník a vykřikoval něco v tom smyslu, ať se tam panička raději ani neukazuje, protože jak minule zajela do garáže, zapomněla vypnout světla. Tudíž baterka byla úplně kaput a tím pádem nechtěl motor naskočit. Takže jsme se zase všichni přesunuli zpátky domů a spoléhali na to, že se páníkovi podaří baterii nabít. Asi po hodině jsme se dočkali a během chvilky už jsme frčeli směr Prostějov. Cesta proběhla v naprostém pořádku až na jeden předčasný sjezd z dálnice, ale bylo to jen malé zdržení, na místě jsme byli za necelou hodinu. Zapálili jsme svíčku na věnečku, chvíli jsme se ještě procházeli a já jsem dokonce viděl hrob básníka Jiřího Wolkera, protože panička se obětovala a abych nemusel sedět v autě, po celou dobu vycházky po hřbitově mě (vážím asi 9 kg) nesla v náručí, jinak bych tam nesměl. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě v Olomouci v jednom obchodním domě, kam smějí i hafani. Už jsem tam jednou byl, tak jsem se těšil, jak se zase pěkně proběhnu mezi regály. No moc jsem se nevyřádil, protože tentokrát tam bylo o dost lidí více než minule, to víte, Vánoce se blíží. Potkal jsem tam i psíka westíka, ale tomu jsem evidentně nepadl do oka. Jak mě uviděl, zastavil se a spustil hlasitý štěkot. Ale čestné pionýrské, že jsem si nic nezačínal ani jsem ho nijak neprovokoval, leda svou přítomností. Jeho páník byl z toho náhlého výbuchu svého psího miláčka dost překvapený, řekl bych dokonce, že po chvilce nepřetržitého štěkání na něho byl i vzteklý a snažil se ho odtáhnout pryč z mé blízkosti. Psík se ale jen tak nedal, zapřel se nohama do země, páník ho táhl na vodítku za sebou a protože podlaha krásně klouzala, jel jako na bruslích. Nechci to zakřiknout, ale páník s mladší paničkou mi byli něco koupit pod stromeček, protože se najednou ode mě a paničky odpojili a jak se vrátili, v košíku byla nějaká krabice, na které byl namalovaný pes. U auta šupli honem krabici do auta, abych ji jako neviděl a fičeli jsme honem domů, protože začínala být tma a taky dost hustý provoz. V našem městě jsme se zastavili ještě na náměstí, protože tam byla velká sláva- rozsvícení vánočního stromu. Bylo tam hodně stánků, hromada lidí a taky pódium, kde hráli muzikanti a nějaké děti zpívaly koledy. No bylo to sice krásné, ale běhat se tam moc nedalo. Takže nic pro mě. Ještě k tomu mě dost naštvala panička. Jak jsme se totiž prodírali davem lidí, přišla ke mně taková malá holčička a chtěla si mě pohladit. A představte si, panička jí říká, ať mě raději nehladí, že bych ji mohl kousnout do ručičky. Takový nesmysl, samozřejmě že bych té holčičce nic neudělal! Já koušu akorát páníky, a to navíc jen v předem regulérně sjednaných bitvách. Několik takových proběhlo ještě ten večer. Po návratu domů panička uvařila čaj, pustila koledy, zapálila svíčku na věnečku a všichni jsme se usadili v obýváku a užívali si tuhle sváteční pohodu. Jenže mě to bavilo jen chvilku, já jsem totiž na rozdíl od auta měl perfektně dobitou baterii a tak jsem si začal užívat pohodu po svém. Nejdřív jsem se pustil do svého megamedvěda. To ale nebylo ono, nekladl žádný odpor a ani nekvičel, když jsem ho kousal do zadku. To mladší panička, to bylo jiné kafé. Párkrát jsem ji řajvnul do ruky a hned bylo veselo. Začala pištět, z čehož jsem byl nadšený ale jenom já, druhá panička se po nás škaredě dívala a brblala, že takhle si teda pohodu nepředstavuje. Smůla, každý máme přece jiné představy,ne? Nakonec jsme se dali do boje všichni, zapojil se i páník a byla sranda veliká. Panička sice chvilku nadávala, že jestli nedám pokoj, tak dostanu na zadek, ale nakonec mým zubům neodolala ani ona a zapojila se do hry na bitvu taky. Abych jí udělal i radost a nejenom ji zlobil, během asi tří posledních koled jsem ležel poslušně vedle ní na sedačce, poslouchal písničky o Ježíškovi a Vánocích, nechal se drbat pod krkem a musím uznat, že to nebylo zas až tak špatné. Takže takto jsem prožil svou první „první adventní neděli“ u svých páníků, protože minulý rok jsem je ještě ani neznal. Ale jsem moc rád, že jsem je poznal, jsou totiž báječní a mají mě moc rádi a já je samozřejmě taky.

26. listopad 2009 16:56:44

Ahoj kamarádi. Nedá se nic dělat., ale v dnešní den musím podat oficiální stížnost na svou paničku. Ona se mi totiž na včerejší vycházce málem zakoukala do úplně cizího hafana. Ona, která má nejkrásnějšího psa na našem kopci. Já vím, že samochvála smrdí, ale pravda je prostě taková, s tím já nic nenadělám:-) Ale začnu po pořádku. Tak jak jsem si minule stěžoval, že počasí je mlhavé, ospalé a kdesi cosi, posledních pár dnů to u nás vypadá, že se neblíží svátky vánoční, ale spíš velikonoční. Počasí je výstavní, sluníčko taky nelenoší za mraky a teploty se pohybují většinou dost vysoko nad desítkou. Včerejší den byl zrovna takový, od rána svítilo sluníčko a vypadalo to, že bude krásný den. Panička pobláznila ještě mladší paničku a protože to holky měly v práci ten den volnější, rozhodly se jít se mnou na takovou speciální vycházku. Speciální byla v tom, že byla o kus delší než klasická a navíc jsme šli na takovou louku nad městem, ze které je krásný výhled po okolí. Což mě osobně bylo úplně jedno, mě spíš lákala ta louka. Panička nedala jinak, než že vezme kameru a bude mě natáčet, tentokrát konečně zepředu. Mladší panička protestovala, že ONA mě teda nepovede, že chce mít strčené ruce v kapsách, že strašně táhnu a kdesi cosi, ale nakonec jí druhá panička vrazila vodítko do ruky a šlo se. Počasí bylo jako ze žurnálu a já jsem byl taky jako ze žurnálu, krásně učesaný, běloučký, ale jenom do té doby, než jsme opustili klasickou trasu naší obvyklé vycházky a odbočili jsme na takovou jakoby lesní cestu, která nás měla zavést na již zmiňovanou louku. Sluníčko sice svítilo, ale cesta byla plná bahna, já jsem si v něm pěkně rochnil, ale spokojenost byla pouze na mé straně. Panička správně podotkla, že to teda byla pěkná blbost jít zrovna sem, že budu jako čuně. Její předpověď se pomalu začínala naplňovat a po „vyhlídkové“ louce už opravdu běhalo špinavé psí prasátko. Mé fešné papučky (takové ty bambulky) na tlapkách pod mokrým bahníčkem úplně zmizely, měl jsem urousané břicho a bradu a mokré nožky zbarvené do bahnova neúměrně tenké vůči tělu, protože srst na hřbetě od bláta nebyla a tudíž trup měl ten správný objem. A s takovýmto vymóděným frajerem se paničky vracely po lesní cestě kolem zahrad a chat domů. I na této cestě jsem trochu bahna na sebe ještě nabral, takže jak mi neustále vyčítala panička, vypadal jsem prý jak podsvinče. Proto mi přišlo hodně divné, když najednou začala vykřikovat: „Ten je nádhernej,“ a „Ten je krásnej“. V duchu jsem si říkal, že si tím čerstvým ranním vzduchem asi nějak moc překysličila mozek a trochu mluví z cesty, protože kdo mě v tu chvíli viděl, nemohl se o mně vyjádřit jako o něčem krásném, neřkuli nádherném. Když však panička ještě dodala, že je taky rozumnej, došlo mi, že to nemluví o mně, ale o tom hafanovi za plotem. V jedné zahradě totiž pobíhal takový veliký pes, nejdřív si panička myslela, že je to sibiřský husky, ale páník se s ní večer doma hádal, že je to aljašský malamut, no to už je jedno. Jedno ale není to, jak z něho byla celá unesená, hned ho začala natáčet na video a kdybych se jí nevetřel do obrazu, nakonec by to video bylo celé jenom o něm. A to se mě teda dosti dotklo a navíc, že jí to nepřipadalo trapné, tak ho přede mnou vychvalovat. Nejdřív mě táhne po cestách plných bláta, nechá ho na mě pěkně nabalit a pak vykřikuje něco o tom, že úplně CIZÍ pes je nádherný. No bodejť by nebyl, vůbec taky nebyl zmazaný od bahna, poskakoval si totiž po suché zahradě. Kdybychom naši vycházku začali z opačného konce právě u něho, mohli jsme se poměřit, kdo je pěknější. Ale takhle to byla teda pěkná nespravedlnost. A ještě jste měli vidět, jak se panička smála, když zvedl nohu a málem mě zasáhl tím svým šprycem, no hrůza. Nakonec tomu dala ještě doma korunu a jak jsem stál na schodech, špinavej až za ušima, tak mi říká :“Jasmínku, ty jsi ale krásný pejsek,“ a v hlase měla tolik ironie, až to trhalo uši. Však ať si počká, pomsta bude sladká. Zanedlouho je totiž Mikuláše a nevím, nevím, kdo bude muset recitovat čertovi básničku, aby ho nehodil do pytle. Já to teda nebudu, i když mi tím panička poslední dobou hodně vyhrožuje.

22. listopad 2009 21:33:59

Zatímco minulý víkend jsem strávil cestováním, odpočinek o tomto víkendu a v druhé části pracovního týdne jsem pojal ve zcela opačném stylu, tzv. zbůhdarmace. To je třeba ležení na kožešině u kamen, všelijaké nicnedělání a případně vymýšlení nějakých nezbedností pro potěšení paničky. Počasí k takovému stylu trávení volného času přímo vybízelo, nevím jak u ostatních kamarádů, ale u nás je už třetím dnem mlha od rána do večera, nevlídno a všude vlhko, takže nějaké běhání po dvoře nebo dokonce ležení u branky mě v žádném případě neláká. Ale protože nic se nemá přehánět, ani to lenošení, na ranní a večerní vycházky chodím. Jsem přece jenom pes a ne lenochod. Na čtvrteční večerní vycházce jsem si ale trhnul před páníkama pořádnou ostudu a má pověst bezvadného hlídacího psa, kterému neunikne ani myš, dostala povážlivou trhlinu. Na zpáteční cestě z vycházky se mi stalo to, co by se mi v žádném případě jako ostražitému psíkovi stát nemělo. Venčení jsem měl úspěšně za sebou až na asi dvě značky, ale to už byly spíš jen takové do počtu. Byli jsme už skoro u domu a protože bylo zase hodně nevlídno a mlha, dost jsem se těšil domů ke kamnům. Nadskakoval jsem si to po chodníku a přemýšlel, jestli se u kamen převalím na bok nebo na záda a nějak jsem přestal vnímat okolí. Najednou panička říká: „No Jasi, to je ale ostuda!“ Ukázalo se totiž, že je mnohem ostražitější než já a na rozdíl ode mě se rozhlíží po okolí pořád, i když už se třeba taky vidí u televize. Já jsem si jí ale v tu chvíli nevšímal, nadskakoval jsem si dál po chodníku směrem k domovu a ona zase, že je cosi ostuda. To už jsem zbystřil, ale stejně jsem si nebyl vědom nějakého ostudného chování. Ocásek ani prdýlku jsem pokakanou neměl , řádně jsem po sobě zahrábl a tlapku při značkování jsem vystřeloval přesně do pravého úhlu. Najednou mě ale praštil přes čumák nějaký cizí pach – kočka!!! Nechci se teda vymlouvat, ale určitě foukal vítr na opačnou stranu, že mi unikla taková důležitá věc. Rychle jsem udělal obrat o sto osmdesát stupňů a běžel zpátky. A tam ve tmě v listí nalevo od chodníku ležela stočená kočka, krásná rezavá, pořádně velká a taky hodně oprsklá, protože i když jsem bleskurychle zaujal bojový postoj a házel na ni hrozivé pohledy, spala dál a dělala, že tam snad ani nejsem a vůbec se neměla k tomu, aby přede mnou s hrůzou utekla. Chvilku jsem stál, nohy roztažené, připravený k útoku, ale pak jsem si vzpomněl na kamaráda kocoura Honzíka, který už párkrát při provokování jejich koček od nich chytil pár facek a raději jsem se dal na ústup, ať mi náhodou taky nějaká nepřiletí, kdyby se čirou náhodou probrala ze spaní. Nakonec jsem prý udělal hodně dobře, to mi potvrdil i Honzík, který kočičí chování zná perfektně. U paničky jsem si ale vysloužil posměch a potom mě celý večer popichovala, co jsem to za hlídače, že můžu přehlídnout kočku a když mě teda nakonec dovede až k ní, raději zdrhnu pryč. No takové posmívání jsem si nemohl nechat líbit a jak panička potom ležela u televize, pořádně jsem ji zbuchal, ať si nemyslí, že si ze mě bude utahovat. Byl to opravdu lítý souboj, ukázal jsem jí moc dobře, kdo má navrch, ale stejně si ještě před spaním neodpustila jedovatou poznámku o mých hlídacích schopnostech. V pátek si trhla ostudu zase naše čaučačka Iris, taky to trochu souviselo s vycházkou. Páník jí totiž večer slíbil, že půjde s námi na vycházku a ona měla asi takovou radost, až z toho udělala předčasně hromádku, no spíš hromadu.. Navíc na dosti nevhodném místě, jak později zjistil páník, když šel přes dvůr po tmě do sklepa pro její kšíry. Vykonala totiž svoji potřebu přímo přede dveře, kterými musel projít a on se samozřejmě trefil botou přímo do té hromady. My už jsme na něho a Iris čekali s paničkou připravení u branky a mohli jsme se potrhat smíchy, řádil jako tajfun a křičel na celý dvůr, že šlápl do h***a a jestli Iris náhodou neví, kam se chodí na záchod a tak. Asi tak půl hodiny pak jezdil botou v listí a čistil si ji, ale úplně dokonale se mu to stejně nepodařilo, a tak za sebou na vycházce nechával hodně voňavou stopu. Dnes ráno byla venku opět hustá mlha a jak jsme šli s paničkou na vycházku, říkal jsem si, že to určitě zase nepotkáme ani nohu, všichni budou raději zalezlí doma v teple. Do půlky kopce tomu taky tak bylo, všude kolem ticho, nikde nikdo. Už jsme byli skoro za polovinou kopce, já jsem se všelijak motal a otáčel a najednou jsem uviděl kousek pod námi na chodníku toho obrovského bernardýna, jak už jsem o něm jednou psal. Dělal jsem jakože nic, běžel jsem dál nahoru, ale pořád jsem se ohlížel, jestli náhodou nejde za námi. Ale kvůli mlze za chvilku nebylo nic vidět, tak jsem si říkal, je to dobré, asi šli s jeho páníkem na opačnou stranu. Ale houbelec. Udělali jsme s paničkou naše obvyklé kolečko kolem zahrádek a už jsme se pomalu vraceli po té široké silnici, když jsem bernardýna uviděl znovu a tentokrát si to šmároval přímo k nám. Ne že bych se ho bál, to ne, ale měl jsem k němu respekt, je přeci jenom asi tak pětkrát větší než já a jeden nikdy neví, jak se takový velký hafan zachová. Navíc kdyby chtěl, dal by si mě jako dezert po obědě. Panička, jak ho uviděla, nebo vlastně jeho páníka, zajásala, že si konečně s někým pokecá v té liduprázdné depresivní mlze a jak se k nám přiblížili, s pánem se pozdravila a začala klást nevhodné otázky jako např. co je to za rasu (moc dobře to ví), jestli ten pes hodně táhne a tak. Ta druhá otázka byla teda hodně nevhodná, protože jak jsme tak stáli , ten pán nebyl pomalu schopen toho hafana udržet za obojek, jak s ním cásal a chtěl běžet pryč. A to přitom ten pán nebyl žádná třasořitka. Plápolal tam jak prapor, pes byl nervózní a chtěl se jít venčit, ale panička už měla na jazyku další otázku, kolik toho vlastně takový pes sežere a pán pravděpodobně nechtěl být neslušný, tak s ní konverzoval dál. No nakonec jsem musel zakročit a začal jsem po vzoru toho bernardýna táhnout paničku, ale na opačnou stranu směrem k domovu. Celou cestu pak cosi brblala o tom, že ji nenechám ani si povykládat a že se mnou za to víckrát na žádnou vycházku nepůjde. Ale to ona jenom tak remcá, je totiž moc ráda, že ji po ránu vždycky proženu po kopci.

17. listopad 2009 20:56:02

Uplynulý víkend jsem strávil po nějaké době opět na cestách. Páníci zase jeli za kulturou na nějaký ten jejich koncert, tentokrát kousek za Brno. Já jsem jel samozřejmě taky, přece je nemůžu nechat dva dny bez dohledu. Vždycky v místě konání přespávají, aby se nemuseli v noci harcovat domů a pak se třeba podíváme po okolí a tak. Jako můj dohled jela bába s dědou, kteří mě jako vždy hlídali v hotelu, takže takový náš klasický koncertní výlet. Panička začala s přípravou na výlet už ve čtvrtek, a to tím, že mě vykoupala, zase bez jakékoliv psychické přípravy, jako onehdy se stříháním. Dopoledne najednou zavřela koupelnu, pořádně v ní zatopila, napustila vanu a šupla mě do ní. Koupání probíhalo v klidu, ale jak mi nanesla balzám, se kterým mám deset minut čekat, až pořádně zapůsobí, najednou to na mě přišlo a nedalo se nic dělat, musel jsem si trochu upšouknout. Koupelna není zas až tak velká a v momentě byl smrad jako hrom, já jsem byl dost naštvaný, protože jindy, když se mi taková věc stane, rychle zdrhám pryč na čerstvý vzduch, ale teď to jaksi nešlo. Panička se taky nějak obzvlášť nadšeně netvářila a balzám mi smyla o nějakou tu minutu dřív a rychle se mnou v osušce prchala pryč z místa činu. Inovace proběhla i v mém sušení, protože paničce nějaká paní chovatelka poradila, že mě nemá zbytečně sušit fénem, že to vysušuje srst. Takže si k mé radosti vzala její radu k srdci a fénovala mě fakt jenom chvilku a pak mě vypustila do volného prostoru. Nejdřív jsem rozbagroval postel v ložnici a pak jsem vyběhl pořádně se dosušit po bytě. Kdo mě trochu zná, dovede si to představit a já si myslím, že hodně kamarádů se rádo suší stejným způsobem jako já, tj. že lítá zběsile po prostoru, otírá se o zem nebo o cokoli pevného a lítá tak dlouho, než padne únavou a pak už se to dosuší nějak samo. V pátek jsem očekával stříhání, aby má vizáž byla dokonalá, ale páníci měli celý den velké fofry s doděláváním nějaké zakázky, tak jsem tomu naštěstí unikl. Co se dá dělat, na výlet pojedu zarostlej jak Ezauch, jak by řekla panička. V sobotu jsme se od rána chystali, mělo se vyrazit před polednem, ale u nás je normální asi tak tříhodinové zpoždění, takže jsme vyjeli kolem třetí odpoledne. Cesta mi krásně utíkala, protože jsem spal paničce na klíně, ale jenom do té doby, než jsme přijeli na určitý úsek dálnice směrem na Brno. Najednou se pohodlná jízda po dálnici změnila na jízdu po polňačce. Kdo jednou jel po brněnské dálnici, moc dobře ví, o čem mluvím. Auto co pět metrů nadskakovalo, hrkalo a já jsem s hrůzou čekal, kdy nám upadne kolo nebo se auto případně rozpadne celé, a to přitom nemáme žádnou herku. Takže bylo po spaní. Nejlíp to s mým dospáním myslela paní v navigaci, která na každé odbočce doprava hlásila „nyní odbočte vpravo“ a pořád nás z té hrozné dálnice posílala pryč. Páník je ale dubová palice a nenechal si od ní poradit, takže jsme nadskakovali skoro až do Brna a pak teprve jsme z ní sjeli dolů. Do hotelu jsme dorazili už skoro za tmy. Nejdřív jsem byl trochu pozlobit zdejší hafany, byl jsem se totiž vyvenčit a řevu bylo opravdu bohatě, v ulici za hotelem byl totiž skoro v každé zahradě za plotem pes a všichni najednou si řekli, že tomu přivandrovalci teda ukážou, jakže místní umějí hlídat. Honem jsem se vyprázdnil a těšil jsem se do hotelu na to, jak dlouhá asi bude hotelová chodba a zda bude vhodná na pořádné sprinty. Táhnul jsem paničku po schodech tak rychle, že sebou málem praštila na zem, nášlapy na schodech byly dosti vysoké a ještě navíc se schody všelijak prudce stáčely. To by bylo, aby se mi polámala a já bych musel nakonec na koncert místo ní. Z délky chodby jsem byl teda hodně zklamaný, měřila stěží deset metrů, na pořádné sprinty dosti nevhodné. Byli jsme ubytovaní zase ve dvou pokojích, bába s dědou v jednom a páníci ve druhém. Pokoje mě taky trochu zklamaly, nebyly tam ani koberce a jak jsem chodil po zemi, drápkama jsem klapal o podlahu jak nějaká ženská v lodičkách s podpatky. To se teda mí hlídači asi moc nevyspí, já totiž vždycky skoro celou dobu, co páníci řádí na koncertě, šmáruju po místnosti a zkracuju si tím čekání na ně, a tak to bylo samozřejmě i tuto noc. Ale nikdo si na mě nestěžoval, asi spali jako zabití, když byli tak vytřepaní z té cesty. Z koncertu přišli páníci hodně po půlnoci, proběhlo mé přestěhování za nimi a pak už jsem mohl klidně spát až do rána. Na snídani mě dost štval jeden chlápek, pořád pokašlával a hleděl na mě, asi si myslel, že psi nepotřebují snídat či co. Jak odcházel, rychle jsem po něm vyrazil, ale panička mě bleskem stáhla zpátky, takže k žádné akci bohužel nedošlo. Ale přišla mě pochválit ta paní, co jí hotel (no byl to spíš takový penzion) patřil, že jsem dobrý hlídač a tak. Měla pro mě velké pochopení a začala mluvit o tom, že mají doma zlobivého vlčáka, který roznáší boty, všelijaké nářadí a různé jiné věci, rozkousává je a taky nechce pouštět nikoho do baráku a představte si, panička najednou spustila, že to je úplně jak já a takové nesmysly. Raděj jsem začal trochu pod stolem otravovat, jinak by na mně nezůstala nit suchá. Zpáteční cestu vyřešil páník tak, že se pojede jinou, kratší trasou. Nacvakal ji té paní do navigace a byl hodně spokojený, protože cesta měla být o deset kilometrů kratší a navíc bez nadskakování po dálnici. Po nějaké době, kdy nás hlas navigace vodil po těch nejmenších vesničkách a nejužších cestách v republice začal být páník trochu nervózní, navíc na mnoha místech byla mlha jako mlíko, takže musel jet krokem. Nakonec kratší trasa trvala asi tak o dvě a půl hodiny déle, než ta dálniční a všichni v autě si potají poklepávali na čelo, jestli se náhodou ten páník nezbláznil, jezdit po takových kotárech. Ale domů jsme nakonec dorazili živí a zdraví, a to je přece nejdůležitější.

11. listopad 2009 20:57:02

Už několikátý den se probouzím jako dvouletý mladík, ale že bych na sobě pozoroval nějaké obzvláštní změny, to teda ne. Chuť k jídlu mám stejnou jako dřív, chuť na dělání lumpáren jakbysmet a jejich realizaci taky vůbec nezanedbávám. Takže změna veškerá žádná. Kdo četl můj narozeninový deníček, ví, že se mi podařilo nedopatřením shodit dva květináče a ty pak svou nešikovností rozbily paničce krásnou vázu. No, ani moc nerozbily, chybí jí akorát hrdlo, jinak je úplně nepoškozená, takže jsem nesměle navrhl, že by mohla klidně stát na svém původním místě, ale panička nechce ani slyšet. Takže jsem od ní dostal vlastně ještě jeden dárek, protože říkala, že mi ji věnuje. Prý ať si ji schovám pro svoje děti a vnoučata, aby viděly, jak se bouřlivě oslavovalo u jejich předka. Když už jsem u těch dárků, dostal jsem i svítící obojek. On je ale spíš zběsile blikající, to jsem zjistil hned v den mých narozenin. Panička ten večer totiž nedala jinak, než že půjdu na vycházku v tom novém obojku, aby viděla, jak vlastně funguje v praxi. A můžu vám říct, v praxi funguje tak, že když si ho dám na krk a rozsvítím, jsem jako modře blikající policejní maják. Zahlédl jsem se v zrcadle a nejdřív jsem si říkal, že to přece ta panička nemůže myslet vážně, že v tom budu trapnit po venku, ale po krátkém zamyšlení jsem přišel na to, že ten blikající zázrak není zas až tak špatný. Budu totiž budit respekt u ostatních psů, což někdy není k zahození . Na večerní vycházku jsme vyrazili skoro celá rodina, takže i páník a Iris. Na tu můj blikající obojek očividně nezabral, nechala si rychle nasadit svoje obyčejné neblikající kšíry a šli jsme. Celou cestu do kopce jsme nepotkali ani živáčka, ale zato na zpáteční cestě moje srdce zajásalo. Po chodníku proti mně totiž běžel o dost větší pes, úplně na volno bez páníka. Hned jsem si říkal, že ho zastavím a provedu kontrolu jeho známky na obojku, když už mám ten zaplej maják, ale nebyla příležitost. Pes jak uviděl můj blikající krk, rychle přeběhl na druhou stranu silnice, oči vytřeštěné a zdrhal nahoru. Nevěřícně jsem se za ním ohlídl, jak si to jako mohl dovolit mi utéct, když jsem ho chtěl legitimovat a najednou vidím, jak mete zpátky. Myslel jsem, že se v něm hnulo svědomí a dobrovolně mi chce tu známku ukázat. Ale pak mi došlo, že pár kroků za námi jde páník s patřičně funící a ve tmě hrozivě vypadající Iris. Pes asi jak zahlídl tu její velkou hlavu a mohutnou postavu, polekal se a zdrhal pryč od ní tj. zase směrem ke mně. Stoupl si chudák ke plotu na druhé straně cesty a čekal, až Iris přefuní a pak rychle běžel nahoru. Pochybuju, že tady po těch zážitcích si ještě pamatoval, kvůli které fence to vlastně zdrhnul z domu. Já jsem teda ani nevěděl, že Iris budí takovej respekt. Když je za brankou, chodí ji navštěvovat i jezevčíci a teď tady tohle. Musím se pochválit, já jsem vlastně takovej hrdina, když se jí klidně postavím tváří v tvář riskujíc, že přiletí nějaká ta ťafka. Dnes se mi naskytla příležitost dokázat paničce, že ze mě bude možná někdy v budoucnu galantní a k dámám pozorný psík, ale akce se nezdařila podle mých představ a zase se všechno otočilo proti mně. Ráno jsme se chystali na vycházku jako obvykle.Venku pršelo, co pršelo, lilo jako z konve. Říkal jsem si, zahraju si na kavalíra a nachystám jí deštník, aby si ho nakonec ještě nezapomněla a nezmokla jako minule. Deštník visel na chodbě na takovém malém věšáčku, který je ale určen spíše jen na klíče, je to takový halabala věšáček. To mi taky došlo, že je halabala, ale dost pozdě. Zatáhl jsem totiž za ten deštník, jakože ho sundám dolů a on se lump sundal i s tím halabala věšáčkem. Rána to byla pořádná, trochu jsem se polekal, chytil deštník a že s ním poběžím pryč. Táhl jsem ho za sebou a on se najednou SÁM OD SEBE rozevřel. Hleděl jsem jako blázen a byl jsem vzteklej, protože nechtěl projít dveřma, jak byl teď najednou velkej. Jaksi se tam šprajcnul a víc než deštník vypadal spíš jako lavór. V duchu jsem si říkal, že to bude zase řečí a tak jsem caploval a caploval, až se mi podařilo ho dostat z těch dveří pryč, ale to už nevypadal ani jako ten lavór, byla to spíš taková změť drátů potažená hadrem. Panička samozřejmě zase hned přiletěla a místo aby mě pochválila, jak na ni hned po ránu myslím, zase začala lamentovat a snažila se deštník vrátit do původního stavu. A k mému překvapení se jí to podařilo, je to přece jenom šikovná ženská (doufám, že si to přečte). Jeden drát ale nevydržel nápor mé síly a ulomil se, takže deštník byl nakonec trochu šišatej, ale svůj účel splnil a panička se po návratu z vycházky tentokrát nemusela ani fénovat. Zato moje bundička zklamala na celé čáře, byl jsem jak čvaňhák. Zahájil jsem sušení pomocí sprintů, ale nějak jsem si špatně vypočítal dráhu a v běhu jsem bokem zavadil o uhlák s popelem u kamen. K mému obrovskému ulehčení uhlák můj náraz ustál, jenom se trochu zatřepal, ale popel zůstal v něm. A to bylo opravdu štěstí, protože kdyby se vysypal na můj mokrý kožich, už by to nebyl krémový Jasmínek, ale čuně obalené popelem. A to by pak už neustála moje panička.

7. listopad 2009 21:16:59

Ahoj kamarádi. Kdo nevěří, ať tam běží, dnes jsou to přesně dva roky, co jsem otevřel svoje krásný hnědý očička, no to přece znamená, že jsem se narodil! Svoje první narozeniny jsem oslavil ještě u původních páníků, a proto si moje panička řekla, že vlastně tyto moje první ve svém nynějšim domově musíme jak se patří oslavit. První fáze oslav, ta pro mě nepříjemná, nastala už včera, kdy si panička vzala do hlavy, že na svém profilku na Hafíkách musím mít v tento sváteční den taky sváteční fotku. Prohrabovala se u páníka ve skříni a nadávala, proč je proti mně tak velikej, asi na mě chtěla natáhnout nějakej jeho oblek či co. Nakonec uznala, že bych byl na fotce zamotanej jak mumie a nebylo by vidět nic z mého mladického těla a oblek zavrhla, ale uvázala mi aspoň motýlka pod krk. Spokojeně si mě prohlídla, vzala foťák, posadila mě na mé zelené křeslo a já jsem se asi na deset minut stal obětí jejího fotografického řádění. Nemyslete, nefotil jsem zadarmo, měla na stolku vedle sebe kousky kuřecích řízečků a postupně mi je dávala, abych jí nezdrhnul z pozice modela. Po chvilce byla spokojená, udělala pár (asi tak padesát) fotek a začal pro ni nejdůležitější úkol, to je výběr té nejvýstižnější fotky, která by charakterizovala, že když mám teda ty dva roky, stal se ze mě rázem slušný a poslušný pejsek. Nemyslete, ten vypulírovanej paňáca s motýlkem jsem sice já, ale uvnitř jsem stejné šídlo, neposedné jako dřív, ne-li horší. S narůstajícím věkem mám totiž víc zkušeností a poznatků a taky víc rozumu, abych své lumpárničky mohl zdokonalovat.
S výběrem fotky jsem hrubě nesouhlasil, mně se moc líbila ta fotka, jak na ní koušu motýlka pod krkem, což se mi v jednu chvíli jaksi zázračně podařilo, ale pak mi panička pokazila radost a víc mi ho utáhla. Večer potom panička dělala tajemnou, zavřela se do kuchyně a pořád mě vyháněla, ale mně jako správnému bystrému psíkovi došlo, že když se budou slavit narozeniny, musím dostat zákonitě i dort. Ale dělal jsem jakože nic, že necítím i přes dveře tu nádhernou vůni kuřátka a rybičky. Ráno jsem s napětím očekával, co se bude dít, jakže se vlastně ty narozeniny slaví. Normálně jsem vstal a běžel do kuchyně, ale na chodbě mě odchytil páník, vzal mě do náruče a paničky mi začaly potřepávat tlapičkou a chtěly se se mnou pusinkovat, tak jsem každou blemtnul pořádně po celém obličeji jazykem, aby viděly, že mám z blahopřání radost. Páníka jsem očistil za uchem a tím přání blaha končilo. Nastalo předávání dárečků. Zase jsem byl posazen na svoje křeslo, panička donesla krásnej dort a pár jiných dárečků, svítící obojek, novou misku plnou dobrot a taky deku s motivem jorkšírků, což mě trochu zarazilo a i trochu urazilo, když neví, co má vlastně doma za psí rasu. Pak jsem ale přijal její omluvu, že deku se lvíčkem fakt nesehnala, ale že se snažila. No vzal jsem ji na milost, když mi připravila tak skvělej dort. Hned jsem ho ochutnal, móc dobrej ho holka udělala/foto v galerii/
Ještě jsem jí zapózoval, rychle udělala pár fotek na památku a tím byla dopolední část oslavy u konce. Po obědě jsem paničce dal za úkol, aby mým jménem poděkovala všem kamarádům na Hafíkách, Micinách i Koníčcích, co si na mě vzpomněli, a že jich bylo opravdu strašně moc. Byla z toho celá dojatá a poctivě mi každej pozdrav a přání předčítala, bylo jich tolik, že jsem z toho usnul (po probuzení si je samozřejmě všechny přečtu, mám z nich obrovskou radost). Prospal jsem se asi hodinku a pak jsem si říkal, že teď to teda roztočíme. Řekl jsem si o kousek dortu na posilnění a oslavoval po svém. Chvilku jsem s paničkou dělali bitvu, ona mě zlobila a já jsem ji za to poctivě kousal, až pištěla, taky jsem si hrál s tou novou dekou. Nejvíc mě zaujala mašlička a provázek, kterým byla převázaná. Sebral jsem pár zakázaných věcí z poliček a stolků a dali jsme s páníky i tanec u muziky, ale jen tak decentně. K večeru se panička šla převléct, že půjdeme na sváteční vycházku. Já jsem mezi tím čekal na chodbě a najednou jsem ucítil něco moc dobrého nahoře na květinovém stolku. A vím už, co to bylo. Zůstal tam totiž kousek kuřecího masa z toho mého uplácení při včerejším focení. Nemohl jsem dopustit, aby se tak drahé maso například zkazilo. Opřel jsem se o vázu s květináčem vedle stolku, na kterém stál taky květináč, a byl tam i ten inkriminovaný kousek masa. Chtěl jsem si ho podat, ale asi jsem to udělal s moc velkou razancí, protože najednou obrovskej rachot, spadl jeden květináč, druhej květináč a nakonec ta váza, na které stál. Váza se samozřejmě rozbila. Panička byla v mžiku u mě a jak viděla tu spoušť, dost se vyděsila. Ale pěkné od ní bylo to, že se hlavně zajímala, jestli jsem celej já a teprve potom ji zajímalo to ostatní. Pořád nemohla přijít na to, proč se to vlastně stalo, až když mě uviděla stát v hlíně na koberci mezi vysypanýma květináčema a střepama z vázy s kusem masa mezi zubama, došlo jí to. Ale nadávaní dnes žádné nebylo, protože víte proč? Přece proto, že střepy přinášejí štěstí a navíc mám přece narozeniny. Za to, že panička nenadávala, ochotně jsem jí ještě před tou zkázou zapózoval/foto k dispozici/

1. listopad 2009 09:35:48

Jak se tak dívám, uplynulo pěkných pár dní od mého posledního zápisu do deníčku, tak rychle sedám k počítači a musím vám podat informace o tom, co důležitého se v uplynulých dnech stalo. Minulou neděli se mi málem u televize udávila panička. Seděla, hleděla na telku a požírala u toho lentilky. Určitě všichni znáte moudro, že u jídla se nemluví, ale panička ho nezná v žádném případě. Celou dobu komentovala běžící program a u toho ládovala zmíněné lentilky. Najednou začala kašlat, vyběhla od televize sprintem podobným tomu mému a běžela na chodbu, kde se dávila dál, kašlala a kašlala.V páníkovi se probudil zdravotník-záchranář, běžel za ní a začal ji mlátit do zad. Já jsem honem běžel na chodbu taky a myslel jsem si, že je to napadení, tak jsem se do páníka pustil, štěkal jsem, skákal jsem, trhal jsem (jenom jeho tepláky). Páník mě okřikoval, ať neblázním, že chce paničce pomoct, ale to se říká, kdo ví jestli. A panička místo aby se mě zastala, kašlala na mě, a to v pravém slova smyslu. No nakonec se vykašlala (byla to zaskočená slina) a já jsem se taky vykašlal, ale na její záchranu, když o ni nestojí. Další věc je ta, že jsem zjistil, jaký je rozdíl mezi pet lahví s minerálkou a papírovou krabicí s džusem. Ten rozdíl je, že pet láhev se mi nepodařilo ještě nikdy prokousnout, zatímco krabici s džusem jsem zdolal hned na první pokus. Smůla ale, že na dosti nevhodném místě, totiž paničce na polštáři v posteli. Každý večer si dává na noční stolek pet láhev s pitím(samozřejmě nealko), ale ten den upoutala mou pozornost na nočním stolku stojící krásná barevná krabice. „Tu musíš prozkoumat, kamaráde“, říkal jsem si, když jsem ji tam po ránu zahlédl a hned jsem si ji zatáhl na polštář. Na základě mých nepodařených pokusů s prokousnutím pet lahve jsem dal do prvního kousnutí do krabice co největší energii. A světe div se, podařilo se mi ji prokousnout hned napoprvé a navíc z ní tekla taková oranžová voda, mimochodem pro mě dost kyselá. Rychle jsme nechal krabici krabicí a zdrhal, aby náhodou zase nebylo něco na mě. Naštěstí panička asi měla v noci pořádnou žízeň, a proto jsem to ani moc neschytal, vytekl jen takovej crcek. Další akce proběhla v pátek, hlavním aktérem byla panička, obětí jsem byl tentokrát já. Najednou mě k večeru bez jakékoliv mé psychické přípravy rafla, postavila na stůl, vzala mašinku a vzala mi taky pořádně míru, prdýlku mám opět vyholenou. Bylo mi to divné, dřív vždycky před stříháním dlouhou dobu vyhrožovala, že teda už musíme ostříhat a kdesi cosi, ale přípravy a vyhrožování trvaly obvykle minimálně týden. A teď taková blesková akce. Tady něco nehraje, říkal jsem si. A taky že jo. Později jsem se dozvěděl, že k nám v sobotu přijde její neteř se svou tříletou fenkou shi-tzu a panička si pravděpodobně myslela, že si ji budu namlouvat a chtěla, abych byl frajer, jak se patří. Ještě že mě nechtěla čváchat ve vaně!
Ze začátku jsem byl z té návštěvy dost otrávenej. Minule totiž, když jsem se s touto slečnou setkal, byla oprsklá jako hrom, brala mi mé věci a povalovala se mi na kožešině, prostě a jednoduše, lezla mi na nervy. Později se ale ve mně začala probouzet zvědavost, co když se třeba změnila k lepšímu a tak. V sobotu dopoledne jsem už byl trochu nervózní, měla přijít totiž se svou paničkou hned po obědě. Jak jsem uslyšel dole u báby štěkání (jako první šly na návštěvu právě k bábě do přízemí ), nebyl jsem k udržení a honem jsem ji šel dolů omrknout. Kamarádi, byl to trochu šok, na chodbě stála taková malá dáma, srst až na zem, no krasavice. Hned jsem zapomněl na to, jak mi byla protivná a začal ji obletovat. Ona ale pořád nějak nereagovala a šla si sednout do obýváku na sedačku. Já samozřejmě za ní, seděl jsem před ní a dorážel, no nakonec zdrhla do kuchyně a já jsem to prozatím vzdal. Pořád mi to ale nedalo a když se přesunula se svou paničkou na návštěvu k nám, začal jsem to na ni zkoušet znova. Panička se smála, že jsme jak vláček, kam se totiž pohnula, s čumákem u jejího zadku jsem šel v závěsu za ní, viz. video, pokud máte zájem se podívat. Byla ze mě trochu otrávená a dělala dost velké drahoty. Předvedl jsem skok na sedačku i skok dolů, ale nějak mimořádně to na ni nezapůsobilo, dělala drahoty dál. Začal jsem kolem ní poskakovat, ale ať jsem se snažil sebevíc, prostě byl obrovskej nezájem. Nakonec mé namlouvání ukončila rázně tím, že na mě dvakrát vyštěkla a nechala se v náručí mé mladší paničky odnést zase na návštěvu dolů za bábou. Tak a bylo po námluvách. Po této trapné zkušenosti vám můžu s klidným svědomím říct, že se na nějaké fenky vykašlu a buď zůstanu sólo nebo si namluvím svou zlatou paničku.

26. říjen 2009 10:01:21

Včera ráno jsem se probudil jako vždycky v obvyklou hodinu, ale tentokrát něco nehrálo. Jsem totiž zvyklý, že páník každý den před sedmou vstane a donese sobě a paničce do postele kávu a mně dva piškoty, protože kofein nesnáším. Tím pro mě začíná můj den. Včera ale byl klid po pěšině, nic se nedělo, oba páníci spali jako dudci. Skočil jsem do postele a říkal jsem si, že musím zjistit, co se to děje. Stoupl jsem si na paničku, oblemtal jí poctivě celý obličej, funěl do ucha (to ji prý hodně lechtá a většinou se vzbudí) a pak jsem se úplně zblízka díval, jestli už má konečně otevřené oči, no neměla. A páník to samé. Začal jsem být hodně otravný, skákal jsem z jednoho na druhého a snažil se je stůj co stůj vzbudit. Panička z polospánku něco zamrčela, ať prý neotravuju, že je zimní čas, tudíž si mám ještě na hodinu lehnout. No to zrovna, přitvrdil jsem otravování a nakonec jsem skočil z postele a provokativně, s velkou vervou jsem začal škrabat na dveře. Nakonec se páník přece jenom vyhrabal z postele a šel připravit ranní občerstvení. Já jsem si spokojeně lehl na jeho místo a čekal na svůj dezert. Jak se vrátil, hned jsem piškoty zblajznul a říkal jsem si, že chvilku ještě poležím v posteli a pak se jde na vychajdu, a to bez řečí. Jenže panička pro mě neměla pochopení, když jsem jí po té své chvilce opětovným škrábáním na dveře naznačoval, že už je čas jít. Ona snad chtěla tu navíc získanou hodinu proflákat povalováním v posteli, namísto aby mi protáhla mou ranní vycházku. Nakonec jsme s páníkem, který už mezi tím ládoval v kuchyni snídani, dali hlavy dohromady a přelstili paničku, aby vstala, tím způsobem, že páník na ni z kuchyně zavolal, že mi dá kousek klobásky, no to jste měli vidět ty fofry, jak rychle byla vzhůru, protože je zásadně proti „kažení mého žaludku“. Na vycházce jsme nepotkali ani nohu, ostatní kamarádi měli asi po ránu zrovna takové problémy s páníkama jako já. I když je pravda, že hafany na svých ranních pochůzkách potkávám hodně zřídka. Zbytek dopoledne proběhl v klidu, po obědě jsem byl s paničkou na zahradě, počasí bylo nádherné, přesně takové, jak se sluší a patří na konec října, žádná sněhová nadílka jako nedávno. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme se vrátili ze zahrady domů, mladší panička se právě chystala někam ven a byla oblečená celá v černém jako nějaká noční můra. Měla ještě chvilku čas, tak si se mnou začala „hrát“. Nevím, co to najednou do mě vjelo, asi mě vyhecoval ten její černý hábit, chytl jsem jakýsi amok, pustil jsem se do ní a mezi útoky na ni jsem lítal po bytě jako splašený. Panička říká, že se to slovy vyjádřit nedá, že to se musí prostě vidět. Takže pokud máte zájem vidět běsnícího lvíčka, dovolil jsem jí, aby dala k dispozici naučné video, kdybyste měli zájem se něco přiučit, třeba jak zdemolovat během chvilky obývák. Ale vašim páníkům vstup do kina zakázán, ti by určitě neměli pro nás hafíky pochopení. Jinak jsem doma zaslechl něco o tom, že prý od té doby, co si mě páníci pořídili, řádí u nás nějaká černá ruka. Začaly se prý nějak podezřele ztrácet boty (i zánovní a zachovalé), různé maličkosti jak mobil, foťák, klíče, ubylo celistvých igelitek a naopak přibylo igelitek roztrhaných, dost často u nás létají vzduchem kožešiny (dřív prý klidně ležely na zemi), nějak zázrakem se začal olupovat lak z podlahy (důsledek mých prudkých záběrů při rozbězích a následných sprintech) a taky návštěvy k nám nějak přestaly chodit (nesnáším je) atd., raději už jsem dál neposlouchal, ale výčet různých záhad byl ještě dlouhý. No kamarádi, podívejte se na mě a řekněte, myslí si snad někdo, že by to mohla být moje vina? Jasně že ne. Klidně se nebojte svobodně vyjádřit svůj názor. Já mám totiž ten dojem, že z těch všech nekalých věcí panička chce nakonec obvinit mě! Haló, zastaňte se mě někdo, prosím!

24. říjen 2009 19:47:46

Ve středu ráno opět popadla moji paničku nějaká umělecká múza a rozhodla se, že natočí podzimní vtipné video, hlavní postavou humorného natáčení jsem měl být samozřejmě já. Ale nevybrala moc vhodnou dobu, totiž mou ranní venčící vycházku. Počasí jí přálo, venku nádherně svítilo sluníčko a tak jsme vyrazili ven s kamerou. Natáčení nezačalo zrovna moc dobře, protože jak jsem paničku táhl ze schodů a ona nesledovala, kam šlape, málem z toho byl krkolomný nevtipný pád ze schodů. U branky jsem sice skákal asi metr vysoko jako vždycky, ale jak odemykala, kamera se nějak otočila, takže na videu skáču vzhůru nohama a ještě hodně rozmazaně. Už jsem se těšil na svou první značku, kde vypouštím většinu nastřádaných tekutin. Takže panička natáčela půl minuty, minutu, opravdu zábavné, ale jak pro koho, že. Nevím, co si představovala, že budu u značkování dělat stojky nebo vyhazovat bobky a dělat u toho salta, ale já jsem rozhodně nemínil nic měnit na svých zvycích, ani kvůli natáčení. Pěkně jsem jel ve vyjetých kolejích, chvilka tryskového běhu, očichat značku, udělat tu svoji a nic víc. V polovině kopce už byla panička dost znechucená, že nevyvádím nějaké vtipné lotroviny a začala natáčet aspoň okolní přírodu, barevné listí na stromech bylo opravdu nádherné, ale mě spíš zajímá listí popadané na zemi. Video bylo zatím o mém natřásajícím se zadku a zvednuté tlapce u stromu. Několikrát se pokusila mě předběhnout, abych byl aspoň na vteřinu vidět zepředu, ale já jsem se vždycky rozběhl zároveň s ní, takže zase nic. Vyšlapali jsme kopec a dostali se na širokou silnici, kde obvykle dělám dvě kolečka napříč přes silnici, to ráno se mi ale zrovna moc nechtělo, tak jsem udělal jen takové půlkolo. Ale na videu se aspoň na chvilku objevila moje hlava s vyplazeným jazykem ZEPŘEDU! A panička byla trochu spokojená. Měla totiž ještě eso v rukávu, a to jak klušu prostředkem široké silnice jako kůň a za mnou vlaje lvíčkovská hříva. Já jsem sice klusal, ale celou dobu po krajní bílé čáře a jednou jsem se zastavil, abych na ni vystrčil zadek, jak jsem tlačil hlavu pod svodidla na okraji silnice. Chtěl jsem se totiž nutně pozdravit s fenkou vlčáka, kterou jindy úplně ignoruju. Panička natáčení pomalu vzdala, zpátky z kopce už nenatáčela skoro vůbec. Bláhově jsem doufal, že ten den natáčení skončilo, lehl jsem si na kožešinu a zpracovával starej brambor. Paničce to přišlo asi zábavné, ona se jen tak nevzdává, když nebyla vtipná vycházka, bude vtipný Jasik s bramborem. Už mi začínala pomalu lézt krkem, klekla si přede mě i s kamerou a strkala mi ji přímo pod nos, aby bylo vidět, jak jsem tu bramboru už ohlodal. Koledovala si o to sama. Praštil jsem bramboru na zem a chňapl otevřený LCD displej na kameře mezi zuby tím způsobem, že byl uvězněný mezi mýma čtyřma špičákama, které trčely přes něj pevně stisknuté. Panička vřískala, ať to pustím, že mě nebude moct příště natáčet, když kameru zničím, tak jsem stiskl ještě víc a nehodlal stisk povolit. Když už něco ukořistím, tak je to prostě moje. Pak už se ten paniččin jekot nedal vydržet a navíc slíbila za výměnu piškot, tak jsem displej milostivě pustil. Položila „naštěstí pro ni“ nepoškozenou kameru na stůl, seděla, nic neříkala, až mi jí přišlo líto, tak jsem si řekl, že jí udělám radost a přeci jenom nějakou legrácku pro ni sehraju. Všiml jsem si, že u jednoho kvítka na zemi v květináči je zastrčená taková trubka omotaná mechem, tak jsem se do ní pustil s takovou vervou, že květináč jenom poskakoval, panička natáčela a dělala, že se na mě zlobí, ale přitom byla ráda, že jsem udělal konečně nějakou akci. Začal jsem škubat ještě šňůrku, kterou bylo kvítko uvázaný a tak jsem se do toho hraní vžil, že jsem se pustil i do vedlejšího kvítka. Vzal jsem do zubů trs listí a chtěl ho uškubnout, bylo by to k popukání, ale najednou bylo zle, panička začala křičet a chtěla mě od toho květináče odžduchnout, ale já jsem se zapřel zadníma nohama , párkrát jsem ji chňapl do ruky a nakonec se mi podařilo ukořistit aspoň jeden list. Tady už sranda pro paničku asi končila, protože natáčení najednou hodně rychle skončilo, ještě jsem to schytal za ten jeden urvanej list, urazil jsem se a vrátil se ke staré dobré bramboře na kožešinu. Příště se na paničku pěkně vykašlu s nějakým natáčením, když je taková.

18. říjen 2009 18:19:04

Ahoj kamarádi. Čtyři dny předčasné zimy nám skončily a vypadá to, že se vrací ten pravý podzim, dnes dokonce nějakou chvíli svítilo sluníčko. Vracím si podzimní fotku, podle své mladší paničky jsem na té zimní prý byl stejně jak sova sněžná, což mě dost urazilo. Nikoho jsem se totiž neprosil, aby mě fotil za hustého sněžení před borovicí, navíc posazeného na dosti vysoké bečce, abych se z ní bál seskočit. Stejně ten sníh na borovici nebyl vůbec vidět. Včera jsme se s páníkama vydali na koncert. Byl to takovej tří generační výlet, jela i bába s dědou, kteří mě hlídali na hotelu, zatímco oni si řádili na nějaké metalové skupině. Auto bylo dosti nacvakané, nejvíc byla naštvaná mladší panička, která měla za úkol mě hlídat, abych nelezl k volantu. Stál jsem zadníma nohama na ní a předníma na opěrce mezi předníma sedačkama a ona měla přímo před nosem mou „kakací kuličku“. Ať je ráda, že mi neunikl nějakej pšouk, to by asi neustála. Navíc v autě bylo horko jako hrom, mně tekly sliny na sedačku i paničce za krk, takže jsme byli rádi, že jsme asi po půldruhé hodině dorazili do hotelu. Poprvé v životě jsem jel ve výtahu, byla ve mně malá dušička, ale stálo to za to. Jak jsem vyběhl z výtahu, přede mnou se objevila asi 50 metrová chodba, na sprinty jako dělaná. Kožich jsem měl pořádně nasáklej, venku lilo jako z konve a já jsem se patřičně dlouho venčil. Panička mě ale držela pevně na špagátě, takže žádné sprinty se nekonaly. Byli jsme ubytovaní ve dvou pokojích. Já jsem hned po vstupu do našeho pokoje šel vyzkoušet postel, protože panička si v půlce cesty vzpomněla, že nechala doma můj pelich. Pak přišlo pro mě to nejdůležitější. Páníci vybalili řízky, každý si sedl do jednoho rohu místnosti a ládovali se, jako kdyby týden nejedli. Já jsem běhal po trase trojúhelníku od jednoho ke druhému a ke třetímu a pochtíval. Nejvíc byla lakomá panička, která poctivě dbá na mou zdravou výživu, na vrcholu trojúhelníku „páník“ jsem naopak chytl i pár kousků řízku. Po vydatné svačině následoval vydatný odpočinek v posteli a pak panička nedala jinak a že mě vyfotí na té hotelové chodbě, ať prý mám památku. Já jsem se hodně těšil, protože jsem si říkal, že mě bude chtít určitě fotit bez vodítka a já se konečně pořádně proběhnu. A taky že jo. Postavila mě doprostřed chodby, aby bylo vidět, jak je dlouhá a chystala se fotit. Já jsem na nic nečekal, zařadil rychlost a letěl směrem ke schodům. A ona za mnou, křičela, ať zastavím, no nakonec jsem poslechl, aby nebylo moc zle, ale jednu padesátku jsem dal. Ještě, že na celém patře byly ubytované jen naše dvě rodiny, nevím, nevím, kdybych to v plné rychlosti napálil do nějakého hotelového hosta. Kolem osmé jsem se přesunul na pokoj za bábou, kde jsem měl strávit první část noci. Nejdřív jsem zase prozkoumal kvalitu postele a pak jsem seděl s bábou a dědou u stolu a pochtíval pro změnu jejich řízky. Zbytek času jsem střídavě chvíli sekal dobrotu, chvíli čmuchal u dveří a vyčmuchával, kam se mi ztratili páníci a prý jsem taky trochu fňukal, ale to si bába určitě vymýšlí. Kolem půlnoci jsem se dočkal, páníci si mě konečně vyzvedli, vítal jsem je, jako bych je neviděl rok a ne čtyři hodiny. Pak se šlo konečně spát. Spaní stálo úplně za prdlačku, protože mladší panička, která je doma zvyklá spát sama ve svém pokoji, celou noc vykřikovala na páníka, ať nefuní a navíc ona sama byla nějaká nachlazená, takže frkala jako kobyla, jeden ani nemohl pořádně usnout. Dnes jsem v autě celou dobu ležel paničce na klíně a dospával včerejší skoro probdělou noc, takže zpáteční cesta mi nějak unikla a probudil jsem se až doma. Honem jsem šel na svou řádnou vycházku po kopci a utíkal domů ke kamnům, a teď je pozdní odpoledne a já ještě chrním. Co vám budu vykládat, všude dobře, doma nejlíp.

14. říjen 2009 20:27:30

Ahoj kámoši a kámošky, musím vám říct, že mě to počasí už teda pěkně štve. Celé léto když to bylo potřeba, nespadla ani kapka a teď už se asi čtvrtý den vracím domů z vycházky durch mokrej. A jak všichni víte, suším se tím způsobem, že sprintuju po celém bytě. Jak řekl můj kamarád kocour Honzík, protrénuju se snad až na olympiádu. Poslední dobou ale trénink trochu flákám, zjistil jsem totiž, že kožich se dá krásně usušit i na kožešině u krbových kamen. Panička totiž každé ráno než jdeme na vycházku, zatopí a když se vrátíme, už to pěkně fajruje. Takže vždycky proběhnu asi tak dvě kolečka po obýváku, aby se neřeklo a rychle zakotvím u kamen. Ještě že jsem paničce onehdá pomohl vyčistit roury, kamna mají tah jako hrom, sálá z nich krásné teploučko. Pomalu si přesouvám své poklady (rozkousané boty, papuče, igelity a PET lahve, ostatní věci nemůžu prozradit před paničkou) z kožešiny před televizí na kožešinu před kamna, abych zase úplně při tom povalování nezlenivěl. Panička už je z toho mého vetešnictví trochu nervózní, teď ještě když je u kamen, prý jak vyletí jiskra, mám po pokladech. Budu si ty svoje věci muset nějak zajistit proti požáru. Včera jsme se vrátili z vycházky promočení oba, já i panička, nevzala si totiž frajerka s sebou deštník, prý svítí slunko. No a v půlce vycházky se najednou zatáhlo a liják jako hrom. Byl jsem zvědavej, jestli bude sprintovat po bytě se mnou nebo jak se vlastně bude sušit, protože byla mokrá jak žába. A co myslíte, že se dělo? Převlíkla se do suchého, vlasy vysušila fénem a sprinty ani náhodou.Včera v poledne nám sklenář konečně dovezl uřezaný kulatý skla na rozbitej stolek z chodby, ten, jak na něho minulý týden spadly stahovačky. S tím stolkem jsem si taky užil ještě patálii, protože paničku aktivně napadlo, že má schované „oválné“ sklo ze starého stolku, tak že ho zatím použije místo rozbitého „kulatého“ skla. Problém byl ten, že prostě na kulatou podstavu se nemůže dát oválné sklo, protože stolek je pak hóódně nestabilní. A taky že ten náš „nově vymyšlenej“ byl. To jsem poznal hned druhej den, kdy jsem jako obvykle stál zadníma tlapkama na křesle a předníma se opřel o to hloupé náhradní sklo a zkoumal obsah věcí na stole. Asi jsem šlápl na nesprávné místo, najednou se to sklo jaksi převážilo, stolek se převrátil na stranu a všechny věci na něm s rachotem popadaly na zem. Já jsem naštěstí byl na tom křesle a jak letěl vzduchem, duchapřítomně jsem uskočil zpátky, takže jsem byl úplně bez úhony. Honem jsem utíkal pryč a dělal mrtvého brouka, protože to byl samozřejmě dost slušnej rachot a panička byla na místě činu coby dup. Myslel jsem, kdoví jak to schytám, ale vůbec mi nenadávala, nadávala chudák holka sama sobě, že ji to mělo napadnout, že se stolek s tím jejím zlepšovákem může převrátit. No on by se sám o sobě asi nepřevrátil, to já jsem mu trochu pomohl tou svou zvědavostí. Sklo hned letělo zpátky za skříň, kde odpočívalo doteď a já jsem byl do včerejška bez stolku. Dnes po ránu mě vzbudil křik mladší paničky, že venku sněží. No fakt, normálně chumelilo a chumelí s menšíma přestávkama doteď. Já mám jediné štěstí, že ten sníh hned roztává, protože fotku v prvním letošním sněhu si panička určitě ujít nenechá. Ještě minulý týden mě honila po příkopech a nutila mě, abych pózoval v listí , tak jsem si myslel, že mám aspoň na dva měsíce s focením pokoj. A teď mě počasí takhle zradí. No zatím se to vyvíjí ale spíš v můj prospěch, ke sněžení se totiž přidal déšť, takže bílá pokrývka se zatím nikde nekoná a na hory mě snad panička kvůli focení nepožene. Takže kamarádi změna. Zatímco JÁ se tady plahočím s psaním deníčku, panička přišla na to, že přeci jenom se trochu sněhu zachytilo na borovici, posadila mě rychle na bečku a výsledek vidíte sami.

10. říjen 2009 16:42:03

V polovině týdne jsme jeli s páníkama do Olomouce koupit stahovací dveře. Byli jsme v takovém velkém obchodním domě, ještě nikdy jsem tam nebyl. Panička si bláhově myslela, že mě bude nosit v náručí, protože si nebyla jistá, jestli tam můžou chodit psi. Já jsem měl ale jiný názor, když už se jednou za čas dostanu do pořádného obchodu, tak se přece nebudu nosit jako malé mimino, musím si prohlídnout pořádně všechno zboží v regálech. Takže jsem sebou paničce v náručí mrskal jako kapr na suchu a ta asi po minutě zanadávala, že se se mnou teda caplovat nebude a konečně mě postavila na nohy. Byla to paráda, placu na proběhnutí jako hrom, lidí málo, už bylo totiž kolem osmé večer, ale bohužel jsem nenašel žádné značky od kamarádů. No, asi to tak má být, říkal jsem si a raději jsem teda taky neznačkoval. Po chvilce mého promenádování po obchodě paničku zastavila úplně cizí paní a ptala se, co že jsem to za rasu a všelijaké jiné otázky a možná mě dokonce pochválila, protože panička se blaženě usmívala, chvilku se dívala na tu paní, chvilku láskyplně na mě, no vysvětlovala by do aleluja, ale páník to všechno pokazil a táhl nás pro ty stahovačky. Panička byla celá bláhová ještě v autě, takže pochvala mé psí osoby byla asi veliká. Radost jí ale vydržela jen do doby, než jsme přijeli domů. Pak udělala takovou menší hloupost, která měla o to větší následky. Opřela totiž ty dveře (úzký balík asi 2m vysoký) o zeď a šla se převléknout. No a dveře se pěkně po zdi posunovaly a posunovaly, až chvástly na skleněnej stolek, který stojí u „mého“ křesla na chodbě. No byla to rána jako hrom, sklo bylo na cimpr campr, akorát dřevěná podstava zůstala celá. Já jsem byl naštěstí v kuchyni a hypnotizoval jsem páníka u večeře, protože ten se ani nešel převléct a utíkal do kuchyně k plnému talíři. Je to můj člověk, jak nemá pravidelný přísun jídla, je z toho silně nervózní, což já taky. Z chodby se ozývaly peprné paniččiny nadávky, která pěkně místo vyvalení k televizi musela uklízet tu spoušť. Já jsem měl takové mírné trauma z leknutí a chodil asi půl hodiny s ocáskem na půl žerdi. Ráno začali páníci ty dveře montovat dohromady- byly totiž totálně rozebrané, vlastně to ani žádné dveře nebyly, pár umělohmotných desek, lišt a všelijaké šroubky a čudlíky. Dílo se moc nedařilo, protože otvor, do kterého se měly vejít, byl asi o 5cm nižší než dveře, takže se tam logicky nevešly a páníci je museli zaříznout. Já jsem si dal závazek, že budu moc hodnej a po té včerejší patálii se stolkem nebudu paničce přidělávat starosti. Ležel jsem na kožešině a sledoval páníka, jak šroubuje. Když klečel na zemi, šel jsem vždycky k němu a olizoval jsem ho za ušima a pak jsem stál těsně u něho a kontroloval, jestli šroubuje správně. Panička se tomu smála, no konečně se taky zasmála po tom včerejšku. Dveře nakonec namontovali, ale byl takový menší problém s jejich zavíráním a otvíráním, nějak se to v těch kolejničkách šprajcovalo. Panička totiž donutila páníka, aby na ně našrouboval místo čtyř koleček šest, takže následovalo repete, odšroubovat lišty, odšroubovat dvě kolečka ze dveří a pak už krásně jezdily.
Já jsem byl po celou dobu moc hodnej, akorát jsem neodolal takovému umělohmotnému držátku, které slouží jak klika. Leželo v krabičce těsně vedle mě s ostatníma čudlíkama, přímo to vyzývalo k akci. No, trochu jsem ho pokousal, ale aspoň budeme mít originální kliku s ornamentem. Musím ale říct, že mně ty dveře moc nevyhovují, protože nahradily původní korálkovej závěs, kterým se dalo krásně proběhnout a teď mám vždycky co dělat, abych rychle zabrzdil, když běžím ke vchodovým dveřím, protože ty stahovačky mi silně zavazí. No, budu si muset zvyknout, nedá se nic dělat, ale možná mi budou uhýbat samy, když do nich pořádně vrazím, protože dole přišroubované totiž nejsou.

7. říjen 2009 11:13:09

U mých páníků je doma pořád sranda. A kdo myslíte, že musí nést na svých bedrech starost o zajištění zábavy? No přece já. A že se snažím, třeba jako včera. Páníci se rozhodli, že udělají generální úklid ve sklepě a páník navíc potřeboval přestěhovat z dílny nějakej ponk do kůlny na nářadí na dvoře. Strašně u toho nadával, nemohl se totiž s tím ponkem vytočit ve dveřích, protože u zadničku je dost málo místa, za dveřma stojí velikánská bečka s vodou na zalívání a navíc jsou tam o zídku (asi 1,7m vysoká) opřené dřevěné schody. Bečka nezavazela, ale schody trčely hodně do cesty, tak je páník prostě odnesl pryč.
Já jsem mezi tím byl s paničkou na své půlce zahrady, máme ji s naší čaučačkou Iris rozdělenou, jednu půlku a branku hlídám já, druhou půlku Iris a pak máme společný pás, na kterej můžu ale jenom pod dohledem paničky, protože bych si chtěl s Iris „hrát“, však víte, co myslím, a taky bych prý mohl od ní nějakou chytnout, protože to je náladová ženská-fena. Někdy mě totiž toleruje, někdy ne. Panička dělala pořádek v té kůlně, kam se měl nastěhovat ponk, a tak mě na malou chvilku přestala vnímat. Já jsem si chodil, čuchal a najednou jsem zavětřil.Hochu, bude zábava, říkal jsem si, na společném place se totiž vyvalovala Iris. Chytala poslední bronz, nevím teda proč, hnědá je snad už dost. Já jsem potichoučku vzal roha ze své půlky zahrady a nenápadně jsem se přemístil za Iris. Chodil jsem chvilku kolem ní a zkoumal, jakou má náladu. Dál jsem se bohužel nedostal, oba jsme totiž uslyšeli hlas paničky st.(to je panička od Iris a bydlí v přízemí našeho domu). A jak volá tady tahle panička, vždycky z toho něco dobrého kápne. To ví moc dobře i Iris, proto rychle vyskočila a hnala se ke dveřím, já, aby mi něco neuteklo, honem jsem utíkal za ní a chtěl ji po cestě předběhnout. A co čert nechtěl, zrovna teď moje panička přerušila úklid kůlny a zděsila se, protože jsem nebyl na své půlce zahrady. Rychle se rozběhla mě hledat, ale za rohem už se jenom mihla rezavá oháňka od Iris a za ní v těsném závěsu jsem metal já. Panička už s hrůzou přemýšlela, co bude dělat s malýma čaučáčíma štěňatama, která na sobě mají bílé fleky, přitom já jsem se ještě nikdy Iris ani nedotkl, ne, že bych teda nechtěl. V tom zmatku zapomněla, že na zídce nejsou opřené schody, a jak byla rozběhnutá, musela ji za každou cenu nějak zdolat, jinak by to do ní napálila. Skočila na tu bečku s vodou, je zakrytá takovým umělohmotným víkem, které už je ale od slunka dosti pokřivené, takže na ní moc dobře nesedí. Víko ji naštěstí uneslo, ale jak se odrazila, svezlo se na bok , takže měla jednu nohu nahoře na zídce a druhá noha skončila v bečce, která byla samozřejmě plná vody. Nějak se jí podařilo vyškrábat ven a pronásledovala mě dál. Jak viděla, že Iris je u přízemních dveří a sama, trochu se zklidnila. Já jsem rychle vyběhl po našich schodech, pořádných betonových a seděl jsem u našich dveří a čekal, co se bude dít. Panička ml., která byla doma a slyšela křik, naštěstí pohotově otevřela a já jsem rychle zdrhal do obýváku, protože jsem si vzpomněl, že než jsem odešel na dvůr, viděl jsem na stolku nějaké zbytky masa na talířku. Panička ml. je totiž zvyklá obědvat v obýváku a je velký bordelář, tak po sobě k mému štěstí vždycky „zapomene“ uklidit talíř do kuchyně. Takže jsem ho rychle vyblemtal, byly tam pěkné dva kousky masa, mňam mňam. Mezitím doběhla panička a šla se rychle převlíct do suchýho a trochu u toho vychladla. Ona se totiž na mě nedokáže dlouho zlobit, podívám se na ni tím svým pohledem a vše je odpuštěno.

4. říjen 2009 16:28:20

Ahoj kamarádi, musím říct, dnes jsem měl plodnou neděli. Ale nezáviďte hned, myslím plodnou na všelijaké lumpárničky, sice žádná větší akce, ale paničku se mi podařilo párkrát vytočit. Začalo to hned po ránu. Klasika, šli jsme na vycházku, ale došli jsme jenom k brance a panička se prašila do čela, že zapomněla klíče a branka byla samozřejmě zamčená. A protože ona není takovej sportovec jako já a nechtělo se jí vracet do schodů pro klíče, zvolila pro ni jednodušší řešení, tj. obejít barák a zkusit, jestli je odemčená aspoň druhá branka. A tady nastal problém, protože já jsem zvyklej v určité vzdálenosti od domovních dveří udělat svou první značku, vyjde mi to akorát k prvnímu javoru u chodníku. Dnes byla ale změna, motali jsme se po dvoře a já už jsem to nemohl vydžet. Rychle jsem vyhlížel vhodné místo na vykonání své ranní čůrací potřeby a zvolil jsem trpaslíka. Ten si to zaslouží, je to totiž takovej lenoch, celé léto stojí pod rododendronem, v ruce drží zahradní kolečko, ale ještě nikdy jsem ho neviděl, že by v něm něco vezl. Tak jsem mu trochu naložil, nebo spíš napustil, skoro až po okraj kolečka a navíc jsem ho pořádně celého osprchnul. Panička byla nějak mimo po ránu, takže si mě moc nevšímala a až si mě všimla, stejně se nedalo už nic dělat. Trochu si zanadávala, ale dalo se to vydržet. Jako správná drbna pak každému během dne na potkání vykládala, jak jsem načůral trpaslíkovi do koleček a sklidil jsem nakonec velký úspěch, všichni se totiž smáli, jen ta zpropadená panička ne. Po návratu z vycházky jsem si řekl, že budu sekat latinu. Panička míchala u plotny povidla, tak jsem si lehl pod stůl a díval se na ni. Ale zkuste to vydržet ležet dýl jak 10 minut v klidu bez nějaké akce. Já jsem to vydržel asi čtvrt hodiny, dýl to fakt už nešlo. Udělal jsem prohlídku na kuchyňském stolku, jestli něco vhodného pro sebe nenajdu a našel! Takovej malej pytlíček, honem jsem ho sebral a utíkal k sobě na kožešinu. Protrhnout ho mi nedalo žádnou práci, vysypaly se z něho takový bílý krystalky, krásně slaďoučké to bylo. Panička mě zmerčila, zrovna když se mi málem zasekl jazyk až za uchem, jak jsem se oblizoval. A už zase letěla ke mně, jestli jsem "nepozřel něco závadného". Zase trochu hudrovala, byl to totiž poslední vanilkovej cukr, moje mladší panička si našla nějakej novej recept na vanilkovo pudinkový krém, no tentokrát se musela prostě bez vanilkového cukru obejít. Po obědě byla další akcička. Venku začalo nějak přituhovat a panička se rozhodla, že musí vyčistit roury z krbových kamen v obýváku, ať můžeme zahájit topnou sezónu. Na zem si položila pro mě hodně zajímavé věci, totiž obří igelit pod ty roury a lopatku se smetáčkem. Rozsvítily se mi oči, tak velikej igelit jsem ještě necuckoval, a už jsem běžel k němu. Panička mě ale bleskurychle zahnala, tak jsem honem po cestě sebral aspoň ten smetáček. Panička zatím položila roury na igelit a začala se shánět po smetáčku. Mrmlala něco o tom, že je asi sklerotik a šla ho hledat do kuchyně. Teď nastal můj okamžik, nechal jsem smetáček smetáčkem a zdrhal pro ten igelit, že si ho odnesu někam pryč z jejího dohledu. Byl ale nějakej těžkej, tak jsem ho pořádně chytil a táhl za sebou po zemi. Jenže jak jsem chtěl rychle utíkat, najednou rachot, roury začaly sjíždět z igelitu a sypal se z nich tentokrát ne bílej, ale pro změnu černej prášek, no co, trochu sazí na podlaze. Ale samozřejmě jsem to zase schytal. Pak už jsem byl fakt moc hodnej. Ležel jsem paničce asi půl hodiny na klíně a nechal se drbat pod krkem, ale zase to bylo špatně, paničce to bylo divné, jestli mi něco není, že jsem podezřele klidnej a hodnej. Ženské se prostě nezavděčíš!

1. říjen 2009 12:21:27

Předevčírem jsem u nás na schodech málem dostal přes šňupák, ale po pořádku. Ráno jsme se chystali s paničkou na vycházku. Panička teď chodí na schody na průzkum jako první, protože jsem málem onehdy poprvé okoštoval vosu, naštěstí zavčas zasáhla, takže jsem ji stačil jenom očuchat a taky trochu pocuchat. Panička byla bez sebe, že prý mám obrovské štěstí, že mě nepíchla do jazyka a celé odpoledne jsem ho musel na ni vyplazovat, jestli ho nemám nateklej. No jsem prostě průzkumník a ničemu nedám pokoj. Tak to bylo i předevčírem ráno. Hned za dveřma mě totiž uhodila do nosu nějaká vůně, takže jak se panička obouvala, já jsem šňupal na schodech a hledal, odkud ta vůně asi vychází a nakonec jsem to našel. Pod botníkem. Sice nic nebylo pořádně vidět, ale vonělo to jako hrom, zastrčil jsem čumák co nejvíc pod botník, abych se k té dobrotě dostal, najednou to prásklo a trochu uskočilo. Já jsem uskočil teda hodně, protože musím přiznat, pořádně jsem se lekl. Byla to totiž pastička na myši a v ní kousek uheráčku a jak jsem do ní drbnul, tak zaklapla, mě naštěstí vynechala. Venku se totiž ochlazuje a zhýčkané myši se stěhují do teplých krajin, tj. na naše schody, kde čekají na příležitost, až někdo otevře dveře a ony se nepozorovaně dostanou pěkně do teplíčka. Takže páník udělal preventivní opatření, natáhl pastičku, ale zapomněl ji pořádně zamaskovat přede mnou. Taky to doma pěkně schytal, že mi to mohlo chudáčkovi ještě něco udělat. Trochu mi ten nevydařenej lov zkazil náladu, ale na vycházce jsem si ji zase spravil. Kolem chodníku je totiž už napadána hromada listí z javorů, takže ho mám skoro pod krk a když v něm lítám, krásně to šustí a celkově je to něco jiného, jak jít po obyčejné trávě. Navíc na některých místech brigádníci shrabali listí na hromady, ale nikdo je jaksi neodvezl, a protože to je nová věc na našem kopci, musíme si ji pořádně všichni hafani označkovat. Já osobně vždycky vyskočím doprostřed hromady, udělám značku a jako správnej čistotnej pes pořádně hrábnu zadníma nohama. Dělají to tak asi všichni mí kámoši, protože hromady jsou čím dál menší a jestli je technické služby zavčasu neodvezou, brigádníci se snažili zbytečně. Včera bylo ale po parádě, protože po delší době pršelo jako hrom a z načechraného listí zbyl jenom mokrej maglajz. No naštěstí na stromech je ho ještě dost a za chvilku je tady zima a lítat po krk ve sněhu taky není k zahození.

27. září 2009 11:53:33

Ahoj kamarádi, v týdnu se nám pokazila lednička. Ne, že by mi to vadilo, čím je totiž maso "voňavější", tím víc mi šmakuje. Ale panička je opačného názoru a protože prý opravář minule řekl, že víckrát už spravit nepůjde, má totiž odslouženo poctivých 10 let, páníci se rozhodli, že pořídíme novou. Byla to rychlá akce, ve čtvrtek ráno už byla koupená nová lednice a prodavač slíbil, že hned druhý den nám ji dovezou a starou si vezme k likvidaci. Ještě ten večer si páník pozval kamaráda na pomoc, je sice velký silák, ale přece jenom nést lednici skoro 2 metry vysokou po schodech si netroufl. Já ale nemám rád, když se mi po bytě poflakujou cizí lidi, proto jsem hned, jak chlapík zazvonil, zaujal bojou pozici u dveří a zahájil záchrannou operaci našeho bytu. Řval jsem jako tur, nemínil jsem se pohnout ode dveří a už vůbec ne pustit někoho cizího do bytu. Měl jsem ale neskutečnou smůlu, panička mě totiž zahnala do pokoje, prý ať nedělám ostudu. No to se mě teda hodně dotklo, jeden se snaží hlídat a toto je vděk. Řval jsem dál i za dveřma, aby si ten páníkův kámoš nemyslel, že jsem na něho zapomněl. Panička byla v pokoji se mnou, abych v tom zápalu náhodou neskočil na kliku a neotevřel si dveře. Klidně bych to zvládl, jsem totiž koumec a jak jsem v ráži, jsem schopen všeho, i nemožného. Po chvilce, když si myslela, že chlapi jsou pryč i s lednicí, mě vypustila ven z pokoje. Vyrazil jsem rychlovkou ze dveří. Říkal jsem si totiž, že možná zůstaly otevřené dveře a toho chlapíka doženu na schodech a ukážu mu, jak se u nás hlídá. Měl totiž ruce plné lednice, takže by byl takřka bezbranný. Jak rychle jsem vyrazil, tak rychle jsem zabrzdil, protože jsem to málem napálil do naší čaučačky Iris. Klidně se promenádovala po chodbě a mířila ke kuchyni, určitě mi chtěla šňupat v misce. To teda přímo nesnáším, je to totiž "moje" miska a toto je navíc "můj" byt a jeden pes do jednoho bytu úplně stačí. Zůstali jsme stát proti sobě, Iris takovej výpad asi taky nečekala, ale najednou se otočila a šla zpátky. Panička pronesla, že je mnohem chytřejší než já, že moudřejší prý ustoupí. Ale prdlajs, určitě se lekla mého hrůzného pohledu a raděj vzala nohy na ramena. Stěhování nové lednice v pátek proběhlo úplně stejně, akorát bez návštěvy Iris(už se neodvážila). Zase jsem musel hlídat za zavřenýma dveřma, i když se po chodbě procházel úplně cizí člověk, který pomáhal páníkovi s novou lednicí. No jestli se to provalí u nás na kopci, že umím hlídat jenom za dveřma, mám z ostudy kabát. A přitom jsem v tom úplně nevinně, já bych hned každému předvedl, jaké mám kvalitní zuby a trhací schopnosti. Ale jako zadostiučinění jsem si aspoň sbalil na trhání různé igelity a kartony, ve kterých byla lednice zabalená, pořádně jsem na nich zapracoval, aby panička viděla, jak umím trhat a o jakou podívanou přišla, když mě zavřela do pokoje.

23. září 2009 11:38:31

Sportem ku zdraví, to je heslo, které razím a ke sportu vedu i svou paničku. Proto si po ránu ještě před klasickou venkovní vycházkou vždycky hrajem na hoňku po celém bytě. Probíhá to tak, že panička jde do koupelny umýt se a zkrášlit, aby mi venku nedělala ostudu. Dost dlouho jí to trvá a tak já zabíjím nudu tím, že chodím a rozhlížím se, jestli náhodou někde třeba na stolku neleží něco, co by mě mohlo zajímat. A vždycky mám štěstí, nepořádníci jedni. Najdu třeba propisku, mobil, klíče, sluneční brýle, foťák, peněženku a různé jiné maličkosti, rychle je chňapnu a metu s nima pryč. Takže se stává, že panička během svého zkrášlování musí třeba 5x svižně vyběhnout z koupelny a honit mě po celém bytě, aby mi sebrala mou kořist. Dnes jsem měl pořádný kus štěstí. Hned na prvním stolku na chodbě se povalovala paniččina kabelka, pěkně rozepnutá. Honem jsem ji za uši stáhl ze stolku a běžel na své stanoviště na kožešinu do obýváku, kde mám úložiště různých důležitých věcí- viz foto v galerii. Ale pronést takovou kabelku, aby si vás nikdo nevšiml, není jen tak. Ani mě se to nepodařilo, panička jak mě zmerčila, vyletěla z koupelny, já jsem běžel před ní, ale zamotal se mi pod nohy nějakej pásek, co visel z té kabelky. Takže jsem musel zvolnit, abych se nepřizabil a panička mě lapila i s kabelkou. Po několika pokusech se jí podařilo zdolat mé zatnuté zuby, kterými jsem držel uši té kabelky a nakonec mi ji sebrala. Dala mi umělohmotnou flašku, ať si prý hraju a má aspoň půl minuty klid. Na flašku se jí můžu vykašlat, všiml jsem si totiž, jak jsme se přetahovali o tu kabelku, že z ní něco zajímavého vypadlo a rozdělilo se to na dva kousky. A hned jsem pro to metl, byl to takovej zlatej půlsoudeček a trčela z něho růžová tyčinka, trochu to vonělo, říkal jsem si, to bude určitě nějaká dobrota a pustil jsem se do ní. Pěkně se to mazalo mezi zubama, jako másílko. Po chvilce konečně vylezla z koupelny panička a podle křiku, který spustila jak mě viděla jsem věděl, že jsem zase něco vyvedl a že je zle. A taky bylo, rozkousal jsem jí totiž rtěnku. Rychle jsem nastartoval tryskový motor, chňapl tu rtěnku, kterou jsem si mezitím odložil na zem a teď začala teprve ta správná honička. Za žádnou cenu jsem se nechtěl nechat chytit, vždycky když jsem prolítal kolem paničky a ona mě chtěla zachytit, tak jsem se jí šikovně vyškubl, paráda, hoňka jako hrom. Druhá panička jen stála, sledovala a chechtala se. Ta nezkazí žádnou srandu. No nebudu protahovat, nakonec mě obě obklíčily a zatarasily mi cestu, takže jsem rezignoval. Ale rtěnku jsem jim jen tak dát nemínil, takže jak se snažily mi ji vytáhnout ze zatnutých čelistí, všichni jsme byli zmazaní jako hrom, zuby jsem měl růžové a trochu i fousy. Panička nejdřív vyhrožovala, že se na žádnou vycházku nejde, že jsem si ji vybral tím, jak mě honila po bytě. Ale stejně se nakonec šlo, vyhrál jsem jako vždycky. Ale musel jsem si potupně nechat očistit zuby, že prý s takovým strašákem nikam nejde. A já s ní chodit musím, i když si tu rtěnku taky na sebe matle. Ale zase musím uznat, jí to sluší líp.

19. září 2009 11:49:28

Včerejší pozdní odpoledne jsem strávil s paničkou chozením po městě, dělal jsem jí garde. Sem tam jsme vlezli do nějakýho obchodu, něco koupili, pro mě nuda veliká, pro paničku vzrůšo, prostě ženská. Já po městě chodím hodně nerad, pořád se musím někomu vyhýbat a navíc po mně panička vyžaduje, abych jí šel u nohy, ale to teda v žádném případě neumím a ani nechci umět, musím být vždycky o kus vpředu jako správnej průzkumník. Už jsme se pomalu chystali k autu, byl jsem už pořádně ucaplovanej, jak jsem chtěl běžet vpřed a panička mě škrtila na 1m vodítka, byla to taková přetahovaná, takže jsem se těšil dom na pořádnou vycházku. Ale ouha, po chodníku proti nám šla nějaká ženská a už z dálky se na paničku usmívala. Já už jsem převracel oči, zase nějaká známá, jak se spolu zakecají, bude z toho další pro mě nudná hodina. A taky jo. Navíc ta ženská byla s prominutím trochu natvrdlá, protože začala vykřikovat, co se mi stalo, že mám oholenej zadek. Kdyby trochu uvažovala, tak jí dojde, že lvíček je zdrobnělina od slova lev, tudíž nemůžu mít hřívu i na zadku. Město se začalo pomalu vylidňovat a my jsme stáli pořád na jednom místě, už mě to opravdu přestávalo bavit. Navíc jsem cítil, že se blíží doba večeře a po ní pořádná vycházka na našem kopci. Zatím to ale vypadalo, že tady snad budeme nocovat, ženská byla nabitá drbama a musela to ze sebe dostat. Na paničce bylo vidět, že už by taky nejraděj šla, no nakonec se vymluvila na mě, že už mám hlad a konečně se jelo dom. O pořádnou večerní vycházku jsem nepřišel, tentokrát jsem si jí aspoň vážil. Navíc se k nám přidal zase ten jezevčík útěkář, co si byl onehdy namlouvat naši Iris. Chtěl se kamarádit, ale říkal jsem si, ať mi vleze na záda, jak se minule natřásal před Iris, tak o mě vůbec nestál.
Chvilku šel s náma a pak zaběhl k plotu, kde už čekala fenka vlčáka. U jejího plotu bývá poslední dobou tlačenice, asi má hárání. Ale mě moc nezajímá, tak ať si ji ten jezevčík klidně nechá, stejně je zase o kus větší než on. A navíc na Hafíkách je daleko víc pěkných holek na výběr.

16. září 2009 11:32:08

Ahoj kámoši, včera jsem měl svůj velký den, neslavil jsem sice narozky, ale poprvé jsem předvedl paničce své hlídací a bojové schopnosti. Musel jsem totiž vyhnat ze zahrady vetřelce. No snad ani nemusel, byla to má vlastní aktivita. Vedle nás bydlí v baráku bratranec od mé paničky a když se k nám chce rychle dostat, tak má od páníků povoleno přelézt přes plot, aby nemusel obcházet kus přes ulici. No a včera zrovna ta situace nastala, domluvil se s páníkem, že si k němu přijde navečer trochu protáhnout svaly. Páník má totiž na zahradě takovou malou posilovničku. Takže chlapi se domluvili, ale mě a paničce se samozřejmě nic neřeklo. Seděli jsme pod balkonem na lavečce a jak zalezlo slunko, panička se zvedla, já automaticky taky a šli jsme dom. Panička šla po takových dřevěných schodech, já na ně nesmím, protože prý jsem moc velkej zbrkloň a dolámal bych se na nich. Takže jsem vyskočil na zídku a chtěl jít dom po cestičce jako vždycky. Ale zavazel tam nějakej obrovskej chlapák(měří asi dva metry), právě ten bratranec. Asi už docvičil a chtěl se stejnou cestou jak přišel, vrátit zpět. Já jsem se ho trochu lekl, cizího chlapa na zahradě jsem opravdu nečekal. Vůbec jsem nechápal, jak se tam mohl dostat, když branku jsem skoro celé odpoledne poctivě hlídal a neprošla ani noha. Hned jsem se ale vzpamatoval a spustil ten nejostřejší štěkot, jaký jsem ze sebe dostal. On mě tam asi taky nečekal, protože na chvilku znejistěl, ale pak se dal honem na úprk ke plotu. A já samozřejmě za ním a s patřičným řevem. Iris, jak slyšela můj štěkot, rychle se přiběhla podívat, co se dějě, přidala se na mou stranu a hnali jsme ho oba dva. Mohl být rád, že si neudělal skobu na teplákách, jak rychle přelézal plot. Celá "akce" proběhla strašně rychle, takže ani panička nestačila zasáhnout, ale já jsem byl v takové bojové náladě, že bych ji stejně neposlechl. Osobně si myslím, že příště udělá raději pár kroků navíc a půjde brankou, ale jen s mým výslovným povolením.

12. září 2009 11:32:02

Dnes se zase musím opakovat, protože na "mé" vycházkové trati probíhají nějaké závody aut, nevím kolikáté letos už, tak jsem měl zase netradiční vycházku, dnes trochu nadivoko. Místo trasy prudkej kopec, silnice(ta uzavřená) a kolem zahrádek nahoru, se šlo prudkej kopec,louka a kolem zahrádek, ale dolů. Normálně chodíme kolem zahrádek u chat, takže tam po ránu není ani noha. No a teď jsme šli kolem zahrádek u domů po obou stranách cesty, takže v každé zahradě byl minimálně jeden hlídací pes. A všichni najednou (asi tak 10 psů) se rozhodli, že svým páníkům předvedou, jak umí dobře hlídat a že si ten sobotní oběd opravdu zaslouží. Takže si jistě dovedete představit ten rachot, když spustili všichni dohromady, začal jeden a řetězovou reakcí to pokračovalo podél celé cesty až dolů. Panička nahlas nadávala - stejně ji vůbec nebylo slyšet, že sem víckrát nepáchne, takovej blázinec hned po ránu. Já jsem nevěděl, kam dřív skočit, jestli napravo nebo nalevo. Někteří psi se chtěli kamarádit, jiní by si k tomu sobotnímu obědu dali nejradši mě. Já nejsem zvyklej na takový zájem o mou psí osobu a musím říct, že mě potěšilo, k jakému výkonu jsem já, jeden jediný pes, vyhecoval tolik psů najednou, lítali za plotem jak šílení a řvali o stošest. Ale už jsem se těšil dom na svůj klid. Doma jsem skočil na klín mladší paničce, která seděla na mém křesle. Chvilku mě drbala pod bradou a najednou řekla:" On už trochu smrdí (jako já), měl by se vykoupat." Aby ji husa kopla! No je pravda, že jsem se s těma psama zapotil trochu víc než obvykle, ale že by to bylo až na koupání, to zas ne! Ale panička hned souhlasila, že už se na to stejně delší dobu chystá a až nachystá na oběd, když bude mít čas, tak mě vykoupe. No to si piště, že čas byl, na takovou blbovinu si čas vždycky najde. Tak mě šupla do vany, pěkně mě našamponovala, vysprchovala a ještě na mě chtěla napatlat nějakej kondicionér, se kterým musím vždycky minimálně 5 minut stát ve vaně a čekat, až pořádně zapůsobí. Jenže teď zrovna jí zvonil mobil. Dala mi povel "zůstaň" a odběhla do obýváku. No a já si říkám, co budu stát jak trumpeta ve vaně, půjdu už se pomalu sušit do peřin, ve vaně stejně povely neplatí. Tak jsem se pořádně otřepal a vyskočil z vany, bylo to dost riskantní, kdyby mi uklouzla tlapka, nevím, nevím. Panička, jak mě zmerčila, praštila mobilem a skokem byla u mě, protože už moc dobře ví, co by následovalo. Rychle mě chňapla a už jsem byl zpátky ve vaně, takže kondicionéru jsem se nevyhnul. Ale celou dobu jeho působení tam raděj čekala se mnou. Takže koupání je opět za mnou a doufám, že všechny nepříjemnosti (očkování, stříhání, koupání) už mám za sebou a bude zase na chvilku klid.

8. září 2009 13:48:45

Ahoj kamarádi. Musím vám povykládat, jakého měla včera naše čaučačka Iris za plotem ženicha. Ještě teď se směju, jak si na to vzpomenu. Ale dovedl jsem jí ho vlastně já. Šli jsme večer s mýma dvěma paničkama na vycházku jako obvykle a na zpáteční cestě za náma najednou vyběhl nějakej jezevčík. Myslel jsem, že to je Betynka, jezevčice, kterou občas potkávám na ranní vycházce. Ale smůla, byl to "jenom" jakýsi cizí jezevčí kluk. Pořád jsem se otáčel, kde má páníka, ale nikde nikdo. Takže on asi někomu zdrhnul a teď si klidně běží za holkama. Trochu jsem mu záviděl, hned bych běžel s ním, ale moje kvalitní vodítko na psy do 20kg(já mám 8,4kg) mě nějak nechtělo pustit dál jak na 5 metrů. To psisko si ze mě dělalo srandu, běhal kolem mě a posmíval se mi, že jsem uvázanej, šel přede mnou po chodníku a kroutil zadkem jako nějaká ženská. Už jsme byli skoro u baráku a on najednou zahnul k naší brance. Tak jsem si říkal, teď to schytáš kamaráde, jestli je tam Iris, tak dostaneš ťafku, že poletíš až do města. Ale houby s octem. Iris stála za plotem a naparovala se, klidně si ji ten kluk jezevčí přes plot očuchával a ona nadskakovala zadníma nohama jako kobyla. Stejně to bylo hodně směšné, protože ten jezevčík dosahoval třetinové výšky jako ona(viz foto v galerii). Tak ona má doma takovýho frajera, mě, a hledá jinde, to kdybych já projevil zájem, to by ťafky jenom lítaly. Já jsem stál s paničkou na protějším chodníku, protože se tam zakecala se sousedkou a panička ml. dohlížela u branky, aby se ta zábava Iris a jezevčíka třeba nějak nezvrhla. Najednou zespoda přijíždělo auto, jelo dost pomalu, jako kdyby ten řidič někoho hledal. A taky jo, jak uviděl toho malýho jezevčího nezbedu, zastavil, otevřel dveře a ten bez řečí sklapl ocas a rychle naskočil do auta. A ještě uvnitř dostal vynadáno, že zdrhnul. Dobře mu tak, nemá chodit za cizíma holkama a ještě lupanec po zadku mu ten páník měl přidat. Iris potom byla celá bláhová, nosila se po dvoře jako pávice, ale já jsem si jí vůbec nevšímal, ať si jde za tím svým jezevčíkem. Tak zatím ahoj všichni.

6. září 2009 11:54:42

Páteční ráno začalo trochu netradičně, páníci vstali o dost dřív než obvykle a navíc panička stála u zrcadla o hodně dýl, než když jde se mnou jenom na vycházku. Vycházka sice byla, ale teda hodně ošizená, do půlky kopca a dost, ale už z dálky jsem viděl před garážou naše auto, takže se někam pojede, možná na nějakej výlet. No sice se jelo, ale žádnej pořádnej výlet to nebyl. Panička jela k zubařce, pak jsme courali po městě po nákupech a nakonec jsme zastavili před nějakým barákem, ale náš to nebyl, k nám se jede totiž do kopca, to už za tu dobu, co tam bydlím, poznám. A teď se jelo po rovině. Ale jak jsem vylezl z auta, bylo mi to místo nějaké povědomé a pak ve mně hrklo, to je přece veterina, takže se jde na džiganec proti vzteklině, no jo, něco jsem včera doma zaslechl. Páník šel na průzkum, jestli už mají otevřeno a hurá, doktor otevíral až za hodinu a přece tady nebudeme zbytečně hodinu čekat, dnes je čas drahej. Ale panička si postavila hlavu, že počkáme, protože jsem měl být naočkovanej už minulej týden. A aby to čekání líp uteklo, jeli jsme do Žlebu k rybníku, je to tam moc krásný. Po cestě autem jsem přemýšlel, jak se z toho očkování vyvlíknout, ale nic mě nenapadalo, až u rybníka jsem přišel na dobrý nápad. Tráva byla po ránu hodně mokrá, tak jsem si říkal, pěkně se urousám, nabalím na sebe trochu prachu a s takovým špinavým psem se přece nemůže jít k veterináři, vždyť by to tam všechno zmazal. Ale zase to nevyšlo, panička mě rafla do náruče, ať prý se nezašpiním(jako by uměla číst myšlenky) a celou cestu kolem rybníka mě potupně nesla.
Takže píchanec byl a nejen to, navíc měření teploty, špárání v uších a kontrola zubů. Ať je ten doktor rád, že jsem mu nepředvedl, jaký mám silný stisk. Včera dopoledne byla nuda, venku zima, takže jsem se poflakoval do baráku. Ale po obědě bylo po nudě, protože uplynuly tři týdny od mého posledního stříhání, takže jsem zase šťastně ostříhanej.
Mně se ale zdá, že mě panička stříhá spíš kvůli sobě a ne kvůli tomu, abych vypadal jako správnej lvíček. Jak jsem totiž čerstvě ostříhanej, všichni najednou pochtívají, že si mě chcou hladit, že mám zadeček hladkej jak satén a kdesi cosi. Já jsem totiž takovej pes dva v jednom, když si chcete pohladit chlupáča, hladíte od pasu nahoru, když krátkosrstýho psíka, můžete mi přejet po zadku. Ale je fakt, že ostříhanej působím více chlapsky, když mě panička dlouho nestříhá, narostou mi takové krátké kudrny a vypadám dost směšně. A navíc mi nejsou vidět vypracované svaly na zadních nohách, na které balím případné nevěsty.

3. září 2009 18:58:51

Ahoj kamarádi, i když se mi do toho moc nechce, musím na sebe prásknout, že jsem včera udělal paničce takovou menší ostudu. Byli jsme pozvaní k páníkovým rodičům na chatu, slavili nějaké výročí, tak že se bude opékat a pokecá se. Mají takovou černou kníračku, tak jsem si říkal jo, bude aspoň zábava. Ona je sice trochu prdlá, jak vidí psa, štěká, jako kdyby ji na nože brali, takže minule jsem se nemohl ani přiblížit, natož si ji očuchat. Ale říkal jsem si, snad se holka umoudřila. Ta opékačka není ale ta pravá, kuřecí, jsou to jenom klobásky, protože na chatě nemají pořádný krb. Tak jsem si říkal, že se raděj trochu sám předzásobím a vyblemtal jsem po páníkovi z talíře zbytek oběda. Fujtajbl, byla to koprovka, ale byl tam i kousek vajíčka, tak jsem to všechno slupnul, talířek byl jako z myčky. Na chatu se jelo asi tak dvě hodiny po obědě. Už v autě mi nějak podezřele začalo škrundat v břichu, což nevěstilo nic dobrého. Mně se to ale stává, když sláduju to, co nemám. Kníračku jsem slyšel už v autě kus od chaty, vůbec se nezměnila a já jsem si k ní zase ani nečuchl. Zato páníci byli spokojení, nacpali se klobásama, já jsem samozřejmě nic nedostal, tak jsem si blahořečil, že jsem dojel ten páníkův oběd. K večeru už bylo trochu zima, tak jsem šli do chaty. Já jsem si lehl pěkně vedle paničky, zase se klábosilo. Najednou jsem vyletěl jako střela a sedl si asi o dva metry dál. Kníračka začala řvát jak šílená, myslela si asi, že jdu po ní. Panička se zase lekla, že mě něco píchlo, tak se ohla na zem a hledala nějakou vosu či co. Ale u země ji udeřila do nosu nějaká vůně rajská, ale nebyla to voňavka, spíš smrďavka. Já jsem si totiž potichoučku pšouchl, proto ten úprk, přece v tom smradu nebudu ležet. Panička hned věděla, která bije. Vůně se rychle šířila po místnosti(byla hóódně malá) a všichni házeli nevšímáky, jakože ten hroznej zápach necítí a přitom se podezírali navzájem, kdo to mohl být. No nebylo možné to necítit, já když něco dělám, tak kvalitně. Nakonec mě panička prozradila, aby to ještě nezůstalo na ní. Páník na zpáteční cestě dostal vynadáno, co tomu psíkovi zase dával, totiž jedině páník se mnou drží basu a dává mi všelijaké zakázané dobroty. A já jsem si v duchu říkal, ať jsou rádi, že jsem tu neobvykle řídkou hromadu udělal až před chatou. Takže kámoši, před návštěvou si radši nedávejte nic, na co nejste zvyklí.

31. srpen 2009 10:40:57

Víkendové zpravodajství: v sobotu se naším barákem prohnal tajfun, který byl pojmenován po jeho původci Jassmin Noblesa Aura. Já jsem teda moc noblesně nevypadal, jak jsme se po ránu vrátili z obzvlášť deštivé vycházky. Nepromokavá bunda zase zklamala na celé čáře a já jsem měl kožich nasáklej jak houbu. A jak už jsem jednou psal, nesnáším mokrej kožich, lítám, jako by do mě pustili 220V a snažím se najít vhodné místo, o které bych se pořádně utřel. Takže už na zpáteční cestě z vycházky jsem si plánoval, že pokud budou všude v bytě otevřené dveře, prodloužím původní trasu chodba, obývák, pokojíček ještě o ložnici a kuchyň. Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, jsem zjistil, že plán vyjde, protože všechny dveře byly rozglábené, doma byl totiž jenom páník a ten zásadně za sebou nezavírá. Panička si naivně myslela, že si v klidu nechám vysléct bundu a počkám, až si donese ručník a fén a dá mě do pořádku. Já jsem ale na nic nečekal, s bundou napůl vyslečenou jsem vyrazil. Novou delší trasu jsem zvládal v rekordním čase, v kuchyni jsem měl jako bonus skok na proutěné křeslo, které stojí naštěstí u zdi, jinak by se převrátilo i se mnou. Panička jenom stála a čekala, až ta energie ze mě vyprchá, už ani na mě nehulákala, protože ví, že v ten moment jsem stejně hluchej. Chtěla mě dokonce natočit na kameru, ale nestíhala ani ona, ani kamera. Co pár vteřin se kolem ní prohnala mokrá chlupatá dělová koule, neměla šanci mě zvěčnit. Na svou obhajobu musím dodat, že jsem během svého řádění nic nerozbil, akorát poshazoval, a to jsem nakonec pomohl řádně paničce uklidit. Včera odpoledne jsme vyrazili na výlet na Rešovské vodopády. Vodopády byly moc krásné, ale vedla k nim dost krkolomná cesta. Nejdřív jsme šli z kopca, kterej byl tak prudkej, že jsem pomalu ani nemohl značkovat, jak jsem zvedl zadní nohu, dělal jsem šipky hlavou dolů, takže jsem poskakoval dopředu a jednu značku jsem rozdělil třeba na 4krát. Ale táhnul jsem jako vždycky, vodítko napnuté k prasknutí, panička plápolala za mnou a ani nestačila brzdit, všichni se jí smáli. Ale ona si v duchu říkala, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, zpátky budou všichni funět do kopca a ona ho úplně v pohodě vyběhne, protož ji totiž potáhnu já. U vodopádu jsem se trochu bál, zvlášť, jak mě posadili na obrovskej kámen, samozřejmě zase kvůli focení, přes potok jsem se taky nechal v klidu přenést, což jindy nesnáším. Ale jinak v pohodě, všichni byli spokojení a pěkně vyplivaní, než se vyhrabali zase do toho kopca k autu. Dokonce i já jsem potom celou zpáteční cestu v autě poslušně ležel na zadní sedačce, což u mě není zvykem. Večer jsem spal jako zabitej, ne že by mě ten kopec zmohl, no ale tak prudkej přeci jenom nemusel být.

28. srpen 2009 11:54:13

Ahoj kamarádi, tak vám zase musím podat hlášení, co se u nás v týdnu dělo. V úterý to moc slavný nebylo, dostal jsem od naší čaučačky Iris ťafku jako hrom. Bylo to už k večeru, ležela na trávě a nahlas chrápala,tak si říkám, to je příležitost pro mě a že si ji půjdu pořádně očuchat. Když nespí, tak se jí trochu bojím, ona už má 7roků a na ty moje puberťácké nápady nemá moc náladu, takže už jsem od ní zažil několik menších výstrah. Tak teď jsem k ní honem běžel, když tvrdě spí a začal jí ňuchat na čumák, ona se asi nějak lekla ze spaní nebo co, najednou po mě vystartovala jakoby předtím vůbec nespala a rafla mě do zadku, zrovna do toho vyholenýho, tak mě to i trochu zabolelo a zakňučel jsem, byl jsem rád, že mám tak dlouhé nohy a rychle valil pryč. To už přiletěla panička a řádila, dostali jsme vynadáno oba dva, ona, že to se nedělá kousat kamaráda a já, že ji nemám otravovat, když spí, že mi to pořád opakuje. Včera zase bylo focení a hned po ránu, paničku chytla ta její umělecká múza, a že uděláme pár fotek, jak rostu(no snad už nerostu, jsem už stejně přerostlej nad normál) a jak se měním v mladého "muže". Šla na to opět chytře, takže se fotilo hned, jak jsme ráno přišli z vycházky. To proto, že jsem vždycky unavenej a věděla, že nebudu mít roupy a budu v klidu stát tam, kam mě postaví. A navíc vzala pár piškotů, aby jo měla jistotu, že to dobře dopadne. Fotili jsme pod nějakýma keřama na dvoře a měla pravdu, fakt jsem byl unavenej, tak jsem se rychle nechal vyfotit ze všech stran, za nějakej obzvlášť podařenej úsměv jsem navíc chytl piškot, takže to proběhlo docela v klidu a ještě jsem na tom vydělal, spokojenost byla na obou stranách. Odpoledne přivezlo PéPéelko nějakej velkej balík, hned jsem poznal, že je to pro mě, docela dobře to vonělo i přes papír. Panička věděla, o co jde, byly to nějaké granule, po kterých máte zázračně čisté zuby a prý omezují vznik zubního kamene a tak, panička to někde vyčetla, tak hned že to na mě zkusí. Já jak jsem ty granule uviděl, myslel jsem, že mě trefí šlak, jsou to obrovské bobky, jedna granule je asi 4krát větší než ta, na kterou jsem zvyklej. No nejdřív jsem si říkal, že to si teda může křoupat sama a chodil jsem kolem nich, jako že je nevidím, pak mi to nedalo a zkusil jsem teda jednu pokřoupat, no dá se to, akorát mi to zabere trochu víc času a nemůžu je moc hltat a o to možná taky jde. Ale dřív jsem měl v misce aspoň hrst granulí, teď je tam tak pět a miska je plná. Tak se mějte pěkně, jdu odpočívat před obědem, abych se připravil na odpočívání po obědě.

24. srpen 2009 20:17:40

Kamarádi moji, musím se s vámi podělit o dnešní zážitek. Ráno jsme šli s paničkou na vycházku jako vždycky. V klidu jsem si běžel, čuchal a značkoval. A jak jsem dělal jednu takovou hodně důležitou značku u stromu, trochu to trvalo a měl jsem čas se v klidu rozhlížet, najednou jsem ztuhl, málem mi vypadly oči z důlků a úplně jsem zapomněl, že už mám dát nohu dolů. Ale nedivte se, bernardýna nepotkáváme na ulici každý den. A jeden takový bernardýn šel proti mně na chodníku, už byl dost blízko. Problém byl v tom, že já jsem v životě takové velké psisko neviděl, tak mě to dost zaskočilo. Ale dělal jsem jakože nic, pustil se na všechny čtyři a běžel jsem dál. Najednou začala panička vytahovat mobil z kapsy, nadšená, že vidí takovýho rafana a honem mi řekla svůj plán, že až se budeme míjet, tak mě s tím obrem vyblejskne. Já jsem si říkal,že se asi musela zbláznit, to teda ne, nepřiblížím se k němu víc jak na délku svého vodízka, to je 5m. Já mám sice pro strach uděláno, ale jenom na terase nebo za plotem. A tady ten hafan kdyby chtěl, tak mě s klidem převálcuje. Psisko se blížilo, ale jeho páník najednou udělal úhybný manévr a zabočil na takovou boční cestu, která vede k zahrádkám. No to mi spadl kámen ze srdce, počkali, až přejdeme a pak šli dál. V bezpečné vzdálenosti jsem se ještě otočil a abych nevypadal jako nějaká padavka, co se bojí každého psa, co potká, jsem párkrát štěknul a rychle metl dál. Ale už to nebylo ono, rychle jsem proběhl zbytek naší trasy a spěchal jsem dom, abych si toho "krásného psa", jak říkala panička, mohl prohlídnout v klidu z terasy, kdyby se náhodou vracel z vycházky kolem našeho domu. Bydlí prý totiž u nás na kopci, no potěš, snad ho nebudu potkávat moc často.

21. srpen 2009 12:13:26

Ahoj kamarádi, dnes ráno, hned jak jsme vyšli s paničkou z domu, jsem zavětřil a poznal jsem, že dnes budou "značkové" hody. A taky že jo. Co pár metrů, to čerstvá značka. U každé jsem asi tak hodinu(podle paničky) přešlapoval a v hlavě dělal rozvahu, jestli má cenu taky přispět a cvrnknout, abych zbytečně neplýtval materiálem, co jsem si střádal celou noc. Hodně značek bylo i na stromech, a jak jsem byl v ráži, několikrát se mi stalo, že jsem si stoupl moc blízko ke stromu a jak jsem zvedl nohu, málem jsem přepadl na druhou stranu. Asi u desáté značky už panička byla trochu nervózní, že s takovou se nedostanem dom ani do oběda. No stejně už stromy končily, tak jsem ještě vykakal pár bobků, aby byla spokojená a šlo se dál. Teď přišlo to nejlepší, začali jsme totiž potkávat původce těch značek, kteří už se vraceli zpět z procházky. Byly to naštěstí samé fenky, ale naneštěstí jsem si pokecal jen s tou poslední. Ta první na mě řvala tak, že ji panička musela vzít na druhou stranu, nic nepomohly mé svůdné úsměvy. Ta druhá panička měla zase naspěch, takže žádné čuchání a teprve tu třetí fenku vedl páník a ten měl větší pochopení, takže jsme se v klidu pozdravili. S tím předvčerejším tušením o stříhání jsem měl pravdu, takže hlásím, že jsem ostříhanej. A musím se pochválit, byl jsem moc hodnej, panička si libovala, jak pěkně stojím a že budeme brzo hotovi. To se ale spletla, protože já jsem si najednou usmyslel, že si tu poslední, přední tlapku, jen tak ostříhat nenechám. Takže panička to nejdřív chtěla vyřešit po dobrém, vysvětlovala mi, že přece nemůžu chodit s jednou tlapkou zarostlou, ale proč ne, mně je to úplně jedno. Pak už trochu chytala nerva, strojek byl úplně horkej a já jsem vždycky ucukl, jak se s ním přiblížila. Jak se říká, moudřejší ustoupí, v tomto případě to byla ona a nechala mě i strojek asi tak hodinu vychládnout a pak už jsem si teda dal říct, aby byl pokoj v rodině. Teď odpočívám a chystám se na odpoledne a na večer, prý mají být bouřky, těch se moje panička bojí jak čert, tak jí budu muset dělat psychickou oporu.

18. srpen 2009 12:22:54

Dnešní den pro mě nezačal zrovna nejlíp, ale zavinil jsem si to sám. V noci paničku probudilo nějaké strašidelné bouchání. Ale nebylo to strašidlo, byl jsem to já. Spím totiž naboku těsně vedle její postele, je tam taková deska a mě něco strašně lechtalo za uchem, tak jsem to trochu přehnal se škrábáním a začal bubnovat do té desky. Najednou se rožlo a rozespalá panička se rozhlížela, co že se to děje. No a jak jí to došlo, tak hned že mi to ouško zkontroluje a umanula si, že mě to nesvědí za uchem, ale v uchu a to proto, že mi tam zase dorostly chloupky. Takže hned ráno, když jsem na stolku u "svého" křesla uviděl postavenou známou lahvičku, věděl jsem, že je zle. Je to totiž nějakej epilační pudr, po kterým by ty chloupky měly vypadat. Já ale přímo nesnáším, když se mi někdo dívá do uší a něco tam strkat, to už vůbec ne. Tak když jsem viděl, jak si to panička šine ke mně, vyvalenému v tom křesle, lehl jsem na záda a natlačil hlavu co nejvíc do sedačky křesla, aby se mi k těm uším nemohla dostat. Jedno ucho jsem měl schované a druhé chránil tlapkou, ale ona si usmyslela, že mi tam ten pudr prostě dostat musí. No nakonec se jí to po delším snažení stejně povedlo. Nejhorší ale teprve přijde, protože už jsem to jednou zažil, chloupky samy nevypadaly, musí se jim trochu pomoct pinzetou a to je ještě horší, takže se mám na co těšit. A aby toho nebylo málo, viděl jsem ji, jak šmátrá ve skříňce, kde má schovanej stříhací strojek na mou maličkost. Takže brzo bude asi následovat stříhání, protože už o tom i několikrát mluvila. Myslel jsem, že zapomněla, ale houbelec. To bude teda dneska ještě den.

17. srpen 2009 11:30:42

Teda řeknu vám, dnes je pořádné dusno, ani nemám náladu dělat nějaké blbovinky, i když menší boj s páníkem už proběhl, musel jsem na něm vyzkoušet pár chvatů nanečisto, než uhodím natvrdo na plyšové medvědy.
V sobotu ráno jsem na vycházce objevil dva kámoše, ale byli za plotem na zahrádce u chaty, takže proběhlo velké očuchávání , ale jenom přes plot.
Včera už jsem měl větší štěstí, zrovna, jak jsme šli zase kolem té chaty, tak přifrčelo auto a ti dva hafani z něho vyskočili. Jeden byl poslušnej, ale druhej běžel za mnou, byl to bohužel kluk, ale aspoň něco, tak jsme se pozdravili čumáčkama, očuchali si na sobě důležitý místa a zas utíkal za páníkama. Škoda, možná ten druhej hafan byla holka. Dnes jsem už se těšil, že to zjistím, ale smůla, zahrada byla prázdná. Včera odpoledne jsme grilovali, ti páníci nemají rozum, v takovém horku ještě topit. Ale naštěstí byla velká zásoba piva, musel jsem ležet na stole a hlídat ho, viz. fotka. Návštěva si ze mě dělala srandu, že jsem bojový plemeno, rozvaloval jsem se totiž své paničce na klíně, pohoda jako hrom. Ale ten chlapík s kamerou si stoupl přede mě a začal natáčet, tak jsem mu ukázal, jaký mám zuby a taky zvučnej hlas. Ale on to stejně dělá schválně, protože mě zná moc dobře, že když jsem u paničky, jsem jako časovaná bomba, správnej bodyguard, žádné přibližování, na deset kroků a dost. Kuřátko jsem ke své smůle nedostal vůbec, prý je to moc kořeněný a měl bych však víte co- trochu řídký kakání, slušně řečeno, pivo taky vypili sami, takže já jsem z té hostiny měl akorát prdlajs. Byl jsem z toho trochu zaskočenej, oni se dlábili a já nic, ale večer byl v misečce nakrájený syrový kuřecí řízek, tak jsem si taky pochutnal, to se mi teda nikdy nepřejí. Ale pivo v misce nebylo, lakomci jedni. Teď sebou jdu plácnout na dlažbu, jedině ta trochu chladí v tom horku.

14. srpen 2009 12:11:53

U nás je dnes krásnej den, svítí sluníčko a je taky pěkně horko. Ráno, jak jsme se vrátili z vycházky, tak místo abych lehl únavou z horka, pěkně jsem to roztočil a taky trochu paničku vytočil. No vlastně to zlobení začalo už včera, jak jsme byli autem na nákupu. Tentokrát vyšla řada s mým hlídáním v autě na paničku ml., tak jsem si trochu dovoloval, ona není tak přísná. Jak jsme tak seděli u otevřenýho okna, tak mě napadlo, že bych mohl zaběhnout ven nadýchat se trochu čerstvýho vzduchu. Dveře byly zavřený, tak jsem chtěl hupsnout ven oknem, ale nějak to nevyšlo, panička ml. byla rychlejší, takže jsem visel z okna jak králík, jak mě držela za kožich a nadávala u toho, že se celej polámu. No co, má se se mnou projít, ne? Večer jsem zase divočil s paničkou v posteli, jasně, že ve vší počestnosti. Páník se díval v obýváku na televizi, tak jsem toho využil, lehl si na jeho místo a začal cuckovat malej polštářek, na kterým mu hodně záleží, prý se bez něho pořádně nevyspí. Naštěstí mi ho panička zavčas vzala, tak jsem se pustil do ní, teda začal jsem ji rafat do ruky. Ona nadávala, že ruku ještě bude potřebovat, tak vzala ponožku a udělala na ní suk a mávala mi s ním před čumáčkem, no já jsem se mohl zbláznit, nemohl jsem to chytit, protože s tím schválně mávala moc rychle, tak jsem skákal jak zběsilej, jednou jsem rafl ponožku, jednou její ruku. Začala pištět, že to bolí, až přiběhl páník, tak jsem se pustil i do něho. On má ruce jak lopaty a taky větší sílu, takže mi ty útoky daly víc zabrat a za chvilku jsem padl únavou do svýho pelichu.
Ráno se bojová nálada ale zase vrátila. Tentokrát jsem si energii vybil na dvou plyšových medvědech, jeden si to zasloužil, protože se vyvaloval na mým místě na sedačce, ten druhej to schytal jen tak, pro výstrahu. Ještě, že se moc nebránili, když je žduchnu dolů ze sedačky, zůstanou tam poslušně ležet, to mají jedině štěstí. Po medvědech přišla na řadu plácačka na muchy, ležela omylem pod medvědem, kterého jsem shodil na zem. Panička si toho všimla dost pozdě, ta placka na té ručce už byla skoro k nepoznání. Pak jsem dal chvilku pokoj, ale pořád mi nedalo spát jedno kvítko v květináči, je tam zapíchnutá taková tyčka, dobře se o ni brousí zuby, tak jsem ten květináč skolil na zem a brousil jsem. Panička ale neměla pochopení, protože jsem vysypal hlínu a ještě z toho vytekla špinavá voda na koberec. To už byla trochu zlá, tak jsem lehl na záda a dělal usmiřovací pokusy, různě jsem se na ni ksichtil a ona mi jako vždy neodolala a odpustila mi, je mooc hodná.

11. srpen 2009 20:34:17

Ahoj kamarádi, dnes ráno jsme byli na vycházce v pěkným lijáku. Ale já jsem byl připravenej, panička na mě natáhla jakousi maskáčovou bundu, prý ať nejsem jak čuně, jak se vrátíme. Stejně jsem jako čuně byl a navíc jsem měl hlavu jak zmoklá slepice, protože v kapuci teda chodit nebudu. Kdybysme potkali nějaký kámoše, smíchy by se potrhali a příště bych jim nemohl na oči. Já nevím jak vy, moji psí kamarádi, ale já jak mám trochu mokrej kožich, chytnu nějakej amok a lítám po bytě jak splašenej. Dnes jsem byl pořádně namoklej, takže byla velká divočina. Asi pět minut v kuse jsem se vždycky rozběhl, skočil do postele, projel pod peřinou a letěl jsem do druhé místnosti do druhé postele, na křeslo, na sedačku,panička jenom hulákala, ať se zastavím, ale já jsem byl v ráži a nevnímal jsem ji, svezl jsem se na kožešině přes obývák, no paráda. Jednou mi to trochu nevyšlo, chtěl jsem skočit asi ze dvou metrů na sedačku, nějak jsem to špatně odhadl, takže jsem skočil vedle, shodil jakousi flašku a to mě trochu zbrzdilo. Vybral jsem ještě pár zatáček, vypil půl fontány a padl na křeslo, kde jsem se nechal dosušit a celý dopoledne jsem pak odpočíval. Odpoledne se vyznamenala naše čaučačka Iris. Když děda zajížděl do garáže, protáhla se kolem auta a metla z kopce dolů jak potrefená husa. Naštěstí venku stála panička ml., tak metla za ní. Iris je normálně dost pomalá, na vycházce funí jak lokomotiva, ale dnes do ní vjela nějaká energie a nebylo ji možné chytit. Ona má svou palici, poslouchá jenom mého páníka a ten nebyl zrovna v dohledu, takže Iris se vydala do města, teprve jak uviděla prut v ruce paničky ml., nabrala správný směr zase zpátky do kopca. Mezitím už funěl pantáta i s jejíma venčícíma kšírama, kdyby si nedala říct. Ale naštěstí, jak ho viděla, dostala strach a rychlým tempem mazala za bránu, aby nějakou nechytla. Já jsem všechno pozoroval za plotem a ani nedutal. Tak se mějte všichni parádně.

9. srpen 2009 21:03:34

Doma je to u nás cítit jak v palírně, děláme totiž asi třetí den povidla. Dnes večer snad už budou hotová. Ráno jsem zase musel na náhradní vycházku, byly zase nějaký závody, to je hrůza, je to skoro každou sobotu a neděli. Večer už bylo všechno při starém, takže o svoje značky jsem nepřišel, já si na nich totiž hodně zakládám. Na večeřu dnes byla dobrota- kuřecí řízek, ten jsem celej slupnul, až na ten paták, co mi tam panička strčila, abych měl pěknou srst. Myslela, že mě oblafne, když ho zadlabe do kousku masa, ale na mě si nepříjde. Pěkný příští týden přeju všem svým kamarádům.

6. srpen 2009 11:00:12

Panička dnes od rána skuhrá, že ji bolí záda. Včera jsme totiž čistili 300l akvárko, no čistili. Já jsem toho moc nenadělal, akorát jsem se trochu motal pod nohama paničce ml., když vynášela kýble se špinavou vodou do záchodu. No a panička zase musela vynosit a vyprat všechen písek, kameny, vylovit rybičky- to nadávala nejvíc, vůbec se jim z toho jejich akvárka nechtělo do kýbla. Skoro celej den byl zabitej, ani mě nestačila vyčesat. Ale ráno záda nezáda jsem ji vytáhl na procházku jako vždycky, ať to rozchodí. Já mám ještě navíc takovou divokou náladu, asi na mě přišlo opožděně jaro, protože jak můžu, hupsnu jí na nohu a má co dělat, aby mě setřepala. Doma jí to taky sice vadí, ale venku víc, to jsem dostal už lupanec po prdýlce, ale jen málo. Počasí je dnes krásné, půjdem si asi vyhřívat ty její záda na sluníčko k bazénu. Jinak předevčírem jsme zase stříhali, trochu jsem klasicky zlobil u předních tlapiček, ale jinak to proběhlo docela v klidu. Takže pro dnešek končím a jdu k tomu bazénu. Mějte se všichni moc pěkně.

2. srpen 2009 11:05:49

Včera jsme to my chlapi zase vyvedli. Odpoledne jsme byli autem s páníkama nakupovat a abych nemusel být doma, tak se vždycky před obchodem střídají s mým hlídáním. No a jak ty moje holky, jako paničky, šly nakupovat, my chlapi jsme seděli v autě. Ale bylo strašné horko, tak mi páník otevřel dveře, no a já jsem se šel chladit pod auto. Ale znáte chlapy, vůbec nám nedošlo, že auto je zespoda hodně špinavé a já mám bílej kožich. Takže jsem se sice trochu ochladil, ale taky pěkně zmazal. No panička jak mě viděla, myslela, že ji trefí šlak, protože záda jsem měl místo bílý zašedlý od nějakýho šmíru, no prý hrůza. Takže bylo večer neplánované koupání, ale mně to v tom horku jenom přišlo vhod. V noci jsem dělal pěkný dusno na terase, protože na zámeckým kopci- na tom našem, byl nějakej hudební festival a chodilo dost lidí, což u nás není obvyklé, tak jsem si to jak se patří užil a pořádně jsem si zahulákal, a to až skoro do dvou do rána. Takže teď musím odpočívat po náročné noci. Tak se všichni mějte moooc pěkně.

30. červenec 2009 11:06:20

Ahoj všichni moji kamarádi, dlouho jsme s paničkou nic nepsali, nic zajímavýho se nedělo. Akorát včera večer u nás byli na návštěvě dva zajímaví pejsci. Jeden malej- čínský chocholáč- s tím jsem si docela rozuměl, čuchali jsme k čumáčkům a jeden velkej rotvajler, k tomu jsem se raději moc nepřibližoval, jeden neví, co se může stát. Dnes ráno jsem navíc málem dostal ťafku od naší čaučačky Iris, ale nakonec z toho byla jen výstraha tj. vyceněné zuby, ale pěkně velké. Já jsem totiž strašnej divoch, zvláště po ránu, když se jde na vycházku. Iris ležela na slunku a opalovala se/ v tom jejím kožichu, taky ji moc nechápu/ a já jsem kolem ní začal dělat kroužky a různě jsem na ni naskakoval no a jí se to moc nelíbilo. Přece jenom už má 7roků, tak nebude blbnout jak nějakej puberťák. No nakonec to dopadlo dobře, byla jenom ta výstraha a pak už přifičela panička a táhla mě rychle pryč, aby náhodou nezačaly lítat i chlupy. Ale vycházka byla báječná, přede mnou šli nějací lidi s hafanem, tak jsem měl pěkně čerstvé značky, no paráda. Sluníčko svítí už od rána, panička je spokojená, že se může opalovat, ale já moc ne, je mi strašný horko, tak se zase chladím na dlažbě.

24. červenec 2009 19:50:43

Dnes ráno jsme měli vycházku naopak, místo abysme šli první do kopce, tak jsme šli z kopce a panička si užila, protože já po ráno táhnu jak šílenej, takže brzdila i ušima. Když jdem naopak, tak funguju jak tažnej pes a do kopca se trochu unavím, takže z kopca už jsem v klidu. Jinak se nic moc neděje, horko je pořád stejný, akorát se trochu zase honí mraky, ale bouřky se nám naštěstí vyhýbají. Já se povaluju na terase na lehátku,
pak udělám trochu neplechy, třeba roznesu ze schodů boty, takže jsou skoro všechny po jedné a všichni chytají nerva, když chcou jít třeba do města nebo na dvůr. Takže se mějte všichni dobře, zatím končím. Jo, ještě jsem zapomněl, dnes mě panička otravovala s focením, takže možná vyměníme nějaký fotky za nový.

20. červenec 2009 12:14:57

Ahoj kamarádi, tak je to zase tady- den velké očisty. Už si hovím na křesle pěkně vykoupanej, voňavej a učesanej, takže fenečky třeste se, jsem prostě frajer. Ale mám tušení, že to dneska ještě není všechno, na chodbě v tašce má panička nachystanej stříhací strojek, takže odpoledne asi vypukne další etapa mého zkrášlování a to je stříhání, no potěš, mám se na co zase těšit. Už aby byl večer a šlo se na vycházku, tam se zase trochu zamažu a budu jako normální pes. Tak se mějte.

18. červenec 2009 12:57:41

Včera byl u nás trochu divokej večer a noc. K večeru se panička ml. napila ze sklínky- jako zavřené flašky džusu. Během chvilky jí natekly oba dva rty a my s paničkou jsme vůbec nevěděli, co to má znamenat, z čeho to má. Pak jsme přišli na to, že pod víčkem byli schovaní mravenci a jak se napila, tak ji asi píchli. V noci bylo strašný horko, tak jsme měli otevřené balkonové dveře. No a něco po půlnoci venku šli nějací ochmelkové a dělali strašnej rambajs. Tak jsem vyběhl na balkon a začal štěkat, no a oni si ze mě začali dělat srandu a napodobovali můj štěkot a já jsem tím pádem štěkal ještě víc, takže celá rodina byla pobuzená. Venku u branky řvala ještě naše čaučačka Iris, já jsem ji z balkonu jistil. Měli štěstí, že jsem nebyl dole, jinak bych je pěkně prohnal. Dnes se mělo ochladit, ale teda nevím kde, u nás je pořád stejný horko, takže se jdu někam zavrtat do chládku.

16. červenec 2009 11:57:01

Včera večer se u nás zase čerti ženili, ještě, že jsme stihli večerní vycházku. Po osmé se zase zatáhlo a pak chrstalo a blesky jenom lítaly. Panička měla zase bobky, seděla se zacpanýma ušima, já jsem při každém hromu hulákal a lítal jak splašenej po bytě. Naštěstí to asi za hodinu skončilo a mohl jsem v klidu spát do pelíšku.

13. červenec 2009 20:12:57

Tak jsme konečně doma z čtyřdenního výletu, ne, že by se mi to nelíbilo, ale doma je doma. Spali jsme v hotelu, kde bydleli i černoši a moc jsem se jim asi líbil. Já sice nerozumím moc anglicky, ale panička ml. mi to přeložila. Počasí nám moc nepřálo, zase jsme několikrát promokli, a že by bylo nějaké teplo, to se taky nedá říct. Nejlepší to bylo vždycky potom na pokoji, kde jsem dělal zápasy v posteli s pánečkem a vždycky jsem ho přemohl. Taky jsem se zkoušel prohrabat durch postel, ale to mi panička zatrhla, že se to nesmí. Aspoň jsem zlikvidoval polštářek, který si dovezla z domu, protože se jinak nevyspí. Myslela, že ji trefí, jak vylezla z koupelny a molitany jenom lítaly, z polštářku toho moc nezbylo. Dobrý ale je, že zas nebylo moc horko, aspoň se dalo dobře chodit na vycházky. První den byla bouřka a pak vysvitlo sluníčko a udělaly se na obloze dvě duhy nad sebou, bylo to moc pěkný. Panička říkala, že něco takovýho ještě neviděla. No vcelku jsem byl spokojenej, ale už jsem byl večer rád, že si jdu očuchat svoje značky na té mojí trase u nás doma.

9. červenec 2009 10:03:05

Ahoj kamarádi, dnes je u nás od rána pěknej zmatek, odjíždíme na čtyřdenní výlet, takže je velké balení a chystání. Omlouvám se všem, kostičkovat budeme až zase od pondělí, pak to zase rozjedem. Ahojky Jassmin

3. červenec 2009 20:28:00

Dnes večer jsme zase byli běhat po Ekcáku, ale bez Iris, našeho čaučáka, protože včera nemohla doběhnout, je asi málo trénovaná. Zato já běžím jak střela, moc se mi to líbí. Vždycky táhnu paničku do kopca a jí se pak líp běží. Dnes jsem ani nechytil žádnýho pijáka, aspoň doufám.

2. červenec 2009 20:22:29

Právě jsme se vrátili z večerní vycházky a měl jsem docela velkou úrodu klišťáků, panička mi jich našla 9, no fuj! Naštěstí se ještě nestačili zapít. U nás je strašné vedro, i teď večer je přes dvacet stupňů.

30. červen 2009 12:57:38

Zdar kamarádi, no dnes je u nás úplná hrůza, jako myslím strašné horko. V Olomouci má být sice nejvíc 21stupňů, ale u nás na terase máme asi tak 40, sice na slunku, ale přece jenom je to dost. Takže nevím, kam bych vlezl, abych se trochu zchladil. Naznačím paničce, že by to chtělo studenou sprchu. Nebo houpnu do bazénu.

29. červen 2009 18:18:20

Honém dom, žene se na nás bouřka. Byli jsme s pánečkama na nákupu ve městě a tak tak jsme to stihli zasucha se dostat do domečku. Jinak nového je to, že jsem zase čerstvě ostříhanej. Včera jsme byli na návštěvě u jedněch kámošů v Mladějovicích. Já jsem je sice ještě nikdy neviděl, ale byl jsem asi moc hodnej, protože mě panička pochválila. Možná to bylo tím, že tam měli dost velký psisko, tak jsem na sebe raděj moc neupozorňoval.

25. červen 2009 22:40:29

Ti moji páníčci se asi zbláznili, dnes se rozhodli, že budeme večer běhat, jako že potřebují zhubnout. No což o to, já jsem docela zvyklej na lítání po kopci, ale dnes večer bylo docela horko, takže jak jsme doběhli dom, měl jsem jazyk až někde a vypil jsem celou misku vody. Ale jináč v pohodě.

21. červen 2009 11:06:42

Dlouho jsem nic nepsal, tak to musím napravit. Počasí u nás nic moc, zase je zima, ale na vycházce je mi to úplně jedno. Dnes jsme museli s paničkou zase změnit trasu, protože byly jakési závody, mezi autama bysme se motat nemohli. Odpoledne jsem trochu zaperlil, když jsem paničce ml. snědl z talíře kus kuřete a pak si ještě nahlas říhl, aby si byla jistá, kdo to udělal. Dost řádila, ale má si svoje věci pořádně hlídat. Jinak není nic nového.

14. červen 2009 10:41:25

Dneska se panička dopoledne povalovala na lehátku na slunku, tak jsem se povaloval s ní, měli jsme velkou pohodu. Za chvilku jsem se musel ale schovat do stínu, protože mám hustý kožíšek a bylo mi horko.

12. červen 2009 10:45:14

Dneska počasí zase stálo za prdlačku, večer jsme šli na procházku a svítilo slunko, ale dom jsme přišli jako zmoklé slepice. Jenom co za náma zaklaply dveře, tak se zase udělalo pěkně dokonce aj duha se objevila, tento týden už podruhé.

11. červen 2009 10:50:08

Ráno jsem přišel z vycházky a měl jsem úplně mokré tlapky. A když já mám mokré tlapky, tam mě chytně lítání po celém bytě, to to vypadalo, panička stála na chodbě a jenom křičela, ať se nepolámu, ale přežil jsem to ve zdraví.

9. červen 2009 10:42:12

Už jsem konečně ostříhaný, vpodvečer jsme si nachystali pod balkon stůl a panička mě začala stříhat, ale během chvilky začalo hrozně pršet, tak jsme museli jít domů. Měl jsem strach, že zůstanu napůl ostříhaný, ale vše je v pořádku.

5. červen 2009 10:50:00

Dneska jsme byli s páníčkama na náměstí, strejda tam dnes i celý víkend ozvučuje jednu hudební akci. Bylo tam hodně psích kolegů, líbila se mi tam jedna fenečka jorkšírská, ale trochu se mě bála. Zítra půjdeme na průzkum nové trasy vycházky, protože ta naše je uzavřená kvůli závodům.

4. červen 2009 10:45:49

Panička má velkou rýmu, ale přesto se mnou byla na vycházce. Počasí je spíš jako na podzim, ale to mi vůbec nevadí, hlavně, že můžu značkovat stromy. Na naší trati Ecce Homo budou v sobotu závody, takže budeme muset jít na vycházku někam jinam.

3. červen 2009 01:19:18

Takže včera žádné stříhání neproběhlo, byli jsme s paničkou pro jahody a pak jsme celý den mixovali a mrazili, čeká mě to asi dnes, ale nevím nevím, paničku trochu bolí v krku, tak uvidíme. Ne že bych se na to stříhání těšil, ale už bych to měl rád za sebou.

1. červen 2009 08:22:58

Dneska jsem paničku trochu zlobil, stříhala mi totiž papučky na tlapičkách, a to se mi moc nelíbí. A jak jsem cukal nožkama, tak se paničce to stříhání nějak nedařilo a nadělala mi pár schodů, tak mi to potom musela spravit nůžkama a mám papučky jako nové. Zítra se chystáme ostříhat zbytek.

31. květen 2009 08:27:16

Tak jsme konečně doma, v Brně bylo docela hezké počasí. Zase jsem budil
pozornost svým oholeným zadečkem. Jeden malý kluk se ptal paničky, proč nemám to peří/jako srst/ až dozadu.
A pak ještě po mně začal skákat jeden malý jorkšír a nechtěl ze mě slézt a ta paní, co se ho snažila odvolat, potom paničce říká: \"Ona má asi hárání, že?\" /To jako já kluk!!!/
Ale jinak dobrý, posílám fotku z hotelové postele.

30. květen 2009 10:49:29

Dnes jedeme do Brna na koncert, teda páníčci a mě budou hlídat páníčci st.v hotelu.
Myslel jsem, že se trochu poohlédnu po nějakých brněnských fenečkách, ale nevidím to dobře s počasím. U nás je od rána hodně škaredě, prší a je zima.
Snad se to trochu zlepší.

29. květen 2009 11:34:54

Ahoj deníčku, musím se ti svěřit, dnes bylo velké koupání, ale mě to nevadí, protože se koupu docela rád, i to fénování snáším dobře. Akorát panička musela trochu přitopit, protože venku je strašná sibérie a prší.

27. květen 2009 11:58:46

Dnes jsem paničku trochu vystrašil, najednou jsem začal chodit jenom po třech tlapkách a ani jsem si tu čtvrtou nechtěl nechat prohlídnout. Ale panička se nedala a tak jsem se nakonec vzdal a udělal jsem dobře. Měl jsem totiž pod tím bočním drápkem zapité klíště, nebylo vůbec vidět. Takže panička mi ho honem vytáhla a už je všechno zase v pořádku a běhám zase po všech.