12. leden 2009 00:00:00
28. 12. 2008 jsem navštívila paní Černou. V depozitu v Černošicích se stará asi o 30 kočiček. Musím říct, že návštěva u ní mě strašně dojala a ráda bych se s vámi o to podělila…
Když vjedete do prašné Hudební ulice a minete dvě honosné vily, najdete za nimi schovanou dřevěnou pohádkovou chatičku. Přišla mě přivítat babička s bílými vlasy a milým úsměvem. Už při nošení věcí dovnitř jsem objevovala na zahradě první nájemníky. Velcí huňatí kočičáci různých barev.
Hned za dveřmi mě vítal Ivánek. Malý kocourek, který moc touží po pohlazení a pomazlení. Má takovou zajímavou kávovou barvu. Ani hnědý ani zrzek… Něco mezi. Jako první životní příběh jsem si vyslechla o Kainovi a Gerdě. Dvě bílá koťátka s rezatými ocásky a flíčky. Někdo je vyhodil na Zbraslavi z auta a čekal, až je něco přejede. Teď leželi natažení u kamen a spokojeně spali. Stejně jako Andulka na lavici v kuchyni a spousta dalších na křesle, v boudičce, Vězenkyně na skříni, na škrabadle, pod postelí nebo perská Madlenka schoulená na dece. Tu přivezla nějaká osoba, hodila ji do zahrady a řekla, ať ji utratí, že už jí je 15. Její dlouhá srst byla slepená tak, že ji museli ostříhat. Ale už je zas pěkně chlupatá fešanda. Mezi všemi těmi spáči pobíhala jedna mladá číča. Bála se, pro pohlazení si nepřišla (stejně jako několik dalších) ale je teda šídlo. Černobílý kocourek Matýsek se zas dobýval ven na zahradu. Byl tam jenom chvilku a pak si přišel zabouchat na okno, kudy jsme ho pustily zpátky do tepla.
Musela jsem se až smát, jak jsem s každým mrknutím nacházela další a další chlupáče. Na první pohled si jich prostě nevšimnete. Vlastně ani na ten druhý. To mi věřte! Víc jmen si nepamatuju. Ale chystám se během 14 dnů na druhou návštěvu, tak si snad konečně nezapomenu foťák a do hlavy uvrtám další jména.
Bylo krásné vidět, jak paní Černou zbožňují. A ona je. Říkala, že každou kočičku, která odjíždí do nového domova, obrečí, a že ji mrzí, když někteří lidé ani nezavolají, že dobře dojeli, natož aby poslali třeba fotografii kočičky v novém pelíšku. Myslím, že by jim ruce neupadli a jí by udělali obrovskou radost. Vlastně nechápu, že někdo této paní může něco nesplnit. Původně jsem vůbec neplánovala druhou návštěvu, ale byla jsem natolik okouzlená, že za ní musím znovu jet.
A ještě tedy pro všechny, co mají pro kočičky slabost a mají možnost… Ráda vám pošlu odkaz, adresu, telefon, číslo účtu nebo dovezu vaše dárky osobně k paní Černé. Nebo ještě líp - navedu vás, abyste si odvezli domů nového kamaráda.
3. říjen 2008 00:00:00
Ten, kdo zná Jarošov, už nezná jen pivovar, jako ve známé písničce, ale také obrovské utrpení pejsků, kteří tam museli za úděsných podmínek žít. V tomto městě byla objevena v bývalém kravíně obrovská množírna psů všech možných ras. Žili v hrozných podmínkách a byli pouze prostředkem na vydělání peněz několika lidem.
(Jejich "život" blíže popsala kamarádka v psích příbězích. Jen musíte trochu do historie.) Ráda bych se s Vámi podělila o to, co jsem viděla a slyšela a trochu nastínila situaci. ...Vidíte, ještě jsem ani nezačala pořádně psát a už se mi zas svírá celý tělo... Všechno začalo jednou fotografií Otíčka, ketrou mi poslala kamarádka Gita. Zubožený snad i slepý Bullteriér s neuvěřitelně přerostlými drápy, bez srsti,... koukal smrti zpříma do očí... Říkala jsem si, že musíme něco udělat, že to tak prostě nemůžeme nechat! V té době ještě plná odhodlání a nadějí, jsem se rozhodla, že vybereme alespoň peníze a vyrazíme za Otíčkem a do útulku.
Na internetu jsme sbíraly informace a nacházely stále horší a horší fotky. Otíček měl v té hrozné smůle, která ho potkala, také obrovské štěstí. První se jmenuje Maruška. Je to paní Lokingová, která se stará o Chebský útulek, a která ho zachránila, když mu všichni předvídali jistou smrt. Přece ho nenechá po tom všem utratit! Když přežil množírenské hrůzy, musí mu dát šanci žít! Druhé jeho štěstí je MVDr. Pacltová. Vzala si ho i s Anglickou buldočkou Amálkou, když je Maruška přivezla. Byli to, dle mého názoru, dva ze 4 nejvíc zubožených psů, které zachránili. (I když to se asi těžko dá srovnávat.)
Další je černý kokršpaněl, který má pouze půlku čelisti. Byl tak zarostlý, že ani nejdříve nevěděli, co je to za rasu. Jelikož byl umístěn do úplně jiných končin, nic o něm pořádně nevím. A čtvrtá je Bullteriérka Líza, kterou si nechala Maruška. Drobná hluchá, skoro slepá fenka. Čůrala, kde zrovna chtěla, bez rozmyslu. Ale je čemu se divit? Moc se toho v tmavém kotci metr na metr bez jídla a vody nenaučíte... Chtěla bych, aby všichni ti, co tvrdí, jak jsou bullíci zlí a nebezpeční psi, jeli do Chebského útulku a podívali se na Lízu. Po tom všem, čím si musela projít, nemá žádný problém s lidmi. Je to mazel a miluje povalování v trávě. Dokáže si užít vše, co je pro ostatní pejsky naprostou samozřejmostí. Celá akce byla hrozně narychlo.
Přesto se mi podařilo za týden získat několik tisíc. Koupily jsme bavlněné deky, aby nedráždily Otíčkovu nemocnou kůži, granule, dobroty, do útulku velký pytel piškotů, hračky, žrádlo, vitamíny,... no všechno možné... a vyrazily jsme. Paní doktorka nás moc mile přivítala a zavedla nás k Otíkovi. Fyzicky už nevypadal tak hrozně. Měl ostříhané drápy, vyčištěné oči, už bylo jasné, že slepý není. Ale jinak... Ležel schoulený v pelíšku a bál se. Jediné, na co zareagoval, bylo zašustění pytlíkem piškotů. :) Neměl zájem o nikoho a o nic.
Nechaly jsme ho odpočívat a šly se podívat na Amálku. Naprosto vyčerpaná porody, počůrávající se, s tak odvápněnými kostmi, že nechodila na zadní nohy. Přesto se vyplazila z pelíšku pro pohlazení. Prostě láska a oddanost psa k člověku je bezmezná... MVDr. Pacltová říkala, že nebyli odčervení ani očkovaní. Že o tom, co z nich vyšlo, pouze četla, ale nikdy neviděla na vlastní oči. Gita, která má doma mopsíka a 2 Fr. buldočky, se do Amálky zamilovala na první pohled. Od paní doktorky jsme jely do útulku za Maruškou.
Obě tyhle ženský by si zasloužily metál. Mají snad svatozář nebo co to je... Taky nás moc mile přivítala, předaly jsme věci pro pejsky a ona začala vyprávět. Víte, hrozně těžko se to popisuje. Mrazilo nás v zádech, ale předat dál její vyprávění jsme vlastně nikdy nedokázaly ani jedna. Odjížděly jsem domů naprosto zničené, ale stále naivně věřily, že ve vyspělém státě, ve kterém jsem si v té době ještě myslela, že žiji, musí být potrestána! Naší naivitou a nadějí to ale také skončilo. Ačkoli na tu ženskou byly podány desítky trestních oznámení, policie se ani neobtěžovala vyjádřit ve státem stanovené lhůtě...
...Po měsíci jsme opět nakoupily a s plným autem vyrážely směr Cheb. Tentokrát nejdříve do útulku. Maruška měla stále co vyprávět. seděla jsem, užasle na ní koukala a říkala si, „Sakra, kde je chyba?! Sedím tu s naprosto báječnym člověkem a někde je ta odporná osoba, která svojí hamtavostí zabíjí bezbranné tvorečky.“ A stejně jako nikdo nedá Marušce ten metál, který by si zasloužila, ta mrcha nedostane flastr.
Líza se za ten měsíc hrozně zlepšila s čůráním, tak jsme měly radost. Hrát si, se už asi nikdy nenaučí, ale jinak... Normální mazlík. Od Marušky rychle k pani Pacltový. K vratům nás přiběhla přivítat její smečka Bullíčků a... OTÍČEK! No fakt, byl to on! Užasle jsme na něj koukaly. Po měsíci se změnil k nepoznání. Úžasný! Pořád bez srsti a uplně spálený :), ale hrozně zvědavý a mazlivý. Všechna pozornost musela být jeho. Zkontroloval nám kabelky a šel se vyvalovat na sluníčkem rozpálené kameny. To mu dělalo moc dobře. Jakmile ale sluníčko zalezlo a ještě k tomu fouknul větřík, dožadoval se vpuštění do domu. To víte, bez kožichu je zima...
Jelikož zamilování Gity do Amálky stále sílilo, domluvily se s paní doktorkou, že si jí můžeme za 3 týdny odvézt. Ty utekly jak voda. Táta vyráběl specíální dvířka, máma sháněla klimatizaci, ostatní objednávali speciální žrádlo, kupovali pelíšek, atd... A už tu byl ten den... Opět nejdřív do útulku. Bohužel jsme na sebe neměly tolik času jako dřív. Přesto úžasné setkání jako vždy. No a pak rychle pro Amálku! Znovu „jako vždy“... Moc milé přivítání, předání nějakých dobrot, kafe, čaj, povídání,... přesto bylo něco jinak. Viselo to ve vzduchu. A bylo to pochopitelné.
Paní Pacltová dávala pejska, kterého dostala zpátky do života, dvěma cizím holkám. Je jasné, že nám musela důvěřovat, jinak by nám ji nikdy nesvěřila, ale určitě v ní hlodal červíček pochybnosti. Blížil se čas odjezdu, ale nikomu se nechtělo udělat ten krok a Amálku naložit do auta. Jako nejstatečnější se ukázala pani doktorka. Pevně ji objala a šeptala do ouška, že jede za lepším, a ať se má moc krásně. Slzám dojetí jsme se v tu chvíli neubránila ani jedna. Odnesla ji do auta a pak už jen mávala. Pochybuji, že to také neoplakala. Doma na ni čekal zbytek smečky. Skoro roční Fr. buldoček Míma už Amálku pěkně rozpohybovala. Přetahují se spolu o hračky a Amálka už je schopná chodit po zahradě. Už se ani nepočůrává jako dřív. Umí si říct a na noc dostává plínku. Je to jedinej rozmazlenec, kterýho znám, co si takovou péči zaslouží. Ona může fakt všechno.
Pokud by se rozhodla, že vyleze na strom a natrhá si třešně, nikdo jí v tom nebude bránit. Ještě jí přistaví žebřík... S Maruškou i MVDr. Pacltovou zůstáváme samozřejmě v kontaktu a chystáme další návštěvu. Tak jsem snad napsala vše... Alespoň to nejdůležitější - pejskové se mají lépe. Bohužel jde pouze o zlomek. Ta rádoby chovatelka stihla ještě spoustu pejsků schovat a terorizuje je dál. A určitě není jediná. Lhostejnost lidí k psímu utrpení je přímo úměrná lásce a oddanosti, kterou nám chlupáči jsou schopni dát. A to je strašné! Nebudu vůbec psát, že madam nedostala ni pokutu. Nechci totiž, abyste byli pohoršení a naštvaní.
Veterinární správa řekla, že o týrání nešlo. Ale to psát taky nebudu. Naštvání by mohlo stoupat. V tomto státě, který naši politici prezentují jako vyspělý, je stále možné, aby Vietnamci žrali psy! Tak čemu se divím?! Mají je ve skleníkách jako rajčata nebo si je berou z útulku jako o víkendu z Chebského. V sobotu si vzala paní Rufa, v neděli našla Maruška při kontrole pouze jeho zbytky... A v tomhle státě to neřeší!!! Pojmenují zákon „proti týrání“ a dají do něj povinnost mít psa na 120-ti cm vodítku!!! To je, dle mého názoru, šikana a týrání psa!!!
Našla jsem spoustu stránek, kde byly fotky Otíčka, vybírali peníze a posílali je MVDr. Pacltové, protože léčba je velmi nákladná. "Obyčejní" lidé se zajímali a snažili se pomoct. Utrhli si od huby, aby dali nějakému cizímu pejskovi, kterého nikdy neuvidí. Ale ti, kteří by pomoct opravdu mohli, dělají, že nevidí a neslyší. Je to hnus!!! Tímto zdravím naše politiky a posílám kopanec do zadku!
Bohužel sem nemůžu vložit fotky, tak alespoň několik odkazů: http://www.cibela.cz/jarosov_tyrani_psi.html (upozorňuji, že fotky mrtvých psů naházených v jímce jsou strašné!) http://www.utulek-cheb.estranky.cz/stranka/jarosov (takhle vypadali) http://www.utulek-cheb.estranky.cz/stranka/loa (druhá návštěva) http://www.utulek-cheb.estranky.cz/stranka/amalka (třetí návštěva)
Na Hafíkách najdete Amálku, ale také Lauren. Ta bohužel to netýrání nepřežila a 17.7. zemřela na selhání ledvin. Mějte se, hafíci, moc krásně a přeju vám jenom hodné páníčky, kteří vás budou zahrnovat láskou! Monika a Buggina
Přejeme ti všechno NEJ... k narozeninám :-DD :-DD :-DD Posíláme kostičky a vééélikou čumáčkovou :-DD :-DD :-DD Zdraví tě Kejsinka, Mates, Rexík a Žolík--c50xt50.JPG "Kolibřík")
Od Barušky a Bastyho
Bugginko
Jéště něco
